Cesta k trhlině byla delší, než plánovala. Stínka, která se odvážila narušit její prostor, ji zdržela. Doufala však, že se jí podaří stihnout vyskočit pro jemnou pavučinku, až opustí dimenzi lidí.

Místo, kde k propojení docházelo, se moc nelišilo od okolního světa. Obloha zářila světle fialkovou, modrozelená stébla trávy se houpala do rytmu písně daném podzimním vánkem, který se proháněl po kopcích a pískal v dutých kmenech.

Zastavila se, až když si všimla, že se přes slunce táhla tenká bílá čára. Přišla právě včas, zrovna byla viditelná. Trhlina se nikdy nezavírala, aby z ní mohla lahodně sladká atmosféra putovat do jiných dimenzí. Slyšela o tom, že jí lidé říkali inspirace a že sloužila jako chabá náhrada polibku Múzy. Na Strážce však atmosféra neměla žádný účinek.

Je čas.

Z tašky, která se jí odrážela od boku, vytáhla malé bílé rukavice. Nikdo z jejich lidu neměl tak jemné prsty, aby mohl chytit pavučinu do holých rukou. Naštěstí byli docela vynalézaví a uměli si poradit.

Pohladila jemnou látku. Líbilo se jí, jak se malé chloupky přizpůsobovaly tlaku, který na ně vyvíjela. S úsměvem na rtech, jenž vznikl povytažením koutků, si rukavice nasadila. Hodně se divila, když je nelemoval stříbrný provázek. Jako jediné zůstaly bez Múzina obrysu.

Zaklonila hlavu. Vítr foukal z té správné strany. Ačkoli zde stála poprvé, věděla naprosto přesně, co má dělat; nejen díky knihám, v nichž bylo vše dopodrobna popsáno, aby se tohle učení nezapomnělo, ale také za to mohl přirozený instinkt.

Z bílé čáry vykoukl kus stříbra. Tjava zpozorněla. Sotva se ven dostala půlka provázku, vyskočila s pažemi nad hlavou v naději, že se jí podaří pavučinku chytit. Marně. Byla příliš vysoko.

„Vyskoč ještě dvacetkrát tak vysoko a možná to máš,“ ozval se už známý hlas Stínky.

Tjava se podívala za hlasem. Jakmile spatřila tmavou čáru, která se k ní snášela z oblohy, zamračila se na ni. Takže ji sledovala?

„Řekla jsem, že to zvládnu,“ zasyčela budoucí Strážkyně skrz dokonale bílé zuby. „Odejdi, Stíne.“

„Ale ty potřebuješ mou pomoc, Strážníčku bezradná,“ namítl drzý Stín.

Snesla se až k ní. Když už byla tak nízko, že se bosými chodidly mohla dotýkat tančících stébel trávy, zastavila se. Zvedla kolena výš a jednou svůj opak obkroužila dokola.

„Nemůžeš létat. Z jaké jsi vzpomínky?“

„To tě nemusí zajímat,“ odsekla Tjava a rázně si dupla.

„Ách, tohle vypadá na první dětský odpor. Ne, kdepak, to bys nebyla tak nechutně krásná. Takové oči, ty se jen tak nevidí.“

Stínka si mumlala pro sebe. Tjava ji nechtěla poslouchat, tušila, že se ji bude snažit svést na zcestí, ale… zajímalo ji, co si o ní myslí. Jenom trošičku.

Proto mlčela. Vyšpulila sladce růžový ret a stáhla sněhově bílé obočí k podobně zbraveným hustým řasám, jež jí mohla závidět kdejaká Strážkyně. Pak propálila nezvaného hosta pohledem.

„Ale dětské to je, že ano? Takové holubice bývají nejvíc štědré,“ pokračovala Stínka nezávisle na tom, jak se Tjava tvářila, a ukázala jí první řadu žlutých zubů. „Dospívající láska. Ano, to bude ono. Páni, ten člověk musel být opravdu hodně šťastný.“

Tjavě lichotila spousta bytostí. Neexistoval den, kdy by jí někdo neřekl, že je jednou z těch nejkrásnějších bytostí, jakou kdy v životě spatřil. Kupodivu tento kompliment přijala, ačkoli si plně uvědomovala, kdo se jí snažil vetřít do přízně.

„Říká se, že krásné pocity nadnáší. Není to pravda. Pokud je jejich srdce plné, těžko se odpoutají od země.“

Na Stína byla vzdělaná, to musela uznat. Ale protože nikdy dřív na Stína nenarazila, nemohla tušit, jestli takoví nejsou všichni. Zdálo se, jako by oplývala zkušenostmi. O tom vypovídal ten tón, jakým mluvila. Ani na chvilku se nezarazila.

Stínka ji obkroužila ještě jednou, tentokrát mnohem blíž. Tjava cítila, jak se vzduch zavlněl, když ho popohnala látka jejích černých potrhaných šatů.

Dovolila si přivřít oči. Nechtěla se na ni koukat, nelíbil se jí ten pohled. Navíc se bála, že dojde k názoru, že je jí Stína líto.

„Chceš chytit tu pavučinu?“ zašeptala Stínka těsně u jejího pravého ucha.

Tjava sebou trhla a uskočila na stranu. Chtěla ji znovu poučit o tom, že by se k sobě neměly přibližovat, ale než ze sebe vydala jedinou hlásku, Stínka se vynesla tak vysoko, že by na ni nedosáhla, ani kdyby vyskočila.

Natáhla ruku k obloze, kde poletoval stříbrný provázek. Jen roztáhla prsty od sebe, už se u nich objevila tmavá skvrnka. Proto si paži přitáhla zpět k tělu.

„Proč to děláš?“ zajímala se Tjava.

„Pomáhám ti? Protože se mi chce.“

„Ne, proč se mi snažíš vnutit tvou rádoby pomoc? Já o ni nestojím.“

„Ach, Strážníčku bezradná, ty o světě opravdu nic nevíš, že ne? Sama ji nemůžeš chytit, to je práce nás Stínů. Ty si tu síť upleteš, to je zase tvoje práce. Rozumíme si?“

„Ale v knize stojí –“

„Kolik času máš?“ změnila Stínka zničehonic téma.

Dívka se zamyslela. Možná na chvíli zapomněla, že jí Múza dala ultimátum. Tři dny se počítaly do standardu, obyčejně Strážci bláznili i dříve. A protože ji rty brněly už teď, ani nepředpokládala, že vydrží moc dlouho.

„To tě nemusí zajímat,“ prohlásila nakonec a zaklonila hlavu, aby na Stína i pavučinku dobře viděla.

„Ale může. A já se zajímám. Ostatně jsem tu od toho, abych ti pomohla. Chceš to dokázat? Koukej.“

S hrůzou v očích sledovala, jak Stínčiny rozcuchané havraní vlasy poskočily, když se odrazila od země. Chmátla po jemném stříbře jako kočka po myši.

Tjava na ni chtěla zapištět, ale z hrdla se jí nevydralo ani přiškrcené chrčení. Z šoku se nemohla nadechnout. Její první pavučinka, která vyletěla z dimenzí lidí, padla do rukou temné sestry.

Stínka si pavučinu se zájmem prohlížela. Kupodivu, ačkoli Tjavu několikrát varovali, že nesmí vzít něco tak jemného do holých rukou, se jí pod prsty nerozpadla, ba naopak – v od sazí ušpiněných rukou zářilo stříbro ještě více než za svobody.

Pootevřela ústa v němém úžasu. Jako by ty saze z rukou na krátký moment zmizely a nahradila je ta čistota, jakou se mohla chlubit i ona, proměnily se čtyři drápy na tenké půvabné prstíky.

Nebyla jediná, koho to překvapilo. I Stínka otáčela rukou do všech stran, aby si ji pořádně prohlédla.

„To je… nádhera,“ slyšela se Tjava říct.

„To ano,“ přitakala Stínka a snesla se k ní. „Pavučiny z babího léta mají obrovskou moc. Ale netušila jsem, že dokáže tohle.“

Stínka sevřela konec pavučinky mezi dvěma čistými prsty a natáhla ruku k budoucí Strážkyni.

„Tady. Jak jsem slíbila.“

Jen hlupák by odmítl. Tjava si uvědomovala, že sama by neměla šanci. A protože ji tlačil čas, pavučinku přijala. Navíc také chtěla okusit, jestli skutečně ucítí bít srdce několika tisíců malých tvorů, kteří se v něm ukrývají.

Stačilo, že se druhý konec dotkl její dlaně, a už toužila po tom, aby si mohla sundat rukavice a pocítit to na holé kůži. Ten pocit se ani v nejmenším nevyrovnal tomu, když ji Múza políbila, přesto byl intenzivní a celá se kvůli němu otřásla.

Všimla si, že Stínka zaváhala. Už mohla provázek dávno pustit do bezpečí Tjaviných rukavic, přesto ho pořád držela a zkoumala pohledem, jako by to bylo něco svatého.

„Mohu?“ vyslovila Tjava tiše a kývla k pavučince, aby bylo jasné, o čem mluví.

Stínka zatřepala hlavou, jako by z ní vyháněla brouky. Pak se jejich pohledy střetly. Tjava na krátký moment pochybovala o tom, že jí pavučinku předá, Stínka však dodržela své slovo a stříbro pustila.

Prsty se změnily zpět na ošklivé dlouhé drápy, vrátila se jim barva sazí. Stínka se na ně smutně koukala. I jí se víc líbily čisté, ovšem Stínům stříbro do rukou nepatřilo.

„Můžu se koukat, jak ji budeš splétat?“ zamumlala temná sestra.

„Ano,“ přitakala Tjava okamžitě a bez váhání. Dlužila jí to.

Nakonec asi mohla Stínu věřit.