"Taehyungu, posaď se! Rozčiluješ mě," oslovila mě Jennie ze zadní lavice. Její poznámky jsem si nevšímal a dál nervózně procházel učebnou. Už jsem ji prošel celkem třináctkrát.

"Měl tu před deseti minutami," konstatoval jsem podrážděně a znovu kontroloval čas.

"Tak ho něco zdrželo, no co? Ty si taky zrovna nepotrpíš na dochvilnosti," rejpnula si do mě opět a pokračovala v pilování svých nehtů. Nacházeli jsme se v prázdné učebně ve třetím patře. Měli jsme se tu s Jungkookem sejít. Včera jsme spolu ani nemluvili, protože celý den strávil se svou kolejí. Moc se mi to nelíbí. Zvykl jsem si, že mi věnoval veškerou svou pozornost, že u mě byl v podstatě neustále.

"Ty jsi přišla hned, co mu tak dlouho trvá?" Jennie má společně s ním hodiny Kouzelných formulí. Snad jsem doufal, že by mohli přijít najednou. Netrpělivě jsem otevřel dveře a rozhlédnul se po chodbě. Nikde jsem ho neviděl. Můj mozek začal vymýšlet nejrůznější scénáře toho, co se mohlo stát. Co když se potkal s tím kokotem z Nebelvíru a jeho partou? Tělo začala ovládat úzkost.

"Nejspíš se s někým zapovídal. Dej mu ještě chvíli," promluvil Minho sedíc o pár lavic vedle. V ruce třímal nějakou knihu a nohy měl opřené o lavici. Kde se nachází Hyunjin nemám ponětí, ale aktuálně mi to je dost u prdele. Pravděpodobně se snaží někde získat další drby. Znovu jsem zkontroloval čas a opět začal pochodovat po učebně. Jennie protočila očima, ale nic neřekla. Ty minuty mi připadaly nekonečné.

"A dost, kde je?!" vyřkl jsem naštvaně, když už uběhlo skoro 20 minut. Vyšel jsem z učebny na chodbu a rozhlédl se. Po chodbě se ploužilo pár studentů, ale ani jeden z nich mě nezajímal. Trpělivost se neřadí mezi mé nejsilnější stránky. Vydal jsem se chodbou směrem ke schodišti, abych se mohl podívat, jestli náhodou nezůstal v učebně kouzel. Už teď vím, že na něj budu nepříjemný. Naštvaně jsem si to kráčel chodbou ignorujíc Jennie(ino) remcání, že dělám příliš ukvapené závěry. Dvacet minut je dost dlouhá doba na to, abych se obával, navíc-

Rychle jsem se zastavil, když se chodbou roznesla hlasitá dunivá rána. Rychle jsem se otočil zpět a setkal se s překvapenými pohledy obou mých přátel, kteří vypadali stejně překvapeně jako já. Beze slova jsme zamířili zpátky a svižnou chůzi se blížili k učebně, kterou jsme před chvílí opustili. Šokovaně jsme však zůstali stát na rohu, když jsme uviděli hromadu kamenů v místech, kde stávala zeď. Hned se sem nahrnulo množství studentů. Vzápětí se tu objevila i profesorka McGonagallová a školník Filch. Jakmile všichni přítomní překonali počáteční šok, jejich pozornost se začala upínat na mě.

"Podívej se, já jsem ti to říkala."

"Je tu Kruvalský Had."

"Jak to udělal?"

"To není možné! Opravdu se začínám bát, že mi něco udělá."

"Paní Norissová!" vykřikl zničehonic Filch a vrhnul se do hromady kamenů. Všichni hned začali natahovat krky, aby viděli, co se vlastně děje. Já jsem ale měl úplně jiné úmysly. Hledal jsem úniková východ. Měl bych zmizet, než někoho napadne-

"TY! Zabils p-paní Norissovou!" zahřměl školník a ukazoval na mě prstem. Moje emoce byly rychlejší a překvapeně jsem na něj vykulil oči. Smrt té mrchy jsem si přál dlouho, ale nemám s ní vůbec nic společného.

"Já tě rozlámu, že..." rozeběhl se ke mně, což mi hned bylo jasné, že je problém. Už jsem chtěl vytasit hůlku a toho starého blázna zastavit, ale nenahmatal jsem ji. Vyděšeně jsem se podíval ke svému pásku a zjistil, že tam má hůlka není.

"Pane Filchi, uklidněte se prosím. Pan Kim nám to jistě rád vysvětlí," přispěchala ho zastavit profesorka McGonagallová, kterou jsem obdařil zmateným pohledem. Co mám jako vysvětlovat?

"Nic jsem neudělal," řekl jsem rázně. Rozhodně na sebe nenechám nic hodit. Bez hůlky jsem mě ale začala ovládat úzkost. Jsem si s ní vždy jistější.

"Lže! Všichni víme, že za tím stojí on!"

"Slečno Manoban, na nic jsem se Vás neptala," upozornila tu upištěnou nebelvírskou pizdu. Její slova mě ale podráždila.

"Nemám s tím vůbec nic společného!" obhajoval jsem se se zatnutou rukou v pěst. Výraz jak McGonagallové, tak Filche mi napovídal, že o této skutečnosti nejsou moc přesvědčeni. Ten starý mrzout obzvlášť.

"Paní profesorko, Taehyung byl celou dobu s námi. Ručím za něho. S žádným pádem těch zdí nemá nic společného," vložila se do toho Jennie a postavila se přímo vedle mě. Pohlédl jsem na ni a všiml si své hůlky zastrčené v jejím rukávům. Zamračil jsem se, protože nemá žádné právo mi brát hůlku. Přesně ale vím, že na mě vytáhne argument, že to bylo kvůli mé bezpečnosti, abych zas neudělal nějakou hloupost. Přemýšlím ale, kdy mi ji tak stihla vzít? McGonagallová si Jennie změřila pohledem, následně se přesunula opět na mě. Věnoval jsem ji jeden ze svých známých ledových pohledů.

"Běžte, než si to rozmyslím," zabručela a máchla rukou.

"Paní profesorko, to nemyslíte vážně!" ozvala se opět Lisa, až jsem musel pořádně zatnout ruku v pěst, až mi zbělali kloubky. Všichni okolo si hlasitě a hrozně nenápadně šeptali. Pravděpodobně byli stejného názoru, jako ta kokotova posluhovačka.

"Vrah! Je to v-vrah! Zabil mou..."  víc jsem toho neslyšel. Zavřel jsem oči a důvěřoval Jennie, že do ničeho nenarazím. Tyto slova se ve mně vyvolávala staré vzpomínky. Ano, jsem vrah, ale opět mi přisuzují špatnou oběť. Začal se mi ale zvedat žaludek. Již s otevřenými oči jsem Jennie vytrhl z ruky mou hůlku a vydal se k svému oblíbenému místu na uklidnění. Mísilo se ve mně spoustu emocí. Vyšel jsem všechny schody astronomické věže a posadil se opírajíc se o jednu z kamenných stěn. Pozoroval jsem krajinu a snažil se odreagovat. Historie se opakuje. Můžu jen doufat, že do příštího ročníku nastoupím sem a ne třeba do Krásnohůlek. Odmítám být znovu křivě obviněn a neprávem vyhozen. Z Bradavic se ani nehnu.

"Tae! Jsi v pořádku? Slyšel jsem, co se stalo. Ani nevíš, jak jsem se o tebe bál," sotva jsem stihl zvednout zrak, natož se postavit, a byl jsem uvězněn objetí. Můj předchozí hněv vůči Jungkookovi se zmírnil. Nezmizel, ale zmírnil se. Přitiskl jsem ho k sobě a zhluboka se nadechl jeho vůně. Vždy mě dokázala tak uklidnit.

"Kdes byl?" zeptal jsem se hned, jakmile se od mě odtáhl. Pohlédl jsem do očí a očekával odpověď.

"Zakecal jsem se s Nayeon, něco jsme domlouvali," odpověděl mi a posadil se vedle mě. S lehce zamračeným pohledem jsem si ho prohlédl. To jméno mi bylo povědomé. Tato mrzimorská holka se mnou sdílí tři předměty. Nic víc toho ale o ní nevím. Nevěnoval jsem jí žádnou zvýšenou pozornost, ostatně jako všem mým spolužákům. Myšlenka ale toho, že kvůli ní na mě Jungkook zapomněl, mě žrala zevnitř.

"Snad nežárlíš?" zeptal se mě zvesela, ale jakmile si všiml mého zamračeného výrazu, úsměvem mu z tváře rychle zmizel. Cítil jsem, jak mě to píchlo u srdce, přesto jsem svůj výraz nezměnil.

"Tae, nezapomínej, že mám i spoustu přátel, kterým chci věnovat nějaký ten čas," snažil se mi objasnit. Tahle myšlenka se mi ale nezamlouvala.

"S těmito lidmi jsi se týden zpátky vůbec bavit nechtěl," připomněl jsem mu jízlivě, načež Jungkook protočil očima a více se opřel o stěnu.

"Tak zaprvé, to bylo myšleno na mou havraspárskou partu, se kterými jsem si to již vyříkal a jsem s nimi v pohodě. Tolerují to a slíbili mi, že do toho nebudou strkat nos. A za druhé, mám i přátele v Mrzimoru, kteří o ničem neví a snad to tak na nějakou dobu i zůstane. I nimi chci strávit nějaký ten čas tak, jak to přátelé dělají," jeho slova asi dávala smysl, ale nechtěl jsem si to moct připustit. Proč musí mít tolik přátel? To mu snad nestačím já?

"Taehyungie," oslovil mě a kleknul si přede mě.

"Miluju tě víc, než si dokážeš představit. A slibuji, že už se nikým nenechám zmanipulovat, nemusíš se o mě bát. Jsem a budu tu s tebou. Potřebuji ale, abys mi důvěřoval a nechal trochu toho prostoru na vlastní činy. To stejné totiž dělám já vůči tobě, víš?" jemně se usmál a chytil mě za obě tváře. Prohlédl si mou tvář, než se ke mně naklonil a věnoval mi skoro až motýlí polibek. Zašimralo mě v břiše. Chtěl jsem, aby tento moment trval déle.

"Miluješ mě?" zeptal se zničehonic, načež jsem zamrzl. Tato otázka mnou začala rezonovat a způsobovala mi nervozitu.

"Kookie... já..." nevěděl jsem, co říct, jak se správně vyjádřit. Ani po další minutě jsem nebyl schopen mu odpovědět. Začal jsem panikařit, když jsem si všiml, jak jeho oči povadly a věnoval mi úsměv, který nebyl stejný jako ostatní. Za krk jsem si ho přitáhl k sobě a políbil ho. Měl jsem strach, že se odtáhne. Pevně jsem ho k sobě tiskl a líbal ho, snad jako by to mělo být naposled. Jeho rty byly sladké jako vždy a tak měkké. Když jsem ho po nějaké době pustil, oba jsme navázali silný oční kontakt.

"A-Asi to nedokážu říct. To, co k tobě cítím, se nedá popsat slovy," řekl jsem a opět pohlédl na jeho červené rty.

"Rozumím tomu. Přesto věřím, že jednou ty vhodná slova najdeš. Do té doby..." přitiskl své čelo na to mé.

"... spolu nemusíme mluvit," usmál se a spojil naše rty. Posadil se na můj klín, zatímco jsem mu obmotal ruce okolo pasu. Přitiskl jsem si ho k sobě a užíval si jeho blízkosti, která se mnou dokáže dělat neuvěřitelné věci.

... Tajemství Hada a Orla ...