„U Merlinových vousů, proč je jasnovidectví tak nudný?" zaúpěla Wendy, když jsem se k ní a její skupince přidal na chodbě. Zrovna jsem mířil na poslední dvojhodinovku lektvarů tohoto týdne. Poslední dobou mám pocit, že si na mě Snape zasedl. Hned na první hodině jsem poznal, že mě v lásce mít zrovna nebude. Ještě že je se mnou Mina, která mě před ním podrží. Když už jsem u dlouhovlasé blondýnky, kde je?

„Wendy, kam se poděla Mina?" zeptal jsem se a rozhlédl se kolem, jako bych doufal, že se tady někde nachází. Nebyla moc vysoká, takže mohla zmizet v davu studentů.

„Ty jsi to ještě neslyšel? Nedala si na hodině bylinkářství pozor a málem ji uškrtilo ďáblovo osidlo. Je teď na ošetřovně, ale neboj, je v pořádku," ujistila mě spěšně, když si všimla mého vystrašeného výrazu. Jak to, že se ke mně taková zpráva nedostala? Snad se Mině vážně nic nestalo. To však znamená, že budu na lektvarech sám, čehož Snape určitě využije.

A jak jsem si myslel, tak se i stalo. Měli jsme udělat Neviditelný lektvar, který se řadí mezi ty nejsložitější. Aby byl plně funkční, trvá jeho příprava 2 týdny. Respektive se na tak dlouhou dobu nechává uležet. Příprava je ale náročná a složitá. Vážně začínám litovat toho, že jsem se na lektvary zapsal. Dříve jsem je měl rád. Taková škoda, mohlo se to hodit do našeho rodinného byznysu. Rodiče vlastní malou kliniku v Busanu. Díky znalosti lektvarů se jim snažím být nápomocný. Pacientům se ale i bez magie daří skvěle. Rodiče jsou pečliví.

„Pane Jeone, proč je Váš lektvar sytě červený, když má být světle narůžovělý?" zeptal se mě s výsměchem profesor. Lehce jsem se rozhlédl, a když jsem spatřil barvu lektvaru u vedlejšího stolu, ztuhl jsem. Zase jsem to pokazil! Vždyť jsem se ale držel receptu v učebnici. Nechápu to.

„Vypadá to, že si tu někdo zůstane po vyučování," oznámil celé třídě s ohyzdným úsměvem. Slyšel jsem tichý smích, ale nezajímal jsem se o to. Samozřejmě, že si Snape neodpustí jakoukoliv poznámku, aby mě mohl ztrapnit. Nejraději bych něco řekl, ale v tuhle chvíli to nebylo vhodné. Ano, udělal jsem chybu, i když nevím, jak se to stalo. Opravdu jsem si dával pozor. Snapeovu pozornost upoutalo vrznutí dveří. Konečně si mě přestal výsměšně prohlížet a podíval se směrem ke dveřím, což jsem vlastně udělal taky.

„Pane Kime, už jsem si myslel, že se tu dnes neukážete," pronesl a s překříženýma rukama na hrudi si Taehyunga prohlédl. Vzdálil se od mé lavice, takže jsem hned ucítil úlevu. Taehyung se v tichosti omluvil za svůj pozdní příchod. No, zameškal celou jednu hodinu a půl. To už na těch 20 minut mohl zůstat tam, kde byl. Posadil se ke své kamarádce za mě a já jsem zahnal touhu se za ním otočit. Potřebuju s ním probrat náš projekt. Celý tento týden jsem se ho snažil kontaktovat, ale marně.

Vždy se prostě vypařil. Zjistil jsem, že spolu máme společné čtyři předměty. Obranu, Přeměnu, Lektvary a Astronomii, ale ta už 14 dní nebyla, takže se v podstatě nepočítá. Vždy jsem si sbalil věci co nejrychleji, aby mi neutekl, ale nikdy jsem to nestihl. Neměl jsem dostatek odvahy, abych za ním zašel ve Velké síni. Ani na té chodbě ve společnosti jeho zmijozelské kamarádky jsem ho neviděl. To bych se možná i odvážel za ním zajít. Několikrát jsem i navštívil knihovnu a doufal, že ho tam zastihnu. Ptal jsem se dokonce madam Pinceové, která na mě nechápavě a vyděšeně hleděla. Nejspíš jsem první student, co se po Taehyungovi sháněl.  

„Pokud máte již hotovo, můžete odejít. Své místa ale výjimečně uklízet nemusíte. Pan Jeon to za vás s radostí uklidí. A co se týče vás, pane Kime, požaduji, abyste tento lektvar též udělal. Zůstanete tady do té doby, dokud nebudete mít hotovo," prohlásil rozhodně Snape a posadil se ke katedře. Všichni ostatní se s nadšením zvedli, své skoro hotové lektvary dali odpočívat do skříně a odešli. Povzdechl jsem si, protože někteří po sobě nechali hotovou spoušť.

Taehyung se mezitím odebral ke katedře, aby si od Snapea vyslechl přesné zadání dnešní práce. Následně si nachystal všechny věci a pustil se do 'vaření'. Já jsem se mezitím zbavil svého nepovedeného výrobku a uklidil svoje místo. Zbývalo dalších sedm míst. Opravdu mohli alespoň po sobě utřít rozlitou vodu ze Sahary, která se u některých smíchala s práškem z rohu jednorožce. Bylo to ale lepší, než když byla smíchaná s dračí krví jako u jednoho z nebelvírských. To snad i udělal schválně. 

Až po chvíli jsem si všiml, že jsme v učebně sami. Snapea to nejspíš přestalo bavit a odešel někam do pryč. Upřímně mi to nevadí, ještě by mi vymyslel něco dalšího. Napadlo mě, že tohle je ta příležitost, kterou hledám. Rychle jsem uklidil zbylá místa, v podstatě jsem to všechno naházel do skříně, a ve své tašce se začal přehrabovat. Smotaný pergamen našeho projektu u sebe nosím od pondělí, kdy se ho snažím najít. V tuhle chvíli se Taehyung dostal do fáze, kdy musí 20 minut počkat. Skvělé načasování.

„Taehyungu?" upřímně jsem nevěděl, jak začít konverzaci. Nechtěl jsem opět zpanikařit jako tenkrát v knihovně. Proto jsem mu podal smotaný pergamen, který si s klidným pohledem převzal. Oči se mu hýbaly ze stany na stranu, když si ho četl. Už to má necelých 14 palců, takže jsme za chvíli v polovině. A to máme čas až do začátku listopadu. Říkal jsem, že to chci mít rychle za sebou. Trochu mě zarazilo, když jen nad tím nepatrně kývl hlavou a opět srolovaný pergamen mi vrátil. Překvapilo mě to natolik, že jsem si ho i k sobě vzal.

„Myslel jsem si, že bys mohl zas chvíli pokračovat ty," obeznámil jsem ho se svým plánem. Ani se na mě nepodíval a místo toho rovnal malé mrtvolky švábů do řady.

„Už jsem udělal úvod a udělám i závěr," řekl mi rozhodně.

„To mám všechen ten zbytek udělat já? Vždyť je to přes 25 palců," v žádném případě na tenhle jeho návrh nepřistoupím. Závěr je totiž jen pár řádků, to bych už mohl klidně napsat celé. 

„Asi jsme se, Taehyungu, nepochopili, ale nehodlám to celý dělat sám. Vezmi si to prosím a napiš další část. Příští týden mi to můžeš vrátit," řekl jsem vlídně. Je to přeci nejlogičtější řešení, pokud si teda někde nesedneme spolu a neuděláme to. Nevím, co mu na tom připadá těžkého.

„Nemám čas na nějaký ubohý projekt," dělá si srandu, že jo? Tak on se hodí marod a následně mě nechá, ať ho celý týden naháním po škole, aby mi řekl tohle?! Že nemá čas?! To je tak sobecká odpověď.

„Copak si myslíš, že já mám čas? Třikrát týdně chodím na famfrpálové tréninky. Mám spoustu ostatních předmětů, na které se musím učit a jsem rád, že mi zbyde nějaký ten čas na přátele. Přesto jsem do toho projektu vložil více času než ty. Víš, jak vyčerpávající bylo tě hledat po celé škole, abych ti ten zpropadený pergamen mohl předat a nějak se s tebou o tom pobavit?! Nevíš, protože tě skolí tvoje vlastní psychika a obyčejná horečka, takže jsi furt v tahu a-"

„MLČ UŽ!" jeho hluboký hlas mě donutil sklapnout. Až teď jsem si uvědomil, že po celou dobu mého hysterického monologu na mě hleděl. Poprvé za dnešek jsme spolu navázali oční kontakt, který jsem rychle přerušil po tom, když jsem si všiml vzteku v jeho očích. Polkl jsem knedlík, když začal obcházet stůl, který nás od sebe dělil.

„Poslouchej mě, Jeone Jungkooku. Nevím, co si slyšel, ale nezajímá mě to. Co ale vyloženě nesnáším, když se mi někdo plete do soukromí. Nemáš sebemenší pravomoc mě soudit, a jak jsem již řekl, udělám ten závěr. To, že musíme dělat na projektu ti nedovoluje si mě takhle vyskakovat. Rozuměl jsi?" stál kousek přede mnou a hleděl mi zpříma do očí. Jsme podobně vysocí, takže mu to nedělalo žádný problém. Měl jsem strach oční kontakt přerušit. Uvědomil jsem si, že jsem zašel až příliš daleko, to ano, avšak stále odmítám na tom projektu dělat sám.

„Neudělám tak velký kus sám," pokusil jsem se říct rozhodně, ač to působilo jako myší písknutí.

„Ptal jsem se, jestli jsi rozuměl!" nemyslel jsem si, že jeho hlas dokáže být ještě hlubší. Nevěděl jsem, co říct a snad poprvé jsem byl vděčný za Snapeovu přítomnost. Taehyung se elegantně vrátil ke svému kotlíku a pokračoval ve zbytku instrukcí. Rychle jsem popadl svoji tašku s věcmi a vyletěl ze sklepní učebny. Snape mě sice několikrát okřiknul, ať se ještě nikam neženu, ale v tu chvíli mi byl naprosto ukradený. Potřeboval jsem vypadnout z jeho přítomnosti. 

Jakmile jsem vběhl do přízemí, zhluboka jsem se nadechl a opřel o stěnu. Byl jsem předtím tak vděčný, že Taehyung začal, ale teď mám chuť pergamen roztrhat na kusy. Tím bych si ale moc nepomohl. Když jsem se už uklidnil, vydal jsem se vstříc chodbám hradu. Nejdříve jsem šel normálně, a pak jsem si uvědomil, že můj trénink už začal před 5 minutami. Rozeběhl jsem se a schody bral po dvou, což se mi vymstilo a málem jsem slítl dolů. Pitomý pohyblivý schody! Když jsem konečně uviděl dveře s klepadlem ve tvaru orla, zaskučel jsem, protože jsem si uvědomil, že mě ještě čeká otázka. 

„Mám města, ale ne domy. Mám hory, ale ne stromy. Mám řeky, ale ne ryby. Kdo jsem?" ozvalo se. Nepřítomně jsem civěl přes sebe. Co je to zase za typ hádanky? Mám, ale nemám... fakt originální. Několikrát jsem netrpělivě poskočil na místě a snažil se svůj mozek přinutit k přemýšlení.

„Pro Merlina, já nevím! Pusť mě sakra dovnitř!" kopl jsem naštvaně do dveří. Dneska opravdu nemám náladu přemýšlet. Mám být dávno někde jinde. Kdybych uvnitř neměl famfrpálový úbor, nechal bych tady svoji tašku a už pelášil na hřiště. Zoufale jsem se rozhlédl kolem sebe a pokoušel se najít inspiraci. Moji pozornost získal jeden kluk s odznakem orla na hrudi.

„Hej ty! Počkej prosím!" zavolal jsem na něj a seběhl několik schodů. V tu chvíli si ale schodiště usmyslelo, že k onomu chlapci nedojdu a otočilo mě na opačnou stranu. Měl jsem na jazyku spoustu nevhodných slov, ale naštěstí jsem se udržel. Udělal jsem si menší okliku a konečně se dostal ke svému cíli. On na mě hleděl jak na debila. Trochu jsem se zastyděl.

„Ehm.. promiň, že jsem tě okřikl, ale potřebuju tvojí pomoct. Mám být na tréninku a kvůli Snapeovi jsem se zdržel. Opravdu spěchám a můj mozek vypověděl službu. Mohl bys mi pomoct se dostat do společenské místnosti?" chlapec si mě nejprve změřil pohledem, ale pak se mu na tváři objevil úsměv. Ochotně mě následoval ke dveřím a poslechl si dnešní hádanku. Překvapilo mě, když jsem zjistil, že správná odpověď je: Mapa. Bylo to tak primitivní. Rychle jsem se mu uklonil jako náznak poděkování.

„Nemáš zač. Jinak já jsem Kim Seungmin," nabídl mi ruku, kterou jsem přijal.

„Jeon Jungkook," odpověděl jsem a rovnou se i rozloučil. Stále spěchám na trénink. Vlítl jsem do pokoje a tašku hodil na postel. Popadl jsem svoje oblečení a co nejrychleji se do něho navlíkl. Ujistil jsem se, že jsem nic nezapomněl a vyběhl jsem pryč z koleje. Schody si ze mě zase dělaly srandu, na což jsem si již zvykl, ale teď se to opravdu nehodí. Nejhorší však bylo, že jsem narazil na Protivu, bradavické strašidlo. Ten si totiž uvědomil, že spěchám na trénink a rozhodl se, že mě nepustí pryč z hradu. Sebral mi jednu rukavici, a tak začala naše honička po celém hradě. Pro chytače jsou rukavice důležité, pokud nechci, aby mě malá křidélka Zlatonky pořezala.

Konečně jsem svoji rukavici dostal zpátky, avšak jsem byl v části hradu, která je pro mě skoro neznámá. Poznal jsem jen, že se nacházím asi v 7. patře. Byl jsem již zadýchaný a došlo mi, že už jsem zameškal minimálně půl hodiny a Wendy mi dá přednášku o tom, jak jsou tréninky důležité. Už nemělo cenu spěchat. Šel jsem klidnou chůzí prázdnou chodbu. Nadskočil jsem, když se ozvala menší rána. Podle zvuku jsem odhadoval, že někde spadl kousek brnění ze sochy. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale moji pozornost získal malý černobílý ocásek mizející za rohem. Netvrďte mi, že se ještě dostanu do problému kvůli paní Norissové. Radši jsem přidal do kroku.

Čím déle jsem ale šel, tím nepříjemnější pocit jsem měl. Nerozumím tomu. Ještě před chvílí jsem byl v pohodě, najednou mám pocit, že mě někdo polil studenou vodou. Vůbec se mi to nelíbí. Nasadil jsem svižnější tempo a sešel nepohyblivé schody do 4. patra. Nepříjemný pocit byl ale stále se mnou a ne a ne se mě pustit. Musím být už paranoidní, když mám pocit, že mě někdo sleduje. Přesto jsem se rozhlédl pořádně kolem sebe, ale nic neobvyklého jsem neviděl. Pokračoval jsem v chůzi a zvláštní pocit sílil. Rychle jsem se zastavil a skoro i zadržel dech. 

Zdálo se mi, že slyším kroky. Takové velice tiché a rychlejší než byly ty moje. Mále jsem schytal infarkt, že jsem to uslyšel znovu. To přece nemůže být člověk, leda že by chodil po palcích. Rozeběhl jsem se co nejrychleji k pohyblivým schodům. Opravdu se bojím. Motal jsem se na schodech a byl jsem vděčný, když jsem konečně vyběhl z hradu. Nepříjemný pocit ze mě konečně opadl. Bohužel ho vystřídalo uvědomění, že jsem zameškal víc jak polovinu celého tréninku. Rychle jsem doběh ke hřišti a v hlavě střádal, co jim řeknu jako omluvu. Rozhodně se nikdo nesmí dozvědět o tom divném pocitu. 

Měli by mě za blázna.

... Tajemství Hada a Orla ...

Kapitola prošla korekcí klarush_s