Seděl jsem ve svém pokoji a poklepával prstem o povrch stolu. Pozoroval jsem řasy z okna, které se pomalu pohybovaly ze strany na strany. Snažil jsem se nějak zabavit. Všichni měli výuku, zatímco já měl volno. Nestěžuji si, že mám spoustu volného času, zapsal jsem si minimum předmětů. Jenže jsem si zvykl na přítomnost ostatních. Probděl jsem další noc, měl jsem totiž noční můru. Nemohl jsem se zbavit toho nepříjemného pocitu. Od famfrpálového turnaje, kdy jsem s Jungkookem strávil noc, jsem neměl žádnou noční můru. Ani když spadla čtvrtá zeď, se žádná nedostavila, což mě i docela překvapilo. Tak proč teď? Nechápu její smysl. Byla to jedna z mnoha mých vzpomínek.

(Vzpomínka)

"Pan Kim by měl něco sníst," řekl starostlivě skřítek. Ležel jsem na posteli a tupě zíral do stropu. Nejedl jsem už několik dní, sotva se zvedl.

"Pan Kim by se měl o sebe lépe starat," promluvil opět zvedajíc ze země střepy rozbité vázy. Prohlédl si je a všiml si červených kapek na jejich okrajích.

"Pan Kim si zase ubližoval. Měl by-"

"Nic nemusím! Zmiz už!" zařval jsem. Skřítek mi už lezl krkem. Neustále něco žvanil a poučoval mě. Na nic z toho jsem neměl náladu. 

"Pan Kim se zanedbává. Co by na to řekla paní?" štvalo mě, jak mě oslovuje. Pokaždé jsem si vybavil svého otce, po kterém jsem toto hrozné příjmení zdědil. Navždy mi bude připomínat, že patřím k němu. Prudce jsem se zvedl z postele a opustil pokoj. Chtěl jsem vypadnout, nejlépe se někam ztratit. Uvnitř vily jsem měl pocit, že se dusím. Pokaždé když jsem ale sešel schody, nalezl jsem další patro. Nezáleželo, kolikrát jsem je sešel, nikdy jsem nenalezl konec. Utíkal jsem chodbou, ale byla nekonečná. Pokusil jsem se otevřít okna, ale nešlo to. Čím déle jsem se snažil najít cestu ven, tím temnější se chodby stávaly. Cítil jsem úzkost a paniku. Snažil jsem se najít skřítky, ale na ani jednoho jsem nenatrefil. Jako by stěny pohltily moje volání o pomoc. Už jsem neměl sílu dál hledat...

(Konec vzpomínky)

Zatnul jsem ruku v pěst. Dráždilo mě, že jsem nedokázal najít smysl. V tuhle chvíli bych ocenil něčí přítomnost. Nejlépe Jungkooka, který by se na mě přítisk a drbal mě ve vlasech, ale i ostatní by stačili. Nechtěl jsem se cítit sám. Odtrhl jsem zrak od okna a upřel ho na hodiny. Měl bych už vyrazit, abych stihl včas dojít na hodinu. Bude tam Jungkook, mohlo by mi být lépe. S tou myšlenkou jsem se zvedl ze židle a přehodil si tašku přes rameno. Neochotně jsem opustil pokoj zmijozelskou kolej.

"No koukejte, už jde," promluvil výsměšně muž na jednom obrazu. Ignoroval jsem jeho i ostatní. Oni jsou poslední, na koho mám zrovna náladu. Vyšel jsem z podzemí a rozhlédl se. Měl jsem chuť se otočit a vrátit se zpět. Škola plná imbecilů. Zhluboka jsem se nadechl a se svým obvyklým výrazem se rozešel směrem k pohyblivým schodům. Potřeboval jsem se dostat do 7. patra na hodinu Obrany. Možná bych se mohl zašít v Komnatě nejvyšší potřeby, ale... 

Nakonec jsem se tohoto nápadu vzdal a pomalu stoupal po schodech výš. Snažil jsem se vyhýbat ostatním studentům, ale bylo to poměrně náročné. Už se ani nesnažili šeptat a své urážky schválně říkali nahlas, když jsem kolem nich procházel. Opakoval jsem si, že to není pravda. Nesmím si nechat jejich lži vlézt do hlavy, protože pak se jich nezbavím. Bylo to ale zvláštní. Byl jsem zvyklý, že se mi všichni vyhýbají a bojí se mě, teď to snad pozoruji pouze u mladších. Většina studentů se mě už neštítila, což mi nevyhovovalo. Nikdo nemá právo si na mě otevírat hubu.

"Kam pak máš namířeno, vrahu?" ozvalo se posměšně. Přidal jsem do kroku, abych se vzdálil od Namjoonovi party.

"Podívejte se, jak se nás bojí! Ubožáček jeden," rozesmál se přes celé schodiště. A nebyl jediný. Jeho poznámka pobavila většinu přítomných. Konečně jsem vkročil do 7. patra a doufal, že mě nebudou následovat. Bohužel tomu tak nebylo.

"Myslím si, že bychom mu měli udělit lekci. Přece si nenecháme vyhrožovat někým jako je on," Namjoon mlel sračky. Zatnul jsem dlaň v pěst a snažil se soustředit pouze na jedno, dojít do učebny. Nezpomaloval jsem, držel si tempo a snažil se dívat do před sebe. Naproti mně šla profesorka studia mudlů, kterou jsem upřímně viděl tak třikrát v životě. Vypadala docela podrážděně.

"Co se to tady děj-" ozvala se ohlušující rána, která mě donutila rychle zastavit a zavřít oči. Jakmile jsem je otevřel, uviděl jsem sutiny přímo před sebou. Přesně v místech, kde před chvílí procházela profesorka.

"Kruvalský Had zabil madam Burbageovou!" vykřikl nějaký dívčí hlas za mnou. Mé tělo naprosto ztuhlo. V tu chvíli jsem nebyl schopný se pohnout. Prostě to nešlo. Jako by tělo zapomnělo, jak se hýbat. Polil mě studený pot.

"Je to vrah!" vykřikla ta nebelvírská pizda a ukázala na mě prstem. To mě při mém otočení nevyděsilo ani zdaleka tolik, jako množství studentů, která se tu objevilo.

"Nemám s tím nic společného!" bránil jsem se a cítil, jak rychle mi buší srdce.

"To si jako myslíš, že ti budeme věřit?! Viděli jsme to na vlastní oči!" okřikl mě jeden student asi 5. ročníku.

"Monstrum! Teď nás všechny povraždí!" tohle překračovalo všechny meze mojí snesitelnosti. Studenti přede mnou horlivě přikyvovali a pořvávali další nehezké slova.

"Opravdu jsem to neudělal. Nevím, jak se to d-děje!" vnímal jsem, jak se mi rozklepaly ruce. Nikdo mě neposlouchal. Přeřvávali jeden druhého a já jsem pociťoval zoufalství. Všechny jejich slova se mi zarývaly paměti a otevíraly staré vzpomínky. Všechno jsem už jednou slyšel. Přál jsem si, abych to znovu už zažít nemusel. Jako vždy jsem se mýlil.

"Počkejte. Jsme nebezpečí, dokud je tady on. S ním do Bradavic přišly jen problémy. Když se ho ale zbavíme..." Namjoon ani nemusel dokončit větu, ale všichni věděli, co tím myslel. Upřeli na mě svoje nenávistné pohledy a mně bylo jasné, že je zle. Hodně zle.

"Můžete doprdele jednou poslouchat?! N-NEMÁM S TÍM NIC S-SPOLEČNÉHO!"

"Chyťte ho!" zařval Namjoon a dav studentů se dal do pohybu. Myslím, že jsem nikdy nepociťoval takový strach a zoufalství v jednom. Mé tělo se samovolně dalo do pohybu. Co nejrychleji jsem přelezl kameny a běžel chodbou. Chtěl jsem se schovat do Komnaty, ale sotva jsem se přiblížil ke zdi, kde se dveře objevují, tři studenti mi byli v patách. Nemohl jsem čekat, až se dveře objeví, proto se dal na útěk. Vběhl jsem na pohyblivé schody a sbíhal je, jako bych měl za zády smrt. To ostatně byla skoro pravda. Schody se pohnuli a mě otočily špatným směrem.

"Chyťte ho! Nesmí nám utéct!" hlas toho kokota byl jako by pod vodou. Mé tělo ovládala panika, když mi cestu zatarasil jeden mrzimor. Za mnou byl dav toužící po mé hlavě.  Byli příliš blízko. Rychle jsem vytáhl hůlkou, ale mrzimor byl připravenější a vyslal na mě spoutávající kouzlo. Natiskl jsem se k zábradlí, abych se mu vyhnul, ale v tu chvíli jsem přepadl přes okraj. Tvrdě jsem zády dopadl na další schodiště. Sykl jsem a zavřel jsem oči nad tou bolestí. Musel jsem ale okamžitě pryč.

I přes bolest jsem se vymrštil na nohy a spěchal pryč. Hůlku jsem křečovitě svíral v dlani a sbíhal schody, které nezůstávaly dlouho na jednom místě. Už jsem byl skoro dole. Kolem mě prosvištěla dvě kouzla. Jedno z nich mě nalepilo na zeď. Doslova a do písmene jsem se po ní svezl k zemi. Ignoroval jsem onen pocit, jako by mi někdo rozdrápal záda a pokračoval dál. Několik kouzel jsem odrazil, ale zasekl jsem se, když mi několik studentů zatarasilo cestu ven z hradu. Musel jsem rychle přehodnotit plán. U Velké síně jsem zabočil doleva a začal sbíhat schody do podzemí. Bral jsem je po třech a mám takový dojem, že jsem si asi zvrtl kotník. Narazil jsem do velkých dveří a heslo řekl ta rychle, že jsem sám sobě nerozuměl. Dostal jsem se ale dovnitř. Prolétl jsem společenskou místností a zapadl do svého pokoje.

Zamkl jsem a vyslovil zaklínadlo černé magie. Snad jako bych byl paranoidní a židli jsem přisunul ke dveřím. Až v tuhle chvíli jsem si plně uvědomil, co se vlastně stalo. Mé tělo se neuvěřitelně třáslo a lapal jsem po dechu. Podlomily se mi kolena a klesl jsem k zemi. Na tváři se mi objevily slzy.

Ne ne ne ne...

Ticho místnosti prořízl můj hlas, když jsem ze zoufalství vykřikl. Tohle se nemělo stát. Proč se to opět děje? Co jsem udělal?! V hlavě se mi objevovaly záblesky 4 roky staré. Všechno je stejné, opět jsem v tom nevinně. Nikdo mě nikdy neposlouchá. Vidění se mi rozmazávalo. Zajel jsem si dlaněmi do vlasů a silně za ně zatáhl, abych dokázal zmírnit tu psychickou bolest, kterou jsem pociťoval. Na tu fyzickou jsem si v tuhle chvíli nevzpomněl. Kde jsou kluci? Kde je Jennie? Kde je Jungkook?

Kde jsou všichni, když je potřebuju?

... Tajemství Hada a Orla ...

Následující dvě kapitoly se budou odehrávat ve stejný den (pondělí) jako ta dnešní. Jsem zvědavá, jak se mi to podaří. Jinak vám moc děkuji za trpělivost. Jste opravdu úžasní. Vidím, že se vám knížka líbí a to mě moc těší a motivuje. Bohužel nemám tolik volného času a občas ani náladu. Opravdu se budu snažit vydávat pravidelně, ale počítejte s tím, že sem tam nějaký den vynechám. Už máme před sebou jen 14 kapitol! Nemůžu tomu uvěřit. Děkuji vám za votes a komentáře. Love U! *Annie*