"Nedává to smysl!" postěžoval si Seungmin, který seděl vedle mě. Podpíral si hlavu, aby mu nespadla do přímo otevřené učebnice Bylinkářství. Vedle měl položený malý květináč a v něm... kámen. Naše společné kamarádky, Jisoo a Mina, to s ním již vzdaly a raději si od nás odsedly. On občas Seungmin dokáže být i lehce otravný. Nebývá to ale moc často.

"Vysvětli mi, jak je možné, že může nějaká kytka zakořenit v kameni! Hloupost," řekl naštvaně, zatímco zaklapl učebnici, až to udělalo zvuk.

"Když může mít Hagrid brouky, co se prokousávají kameny a cihlami, je možné snad úplně všechno," prohlásil jsem, načež se mnou Seungmin souhlasil. Příroda hold přestává dávat smysl.

"Už je vlastně Hagrid našel?"

"Ne. Myslím si, že už ani nenajde. Určitě jsou někde v Zapovězeném lese," byl jsem o tom přesvědčený. Tam je šutrů dost, budou tam spokojení. A už to ani našeho profesora Péče o kouzelné tvory tolik netrápí. Občas melancholicky vzpomíná, jak byli roztomilí a jak se chudinky teď o sebe musí postarat sami. 

"Bylo by asi blbý, kdyby se nějací dostali do Prasinek a někomu by spadl dům na hlavu, co?" zasmál se a já společně s ním. No, to by byl průšvih. Tak snad se opravdu odebrali do lesa, kde nikoho ohrožovat nebudou. Podepřel jsem si hlavu a snažil se soustředit na text v učebnici, který mě ale extrémně nudil. Vždy jsem nakonec skončil u pozorování Mina, který se neustále vztekal, že mu to nejde. S Bylinkářstvím mu opravdu neporadím. Neudělal jsem z nich zkoušku NKÚ, to je dost dobrá výmluva, abych se o tento předmět nemusel zajímat. Možná ale proto mám též malý problém s Lektvary, ale to spíše přisuzuji Snapeovi.

"Jeon Jungkook, za mnou!" nadskočil jsem, když jsem zaslechl své jméno. Nechápavě jsem se otočil na Yoongiho, který zrovna přišel do společenské místnosti. Jeho výraz mi napovídal, že radostí nepřekypuje. Prošel kolem mě a mířil pravděpodobně do jeho či mé ložnice. Porozhlédnul jsem se po svých přátelích, kteří byli stejně zmatení jako já. S nejistým výrazem ve tváři jsem se zvedl a rozhodl se následovat nejstaršího. Trochu mě uklidnilo, když jsem uslyšel za mnou kroky. Jsem rád, že mě v tom nenechají samotného

"Volal jsem jenom Jungkooka," oznámil nám, jakmile jsme vkročili do mého pokoje. Nevím, jestli si mám připadat jistě, když se nacházíme u mě, nebo naopak pochybovat, protože nemám kam se schovat, kdyby šlo do tuhého.

"Nezájem. Jsi očividně něčím podrážděný, takže nás to zajímá, že ano?" odpověděla mu stejným tónem hlasu Jisoo. Nechci, aby se začali ještě hádat tihle dva.

"Proč si se mnou chtěl mluvit, hyung?" zeptal jsem se, zatímco se na mě Yoongi ostře podíval, což mě zarazilo. Řekl jsem něco špatně? Jde z něho docela strach, tak se snažím být slušný a zbytečně ho nedráždit.

"No já si myslím, že to TY bys NÁM měl něco říct," zdůraznil dvě slova, což mě uvedlo do ještě větší zmatenosti než předtím. Přemýšlel jsem o posledním týdnu a o tom, co jsem dělal. Ostatní na mě neurčitě hleděli a nechápali, co se děje, kdežto Jisoo najednou byla napnutá jako struna od kytary. Vyměnili jsme si jeden dlouhý pohled a snad jako bych dostal facku. No doprdele.

"Nevím, o čem to mluvíš," snažil jsem se znít co nejvěrohodněji, ač jsem uvnitř sebe panikařil jako malé dítě. Jak? Jak?! Vždyť jsme byli opatrní! I když...

"Ty moc dobře víš, o čem mluvím. A nepokoušej se mi něco namluvit, protože vím všechno."

"V-Všechno? Co tím myslíš, hyung?" pomoc! SOS! Co mám dělat?! Přece není možné, aby věděl všechno. To ví jenom sedm osob včetně mě a Taeho, takže o čem to sakra mluví? Vlastně ani Jisoo jsem nic konkrétního neřekl, sama si spoustu věcí odvodila a doufám, že pochopila, že s Taem tvoříme pár. Jak dlouho a kam až jsme se dostali si doufám už nepředstavuje. Zakopal bych se studem do země.

"Jungkooku, mluvím s tebou!" zvýšil hlas Yoongi, když jsem dlouho nic neříkal a pouze hleděl do země. Ztratil jsem se ve svých myšlenkách a bohužel jsem byl navrácen do reality.

"Nemohli byste už alespoň něco říct, ztratil jsem se už při příchodu do téhle místnosti," vložil se do toho Seungmin, který byl následně zpražen pohledem nejstaršího.

"Já stále čekám!" propaloval mě pohledem, což mě na jednu stranu znervózňovalo, na tu druhou sralo. Co když oba myslíme na úplně jinou věc a teď bych se přiznal k něčemu jinému? Podřezal bych si pod sebou větev.

"Stále nevím, o čem mluvíš," řekl jsem již trochu pevněji, ač uvnitř jsem se moc pevně necítil. Hlavně, když mi došlo, že Yoongiho pohárek trpělivosti přetekl. Merlin nám žehnej!

"Ty nevíš, o čem mluvím?! Tak to teda udělám já! Náš Jungkook se OPĚT vídá Kruvalským Hadem," jeho slova byla jako zeď, do které jsem najednou tvrdě narazil. Opřeli se na mě tři silné pohledy a já jsem nevěděl, co říct. Ano, je to tady...

"Cože?!" vyhrkl Seungmin, který se jasně požadoval vysvětlení. I Mina vypadala dost šokovaně. jediná starší dívka, stále propalovala pohledem Yoongiho.

"Ty jsi nás naposledy nepochopil?! Nejnebezpečnější student Bradavic se nezmění přes noc. Ubližuje lidem pro radost a ty se s ním v pohodě vídáš, jako by to byl jeden z nás!" krev se mi začala vařit v žilách. Teď už znám pravdu, a proto mě tato slova tak rozčílila, že kdybych měl u sebe hůlku, tak už bych se sotva ovládal. 

"Takhle o něm nemluv!"

"Ty ho budeš ještě bránit? Je to vrah a násilník-"

"Ne! Je to dobrý člověk, kterému se stalo příliš špatných věcí. Kdybyste ho znali tak jako já, věděli byste, jak moc se snaží a naopak lidi jako vy ho neustále sráží dolů!"

"Kooku, to nemyslíš vážně," promluvil Seungmin, který se zatvářil ublíženě. To mě vlastně naštvalo ještě víc. Ani jeden nemá právo na to se cítit ublíženě. Proti nim nezbrojí celá škola, žijí si spokojeně svoje životy.

"Mohli byste toho laskavě nechat!" zvýšila hlas Jisoo, která též byla podrážděna.

"Neříkej mi, že ho ještě budeš bránit! Jsi tu stejně dlouho, viděla jsi a slyšela jsi stejné věci jako já."

"Ano, budu ho bránit. To já jsem vlastně ty dva zpátky udobřila. Kdybych tak neudělala, Jungkook tady stále chodí jako hromádka neštěstí a s nikým z vás se nebaví," najednou se všechna pozornost přesunula na Jisoo a já jsem se mohl alespoň trochu uvolnit. Jsem rád, že se mě zastala, ale nechci, aby to za mě odnesla.

"Ty... jak jsi to mohla udělat?! Víš přece, čeho všeho je schopný!" rozlítil se na ni Yoongi, ale ona zůstávala relativně klidná.

"Moc dobře to vím. Stejně jako to, že jsou Bradavice jeden velký kurník s drby. Přece nevěříš všemu, co se tady šustne," decentně se mu vysmála, což já bych si v životě netroufl. Yoongiho to rozpálilo do běla, i jeho stříbrně nabarvené vlasy byly tmavší.

"Já jsem i dost věcí viděl na vlastní oči, narozdíl od tebe," nechtěl jsem, aby se ti dva hádali kvůli mně.

"Každý si zaslouží šanci. On ji nikdy nedostal, protože mu ji Namjoon sebral na samotném počátky. Proč ti tolik vadí, že ti dva se přátelí. Jungkook je dostatečně vyspělý na to, aby se rozhodoval sám. Žárlíš snad, že má i jiné kamarády než nás a mrzimory?" v pokoji se na chvíli rozlehlo ticho, které bohužel moc dlouho nevydrželo. Musel jsem se ale lehce usmát, protože Jisoo mluvila moc pěkně. Taky jsem jí byl vděčný, že mluvila o přátelství a nerozpoutala tak zbytečné další drama. Tentokrát se Yoongi rozesmál, což nás všechny zarazilo.

"Dost si u mě klesla Jisoo. Nevěděl jsem, že si až tak důvěřivá," nechápal jsem, co se děje. Naprosto jsem se ztratil stejně jako ostatní. Jisoo vypadala, že mu každou chvíli vrazí facku. Naposledy jsem ji viděl takto naštvanou, když Yoongi urážel Jina, jejího přítele. Už ho chtěla něčím uzemnit, když se opět ujal slova.

"Nevím odkdy se přátele vášnivě líbají v knihovně," krev v žilách tentokrát zamrzla, jakmile jsem opět získal pozornost všech v pokoji. Jak. To. Ví?

"Jungkooku, já tě asi roztrhnu," pohrozila mi naštvaně Jisoo. Cítil jsem se najednou špatně. Celou dobu se mě snaží bránit, ale pak jsem to já, kdo to posere. Měli jsme být opatrní, jak nám Jennie říkala.

"P-Počkej! Ty jsi... vy jste... co?!" Seungmin byl v šoku stejně jako Mina, která vypadala, že tomu nechce věřit. Začal jsem cítit potřebu zdrhnout, vůbec jsem se necítil komfortně.

"Já..." nezmohl jsem se na další slova. Chtěl jsem jim to jednou říct, ale rozhodně ne takhle. Proč nic nemůže být takové, jak bych chtěl?

"Takže náš drahý Kook šuká s Kruvalským Hadem, nejnebezpečnějším studentem, vrahem a-"

"MLČ Yoongi!" zařval jsem přes celý pokoj. 

"Už toho mám vážně dost. Nejste mí rodiče, abyste rozhodovali, s kým se můžu vídat a s kým ne. Nezajímá mě váš názor ani co si o tom myslíte. Vlastně teď ani nechápu, proč se s vámi bavím. Víte, Taeho přátelé jsou milý a je jim jedno, co děláme, ale vždycky se zachovají tak, aby byl Tae šťastný. Vy tu na mě řvete jak na malý děcko a nedokážete to pochopit. Běžte už doprdele, já si na hlavu srát nenechám a raději budu trávit čas s lidmi, kteří mě neodsuzují," otočil jsem se a s pořádným prásknutím dveří jsem opustil vlastně svůj pokoj. 

Proběhnul jsem společenskou místností a sbíhal schody. Chtěl jsem být od havraspárské věže co nejdál. Dostal jsem se do nějaké chodby, kde jsem se konečně zastavil a zhluboka nadechl. Svezl jsem se o stěnu na zem a cítil, jak se mi slzy derou na povrch. Byl jsem naštvaný, smutný, ale hlavně zklamaný. Bodli mi kudlu do zad lidé, které jsem považoval za přátele. Ničilo mě to.

"Jungkooku, jsi v pohodě?" ozval se hlas kousek ode mě. Zvedl jsem své uslzené oči k prefektovi Zmijozelu, který mi byl dobře známý. Správně už bych neměl venku co dělat. Bylo pár minut po večerce.

"J-Jo, v p-pohodě," podařilo se mi ze sebe nějak dostat přes ty vzlyky. K 'pohodě' jsem měl ale opravdu daleko. Uvnitř mě bylo tornádo, zemětřesení a povodně. Snad jako bych se měl každou chvíli rozpadnout.

"Hej, co se stalo?" kleknul si ke mně a ruku mi položil na ramenu, kvůli čemu byl schopen poznat, jak moc se klepu. Mírně mě překvapila starost, se kterou onu větu vyslovil. V tuhle chvíli jsem ale nebyl schopen slova a pouze vzlykal s přitaženými koleny k hrudi.

"Pojď se mnou, tady bys neměl být," pomohl mi vstát a někam mě táhnul. Nevnímal jsem nic okolo sebe. Moje vidění bylo kvůli slzám rozmazané. Nohy se mi klepaly, až jsem si myslel, že se každou chvíli rozplácnu o zem. Naštěstí mě Minho podepřel. Ocitli jsme se v nějaké učebně, kde mi pomohl se posadit na židli. Několikrát jsem intenzivně zamrkal, aby se mi zaostřilo vidění. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a vydechl, abych se alespoň trochu uklidnil.

"M-Minho?" oslovil jsem ho a tím získal jeho plnou pozornost. Posadil se naproti mně a dal mi najevo, že můžu pokračovat.

"V-Vadí vám, že s T-Taem chodím?" měl jsem pocit, že se znovu rozbečím. Naštěstí se mi to podařilo zadržet.

"Ne, jak tě to napadlo?" zeptal se mě zmateně, ale když jsem dlouho neodpovídal, bylo na něm poznat, že trochu váhá.

"Takhle, mně je to upřímně jedno. Měl jsem už nějaké tušení, když jste spolu dělali všechny ty projekty. Přišlo mi to trochu zvláštní. Upřímně jsem si myslel, že vám to dlouho nevydrží. Že tě Taehyung buď nechá být, nebo ty se s ním už nebudeš chtít vídat kvůli tomu, jaký je. Teď jsem poznal, co s vámi odloučení udělalo, a pochopil jsem, že to myslíte vážně. Myslím si, že jsou na tom ostatní více méně podobně."

"Až na blonďáka," dodal jsem, načež se Minho uchechtnul.

"Hyunjin je opravdu zvláštní člověk a to jsi ho ještě moc nepoznal. Ano, nemá tě moc v lásce, ale to všechny z jiných kolejí. Nejsi výjimka. Hyunjin je prostě takový. Pravdou ale je, že nikdo z nás tě moc nezná," přiznal a já jsem pouze přikývl.

"Proč jsi se ale na to ptal?" zajímal se a já si uvědomil, že jsem mu neopověděl. Vůbec se mi to vysvětlovat nechtělo.

"Mý přátelé zjistili, že s Taehyungem chodím. Někdo nás viděl líbat se v knihovně. A... jak to říct... odsoudili mě, seřvali jak malý dítě, že jsem nezodpovědný, a ještě Taeho uráželi. Tak jsem se též vyjádřil a-a... no, vidíš," rozmáchl jsem rukama a podepřel si hlavu.

"To je mi líto. Považoval jsem Havraspár za inteligentní a chápavý."

"To já taky," povzdechl jsem si smutně a měl co dělat, aby se mi na tváři neobjevili nové slzy. 

"Co budeš dělat?" zajímal se dál.

"Právě že já vůbec nevím."

... Tajemství Hada a Orla ...

Dámy a pánové, s ohromnou radostí vám musím oznámit, že jsme oficiálně v 3/4 knížky! Nechápu to! V prosinci to dokonce bude rok od vydání. Přála bych si, aby v té době byla již knížka dopsaná, protože pomalu ale jistě se začínám připravovat na novou. Musím vám ale opravdu moc poděkovat. Ani nevíte, jakou mi děláte radost. Každý vote, každý komentář, každé přečtení. Bez vás bych to možná už vzdala. Dnes je i den, kdy má knížka 2.5k přečtení a první kapitola 152 přečtení. Jste neuvěřitelní. Pokud máte jakékoliv dotazy, připomínky, nápady, nebo chcete vyjádřit svůj názor a dojmy, nebojte se zanechat komentář. Jako vždy mám pro vás slíbené statistiky.

Takže, mezi 43. - 63. kapitolou jsem vám nabídla:

15 částí z pohledu Jungkooka
9    částí z pohledu Taehyunga
5    částí z pohledu třetí osoby (er-forma)

Názvy kapitol jsou anglické překlady nějaké důležité/zajímavé/kapitolu charakterizující přímé věty nebo myšlenky:

10 názvů vyslovil někdo jiný

7    názvů vyslovil Taehyung

3    názvy vyslovil Jungkook

Tak a s dalšími statistikami se uvidíme až na konci knížky v 84. kapitole. Už nám jich zbývá jen 21, tak uvidíme. Prozradím jenom, že blížící se konec neznamená málo akce. V Bradavicích se budou dít divy...

Love U *Annie*