"Proč? Vždyť to nedává ani smysl!" vykřikl naštvaně Hyunjin a s překříženýma rukama na hrudi se více zabořil do křesla, ve kterém seděl. Připadalo mi to lehce vtipné, ale smát jsem se neodvážil. Spokojeně jsem si opřel hlavu o Taeho rameno. Objímal mě kolem pasu a uvolněně se roztahoval po pohovce. Nacházeli jsme se ve studovně v zadní části knihovny. Bylo tu skoro prázdno, ale přesto jsem se držel na pozoru a hlídal, jestli se někdo přiblíží k našemu koutku za regály. Zatím se tak nestalo.

"Hyunjine, tímhle přístupem ty zkoušky nesložíš," napomenula ho Primuska, která ho skepticky sjela pohledem. Přesto se po chvíli k němu nahnula a začala mu vysvětlovat látku, které nerozuměl. Je květen a to znamená jediné, nenávratně rychle se blíží zkoušky NKÚ a OVCE. Já už mám naštěstí tohle za sebou. Co jsem tak ale zjistil, dost jsem si je ulehčil, protože v Krásnohůlkách jsou benevolentnější. Merlin ví, jak bych dopadl tady. 

Mnoho studentů 5. a 7. ročníku se začalo učit a připravovat, výhodu samozřejmě měli ti, kteří začali již v průběhu roku. Cítím se trochu špatně, protože za normálních okolností bych byl v havraspárské věži, pomáhal Seungminovi s přípravou a Yoongimu a Jisoo dodával podporu. Místo toho tady sedím se skupinkou se zmijozelů a pozoruji jejich přípravy. Myslím si, že Primuska i Jisoo mají zkoušky v kapse, Yoongi určitě teď panikaří, ale v závěru se mu všechno povede. Kdo mi trochu dělá starosti, je nejmladší z nich, Seungmin. Je chytrý, ale hrozně se stresuje a kvůli tomu se pak zamotá do vlastní myšlenky. Trochu se o něj bojím.

Myslím si ale, že nejhůře je na tom blonďák. U něho silně pochybuji, jestli zkoušky vůbec složí, ale zas jsem možná trochu předpojatý. Cestu jsme si k sobě stále moc nenašli, párkrát jsme se bavili o famfrpálu, ale tím naše konverzace skončili. Nevím, přijde mi jako typický nafoukaný a bohatý kluk, asi nemám potřebu se s ním více sbližovat. Hlavně když o to on sám nestojí. S kým jsem ale sblížil hodně, byl druhý zmijozelský kluk, Minho. Zjistil jsem, že je to zmijozelská verze Seungmina, ale stále byli dosti odlišní. Dobře se s ním povídalo, byl chytrý. Rád si nechal poradit, ale i sám dokázal svou radu předat. Myslím si, že u zkoušek má velikou šanci.

"Tae, neznáš zaklínadlo Expulso?" zeptal se Minho a vzhlédl od svého sešitu. Zamračil jsem se, protože mi tento název vůbec nic neříkal. Zvedl jsem trochu hlavu, abych viděl Taemu do obličeje. Ten se ale od mě odtáhl a nahnul se k Minhovi, aby viděl do jeho sešitu.

"Expulso je kletba používaná k vyvolání obrovských explozí, které roztrhá cíl výbuchem modrého světla. Funguje na bázi tlaku. Dokáže například protivníka vrhnout o zeď," domluvil a přitáhl si sešit mladšího blíže k sobě.

"Tady máš chybu, taky je to kletba a ne zaklínadlo. Nauč se to rozlišovat. Tady taky... tohle si prohodil... špatná definice... nepřesná definice, vynechal si podstatu zaklínadla... tohle přepiš," a dál listoval sešitem s brkem v ruce a škrtal nehodící. Všichni na Taeho pouze překvapeně hleděli, ale nic nenamítali. Cítil jsem se najednou hrdě, Taehyung toho v oblasti kouzel ví hodně, možná až trochu příliš. Proto mě docela překvapuje, že nepokračuje v studiu kouzelných formulí. Pravděpodobně už všechno zná.

"Teď mi podej sešit ty," zavelel Tae a natáhl ruku k Hyunjinovi, který se nezatvářil moc nadšeně.

"Já ale dělám lektvary."

"O to lépe," dodal a stále čekal, až mu blondýn předá svůj sešit. Ten se snad prosebně podíval na Jennie doufají, že mu nějak pomůže, ale ta nic nenamítla. Taehyung přejel očima po prvních stránkách, přičemž se zamračil.

"Co to tady plácáš za blbosti? Pojď sem," byl jsem nucen se posunout, když si Tae zavolal Hyunjina k nám na sedačku. Začal mu vysvětlovat základní rozdělení lektvarů a přísad, což byla kategorie, u které se ještě chytám. Do toho se ještě přidaly i Jennie s Irene, takže nakonec byl Minho nucen vytáhnout svůj sešit na Lektvary a též si ho nechat překontrolovat. Užasle jsem je pozoroval, ale moji největší pozornost měl samozřejmě Taehyung. Myslím si, že by mohl být profesorem, umí dobře vysvětlovat. Spíše vztahy se studenty by byli něco.

"Já jsem tak rád za zkoušky v Krásnohůlkách, je to tam tak třikrát lehčí," prohlásil jsem a uvelebil se na svém místě.

"Nemůžu si jít udělat zkoušky do Krásnohůlek?" zeptal se prosebně Hyunjin, které mu očividně bylo do breku. Bylo toho prostě moc.

"Nevím, jestli by se ti tam líbilo. Nehrají tam famfrpál," řekl jsem, načež jsem upoutal pozornost všech u našeho stolku.

"Nehraje se tam famfrpál?!" optala se šokovaně Jennie, která se netajila tím, že je velikou fanynkou tohoto sportu. Přikývl jsem, což Minhovi vykouzlilo úsměv na tváři a prohlásil, že teda s radostí přestupuje. Samozřejmě to nemyslel vážně. Jemu ale famfrpál přijde nudný a hloupý, což chápu. Dříve mě taky moc nezajímal a nebavil.

"Mají ale jiný sport. Rychlostní závody na koštěti. Na pozemcích školy se vznášeli obruče, závodníci je museli prolétnout ve správném pořadí a co nejrychleji. Dále byl na dráze slalom, sítě, různé ostré zatáčky a tak dále. Jednou za čas přidali něco nového, jinak se to ale rychle omrzelo," dopověděl jsem a v myšlenkách doputoval k mému poslednímu zápasu. V té době jsem si byl jistý, že se zkoušky NKÚ povedli, tak jsem rozkřikl po škole, že odcházím. Spousta studentů i profesorů z toho byla překvapena. Sice jsem byl nevýrazný student, ale co se sportu týče, jeden z těch nejúspěšnějších.

"Závodil jsi?" zajímal se hned Hyunjin, což mě mile překvapilo.

"Trochu," usmál jsem se a sklopil pohled. Jedná se o jednu z etap mého života, na kterou jsem náležitě hrdý, ale nemám potřebu to v lidem vnucovat. Každý je dobrý v něčem jiném.

"Proč ti to vůbec nevěřím, Jungkookshii?" povytáhla obočí s hravým úsměvem již i má kamarádka. Je to zvláštní, ale Jennie mi docela přirostla k srdci, ač se vždy objeví v té nejnevhodnější chvíli. Přesto má u mě v srdci speciální místo, protože pomohla Taehyungovi a stále na něj dává pozor a tak nějak ho vede životem. Jsem jí za to vděčný.

"No tak řekněme, že jsem na pár závodech byl a párkrát něco vyhrál," zaujatě jsem si prohlížel okolní police a usmíval se jak měsíček na hnoji.

"Jungkookshii."

"Jo, závodil jsem. Mluvíte s mistrem Krásnohůlek, držím tam pár rekordů," stydlivě jsem sklopil pohled, protože jsem cítil ten Taehyungův, který byl dost intenzivní.

"Počkej, to jako fakt?" vykulil oči blonďák, načež jsem přikývl. Překvapil mě jejich zájem, a tak jsem s radostí začal vyprávět a vysvětlovat. V Havraspáru se o to nikdo nezajímal. Cítil jsem se opravdu šťastně, protože na ty časy už rád vzpomínám, ač jsem rád, že jsem s tím seknul. Famfrpál je lepší. Přesto jsem své vysvětlování nijak neodfláknul a popisoval svůj první závod, způsob tréninku, až jsem nakonec skončil u školy samotné. Vyprávěl jsem o studentech a zdejším životě, o profesorech a stylu výuky. Zkrátka jsem byl spokojený, protože někdo o mé vyprávění jevil zájem.

"Jungkooku?" uslyšel jsem své jméno a otočil se za oním hlasem. Zamrzl jsem, když jsem viděl čtyři osoby stát u krajního regálu. Proč zrovna teď? Uvnitř mě všechno křičelo na poplach, ale naštěstí jsem si dokázal udržet neutrální tvář. Hned jsem si všiml, jak se Tae napnul, jeho tvář naprosto zchladla a nejevila jakékoliv známky života. Snad jako by se přetransformoval na sochu.

"Mohli bychom s tebou mluvit?" ujala se slova Jisoo, které mě též předtím oslovila. Nechtěl jsem s nimi nikam jít a už vůbec s nimi mluvit. Stále jsem na ně naštvaný. Ani mi nepoděkovali, když jsem pro nás vyhrál první místo ve famfrpálu, jako bych neexistoval, a najednou jsou tady. Yoongi nevypadá, že by byl schopen normálního rozhovoru, snad jako by spolkl kyselý bonbón. Přesně vím, co se stane, jen co se trochu vzdálím. Zas budu seřván jako malý dítě. Toho už mám dost.

"Ne, mám lepší věci na práci, než se dohadovat s vámi," řekl jsem rázně a opřel se zády o pohovku, abych si dodal více pohodlí. Nehodlal jsem se jim poddat. Abych si dodal odvahu, propletl jsem si s Taem prsty a jemně ho uchopil za dlaň. Jako by můj záměr pochopil a též se uvelebil na pohovce se stále chladnou tváří a napnutým tělem. Šel z něj docela strach a respekt.

"Jungkooku, myslím si, že si opravdu potřebujeme promluvit, tak mohl bys jít prosím s námi?"

"Už jsem odpověděl," ta malá lítost a smutek, který jsem pociťoval při učení dvou mladších zmijozelů, se rázem vytratila. Nezaslouží si moji pozornost, když se ke mně zachovali, jak k malému harantovi, který ani nemůže mít vlastní názor. Jisoo si povzdechla a svůj pohled ze mně přesunula na Primusku, což mě trochu zaskočilo. Byl jsem ale jediný, který si toho všiml. Z jejich výrazů jsem nedokázal nic vyčíst, ale věděl jsem, že to nic dobrého neznamená.

"Jungkooku, měl bys jít," promluvila Primuska vážným hlasem. Šokovaně jsem párkrát zamrkal, abych se ujistil, že jsem slyšel dobře. I ostatní zmijozelové na ni upřeli své nechápavě pohledy.

"Irene, co s tím máš společného?" zeptala se podezřívavě Jennie. 

"Jungkook se u nás schovával příliš dlouho, měl by si jít vyřešit svoje osobní věci," jestli jsem si předtím myslel, že je Taehyungův pohled hrozivý, tak jsem nečekal, že uvidím tohle. Mohl by pohledem zabíjet. Zesílil tlak, kterým mou ruku držel. Věděl jsem, že to dělá, aby se alespoň trochu uklidnil, proto jsem mu palce začal přejíždět po hřbetu ruky, abych mu pomohl.

"Noona, to nemyslíš vážně," promluvil Minho, který tomu snad nechtěl uvěřit. To on mě před dvěma týdny našel brečícího na chodbě hradu. Viděl, co to se mnou udělalo. Primuska už nepromluvila, místo toho se zvedla a se svými věci odešla pryč. Byl jsem stále v šoku a nechápal jsem to. Vadím jí tu? Udělal jsem něco špatně? Mohlo mě napadnou, že se Jisoo o něco pokusí skrz Irene. Měl jsem smíšené pocity.

"Jungkooku," naléhala opět již nejstarší dívka. Navázal jsem oční kontakt s Jennie, která se po odchodu Primusky, otočila na mě. Vypadá to, že nám už moc naděje z toho vyváznout. Povzdechl jsem si a zvedl se z pohovky. Přehodil jsem si svou tašku přes rameno, ale Taehyung mě ne a ne pustit. Otočil jsem se na něj a usmál se, což samozřejmě havraspárští nemohli vidět, protože jsem stál k nim zády. Rty jsem naznačil: bude to v pohodě. Tae mě přes jeho nelibost pustil a následně se zadíval do země. Tak nerad jsem ho opouštěl, ale neměl jsem jinou možnost. Vydal jsem se vstříc orlímu nebezpečí.

Celou dobu jsem se mračil a držel si odstup, abych dal jasně najevo, že tu nechci být. Naštěstí jsme nešli moc daleko, protože nás Jisoo zavedla do jedné prázdné učebny. Zůstal jsem hned u dveří připraven odejít, až půjde do tuhého.

"Začněte, nemám na vás celý den," všiml jsem si, jak Yoongi protočil očima. V jeho pohledu jsem se musel stát zmijozelem, to je skvělé. Nikdy bych odznak své koleje nevyměnil. 

"Chtěli jsme se ti omluvit za to, jak jsme se vůči tobě zachovali. Nebylo to od nás pěkné," promluvila Mina, na kterou jsem se zlobil asi nejméně. Nikdy jsem s ní neměl problém. Za to osoba, která by se mi měla řádně omluvit, zatím nepromluvila. A až se k tomu odváží, tak nic kloudného to určitě nebude.

"A dál?"

"Máš pravdu, že jsme ti nedali prostor se dostatečně vyjádřit, ale vše co jsme dělali, bylo pro tvoje dobro," a už to začíná. Pro moje dobro, to znám.

"Nemáš páru o tom, s čím si zahráváš," vložil se do toho konečně Yoongi, kterého jsem zpražil naštvaným pohledem. 

"Řekněte mi upřímně, co vám vadí ví. Že jsem gay nebo s kým chodím?"

"Nikdo z nás není proti tvé sexualitě. Nic takového jsme nikdy neřekli! Nevytahuj na nás věci, které nejsou pravda," bránila je Jisoo, načež jsem se uchechtnul.

"Takže druhá možnost, samozřejmě."

"Jsi prostě šílenec, když sis začal s Kruvalským Hadem. Každej na téhle škole ti řekne, že by si jen někdo zbaven rozumu a pudu sebezáchovy začal zrovna s ním. Na škole je x dalších kluků, ale ty si vybereš zrovna jeho. Je to jako bys vběhnul lovci přímo do pasti," začal jsem se zoufale smát a tím přerušil Yoongiho dlouhý proslov.

"Vybral? Víš kolikrát jsem si kladl otázku, proč zrovna on? Stokrát! Byl jsem naštvaný, protože se to zdálo nemožné. Srdci ale neporučíš, nemůžeš si vybrat. Trvalo mi sakra dlouho, než jsem našel tu správnou cestu. Ano, ublížil mi a probrečel jsem kvůli němu několik nocí, ale nedokáže se to rovnat tomu, kolikrát jsem mu ublížil já. Všichni ho vidíte jako chladného a agresivního. Já jsem ho viděl plakat. Držel jsem ho v náručí, když se skoro zhroutil, a tolikrát jsem litoval svých slov. Slyšel jsem jeho smích, viděl jeho krásný úsměv, poslouchal jeho melodický hlas. Ano, jsem blázen, protože ho miluji. A žádné vaše historky ani pomluvy můj názor nezmění. Už jednou jsem vás poslechl a ublížil mu. Znovu to neudělám."

Zhluboka jsem dýchal, když jsem skončil. Nečekal jsem, že budu mluvit tak dlouho. Ty slova prostě naskakovala sama, nemohl jsem se zastavit. Za vším, co jsem řekl, si ale stojím. Hleděli na mě s šokem v očích. Asi nečekali, že na ně vytáhnu něco takového. Sám sebe jsem překvapil. Cítil jsem se najednou trochu lehčí. Nechtěl jsem slyšet jejich odpovědi. Vzal jsem si svou tašku, kterou jsem měl položenou vedle dveří, a přehodil si jí přes rameno připraven odejít.

"Opravdu ho miluješ, hyung?" zastavil jsem se, když mě Seungmin oslovil. Neoslovuje mě tak často. Opět jsem si vzpomněl na ráno, kdy jsem se probudil v jeho pokoji. Od té doby jsem si začal více všímat chování ostatních vůči Taehyungovi. Opravdu jsem neslyšel Minha ani Hyunjina ho oslovit 'hyung', ač oslovení 'noona' vůči svým kamarádkám používali. Seungmin mě takto oslovil jen párkrát, vždy jsem to přisuzoval tomu, že se moc neznáme. Za to já jsem Jisoo a Yoongiho takto oslovoval často, protože mě rodiče vedli k respektu a úctě k starším. 

"Nikdy jsem nebyl šťastnější," přiznal jsem trochu tiše a sklopil pohled k podlaze. Je to možná trochu nadnesené, ale za poslední dva týdny jsem se cítil naprosto úžasně. Překvapeně jsem zvedl zrak, když se přede mnou objevila Mina, která mě jemně objala. Chvíli mi trvalo, než jsem to zpracoval a objetí jí vrátil. Chyběla mi. Brzy se k nám přiblížil Seungmin, kterého jsem přitáhl k nám. Jen dva starší nás pozorovali trochu vykolejeně. 

"Jestli vám vadí, že Jungkook chodí s Taehyungem, tak proč je v pořádku, že Jisoo chodí s Jinem. Není to to stejné?" otočila se Mina čelem ke starším. Jisoo otevřela pusu, ale nakonec ji zase zavřela. Snad jako by přehodnotila, co říct. Yoongi se zamračil, ale sklopil pohled. Má pravdu. Na tváři se mi objevil úsměv, protože jsem byl zas mezi svými přáteli, kteří mi opravdu dost chyběli, ač jsem si nalhával, přesný opak. Seungmin mě nehodlal pustit.

"Chyběli jste mi," řekl jsem tiše.

... Tajemství Hada a Orla ...