„Mami? Mami! Hyung*, kde je máma?" zavolal malý šestiletý chlapec do vyššího patra jejich obydlí. Žádnou odpověď ale nedostal, proto vyběhl schody a zamířil do bratrova pokoje. Nerozuměl tomu, co se děje. Byl příliš malý na to, aby vše pochopil. Otevřel černé dřevěné dveře a rozhlédl se po pokoji. Jakmile uviděl svého staršího bratra sedět na parapetu opírajíce se o sklo okna svou lící, usmál se. Měl strach, že zmizel stejně jako jeho matka či otec.

„Hyung, kde je máma?" položil znovu otázku, kterou předtím jeho bratr neměl možnost slyšet. Trpělivě vyčkával na odpověď. Byl zvyklý, že mu neodpovídá hned. Vždy si dával načas s odpověďmi. Tentokrát ticho trvalo příliš dlouho.

„Hyung, nerozumím tomu. Co se stalo? Máma přeci říkala, že nás vezme na návštěvu ke svým kamarádkám, tak proč jsme doma zase sami? Už odjela?" zeptal se malý chlapec dychtící po odpovědích na jeho otázky. Moc se těšil na to, že je vezme matka s sebou. Často si jezdívala na nejrůznější večírky čistokrevných a stýkala se jen s těmi nejvyššími vrstvami. 

„Už nikam nepojede, Taeyoungu," řekl starší dívající se z okna. Jeho mladší bratr nechápal, co tím myslí. Že by si to jejich matka rozmyslela a radši zvolila víkend strávený se svými syny?

„Tak kde je?" dožadoval se chlapec odpovědi.

„Spí," starší pozoroval dvě straky, co se praly o jeden galeon. Nedocházelo jim, že kdyby slétly na zem, mohly by si nasbírat mincí tolik, kolik by se jim vešlo do zobáku. Jen kdyby nebyly zahleděné a všímaly si okolí kolem sebe.

„Vždyť není večer. Můžu ji jít vzbudit?" zeptal se s nadšením malý chlapec a už se chtěl rozeběhnout do matčiny ložnice. Jen čekal na bratrovo povolení.

„Ne, ona už se nevzbudí," slova staršího malého chlapce zarazila. Proč by se jejich matka neměla vzbudit? Je natolik unavená?

„Přece nemůže spát navěky," odvětil mladší svému bratrovi rozhodnutým hlasem. Nikdo přece nemůže tak dlouho spát. Začaly by ji bolet svaly z toho ležení. To aby potom zaúkolovali domácí skřítky, kteří by pro ni mohli připravit hojivou mast. 

„Nespí," starší mladšího mátl. Jak je možné, že teď matka nespí, když ještě před chvílí spala? Probudila se a starší chlapec zaslechl zvuk jejích podpatků, který vydávaly při chůzi po starých kamenných podlahách?

„Ale hyung, předtím si říkal, že..."

„Máma umřela, co na tom nechápeš?!" zvýšil hlas starší, když už přetekl pohár jeho trpělivosti. Jak může mladší být tak hloupý, že si nevšiml zarudlé vyrážky šiřící se od matčiných uší? Nezaznamenal ani horečku a jak se jí v pozdějším stádiu začala odlupovat kůže. Malý chlapec šokovaně hleděl na svého bratra. Nehodlal tomu uvěřit. Jejich matka přece nemůže být mrtvá. Rozeběhl se do matčiny ložnice. Přiběhl k posteli, která byla zakryta černou látkou. Chlapci se na líčkách začaly objevovat první slzy.

„Mami! Mami, vstávej! Prosím vstávej! M-Mami..." zlomil se mu hlas a podlomily nohy. Propukl v hysterický pláč. Opakoval si, že je to jen zlý sen, nic takového se přece nemohlo stát. Vždyť včera mu dávala pusu na dobrou noc. Starší stále seděl na parapetu okna svého pokoje. Přitáhl si kolena k hrudi a opřel o ně svoji bradu. Slyšel pláč svého mladšího bratra, který ho uvnitř užíral. Nezasloužil si to takhle dozvědět. Měl být jemný a empatický, jak mu řekla matka při svých posledních minutách. Přece jenom si na smrtelné lóži vzpomněla na své syny a zalitovala, že s nimi netrávila tolik času. Ale stejně její poslední myšlenky a obavy se točily ohledně mladšího z nich.

Jak to bez ní zvládne? Kdo ho bude uspávat a vozit mu hračky z nejdražších hračkářství v Soulu? Kdo se o něj postará, když její manžel byl neustále někde v tahu ještě pod vlivem ohnivé whisky? Starší jí musel slíbit, že se o něho postará a bude ho hlídat jako kouzelník svoji hůlku. Proč se ale nezajímala o svého staršího syna, kterému po narození mladšího věnovala čím dál tím méně pozornosti? Jak on to bude zvládat? To jí nestál ani za kousek těch obav?

Staršímu po tváři stekla slza, kterou ihned setřel. Nemůže brečet, musí se přece postarat o svého bratra. Nemůže truchlit, protože musí udržet chod domácnosti. Je to přeci jen dítě a tohle je na něj příliš mnoho povinností a zodpovědnosti. Natáhl se k posteli, ze které si k hrudi přitiskl polštář. Slzy už nezadržoval, ba naopak, nechával je vsakovat do jeho trička. Mladší mezitím vyčerpáním usnul u noh matčiny postele. Když si byl starší jistý, že už ho bratr neuslyší, dal prostor svým vzlykům. Tak moc to bolelo. Proč tu není nikdo, kdo by ho objal a utěšil? Proč je sám? Má tendence vyřvat si hlasivky, aby už nikomu nemusel vysvětlovat, kde jejich matka je.

Vidění se mu rozmazává kvůli slzám a postupně se ho zmocňuje tma. Parapet pod ním mizí a on cítí, jak padá do nicoty pod ním. Nikde nic a nikde nikdo. Jen on a nekonečná černota. Chtěl by křičet o pomoc, ale hrdlo se mu stahuje. Stejně by ho nikdo neslyšel ani by nikdo nepřišel. A tak stále padá rychleji a rychleji, jenže konec je v nedohlednu. Střídá se kolem něj horko a chlad. Ani jedno mu není příjemné. Konečně do něčeho narazí a cítí, jak spadl do příjemné látky. Vymrští se do sedu a teprve teď si Taehyung uvědomuje, že se probral z další noční můry.

„A to bude konec dnešního hodiny. Doufám, že už jste začali procovat na projektu. Máte sice na něj ještě víc jak měsíc, ale ono vám toho volného času začne ubývat. Nenechávejte nic na poslední chvíli," upozornil nás profesor, zatímco jsme si sklízeli věci z lavic. Naštěstí díky Taehyungovi jsme ušetřili spoustu času. Snažím se v textu pokračovat každý večer. Sednu si v pokoji ke stolu a napíšu pár vět. Občas jsem ale unavený, a tak vynechám. Ještě napíšu pár palců a zas mu pergamen vrátím. 

Moji pozornost upoutala zmijozelská dívka s hnědo-černými vlasy. Opět obchází učitele. Taehyung týden do hodin chodil, jenže teď je zase v tahu. Abych mu nekřivdil, včera do hodin přišel. Moc tomu nerozumím, co se zase děje?

„Dobrý den, slečno. Myslel jsem si, že už Taehyung do hodin chodí, když jsem ho včera zahlédl na chodbě. No nic, tady máte studijní materiál i na zítra," řekl s úsměvem a dívce podal pár papírů. Ta mu poděkovala poklonou.

„Máte pravdu, pane profesore, včera se všechno zdálo v pořádku. Dnes se ale probudil s vysokou horečkou, proto radši zůstal na pokoji," obeznámila se situací profesora. Pořádně jsem nastražil uši. Myslím si, že na mě zapomněli. Nerad bych na sebe upozornil.

„Horečka? A ví to madam Pomfreyová?" z profesorova hlasu byla znát starost, což mi připadalo hezké.

„Ne, nechce ji zatěžovat a navíc má svůj vlastní způsob, jak se s tím vypořádat. Myslím si, že přes víkend se vyleží a v pondělí ho můžete očekávat na hodině. Na shledanou, pane profesore," ukončila tak konverzaci a vyšla z učebny ven. Profesor odešel též, takže jsem se konečně mohl narovnat. Začaly mě už bolet záda. Vyšel jsem z učebny a mířil k sobě do pokoje. Mohl bych jít na oběd, ale neměl jsem hlad. Radši se teď zaměřím na projekt. Doufám, že se z toho Taehyung vyleží a nebude to nic vážného. Snad ví, co dělá, když nešel za madam Pomfreyovou.

Čas utekl rychle, ale alespoň jsem zase s projektem pohnul. Hodina lektvarů byla stejně nezáživná jako většinou. Taehyung pochopitelně nedorazil, takže za mnou seděla jen jeho kamarádka. Upřímně jsem po skončení měl chuť si lehnout, ale pak jsem si uvědomil, že je dnes famfrpálový trénink. Již můj třetí. Nechtěl jsem, aby na mě ostatní čekali, a tak jsem si věci rychle hodil na pokoj a spěchal na famfrpálové hřiště. 

... Tajemství Hada a Orla ...

Hyung = oslovení staršího chlapce mladším chlapcem (doslovně znamená: starší bratr)

Řekla bych, že Kookova část je dneska o ničem, ale potřebovala jsem kapitolu trochu natáhnout. Popisovat ale trénink se mi nechtělo. Snad další kapitola bude lepší. Ale upřímně jsem si psaní Taeho části nesmírně užívala. Asi jsem divná. Jinak tohle byla poslední zářijová kapitola, protože se s další kapitolou přesuneme do první říjnového dne tohoto bradavického školního roku. *Annie*

Kapitola prošla korekcí klarush_s