Uběhlo několik hodin a my jsme dorazili k malému potůčku. Mezi břehem, na kterém jsme stáli a protějším, byly ve vodě malé placaté kameny, přes které jsme mohli bez problému přejít.

Šla jsem první. Opatrně jsem skočila na první kámen, pak na druhý, třetí až jsem nakonec byla na druhém břehu. Kluci mě tak napodoboli a mohli jsme jít dál.

Znovu jsem vytáhla mapu z batohu a podívala se kudy jít. Teď jsme mířili k lesu zapomnění.

Začalo se stmívat, tak jsme se utábořili kousek od malé studánky, která byla schovaná po dvěma stromy. Měla takovou tu malou stříšku a kolem dokola rostl mech a kapradí. Kousíčkami byl mech i na kamenitém povrchu studánky.

Kluci připravili oheň a já věci na nocleh. Měli jsme ještě dost zásob od velitele Clarka. Mitch, Donny a Blaez se do toho s chutí pustili, ale já jsem neměla na jídlo ani pomyšlení. Přemýšlela jsem znovu nad tím vším, co se stalo a ještě se stane. A hlavně, co jsem viděla.

Doufám, že ještě někde na cestě potkáme Victora. Vím, že jsem udělala chybu, ale nikdo by mu na mém místě nevěřil, kdyby mu od mala tloukly do hlavy, že je to váš největší nepřítel a že mu nemůžete věřit. 

Lehla jsem si na záda, dala si levou ruku pod hlavu a v druhé jsem měla hvězdu a prohlížela si ji.

'O corazón é a porta de entrada para a mente. Co to jen může znamenat?' šla mi myšlenka hlavou pořád dokola.

„Lauren,“ vytrhl mě z přemýšlení Blaezův hlas.
„Co je?“ zeptala jsem se a nevšimla si, že mi podává kus opečeného chleba. Zavrtěla jsem hlavou, že nic nechci.
„Jez, už tři dny jsi skoro nic nesnědla,“ řekl starostlivě a zároveň přísně a chleba mi doslova strčil do pusy. Neochotně jsem ho snědla, jako kdyby to bylo něco nechutného, ale můj žaludek se za ty tři dny vyprázdnil natolik, že žadonil ještě o další kus jídla. Snědla bych snad i divoké prase. Vzala jsem si ještě jeden kus chleba a nějaké ovoce. To mi dostatečně zaplnilo žaludek.

Po několika hodinách kluci usli kromě Blaeze, vzal si hlídku. Všiml si, že nespím.
„Nad čím celý den přemýšlíš?“ zeptal se. Nechtěla jsem o tom mluvit. „No tak, můžeš mi to říct,“ řekl a poposedl si ke mně. Zvedla jsem horní polovinu svého těla a opřela se o lokty.
„Přemýšlím nad tím, jak se dostat k dalšímu krystalu,“ zalhala jsem a dívala se kamsi do dálky. Pak jsem se otočila na Blaeze a ve tváři měl výraz jako: 'Děláš si srandu? Na tohle ti neskočím.'
„Vážně,“ přikývla jsem hlavou.
„Budu dělat, že ti věřím,“ usmál se a sedl si zpět na své místo. „Ale kdyby něco, říct mu to můžeš, jasný,“ mrknul na mě s úsměvem a já jen přikývla.

'Jo, kdybych to tak mohla jen říct,'
pomyslela jsem si.

Ale na tohle větší tajemství byl ještě čas. Nikdo to zatím nemusel vědět. Nějakým způsobem jsem se uvelebila a zavřela oči. Cítila jsem, jak se mi Mulík schovává pod vlasy, aby mu bylo alespoň trochu teplo i když jsme těsně vedle sebe měli oheň. Za několik málo minut jsem propadla do říše snů.

Seděla jsem na kamenné lavici, která byla postavená u nějakého vodopádu. Kolem byla zelená tráva. Byly tu vysoké skály a stromy.

Na sobě jsem měla bílé šaty se zlatavým třpitem. Hnědé dlouhé vlasy jsem měla rozpuštěné na ramenou. Na krku se mi houpala hvězda, kterou jsem si prohlížela těsně před spaním.

Zadívala jsem se na vodopád a poslouchala, jak voda padá dolů. Ani jsem si nevšimla muže, který stál vedle mě. Až když promluvil.

„Smím si přisednout?“ zeptal se. Byl docela vysoký, dlouhé bílé vlasy měl svázané do culíku, velké modré oči, překrásný úsměv a na sobě měl zelené dlouhé kalhoty a hnědou košili. Na zádech měl toulec se šípy a luk. Všimla jsem si, že měl špičaté uši.

'Elf?' pomyslela jsem si pro sebe a dočista zapomněla, že se mě na něco ptal.

„Jo jistě,“ řekla jsem rychle svou odpověď. Muž si přisedl a společně jsme několik minut koukali na vodopád.
„Jsem Aris,“  předastavil se a podal mi ruku.
„Já, ehm jsem Lauren,“ vykoktala jsem ze sebe a podala mu též ruku.
„Ano, vím kdo jsi." Pozdvihla jsem obočí.

'Že mě to stále překvapuje.'

„Víme, že k nám máš přijít. Už se tu všechno připravuje, bude to velké,“ nevěděla jsem o čem mluví. Nikdo z nás už nepromluvil, po chvíli se zvedl. „Už musím jít Lauren Shannonová, ale brzy se setkáme,“ řekl, vzal mě za ruku a políbil jí.

Během chvilky byl pryč. Rozhlížela jsem se kolem sebe jestli tu ještě někdo není, ale nikdo nikde. Po zbytek mého snu jsem si vychutnávala zvuky přírody a na nic a nikoho nemyslela.

***
Zdravíčko 😊

Tak je tu další kapitola 😊
Snad se vám libila.
Co říkáte na elfa Arise?