"Počkej, začínám se v tom ztrácet," zastavil ho Doyoung s nechápavým výrazem. Jungkook unaveně protočil očima a více se zabořil do křesla, ve kterém seděl. Už přes hodinu se snaží studentům své koleje vysvětlit, co stojí za Taehyungovým chováním. Celé už mu to lezlo krkem. Byl napjatý, protože nevěděl, co se děje veku a kde jeho milovaný je. Též na něj dopadala únava z toho, jak neustále něco vysvětloval. Snažil se nezacházet do detailů. Tato pravomoc mu nepřísluší.

"Co jsi z toho nepochopil?" zeptal se ho podrážděně Jungkook. Po jeho boku seděli jeho přátelé, kteří též pozorně poslouchali. Ani oni neznali příběh Kruvalského Hada a byli dost zaskočeni tím, co se dozvěděli. Jungkook si povzdechl a narovnal se.

"Už nevím, jak bych vám to řekl, tak mě pozorně poslouchejte. Už se nebudu opakovat. Taehyung vyrůstal bez rodičů. Matka mu zemřela, když byl malý, a otec byl alkoholik a násilník, věčně nebyl doma. Vyrůstal se svým mladším bratrem, kterého nadevše miloval. Byl schopen pro něj udělat cokoliv. Bohužel jeho bratr tragicky zemřel, když mu bylo 12 let."

"Jak zemřel?" skočil mu do řeči Wonwoo. Jeho otázka by byla dost nevhodná, ale tomu nikdo nevěnoval pozornost.

"To mi neřekl," zalhal v úmyslu pokračovat dál, ale byl opět přerušen.

"Co když on stál za jeho smrtí? Mohl ho zabít!" vyhrkla prefektka 6. ročníku. Jungkook zatnul k sobě zuby, až ho rozbolely panty. Ano, měla pravdu, ale přesto ho to naštvalo.

"Opravdu si myslíš, že by byl schopný zabít svého bratra, který pro něj znamenal celý svět? Taehyung je taky jenom člověk," poslední slova řekl trochu tišeji. Uvnitř cítil lehce nepříjemný a chladný pocit. Je normální, že člověk dělá chyby. A ta Taehyungova stála život jeho bratra. To už ale nemusí vědět. Nic jim do toho není. Navíc by mu neuvěřili, že to byla pouze nehoda, kterou navíc z velké části způsobili mudlové. Po jeho prohlášení ostatní ztichli, někteří sklopili pohled. Pravděpodobně teď trochu Taehyunga litovali. To ale netušili, co přijde dál.

"Pravda je, že v Kruvalu nebyl vzorný student. Chytrý a nadaný ano, ale jeho chování bylo odlišné. Ano, můžeme tvrdit, že byl zlý a ubližoval ostatním. To, co ale o něm všichni tvrdí, co vše rozpoutalo, není pravda. Taehyung žádného studenta nezabil. Byl ve špatný čas na špatném místě a byl to právě on, kdo našel jeho mrtvé tělo. Umíte si to představit? Ve 12 letech najdete tělo svého spolužáka a všichni vás odsoudí za jeho smrt. Vyhodili ho, ale neměl se kam vrátit. Jeho otec už byl taky po smrti a on nemohl zůstat v jejich rodinným sídle sám. Samozřejmě celé ty roky tam sám byl, jen se o tom nevědělo. Společnost mu kromě bratra dělali domácí skřítci. Doslova ho drželi při životě. Doteď jim je Taehyung vděčný a respektuje je," fakt o domácích skřítcích na studenty zapůsobil. Jungkook si toho byl plně vědom, proto to i zmínil. Jak nejlépe dostat lidi na svou stranu, když ne pomocí lítosti či obdivu?

"Je hezké, že má v oblibě domácí skřítky, což u čistokrevných není až tak časté, ale to nijak neobhajuje jeho chování vůči lidem," prohlásil zamračeně Vernon. 

"Vy to nechápe, že? Taehyung nevyrůstal v klasické rodině. Vlastně nevyrůstal v rodině žádné. Už od útlého věku musel převzít zodpovědnost za sebe, svého bratra a celou domácnost. V podstatě nikdy nebyl vychováván, neměl autoritu ani v někom oporu. Nesetkával se s okolním světem, žil v uzavřené bublině. Myslíte si, že věděl jak se chovat k cizím lidem, především tedy ke svým vrstevníkům? Ne, nevěděl to a kvůli tomu udělal spoustu chyb. Nikdy nebyl vítaný. Všude byl ten špatný. Byl sám, v celém tom velkém světem byl sám. Nikdo z nás nezažil taková pocit samoty jako on. A když přišel sem, do nového prostředí a trochu starší, chtěl začít nanovo. Opravdu viděl Bradavice jako šanci stát se normálním člověkem. Jenže to mu někdo překazil a tou osobou byl Kim Namjoon. Jemu všichni věřili, Taehyungovi jakožto novému a divnému klukovi nikdo."

Ve společenské místnosti vládlo ticho. Každý si Jungkookova slova přemítal v hlavě. A postupně na všechny dolehla tíha. Jako by jim někdo položil na ramena závaží. Jungkook pozoroval studenty před sebou, jejich přemýšlející či zarmoucené tváře. Cítil tu atmosféru a byl na sebe hrdý. Nikdo neočekával, že by mohl být něčeho takového schopný. Doufal jen, že jeho vyprávění nebylo zbytečné a opravdu dostane nějaké studenty na svou strany. Když to dokázal Namjoon, tak proč on ne?

"Nikdo z vás nedal Taehyungovi šanci. Okolím byl donucen se stáhnout a schovat se pod chladnou masku. Pouze se bránil. Neříkám, že vše co udělal, bylo dobré, ale uvědomte si, že on neví, jak má podobné situace řešit. Anebo si to uvědomí příliš pozdě. Jennie mu to vtlouká do hlavy už třetím rokem a Taehyung se za tu dobu neuvěřitelně posunul. Není zlý, ale jen zlomený a potřebuje pomoct," prohlásil smutně a sklopil pohled. Jeho obavy se zvětšovali. Už uběhli bezmála dvě hodiny a on neví, co se venku děje.

"Myslím si, že každý teď potřebuje čas na to, aby si vše urovnal v hlavě. Navrhuji se teď rozptýlit a zabavit se," promluvila Jisoo a vysloužila si přitakání většiny studentů. Všichni si potřebovali odpočinout. Jungkook si protáhl ruce a zavřel oči. Chtěl na chvíli na nic nemyslet a prostě být. Kéž by se všechno vyřešilo a on teď mohl drbat ve vlasech svého přítele a poslouchat jeho tiché vrnění, kterým dával najevo, že se mu to líbí.

"Půjdu se projít," prohlásil zničehonic Yoongi a zvedl se ze svého místa. Jeho přátelé se na něj hned nechápavě otočili.

"Projít? Kam?" zeptal se nechápavě Seungmin, ale starší mu odpověděl tím, že se vydal ke dřevěným dveřím s klepadlem ve tvaru orla.

"Yoongi, nesmíme ale-"

"Jestli tu zůstanu o minutu déle, mám dojem, že se asi zcvoknu," řekl a za pohledu nejen svých přátel opustil havraspárskou věž. Mezitím na druhé straně hradu byla naprosto odlišná situace. Jennie nebyla nikdy tak rozzuřená jako teď. Měla pocit, že mluví se nachází ve výběhu medvědů. Možná jsou chytří, za to ale dokáží být dost nemotorní a strašní hromotluci. Takový pocit měla ze svých spolužáků, které teď chtěla přetáhnout nejlépe něčím velkým a těžkým. Nikdo ji neposlouchal, sotva ji nechali domluvit. Byli jak zbláznění.

"Tak klid!" zařvala přes celou společenskou místnost Primuska, která stále měla alespoň kousek respektu.

"Můžete se pro Merlina uklidnit? Hráblo vám snad?! Taehyung je jedním z nás a vy na něj plánujete lov!" vyřkla nechápavě a naštvaně dohromady.

"S tím vrahem nemá naše kolej nic společného!" prohlásil rozhodně Haechan, zatímco jeho přítelkyně zatnula ruku v pěst. Poslední týden ji už sral, ale tohle překročilo všechny její meze.

"Najednou! Když ale chytal Zlatonku a vyhrával nám zápasy, tak byl dobrý, co?" rýpla si do něho jízlivě, což u ní nebylo zvykem.

"Zvládli bychom to i bez něj," odvětil nafoukaně, načež se na něj málem Jennie vrhla, kdyby ji Minho s Hyunjinem nechytli. I když blonďák taky neměl daleko, aby po kapitánovi jejich týmu nevyjel.

"Co vám všem je? Taehyung nikdy nic naší koleji neudělal. Opravdu jste teď na straně toho nebelvírského kokota, vážně?" Jennie to nechápala. Každou chvíli myslela, že omdlí. 

"Radši ten nafoukanec než vrah," prohlásil, což už bylo moc i na Hyunjina, který se napřáhnul, aby mohl dát Haechanovi pěstí. Bohužel, nebo díky Merlinovi, ho Minho zastavil. Věděl, že by se tím spustili další problémy. Násilí nikam nevede. Blonďák se mu vysmekl a naštvaně si kapitána prohlížel.

"Běžte doprdele a nepřekážejte, pokud nechcete dopadnout jako on," zavrčel a dal povel ostatním zmijozelům, kteří se jako hadi začali slézat k dveřím z tmavého dřeva.

"Odkdy tady ty velíš?" zakřičela na něj Irene.

"Od té doby, co máme nemožnou Primusku, které se nedokáže postarat o blaho naší koleje. Už tři roky nám všichni plivou do tváře, protože je u nás. Je na čase s tím skoncovat," ani se neotočil a studenty se dral dopředu. Irene stála na místě s překvapenou tváří. Tohle nečekala. Už jako prefektka dělala pro svou kolej první poslední. Pomáhala, když se někdo dostal do potíží a dbala na to, aby všichni budovali koleji dobré jméno. Ano, Taehyungovi věnovala trochu té péče na víc. Stále je to ale člen jejich koleje. Nikdy neudělala nic, čím by jim ublížila. A teď je za tu špatnou. Uvnitř sebe cítila zklamání, ale především vztek. Mělo jí dojít dávno, co je Haechan zač.

"Noona?" oslovil ji starostlivě Minho a položil ruku na rameno. Irene se mu vytrhla, nestála o lítost ani utěšující slova. Hněv v ní začal vzrůst. Otočila se a rychlým krokem opustila zmijozelskou kolej. Tohle jen tak nenechá. Pokud ona má být ta zlá, tak ať. Zmijozelové, a i ženy, jsou proslulé tím, že jsou pomstychtiví. Má štěstí, že splňuje obě tyto podmínky. 

Ve zmijozelské koleji bylo stále rušno. Studenti se snažili otevřít dveře a dobýt se do pokoje jejich nepřítele. V tom se jim Jennie snažila pochopitelně zabránit. Jenže slova nezabírala, prakticky zanikla v pokřikování studentů. Dveře se otevřít nedaly a ani běžná kouzla nezabírala. Nezbývalo nic jiného, než zkusit hrubou sílu. Jennie a kluci se modlili k Merlinovi, aby dveře vydrželi. Nedokázali si představit, co musí Taehyung uvnitř pokoje zažívat. Dívce, která ještě dnes ráno nosila titul zmijozelské princezny, se zastavil dech, když se ozvalo křupnutí a studenti se začali radovat. Dostali se dovnitř. Jejich veselí ale netrvalo moc dlouho, protože jakmile vkročili dovnitř, zarazili se. Pokoj byl v dezolátním stavu a bez svého majitele, což bylo nejdůležitější.

"Kde je? Kam kurva zmizel?!" vztekal se Haechan a svoji pozornost rychle přesunul na trojici stojící stranou. Ale ani oni netušili, kde se Taehyung nachází a byli stejně v šoku, jako ostatní.

***

Mezitím, co ve zmijozelské koleji probíhalo dobývání, Yoongi se tiše procházel chodbou. Doufal, že nenarazí na nějakého profesora či Filche, protože to si v tuhle chvíli opravdu nepřál. Měl dojem, že mu každou chvíli praskne hlava. Bylo to na něj příliš informací. A ač Taehyungova opravdu nemá rád, pociťoval vůči němu lítost. Nikdo si přece nezaslouží takový život. Přesto si jeho náklonost plně nezískal. Stále měl pochybnosti, ač věděl, že kdyby opravdu šlo do tuhého, tak by pravděpodobně Taehyungovi pomohl. Ale jen když ho o to Jungkook požádá. Když se tak procházel chodbou a dýchal příjemný vzduch typický pro hradní chodby, všiml si na zemi malých červených kapiček. 

Nejdříve jim nevěnoval pozornost, ale jakmile jich začalo přibývat a z kapiček se stávaly loužičky, začaly ho zajímat. Klekl si, aby si je mohl prohlédnout z blízka. Nedalo mu to a do jedné opatrně smočil špičku prstu. Rázem si ale uvědomil, o co se jedná a prsty si rychle otřel o podlahu s nechutným výrazem na tváři. Tohle byla specifická vůně krve. Yoongi se postavil a zhnuseně si prohlédl cestičku krve mířící někam za rok. Neměl krev rád. Ne že by se mu dělalo špatně, ale protože ho při pohledu na krev mrazilo. Chtěl se otočit a odejít, ale přece jenom jeho zvědavost byla silnější. Krev se tady neobjeví jen tak sama od sebe. Rozhodl se malé stopy krve následovat, až došel k jedné učebně. Váhal, jestli dveře otevřít, ale nakonec tomu tak učinil. 

Opatrně vstoupil dovnitř a rozhlédl se. Nejdříve si nevšiml ničeho neobvyklého, ale když jeho pohled sjel na zem, na chvíli přestal dýchat a cítil, jak se jeho tělo napnulo. V levém rohu uviděl ležet na boku tělo Kruvalského Hada, kterému po dlaních stékala krev a tvořila louži před ním. Chvíli trvalo než se Yoongi přinutil k pohybu a přiběhl k tělu. Hned si klekl a zatřásl s Taehyungem. Ten unaveně otevřel oči, ale nedokázal zaostřit. Yoongi cítil, jak se jeho těla zmocňuje panika. Pohlédl na jeho ruce, na kterých se nacházelo několik řezných ran. Ten pohled mu nedělal vůbec dobře.

"Doprdele, cos dělal?!" vykřikl Yoongi, když si i všiml již zaschlé krve na Taehyungově košili na zádech.

"V-Vulnera... Sanen... t-tur..."

"Cože?" vyslovil havraspárský chlapec, když nedokázal porozumět slovům, co mu Taehyung říkal.

"K-Kouzlo... Vulnera... Sanentur..."

"Nechápu, co po mně kurva chceš!" cítil se zoufale a možná se mu chtělo i trochu brečet. Taehyung se pokusil nabrat dech, zatímco se jeho tvář zkřivila do bolestivé grimasy.

"Krvácení... Vulnera S-Sanentur..." Yoongi vykulil oči, když konečně pochopil, co po něm zmijozelský chlapec chce. Rychle vytáhl hůlku a vyslovil formuli, kterou mu Taehyung řekl. Nic se ale nedělo. Řekl ji ještě jednou, ale neviděl žádnou změnu. Až když v samém zoufalství vyřkl zaklínadlo po šesté, všiml si, jak se krev vrací na své místo. Konečně pochopil, jak má zaklínadlo použít. Postupně se všechna krev vrátila do těla a rány se uzavřely. Zůstali po nich pouze jizvy. Konečně se mohl Taehyung zhluboka nadechnout. Je hruď se zvedala až atypicky rychle z toho, jak lapal po dechu. Havraspárský blonďák se opřel o zeď a promnul si obličej. Měl pocit, že zestárl minimálně o dvacet let.

"Můžeš mi kurva vysvětlit, co to mělo znamenat?!" nechtěl na něho křičet, ale byl podrážděný a vyděšený. Ani si to neuvědomoval.

"Musel jsem uprchnout... chtějí si moji hlavu pověsit nad krb..." promluvil tišeji kluk s havraními vlasy. S námahou se vytáhl do sedu a též se unaveně opřel o zeď. Sice už nekrvácel, ale bolelo ho celé tělo. Možná kdyby se nedostavil jeden z jeho záchvatů a nerozbil pěstí zrcadlo na střepy, které bezmyšlenkovitě použil, aby se zbavil psychické bolesti, bylo by mi o krapet lépe. Nechtěl tomu ale věřit.

"Takže se to schováváš?"

"Za chvíli mě stejně najdou. Už určitě pátrají po škole, jak vidím," otočil se na blonďáka a krátce na něho pohlédl.

"Ještě nikdo venku není," oznámil mu a postavil se na nohy.

"Tak co tu děláš?" Taehyungův pohled ho následoval a nechtěl ho opustit. Cítil zvláštní chladný pocit na zádech.

"Musel jsem vypadnout. Až příliš dlouho jsem poslouchal tvoje jméno, chtěl jsem si provětrat hlavu a narazím na tebe," řekl podrážděně a začal chodit po třídě.

"Mé jméno?" zeptal se udiveně Taehyung a opřel si ruce o kolena.

"Jo. Jungkook o tobě mluvil skoro tři hodiny a snažil se přehodit havraspárské přehodit na svou, vlastně tvou, stranu."

"Co o mně říkal?"  vyslovil otázku trochu podezřívavě tmavovlasý. Yoongi si povzdechl a opět si promnul obličej. Už nad tím nechtěl přemýšlet.

"Něco o tom, že si vyrůstal sám, tudíž nechápeš, jak se máš chovat k ostatním. Taky něco o tom, že jsme ti my, studenti, nedali šanci. Taky mluvil o tvém bratrovi a-"

"O mém bratrovi?" zeptal se s vážným hlasem a upřeným pohledem, až to Yoongimu připadalo nepříjemné. Zadrhl se, protože mu došlo, co řekl.

"No... že ti umřel bratr. To je mi upřímně líto, abys věděl," doplnil tišeji. Taehyung od něho konečně odtrhl pohled a zabodl ho do prostoru před sebou. Dlaň zatnul v pěst. Uvnitř něho se mísilo spoustu emocí. Nedokázal se v tom vyznat. Značně ale začal převažovat hněv. Yoongi si všiml změny v jeho obličeji a pocítil strach. Ač byl starší, takhle sám v přítomnosti Taehyunga měl opravdu strach. Stále se nemohl zbavit obavy, jestli mu náhodou nepřepne a neskončí rozcupovaný v rohu učebny.

"Počkej, Jungkook se ti snažil pomoct," vyhrkl rychle, načež k němu Taehyung trhl hlavou.

"Pomoct? Přísahal, že to nikomu neřekne!" zvýšil hlas a opatrně se zvedl. Jakmile se ale pokusil narovnat, do těla mi vyjela palčivá bolest. Zapřel se o lavici vedle a sotva se držel na nohou. Yoongi by ho možná i podepřel a pomohl mu, ale štítil se ho. Stačilo, že nad ním ještě před pár minutami klečel a vracel mu krev do těla.

"Jungkook se snaží přesvědčit ostatní, aby nešli proti tobě, ale pomohli ti. Netvrdím to úplně rád, ale mám takový dojem, že máš právě podporu od skoro celého Havraspáru. Kdyby nic neřekl, tak mu nikdo nevěří. Stejně mám dojem, že nám vyprávění o tvém životě dost osekal," překřížil ruce na hrudi a zamyšleně se zahleděl do prostoru. Do reality ho přivedl až bolestné zasyčení.

"Musíš na ošetřovnu," prohlásil a prohlédl si Taehyunga od hlavy k patě.

"To rovnou mohu jít do Velké síně, nemyslíš?" pronesl sarkasticky. Nad jeho poznámkou protočil Yoongi očima, ale musel uznat, že má pravdu. Tohle je přesně situace, do které se nechtěl dostat. Nejraději by odešel a dělal, že Taehyunga nepotkal, ale pokud by se o tom dozvěděl Jungkook, neodpustil by mu to ani na smrtelné posteli. A i jeho by hryzalo svědomí. 

"Miluješ ho?"

"Cože?" vyhrkl nechápavě Taehyung. Domníval se, že špatně slyšel. Zvonilo mu v uších.

"Miluješ Jungkooka?" zopakoval svou otázku, zatímco se na něj zmijozelský upnul svůj pohled. Tahle otázka ho straší ve dne v noci. Tak moc rád by na ni odpověděl, ale kdykoliv se o to byť pokusí, ztratí všechny slova. A dnes tomu nebylo jinak.

"Na něco jsem se tě ptal!" vyjel po něm Yoongi, když příliš dlouho mlčel. Blonďák si jeho mlčení převzal po svém, ale špatně to pochopil.

"To, co k Jungkookovi cítím, nedokážu popsat slovy. A až toho budu schopný, bude první, kdo to uslyší. Ne ty," řekl s vážnou tváří, zatímco se chytl za břicho. Začínalo se mu dělat špatně a pískot v uších nepřestával.

"Jestli mu ublížíš, udělám z tebe přístřešek na košťata, rozumíš?" pohrozil mu a dával důraz na každé slovo. Taehyung se zmohl pouze na přikývnutí. Jindy by hned prohlásil, že by nikdy vědomě Jungkookovi neublížil. I přes všechnu tu bolest, kterou aktuálně pociťoval, ale lehce usmál. Vybavil si jeho krásnou tvář a úsměv. Jeho vůni, doteky a objetí. Přál si ho teď mít u sebe, aby mu pomohl vše překovat.

"Tak jo, pojď," řekl otráveně Yoongi a vydal se k Taehyungovi, kterého podepřel. Ten jen zmateně zvedl hlavu. Byl zabraný ve svých myšlenkách.

"C-Co? Kam?" vyšlo z něho zmateně, ale rozešel se společně s blonďákem ven.  Jeho blízkost mu nebyla zrovna příjemná, ale neměl sílu na to ho odstrčit. Neustále se ohlížel a snad poprvé se modlil k Merlinovi, aby nikoho nepotkal. Nebyl si jist, jestli má vůbec u sebe hůlku. Mohla mi někde vypadnout. Nechal se Yoongim vést po chodbách, ale zarazil se, když se dostali k pohyblivým schodům.

"Ne... nemůžu," promluvil těžce a pokusil se Yoongimu vysmeknout, ale marně. Držel ho pevně a svůj stiskl ještě zesílil, načež Taehyung opět zasyčel bolestí. Schody byly nebezpečné. Nejen že se po nich člověk pohybuje pomalu, ale jde hlavně vidět. Navíc při představě, že půjdou po schodech, se Taehyungův kotník rozbolel ještě víc. Yoongi ho ignoroval a vstoupil na pohyblivé schody. Začali stoupat, což byla ta horší a těžší varianta. Pohybovali se opravdu pomalu a Yoongi v podstatě zmijozelského chlapce nesl. Už oběma docházeli síly. Yoongi ale věděl, že už jsou blízko.

Taehyung ani nevnímal, že se dostali před dveře s klepadlem ve tvaru orla. Ve skutečnosti v téhle části hradu skoro nikdy nebyl. Nevnímal slova klepadla a sotva slyšel blonďákovu odpověď. Ten nohou strčil do dveří a pomohl Taehyungovi dovnitř. Jakmile vstoupili do havraspárské věže, oběma kompletně došli síly a Yoongimu se pod tíhou Taehyunga podlomily nohy. Rána upoutala pozornost studentů, kteří si doteď nevšimli, že někdo do jejich koleje vstoupil. A šok, který se dostavil, jakmile spatřili Taehyunga ve stavu, ve kterým byl, se nedal zapomenout. Nikdo nikdy neviděl Jungkooka se rychleji přemístit z jednoho místa na druhé. Okamžitě si k sobě přitáhl Taehyungovo tělo a snažil se zjistit jestli vnímá. I ostatní studenti, především tedy Jisoo, Mina a Seungmin, se přiblížili ke dřevěným dveřím. 

Taehyung pocítil úlevu, jakmile ho Jungkook přitáhl k sobě na klín. Jeho vůně ho uklidňovala a ujišťovala, že už je všechno dobré. Vidění se mu ale rozmazávalo více než předtím a hlasy se přetvářely v šum. Vše před ním zčernalo a zvuk utichl. Jungkook ucítil, jak se tělo jeho přítele uvolnilo a přestalo reagovat. V tu chvíli se ho zmocnila panika, kterou nikdy nezažil.

... Tajemství Hada a Orla ...