"Rád vidím, že se zlepšujete. Jelikož začíná být hezké počasí, příští hodinu se vezmeme venku. Změna prostředí neuškodí," oznámil nám s úsměvem profesor Kim, zatímco se připravoval v odchodu. Stejně jako ostatní jsem se zvedl, sbalil si věci a opustil učebnu v 7. patře. Překvapivě jsem dnes i měl hlad, což nebývá u mě zvykem. Byl jsem zamyšlený, když jsem do někoho narazil.

Byl to nějaký kluk z Mrzimoru, tipl bych tak 4. nebo 5. ročník. Vystrašeně ke mně zvedl svoje oči a snad jako by očekával, že ho na místě prokleju. Nebudu lhát, měl jsem chuť ho alespoň seřvat, že neumí dávat pozor na cestu, ač se jednalo pravděpodobně o moji chybu, ale neučinil jsem tak. Kolem nás nebylo zrovna málo studentů a jestli nechci podporovat všechny ty fámy, musím se zvládnout udržet na uzdě. Pouze jsem se na něj podrážděně podíval a obešel ho, abych mohl pokračovat v cestě.

Tentokrát jsem již koukal před sebe, protože opravdu jsem se nechtěl skutálet ze schodů. Opět jsem málem ztratil nervy, když se najednou schody rozhodly změnit svůj směr, když už jsem zrovna přecházel k chodbě, která vede směrem k Velké síni. Netrpělivě jsem si poklepával nohou a sešel schody delší trasou. Moje neutrální nálada je v tahu. Se zamračenou tváří jsem vkročil do Velké síně nepřekvapen pohledy, které mi byly věnovány. 

Zahleděl jsem se na talíře přede mnou a povzdechl si. Nikdy si nedokážu vybrat. Většinou to za mě dělá Jennie, za což jsem jí vděčný. Ač mám hlad, cítím se trochu bezbranný. Na stole je vždycky tolik jídla a já na ani jedno nemám chuť. Nevím, co bych si dal. Tahle moje nerozhodnost mě opravdu štve.

"Jak dlouho budeš na to jídlo civět?" ozvalo se naproti mně, což mě donutilo zvednout zrak. Zabodl jsem svůj podrážděný pohled do Hyunjina, který zas měl na můj vkus příliš keců. A to teprve přišel.

"Jak to dneska šlo?" zajímal se Minho, zatímco si na talíř dával od každého něco. Chvíli mi trvalo, než jsem odpověděl. Nejdříve jsem pozoroval, co na talíř bere Hyunjin, načež jsem usoudil, že bych si mohl dát rýži s kachními plátky.

"Příští týden v rámci Obrany půjdeme ven," oznámil jsem a pustil se do jídla.

"Jo, to nám profesor Kim říkal taky. Jen doufám, že se to vychytá a nepřijde nějaká nečekaná bouřka. Duben je nevyzpytatelný," to měl Minho pravdu. Mám dojem, že před třemi dny na chvíli sněžilo, a dnes je zas pro změnu krásné sluneční počasí. 

"Dnes to vypadá na ideální počasí na trénink, snad vydrží do zítra," usmál se Hyunjin, ale následně se zarazil. Dožvýkal jídlo, co měl v ústech, a otočil se na svého nejlepšího kamaráda.

"Hej Minho, co je pravdy na tom, že se chystá nějaký famfrpálový den?" zeptal se s lehce zamračeným výrazem, což pro něho bylo typické, když se snažil něco ověřit. Tato informace též zaujala moji pozornost, takže jsem se zájmem zvedl zrak od svého talíře. 

"Prosím tě, od koho jsi to slyšel?" zamračil jsem se, protože na mě Minho vůbec nepůsobil důvěřivě. Ani nezvedl svůj pohled, aby se na Hyunjina podíval. Vždy mluví tváří tvář, sám je na to háklivý.

"Od toho strašně ukeceného a hyperaktivního mrzimora-"

"Myslíš Jisunga?"

"To je jedno. Mluvil o tom s jejich prefektkou, takže se ptám tebe..." prohlédl si ho zaujatě a očekával odpověď. Taky mě to dost zajímalo. Všechny hlavní zápasy již proběhly, bylo by zajímavé, kdyby se uskutečnilo ještě něco dalšího. Jenže to taky znamená, že Haechan bude zas vyvádět a bude na uškrcení. Zajímalo by mě, kdy Irene dojde, že je to egoistický debil. nechápu, co na něm vidí...

"O ničem nevím. Pravděpodobně si Mrzimor něco chystá. Moc dobře víš, jak často si něco organizují," Hyunjin si ho změřil pohledem a pak se přesunul na mě, snad jako by se chtěl ujistit, že Minho říká pravdu. Lehce jsem pokrčil rameny a sám si Minha důkladněji prohlédl. Nezdál se mi zrovna uvolněný, navíc se ani jednomu z nás nepodíval do očí.

"Nějak se mi to nezdá, Minhoshii," napodobil hlas Jennie a drkl do něho.

"A kolikrát ti mám opakovat, že nemáš poslouchat cizí rozhovory? Takhle vznikají všechny ty fámy o Taehyungovi," řekl naštvaně Minho, načež se na mě Hyunjin na krátkou dobu podíval a následně sklopil pohled ke svému jídlu. Nic neřekl, ač mi bylo jasné, že se chtěl s Minhem hádat. Pravděpodobně si to nechají na jejich pokoj. Všichni jsme ale věděli, že má Minho pravdu. Já sám jsem na to nijak nereagoval a pokračoval v jídle. Očividně nic dalšího z našeho prefekta nedostaneme. Přesto se mi zdá, že něco tají.

"Potřebuji si ještě něco zařídit. Uvidíme se na hodině, ahoj Tae," zvedl se zničehonic Minho, přehodil si přes rameno svou tašku a vydal se z Velké síně pryč.

"Vždyť si ani nedojedl!" volal za nim hned blonďák.

"Nezdál se ti nějaký divný?" otočil se hned na mě, když přestal Minha pozorovat, jak se vzdaluje od našeho stolu. Též jsem ho chvíli pronásledoval pohledem.

"Uvidíme, co se stane," odpověděl jsem a taky se zvedl ze svého místa.

"A kam jdeš zas ty?!"

"Také mám něco na práci. Budu když tak v knihovně," oznámil jsem mu, protože si jsem vědom, jak by Jennie šílela, kdyby nevěděla, kde jsem.

"To mě tu jako necháte samotného?!" začal dramaticky, načež jsem rychle popadl své věci a mizel. Dalšího jeho dramatického výlevu být svědkem nepotřebuji. Navíc před chvílí opustil Velkou síň i někdo jiný, kdo zaujal mou pozornost. Zas a znovu jsem čelil pohyblivým schodům, na které jsem většinou míval štěstí, dnes tomu tak ale nebylo. Proto než jsem se dostal do knihovny, uběhlo skoro 10 minut. Vstoupil jsem dovnitř, načež mě madam Pinceová probodla svým pohledem. Za ty tři roky se její reakce vůbec nezměnili. 

Procházel jsem se knihovnou a mířil až na její samotný konec. Chodil jsem mezi regály s knihami, párkrát mě i něco zaujalo, ale nezastavil jsem se. Až úplně vzadu za rohem, jsem se opřel a jeden krajní regál. Pozoroval jsem, a hlavně poslouchal, jak si Jungkook prozpěvuje, zatímco listoval nějakou knihou. Měl nádherný hlas. Chtěl bych ho slyšet zpívat víc. Byl do toho tak zabraný, že si ani nevšiml, že se k němu přibližuji. Najednou mě chytla hravá nálada, proto jsem nedostal jiný nápad než Jungkooka zezadu obejmout. A jak mě napadlo, tak jsem i udělal.

"Dopr- Tae! Víš, jak jsem se lekl?!" naznačil jsem mu, aby ztišil svůj hlas, protože by nebylo dobré, aby někdo věděl, že tu jsme spolu. Byl jsem spokojený s jeho reakcí a paže ovinul kolem jeho pasu a natiskl se na jeho záda. Měl jsem na tváři úsměv, který nemohl vidět. Rázem se uvolnil a svou hlavu opřel o mé rameno. Byl jsem tak nadšený v jeho přítomnosti, že jsem to ani nedokázal vyjádřit slovy.

"Chyběl jsi mi," zašeptal jsem do jeho vlasů, přičemž jsem nasál jejich příjemnou vůni.

"Tae, vídáme se každý den," zasmál se, což i mě donutilo rozšířit úsměv. Ano, vídáme se každý den nejen v hodinách, ale i mimo ně. Přesto mi neustále chybí, chtěl bych být u něj každou chvíli. Slovy jsem nijak nereagoval, místo toho zamručel a zabořil hlavu do jeho vlasů.

"Jsi tak roztomilý," pověděl mi a věnoval pusu na tvář. Odtáhl se ode mě a šel ke stolu, kde byly položené tři knihy. Rázem jsem pochopil, že všechny jsou jeho.

"Co to čteš?" posadil jsem se vedle něho a položil mu hlavu na rameno.

"Opravdu to chceš vědět?" ujistil se, snad jako by si nebyl jistý, že ho budu poslouchat. A taky že měl pravdu, přesto jsem mu to odkýval. Rád ho poslouchám, když zpívá, ale ještě raději mám, když mi něco povídá. Jeho hlas dokáže v mém těle nastolit klid a pohodu. Jeho přítomnost mi je tak příjemná.

"Tae! Ty mě vůbec neposloucháš!" zvolal, když jsi všiml, že ho spíše pozoruji. Ztratil jsem se hned u první knížky. Ani jsem si nevšiml, že už začal mluvit o té třetí.

"Ale poslouchám Kookie, povídej," pobídl jsem ho a použil zdrobnělinu jeho jména, kterou má tak rád. Dodnes si pamatuji, jak mě v opilosti na silvestrovské párty požádal, abych mu tak říkal. Tenkrát jsem mu řekl, že mele hovna. Kdybych tušil, že mu tak záměrně budu říkat, abych ho viděl se červenat, sám bych si nevěřil. Vždy se tak jemně pousměje a sklopí stydlivě pohled. Vím, že se mu to moc líbí.

"To nemá cenu," nehodlal se vzdát a s hranou podrážděností položil všechny své knihy opět na stůl. Moc dobrý herec ale není. Jeho nafouknuté tváře ho dělají ještě roztomilejší. Nevím, kde se to ve mně bere, ale mám chuť ho do těch tváří štípnout. Vypadá opravdu jak králíček. Dělá se mnou divy, nikdy bych si nemyslel, že budu nad něčím takovým uvažovat. Asi bych se proplesknul.

"Ale no tak..." vzal jsem ho za tváře a otočil na sebe, abychom byli tváří v tvář. Netrvalo dlouho a Jungkook povolil. Zahleděl se mi do očí, zatímco se jeho rty jemně pootevřely. Podle mě o tom ani nevěděl. Tentokrát jsem se ušklíbl. Moc dobře si jsem vědom, jak moc mě má rád. Sám mi to rád připomíná, ale neví, že já jsem mu propadl tak dvojnásobně. Neotálel jsem a spojil naše rty v jedno.

Jeho rty bych mohl líbat věčně. Jsou vždy tak sladké a jemné. Začali jsme jemný okusováním rtů, než mě sám pustil dovnitř, abychom mohli použít i jazyk. Povzdechl mi do rtů, což mi vždy přijde vzrušující. Ruce jsem přesunul na jeho boky, které jsem začal masírovat. Jemně jsem do něho strčil, aby se lehce zaklonil. Musel se jednou rukou opřít o lavičku, zatímco tou druhou mě za zátylek tlačil k sobě. Jako vždy jsme se začali vášnivě líbat, až jsem měl chuť si ho vzít teď a tady.

"Jste roztomile nechutný, ale měli byste si dávat pozor," oba jsme se od sebe odtrhli, a jakmile jsem se setkal s tváří Jennie, na které byl veselý úšklebek, měl jsem chuť ji zakopat pod zem. 

"A-Ahoj Jennie," vykoktal ze sebe Jungkook a chtěl se ode mě vzdálit, já jsem ale jeho boky odmítal pustit.

"Za chvíli začínají lektvary, nevím jaké máte plány, ale..." oba jsme se podívali na hodinky, které ukazovali, že za 15 minut máme být v učebně ve sklepení. Jennie se stále usmívala, zatímco se mi, přes mou nelibost, Jungkook vytrhl a začal si balit své věci. Ten čas dost utekl. Též jsem se zvedl a přehodil si tašku přes rameno. Postavil jsem se kousek od Jennie, která mi poslala vzdušnou pusu. Protočil jsem nad tím očima. Jakmile se ale Jungkook ke mně přiblížil, přitáhl jsem si ho za pas k sobě a opět políbil. 

Jungkook byl celý rudý a Jennie se tvářila trochu zaskočeně. Najednou jsem to byl já, kdo měl úšklebek na tváři.

... Tajemství Hada a Orla ...