„Výborně, Jungkooku, jde vidět, že na sobě pracujete," pochválil mě profesor Kim. Stydlivě jsem se usmál a sklopil zrak. Myslím si, že už jsem pochopil, jak neverbální magie funguje. Konečně se mi začalo dařit. Hned jsem měl lepší náladu.

„Jsem mile potěšen, protože vidím, jak se všichni zlepšujete. Přidávám 5 bodů za každého k vašim kolejím. Teď bohužel přejdeme k té nudnější části, které se ale nemůžeme vyhnout. Zadávám vám projekt do začátku listopadu, abyste nemuseli moc spěchat. Taky vás rozdělím do skupin napříč kolejemi. Není nás tu moc, proto bych byl rád, abyste si byli blízcí," učebnou se ozval tlumený hluk.

Hádám, že se jim moc nelíbilo, že by měli pracovat s někým z jiné koleje. Ve vyučovací hodině? Žádný problém, ale ve svém volném čase? To už nezní tak lákavě. Hlavně bychom se neměli navštěvovat, což značně ztěžuje práci.

„Chci, abyste napsali 35,1 palců dlouhý text na téma neverbální magie. V textu musíte odpovědět na následující otázky:

1. Proč se neverbální magie vyučuje až v 6. ročníku?
2. Jak může být neverbální magie užitečná pro běžný život?
3. Které kouzelnické profese využívají nejvíce neverbální magii a proč?
4. Může být neverbální magie nebezpečná a proč?
5. Znalost neverbální magie = lepší kouzelník; váš názor."

„Nějaké otázky k tématu nebo otázkám?" zeptal se a rozhlédl se po učebně. Pár studentů otázku mělo, ale mně bylo vše jasné. Spíš mě zajímalo, s kým na tomto projektu budu pracovat. To dost ovlivňuje výsledek práce. Pan profesor nám poslal papír, na kterém byl seznam. Každý, kdo se na něj podíval, se hned rozhlédl po třídě. Většinou zavadili pohledem o mě, čemuž jsem nerozuměl. Hned jsem ale pochopil, jakmile se mi seznam dostal do rukou.

Changbin & Taeil
Lucas & Mingyu
Jihyo & Seulgi & Nayeon
Jungkook & Taehyung

Mám pracovat na projektu s Taehyungem? Otočil jsem se na něj zrovna ve chvíli, kdy si četl seznam. V jeho tváři jsem nezaznamenal jedinou změnu či náznak jakékoliv emoce. Je mu to jedno nebo nechce ukázat své emoce? Profesor ukončil hodinu a všichni si uklidili svoje věci. Chtěl jsem odejít z učebny, když v tu mě pan Kim chytl za rameno a zabránil v odchodu.

„Jungkooku, k tomu rozdělení. Všiml jsem si, jak pilně pracujete a poměrně dobře vycházíte s ostatními. Je třeba začlenit pana Taehyunga do kolektivu. Věřím, že to zvládnete. Kdyby nastaly nějaké komplikace, řekněte mi," mrknul na mě a vrátil se zpět ke katedře.

Nevím, jestli mám být poctěn anebo uražen. Neumím si představit, jak práce s ním bude probíhat. Všichni se po skončení hodiny rozutekli po škole, ale hádám, že se později kontaktují. Mám udělat to stejné? Všichni se mu ale vyhýbají, co když se začnou vyhýbat i mně?! Upřímně bych nerad skončil jako on. Mám z něho respekt kvůli řečem, co jsem o něm zaslechl a že jich nebylo málo. Myslím si ale, že dost někteří přehání. Pochybuji, že je Taehyung upír, jak mi jeden mrzimor povídal. 

Zbytek dne proběhl bez problému, ač jsem byl dost často zabraný ve svých myšlenkách. Byl jsem ještě víc nervózní, když jsem u oběda viděl Changbina u mrzimorského stolu mluvit s Taeilem. Jak jsem předpokládal, všichni se postupně začnou domlouvat a scházet, aby mohli začít pracovat. Ono se to nezdá, ale 35,1 palců je opravdu dost. Nechci to dělat celé sám, ale hlavně bych nesplnil misi, kterou mi pan profesor Kim přidělil. Ano, nazval jsem to misí: Seznámit se s Kruvalským Hadem a mimoděk udělat projekt na Obranu.

Sedl jsem si ve společenské místnosti do jednoho z křesel s brkem a papírem. Napsal jsem si pár nápadů, který by mi pomohly započít konverzaci s Taehyungem. Vůbec totiž nemám páru, o čem se s ním bavit. Vím, že musíme dělat ten projekt, ale nějaká konverzace mimo by ušla. Vážně mě nic nenapadá. Začínám být naštvaný na pana profesora, protože tenhle mise je sakra těžká. Jak mám do kolektivu začlenit někoho, kdo s velkou pravděpodobností zabil svého spolužáka v pouhých 12 letech?!

„Kooku, vypadáš docela naštvaně, děje se něco?" zeptal se mě Yoongi, který si přisedl naproti mně. Vážně jsme se dost sblížili. Je opravdu škoda, že nejsem s ním v ročníku. Škola by byla hned zábavnější, protože bych si měl s kým povídat. Takhle, na Péči a kouzlech mi dělají společnost slečny a s Minou máme ještě spolu Lektvary a Astronomii. Přesto si připadám dost sám. Všichni tu mají síť přátel, kdežto já se teprve začleňuji. 

„Jde o projekt na Obranu. Pan profesor má o mně očividně vysoké mínění, když mi dal skoro nesplnitelný úkol," povzdychl jsem si a papír začal muchlat do kuličky. 

„Pokud je to příliš těžké, jsem ochotný ti pomoct nebo zajdi za Jisoo. Řekl bych, že si toho z vašeho ročníku pamatuje víc," lehce se na mě usmál. Jsem rád, že by mi chtěl pomoct, vnitřně mě to velice potěšilo, ale myslím si, že s tímhle mi pomoct nedokáže. Hlavně nevím, jak by reagoval, kdybych mu to řekl. Myslím si ale, že stejně se po škole za chvíli rozšíří, že s Taehyungem máme společný projekt. 

„Nejde o obsah projektu. Promiň, Yoongi, ale myslím si, že mi pomoct nedokážeš," jeho úsměv povadl, což mi na jednu stranu bylo líto.

„To přeci nemůžeš vědět. Zkus mi říct, o co jde a uvidíš. Víc hlav ví víc," jeho slovní hříčka mě donutila zvednout alespoň koutky, které ale vzápětí povadly. Mám opravdu strach, že by na mě hleděl jinak. Vlastně ani nevím, proč se bojím. Na názorech ostatních mi nikdy moc extra nezáleželo, ale nemůžu říct, že by mi byly naprosto ukradené.

„Nebo... jde o něco osobního?" zeptal se mě s trochu tišším tónem hlasu. Jeho tvář byla najednou vážná. Podíval jsem se do dlaně na zmuchlaný papír. Pokud na něco sám nepřijdu, jsem v koncích.

„Napadá tě, jak začít konverzaci s Kruvalským Hadem?" skoro jsem to zašeptal, jak jsem se bál, aby to neuslyšeli ostatní. Naštěstí ve společenské místnosti moc lidí nebylo. Dnes je poměrně hezky, tudíž je většina venku. Jakmile Yoongi zpracoval moji otázku, obdaroval mě tím nejvíc nechápajícím, zmateným a varovným pohledem dohromady. 

„Proč se mě ptáš na něco takového?" z jeho hlasu bylo poznat, že mu to není zrovna příjemné o něm mluvit. Ale mně taky ne!

„Protože s Taehyungem mám ten projekt udělat. Profesor Kim si myslí, že ho zvládnu začlenit do kolektivu, jak on sám řekl. Ale já vůbec nevím, co mám dělat," vysvětlil jsem mu a jeho obličej se postupně začal uvolňovat, což mě lehce uklidnilo. Vypadalo to, že už pochopil, proč jsem se ho předtím zeptal na takovou otázku. Chvilku mezi námi vládlo ticho, protože jsme oba uvažovali nad vhodným řešením této situace.

„No, Jungkooku, jsi v poměrně zapeklité situaci," pronesl a nastavil mi otevřenou ruku a vybídl mě, abych mu podal zmuchlaný papír. Nevím, jak mohl tušit, že se vztahuje k tomuto, ale podal jsem mu ho. S tím jsem spolkl sarkastickou poznámku, že o své zapeklité situaci jsem si plně vědom a tím pádem mi neřekl nic nového. Jsem rád, že se mi snaží pomoct. Vypadá to ale, že si s tím taky neví rady. No tak to jsem si pomohl.

„Jisoo, mohla bys na chvilku?" zavolal na procházející dívku a ve mně se zvedla malá vlna paniky. Chtěl jsem, aby to vědělo co nejmíň lidí. Jisoo neprotestovala a posadila se do pohovky vedle Yoongiho. Podíval jsem se na něho s vyčítavým pohledem. Vůbec nemám páru, o co se snaží.

„Potřebujeme, respektive Kook potřebuje pomoct. Jde o projekt do Obrany, ale týká se to spíš toho, s kým má tento projekt dělat," začal pomalu vysvětlovat celou situaci Yoongi, jako by se to taky bál říct, jak se říká, na plnou hubu.

„Děláš projekt s Taehyungem?" přerušila jeho mluvu a podívala se zpříma na mě. Šokovaně jsem otevřel pusu a Yoongi mě následoval s překvapeným výrazem.

„S kým jiným na této škole by ti dělalo problém spolupracovat? Ještě k tomu v tvém ročníku. Nehrajte překvapený, chlapci," objasnila nám. Jisoo je opravdu všímavá.

„Máš pravdu. Mám s ním dělat projekt, ale vůbec nevím, jak ho mám kontaktovat a jak začít konverzaci. Jsem opravdu zoufalý," řekl jsem a sklopil zrak. Cítil jsem se trochu trapně, když si nedokážu poradit s takovou situací. Jsou i těžší chvíle, ale já ani nezvládám toto.

„Být tebou, jdu rovnou k věci. Žádné okecávání. Řekni mu, že to chceš mít co nejdříve za sebou a požádej ho, jestli byste se nemohli domluvit na nějakých schůzkách. Mluv hlavně k tématu, neodbíhej a až budete mít hotovo, nezdržuj se," zamyslel jsem se nad jejími radami. Znělo to celkem jednoduše, dokud jsem si neuvědomil, že to budu muset udělat já.

„To je sice skvělý, Jisoo, ale myslím si, že největší problém bude ho najít. Sotva ho vidím ve Velké síni a na chodbách už vůbec ne. Jestli nemá Jungkook v plánu se vkrást do zmijozelské společenské místnosti, tak je všechno ostatní jedno," pronesl Yoongi a opřel se o opěradlo pohovky. V tom má pravdu. Jakmile skončí hodina, Taehyung obrazně řečeno vezme nohy na ramena a vypaří se. Mám pocit, že to dělají všichni zmijozelští, ale on obzvlášť. Nebudu se k nim vloupávat a nemám dostatek odvahy, abych šel za ním ve Velké síni, kde bychom byli všem na očích. Myslím si, že by o to taky nestál. 

„Je teď v knihovně," řekla nezáživně a do ruky vzala můj papír s návrhy. Docela mě tato informace zaskočila. 

„Jak to víš?" zeptal se podezřívavě Yoongi se zamračeným obličejem. Jisoo zvedla zrak od papíru a navzájem si chvilku hleděli do očí. Napětí by se dalo krájet.

„Zaslechla jsem rozhovor Irene s jednou dívkou," odpověděla stroze a bez emocí. Zatímco si ji Yoongi ještě podezřívavě prohlídl, já jsem zase zmizel ve svém proudu myšlenek.

Irene se bavila s nějakou dívkou o Taehyungovi. Je možnost, že je to ta stejná dívka, která je vždy po jeho boku a chodila mu pro učení v době, když nevycházel? Řekl bych, že jo. Proč se ale o něm bavili? Primusku jsem zatím potkal jen jednou a hned jsem pochopil, proč mi profesor Kratiknot říkal, že mám spíše vyhledávat Chana než ji. Byla doslova obklopena zmijozelskými z různých ročníků. Ale s Taehyungem jsem ji ani jednou neviděl. Možná jako Primuska chtěla mít přehled, kde se kdo z její koleje nachází. Nebo-

„Jungkooku, posloucháš nás?" trhl jsem sebou, když jsem zaslechl Yoongiho hlas. Musel jsem se natolik zamyslet, že jsem je přestal vnímat. Cítil jsem se trochu trapně. Přece je neslušné ignorovat ostatní, obzvlášť, když jsou starší.

„Říkala jsem, že by si měl už asi vyrazit," zopakovala svoje slova Jisoo, když jsem jí na poprvé neodpověděl.

„Kam vyrazit?" byl jsem zmatený. Kam bych měl jít? Něco se děje?

„No, běž do knihovny než odtamtud odejde," řekla s trochu zamračeným výrazem ve tváři. Očividně ji přestalo bavit, že jsem mimo.

„Počkat! To za ním mám jít teď? Ale... ale já nejsem připravený a nevím co mám říkat a..."

„Jungkooku! Nepanikař, o nic nejde. Dělej tak, jak jsem ti řekla, nic tím nezkazíš. Při nehorším spolu prohodíte alespoň pár slov a my do příště vymyslíme, co dál. Hlavně v klidu, jo?" povzbudivě se na mě usmála. Zhluboka jsem se nadechl. Vstal jsem z křesla a vydal jsem se k východu. Možná bych si měl vzít něco s sebou, ale nic mě nenapadá. Když tak si tam vezmu nějakou knížku.

„Kooku, kdyby se něco stalo, jakože... kdyby byl na tebe hnusný nedej Merline ti ublížil, hned nám řekni, ano?" řekl tišeji Yoongi. Starostlivý výraz v jeho tváři mluvil za vše. Přikývl jsem mu a prošel dveřmi. Čím blíže jsem knihovně byl, tím více jsem byl nervózní. Opakoval jsem si, že není čeho se bát. Možná jsem neměl tolik poslouchat všechny ty drby. Pozdravil jsem knihovnici Pinceovou a začal procházet jednotlivé uličky. Minul jsem část s omezeným přístupem a kochal se tímto místem. Musím se přiznat, v bradavické knihovně jsem totiž prvně. 

Bylo tu poměrně prázdno. Kolik studentů by krásné úterní odpoledne trávilo v knihovně, že ano? No, jeden tady byl, jen jsem ho musel najít. Obešel jsem snad už všechny stoly, ale stále ho nezahlédl. Už jsem to chtěl vzdát, když jsem se podíval do samého rohu knihovny na jeden malý stůl. Seděl u něho skloněný nad pergamenem a psal. Z dálky jsem viděl, že si dává opravdu záležet. Havraní vlasy mu padaly do obličeje a jemně se kudrnatěly. Na první pohled bych do něho netipoval, že je to nejobávanější student Bradavic.

Nebyl jsem si jistý, jestli si k němu můžu jen tak přisednout. Radši jsem se nejdříve rozhodl najít nějakou knihu o neverbální magii. Nic moc jsem ale nenašel. Nejspíše si už někteří do knihovny zašli a knížky si půjčily. Narazil jsem ale na něco jiného, na Bajky Barda Beedleho. Vím, že se v nich nachází příběh tří bratří, ale nikdy jsem ho nečetl. Tyto pohádky znají především čistokrevní kouzelníci. Já jako mudlorozený jsem o nich pouze slyšel. V Krásnohůlkách to ale nepatřilo mezi oblíbenou četbu. Vzal jsem si jeden výtisk a pomalými kroky se vydal k onomu chlapci, který mi nahání hrůzu a zároveň tak neuvěřitelně fascinuje.

„Ahoj, můžu si přisednout?" zeptal jsem se a trpělivě čekal na odpověď. Viditelně se napnul a přestal psát. Z téhle pozice jsem viděl jeho úhledné písmo, avšak jsem nepřečetl text. Zvedl zrak od pergamenu a podíval se mi do očí, nikam jinam. Nedovolil jsem si přerušit spojení našich očí, které na můj vkus trvalo opravdu dlouho. Hlavou mi pak nepatrně pokynul, abych se posadil naproti němu. Vnitřně jsem se pochválil a zatleskal, neposlal mě pryč ani neproklel. Jakmile jsem se posadil, opět začal psát, jako bych tu ani nebyl.

„Jak jistě víš, máme společný projekt. Chtěl jsem se tě zeptat, jaká je o tom tvoje představa. Jestli máš nějaký speciální postup anebo... já nevím. Možná bychom mohli naplánovat schůzky, či si práci rozdělit... ale pokud chceš, tak..."

„Moc mluvíš," přerušil mě a já rychle zaklapl pusu, abych nevypadal jako debil. Jsem si vědom toho, že jsem začal zmatkovat. Ale to jen kvůli tomu, že mi nevěnoval ani jeden pohled či náznak toho, že mě poslouchá. Nevěděl jsem, co dál říkat, a tak plácal jedno přes druhý.

„Chci to mít jen rychle za sebou," řekl jsem značně tišeji a nepříjemně se ošil na židli. Cítil jsem se trapně, což za dnešek není poprvé.

„Protože máš dělat projekt se mnou?" zeptal se aniž by zvedl zrak od pergamenu, na který stále úhledně píše. Zarazil jsem se nad jeho otázkou. Upřímně jsem nevěděl, jak na ni odpovědět, protože sám neznám důvod.

„Tak jsem to nemyslel, jen nemusím Obranu," zalhal jsem, ale myslím si, že jsem moc přesvědčivě nezněl. V jeho přítomnosti moje sebevědomí klesá.

„Na hodinách to nevypadalo, že by tě to nebavilo. Proč lžeš?" nepříjemně se to ve mně sevřelo, když jeho hlas zněl ještě chladněji než doposud. A vůbec mě neuklidňovalo, že přestal psát a brko měl položené na stejným místě a vytvářel tak kaňku, kterou pozoroval.

„Jsem jen nervózní," přiznal jsem a okamžitě hledal bod, na který bych se mohl dívat. Čím déle tu sedím, tím nejpříjemněji mi je. Cítím, jak mi naskakuje husí kůže a jak mě skenuje jeho pronikavý pohled. Neměl jsem odvahu se na něho podívat.

„Jsi ze mě nervózní, Jungkooku?" když vyslovil moje jméno, na chvilku jsem zadržel dech. Pohled jsem sklopil k zemi a myslím si, že není třeba odpovídat. Moje sebevědomí šlo do kytek a já se cítil jak malý kluk, co se bojí, že dostane výprask. Slyšel jsem šustění pergamenu a nepatrně se podíval na stůl. Několikrát jsem překvapeně zamrkal, když jsem si pozorně přečetl nadpis textu, který celou dobu psal.

„Už jsi začal?" zeptal jsem se překvapeně, ač to byla naprosto zbytečná otázka. Napsal už tak 6 palců, což samozřejmě bylo milé překvapení. Chtěl jsem mu poděkovat, že si dal tu práci a začal beze mě. Jenže jsem zůstal hledět na židli, na které ještě před chvilkou seděl. Byl pryč. Já jsem říkal, že on se prostě zjevuje a mizí. Lehce mě to zklamalo, ale stále převládalo to nadšení. Začátky jsou vždycky nejtěžší a on to udělal za mě. Nedomluvili jsme se na další schůzce, ale to asi nevadí. Teď je na mně, abych pokračoval a pak mu pergamen zase vrátím a budeme si ho střídat. To je dobré! Každý si můžeme pracovat svým tempem a hlavně společně, ale sami.

Nakonec to nebude tak těžké, jak jsem si myslel.

... Tajemství Hada a Orla ...

Chtěla bych se jen zeptat, jestli v názvu kapitoly vidíte barevné označení (pro tuto kapitolu hnědé). Zjistila jsem, že v notebooku ho vidím a v telefonu ne, a tak se ptám, jestli to máte stejně. *Annie*

Kapitola prošla korekcí klarush_s