Škubnutím jsem se probrala. Podívala jsem se kolem sebe a všimla si, že Mulík změnil své místo. Teď mi leží na břiše a lehce oddychuje. Opatrně vezmu jeho fialové tělíčko a položím na deku. Při změně jeho polohy lehce zamlaskal a ukázal tak svůj modrý jazyk.

Pořád byla tma, ale každou chvíli bude svítat. Kluci ještě spí, není divu, ale Blaeze jsem nikde neviděla. Vstala jsem a šla se ho pokusit najít.

Po několika málo minutách jsem ho našla u studánky, která byla kousek od nás. Opíral se o její kamenitou stavbu a díval se do ní a v jeho pohledu jsem poznala, že se něco děje.
Přišla jsem k němu a podívala se tam kam on.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se a zvedla hlavu. Chvíli nic neřekl, pak se na mě podíval.
„Koukal jsem se, do svého srdce,“ odpověděl.
Nechápavě jsem zvedla obočí. „Ta studánka,“ ukázal na ní prstem. „Je magická, ukáže, co máš v srdci.“ Popostrčil mě kousek ke studánce a já se podívala do ní.
„Já nic nevidím,“ řekla jsem trochu zklamaně.
„Musíš se soustředit, zkus to ještě jednou," popostrčil mě.

Naklonila jsem se znovu nad studánku a zadívala se do průzračné vody. Soustředila jsem se, jak mi Blaez poradil. Zhluboka jsem dýchala a pak jsem to viděla. To, co jsem měla v srdci jsem viděla jasně a zřetelně.

„Panebože,“ vydechla jsem úžasem a do očí se mi řinuly slzy. Viděla jsem svou matku. Dlouhé vlnité medové vlasy měla rozpuštené na ramenou, velké hnědé oči se na mě dívalí s láskou. Usmívala se na mě.
„Mami?“ zašeptala jsem sotva slyšitelně a obraz se náhle rozplynul. Po tvářích mi tekly slzy, rychle jsem si je utřela. Nechtěla jsem, aby mě tak někdo viděl i když Blaez to určitě zaznamenal.
„Co jsi viděla?“ zeptal se, když jsme se vraceli zpět ke kluků.
„Ehm, svou mámu,“ řekla jsem smutně. „Co si viděl ty?“ zeptala jsem se hned na to.
„Ale, nic zajimavého,“ odbyl mě slovy. Ale něco mi říkalo, že něco zajímavého to přeci jen bylo. Nechala jsme to být a pomalu jsme šli balit věci abychom mohli jít dál.

Mezitím začalo svítat a kluci se pomalu probouzeli dokonce i Mulík. Trochu jsme se najedli a vydali se dál na cestu.

Nebe bylo jasně modré a slunce zářilo, jak nejvíce mohlo. Snažili jsme se chodit, co nejvíce ve stínu, ale nebylo nám to k ničemu platné. Skoro každou půl hodinu jsme se zastavili abychom se napili a trochu pokračovali.
Když jsme se zastavili asi po padesátý, nebe se najednou zatáhlo. Bylo zcela černé.
„Co se to děje?“ zeptal se Donny s vyděšeným výrazem ve tváři.
„Asi bude bouřka, měli by jsme sebou pohnout a najít nějaký úkryt,“ řekla jsem a vykročila dál. Šli jsme rychlejším krokem, protože začalo hřmít a sem tam se i zablesklo. Foukal silný vítr. Za nedlouho jsme našli jeskyni. Byla mi čímsi povědomá, ale nechala jsem to být a rychle k ní běžela.

Stihli jsme to akorát, protože jen, co jsme zalezli začal silný déšť. Jeskyně byla tmavá a pro nás tak akorát. Poskládali jsme se do ní a čekali, kdy přestane pršet. Kapky dopadaly těžce na zem a ozývalo se tak silné bubnování. Za každým hromem se po několika sekundách ozval silný a hlasitý blesk. Opřela jsem se o vlhkou stěnu jeskyně, ale něco mě tlačilo do zad. To něco jsem vytáhla. Bylo to jakési dřevo.
„Tohle mi něco připomíná,“ pronesl Mitch a usmál se.
„A co?“ zeptala jsem se.
„Pamatujete si, když jsme byli malí a měli jsme ještě jednu jeskyni daleko od tábora?“ s Donnym jsme přikývli. „Taky takhle jednou začalo silně pršet a my se do ní schovali, rodiče nás pak hledali celej den,“ začal se smát. A já musela taky, protože jsem si vzpomněla jak Donnyho máma začala vyšilovat, že už ho nikdy nikam nepustí a že ho mohl sníst medvěd.

,,Jo a moje máma nadávala, že mě mohl sníst medvěd, " zopakoval moji myšlenku Donny se smíchem.

Začala jsem si prohlížet to, co jsem vytáhla zpod mých zad. Bylo to něco vyřezaného. Dala jsem to na světlo a k mému překvapení to byl meč. Dřevěný meč. Připadal mi povědomí. I kluci se ke mně naklonili a Mitch potom ukázal na něco vyřezaného na rukojeti.

,,Co tam je?" zajímalo ho.
,,Vypadá to na dvě písmena," zkoumala jsem. Pak jsem si uvědomila, co to je LS.
Moje iniciály Lauren Shannonová.
„To je moje,“ vypískla jsem překvapeně.
„Tak tu pak musí být i naše," napadlo Mitchell. ,,Já si říkal, že mi ta jeskyně něco připomíná. Už se sem nevejdeme tolik jako předtím, ale to nevadí,“ zavrtěl se Mitch a pokusil se najít svůj meč, který tu taky nejspíše nechal. Po chvíli ho začal hledat i Donny a oba byli úspěšní. Našli je.

Chvilku jsme jen takhle seděli a vyprávěli si všechno, co jsme si z dětství pamatovali. Blaez nás všechny pozorně poslouchal. V jednu chvíli jsem si říkala jaké bylo asi jeho vzpomínky na dětství. Dětství draka.

Ani jsme si nevšimli, že přestalo pršet a slunce zas vykouklo. Po chvíli jsme už ale vyšli a pokračovali dál. Celou cestu jsme si zase povídali.

Z batohu jsem vytáhla mapu a podívala jsem se, kde to vlastně jsme. Byli jsme malý kousek od lesa zapomnění, když v tom nám někdo skočil do cesty.

***
Zdravíčko 😊
Tak je tu další kapitola, snad SR vám líbila. Co na ni říkáte ?