"No tak Yoongi hyung, bude to zábava!" snažil se Seungmin přesvědčit nejstaršího, který se tvářil, jako by právě snědl něco velice kyselého. Připadalo mi to vtipné.

"Nenuť ho, alespoň nám tam nikdo nebude kazit náladu," ozvala se Jisoo sedíc kousek ode mě s jemným úšklebkem na tváři. Yoongi ji zpražil pohledem, ale nic nenamítal.

"Mohl bych se k vám přidat?" promluvil jsem po chvíli ticha, načež se na mě všichni otočili s udiveným výrazem. Chápal jsem to. Skoro 4 týdny je ignoruji a najednou s nimi chci jít do Prasinek. Rozhodl jsem se zahodit válečnou sekeru. S Taem jsme si všechno vyříkali. Málem bychom na astronomické věži umrzli, kdyby pro nás nepřišli Taeho přátelé a Jisoo. Jejich pohledy byly k nezaplacení. Zrovna měl hlavu položenou na mých stehnech a navzájem jsme se dívali tomu druhému do očí, zatímco jsem měl ruku zapletenou v jeho huňatých vlasech.

Když jsme se vraceli na kolej, nevyhnul jsem se několika otázkám od své nejstarší kamarádky. No, co jsem měl dělat. Za to, jak mi pomohla, si zasloužila znát pravdu, kterou jsem jí tedy s naprosto rudými lícemi pověděl. Překvapilo mě, když se zatvářila šokovaně. Myslel jsem, že u nás věděla, jinak proč by nám pomáhala? Nakonec jsem se dozvěděl, že měla tušení, že alespoň z mé strany se nejedná jenom o kamarádství, ale nikdy nad tím tolik nepřemýšlela. Byl jsem ale vděčný, když mě ujistila, že to nikomu zatím neřekne. Je ale skvělé mít na své straně někoho z vlastní koleje. Hlavně mě dokáže dobře krýt.

"S-Samozřejmě že můžeš jít s námi. Felix se už po tobě ptal," usmál se na mě Seungmin, nato jsem mu též daroval úsměv, který ho snad dojal. Uznávám, že jsem se k němu nechoval moc dobře, zvlášť když bych měl být nejvíce naštvaný na Yoongiho. Jeho mínění o ostatních kolejí asi nikdo z nás nezmění. Zmiňovaný se právě zvedl a s naštvaným výrazem ve tváři se přesunul nejspíše do svého pokoje. 

***

"Jé Kooku, tak rád tě vidím!" ozvalo se, jakmile jsme se přiblížili k bráně vedoucí pryč z bradavických pozemků. S úsměvem na tváři jsem se přivítal s mrzimorskou Medovou partou, která, abych byl upřímný, mi dost chyběla. Hlavně doteď rád vzpomínám na to, co se stalo v den jejich oslavného večírku nad Zmijozelem ve famfrpálu. Ten den jsem poznal nebe, nebo mám spíš říct peklo? Záleží na úhlu pohledu.

Přítomnost mých mrzimorských přátel mě dobila novou energií. Panovala příjemná atmosféra a všichni se společně smáli. Navštívili jsme nespočet obchodů, z většiny nás museli vyhodit, že jsme byli moc hlasití. Přesto mezi mnou a jednou osobou vládlo trapné ticho. Jimin.

Tenhle kluk byl svědkem něčeho, co se nemělo dostat do širokého povědomí. Je mi ho upřímně líto. Tenkrát jsem byl opravdu naštvaný a vyslovil spoustu věcí, které si mohli vzít osobně. A Jimin tam byl prakticky omylem, jen ho zajímalo, proč jsem nepřišel na domluvenou schůzku. Dlouhou dobu jsem na něj neprávem naštvaný, protože jsem si říkal, že kdyby se na mě nešel zeptat do mé koleje, nevyrazili by mě Jisoo, Yoongi a Seungmin hledat. Došlo mi ale, že za to nemůže. Od té doby jsem s ním ale nemluvil, vlastně jsem ho párkrát obdaroval naštvaným obličejem, což mě teď opravdu mrzí.

"Jimine, můžeš na chvilku?" poklepal jsem mu na rameno, načež lehce nadskočil. Přikývl, ale v jeho obličeji byla poznat nervozita. Nechali jsme ostatní jít a d menším odstupem je následovali.

"Já... chtěl bych se ti omluvit, že jsem tenkrát nepřišel na to doučování. Víš-"

"To je v pořádku, nemusíš se mi omlouvat," skočil mi do řeči a ostýchavě se usmál.

"Ne. Poslední týdny jsem se choval jako blbec, byl jsem zbytečně naštvaný na lidi, co mi nic neudělali. Za to se taky omlouvám," na to mi již nic neřekl a pouze přikývl. 

"Jestli chceš, klidně tě stále budu doučovat, ale stále si stojím za tím, že to nepotřebuješ," lehce jsem se na něj usmál a dál pokračoval v chůzi.

"Děkuji ti za nabídku, ale už to opravdu nepotřebuji. Začal jsem na sobě pořádně pracovat," pochlubil se hrdě a konečně mi ukázal svůj upřímný úsměv. Jsem rád, že už je to mezi námi zase dobré. Dost mě to trápilo.

"To je dobře. Stejně jsem měl podezření, že tam chodíš jen abys mě viděl," dodal jsem, načež se Jiminovy líce zbarvily do růžova a on sklopil stydlivě pohled. Nevěnoval jsem tomu nijak moc pozornosti a postupně jsme se oba přidali zpátky do kolektivu, kde zábava rozhodně nevázla. Jako vždy jsme se rozhodli to zakotvit v hostinci U Tří košťat, kde již nebylo tak plno jako v zimní měsíce. Přisunuli jsme k sobě několik stolů a narvali se k sobě. U madam Rosmerty jsme si všichni, až na pár výjimek, objednali máslový ležák a v zábavných konverzací se mohlo pokračovat. 

Dlouho jsem se takhle nebavil. Týdny jsem se teď vyhýbal lidem, schovával se v pokoji, byl na své okolí protivný, je to příjemné se vrátit zas do normálu. Všiml jsem si, že i Seungmin a Mina vypadají spokojeně, ale u prvního zmiňovaného si myslím, že za to spíše může přítomnost mrzimorských. Sám jsem se ale zapojoval do konverzace především s Hoseokem, Rosé a Nayeon, které se mnou chodí do ročníku. Dříve jsem si jich moc nevšímal, ale vím, že se s nimi dobře povídá. Všichni se dobře bavili, ale zbystřili jsme, když se k našemu stolu blížil Yoongi.  My, havraspárští, jsme se na něho dívali dost šokovaně.

"Ehm... mohl... mohl bys si přisednout...?" mluvil nesměle s pohledem zabodnutý do země, na což jsem u něho nebyl vůbec zvyklí. A asi nejsem jediný. většina osazenstva stolu se na něho dívala jak na zjevení.

"Samo sebou, pojď sem," posunul se trochu Hobi a udělal tak našemu kamarádovi místo. Yoongi se trochu pousmál a posadil se volné místo. Byl jsem překvapen, jak rychle se zapojil s Hobim do konverzace. Dokonce se ti dva smáli.

"Nepil?" nahnul se ke mně Seungmin s podezřívavým pohledem. Pokrčil jsem rameny a dál se tomu nevěnoval. Zrovna jsem spadl do konverzace mladších a musím říct, že Jisungův humor jsem si rychle oblíbil. Byl taková roztomilá energická veverka, sotva zvládl posedět na místě. To moc dobře znám, taky s tím mívám občas problém.

"Kooku, čas," drkla do mě Jisoo. Nechápavě jsem se na ní podíval, než mi došlo, co tím myslela. Rychle jsem se rozhlédl a hledal nástěnné hodiny. Když jsem je našel, ukazovali čtvrt na sedm. Už?! Ono se říká, že když se člověk baví, tak čas utíká rychleji, ale já jsem tomu moc nevěřil. Proto jsem byl dost překvapený. Mám totiž ještě něco v plánu, ale sám to nezvládnu. Potřebuju s tím pomoct.

"Tak jo, rád jsem tu s vámi byl, ale už musím jít," zvedl jsem se zničehonic, načež jsem na sebe přilákal pozornost všech u stolu.

"Už?! Vždyť je ještě brzo," snažil se mě ještě přesvědčit Hobi.

"Já vím, ale mám ještě něco na práci."

"Prosííím, ještě nedocházej," vložil se do toho překvapivě Jimin. I ostatní nevypadali, že by mě chtěli tak snadno pustit. Rychle jsem se otočil na svou starší kamarádku, která protočila očima.

"Jen ho nechte. Jungkooku, když jdeš okolo, kup mi 10 listů pergamenu, už mi dochází," usmál jsem se na ni, protože již se nikdo neodvážil něco namítat. Jisoo je tady nejstarší dívka a jelikož i přítelkyně nejstaršího z party, Jina, nikdo si netroufá.

"Samozřejmě Noona. Mějte se," zamával jsem jim, což mi Felix s Jisungem horlivě vrátili, až jsem se musel zasmát a opustil jsem hostinec. U východu jsem si všiml obsazeného stolu třemi zmijozely, na které jsem s lehkým úsměvem kývl hlavou. Jennie s Minhem mi ho opětovali, zato blonďák se na mě ani nepodíval. Nepřekvapilo mě to. Venku bylo ještě světlo, ale bylo mi jasné, že se každou chvílí začne stmívat. Sluníčko už bylo poměrně nízko. Zajímalo by mě, proč si vybral zrovna tenhle čas.

"Přišel si," ozvalo se kousek ode mě. Otočil jsem se, a když jsem spatřil Taehyunga opírajíc se o roh domu, usmál jsem se.

"Proč bych nepřišel?" bral to jako řečnickou otázku, protože mi neodpověděl. Beze slova se vydal do ulic Prasinek, opačným směrem než jsou Bradavice. Rychle jsem ho dohnal, abychom mohli jít vedle sebe. Šli jsme v tichu, ale nebylo to trapné ticho, spíše jsme si tiše užívali společnost toho druhého. Jemně pofukovalo a všude kolem nás to krásně kvetlo. Došli jsme až na samý okraj vesnice a procházeli se podél lesa.

"Máš nějaký cíl?" zajímal jsem se, ač jsem předpokládal zápornou odpověď. Tae se rád procházel a to většinou bez cíle. Prostě šel, kam ho nohy nesly.

"Nech se překvapit," trochu udiveně jsem přikývl a následoval ho. Musím uznat, že mě trochu zaskočil. Začínám být ale dost zvědavý. Šli jsme po prašné cestě do lehkého stoupání, načež jsme se začali blížit menšímu dřevěnému baráčku. Už takhle z dálky vypadal velice staře a zničeně. V poměrně velké vzdálenosti byl zchátralý plot, který ohraničoval pozemek.

"Chroptící chýše," přečetl jsem ceduli na polorozpadlé bráně. Dál jsem očima předjížděl po textu, který byl po nápisem.

Pozor, straší! Vstup zakázán!

"Co děláš?!" vyhrkl jsem, když Taehyung podlezl bránu a vstoupil na zakázaný pozemek. O Chroptící chýši jsem již něco slyšel od ostatních a rozhodně vím, že tohle není nejmoudřejší nápad. 

"Nesmíme tam," konstatoval jsem již trochu tišeji, když se na mě Tae otočil s otráveným výrazem, snad jako by přesně věděl, co řeknu.

"Pojď nebo to nestihneme."

"C-Co nestihneme? Tae, počkej!" zavolal jsem na něho, když se otočil a šel přímo k dřevěné budově. Zaváhal jsem a ohlédl se na vesnici, která byla pod námi. Zhluboka jsem se nadechl, snad jako bych se snažil přesvědčit. Vydechl jsem přebytečný vzdech a s tichou nadávkou prolezl stejným otvorem, jako předtím on. 

"Počkej!" doběhnul jsem ho, když zrovna otevíral dveře. Znejistil jsem, když jsem viděl tmu, která se v baráku nacházela. Fakt tam chce jít. Taehyung ale nic neřekl a vešel dovnitř. Občas mě jeho tajemnost sere. Ač jsem byl dost vystrašený, následoval jsem ho. 

Nadskočil jsem, když se za námi sami dveře zavřeli, musel jsem si opakovat, že za to mohl vítr. Taehyung ani nezaváhal a začal stoupat po schodech nahoru. To já jsem šel pěkně pomalu, protože jsem měl pocit, že se s každým mým krokem schody rozpadnou. Díval jsem se kolem, což nebyl úplně dobrý nápad. Všude po zdi byly škrábance a rýhy, snad jako by tu kdysi bylo nějaké veliké zvíře s mohutnými a ostrými drápy. Tohle místo mi nahánělo husí kůži. Kdybych tady byl se svými mudlovskými kamarády, už bych je překecával, abychom šli zpátky. Stejně by mě ale-

"Pozor!" uslyšel jsem Taeho hlas, načež jsem ucítil, jak se schod pode mnou propadá. Kdyby mě nechytil, tak bych už skončil Merlin ví kde. Lapal jsem po dechu a s šokem se díval na místo, kde ještě před chvílí byl schod. 

"Musíš dávat pozor, kam šlapeš," opět jsem sebou trhl, když se Taeho hlas ozval přímo u mého ucha. Úplně jsem zapomněl na to, že mě stále drží okolo pasu a tiskne k sobě.

"P-Proč jsme... tady?" nelíbilo se mi tu, chtěl jsem pryč.

"Neboj, už jenom kousek," řekl mi znovu u ucha, na což má tělo zareagovalo lehkým ošitím. Pevně mě chytl za ruku a táhl mě dál. S ne moc velkým nadšením jsem ho následoval, ale cítil jsem se jistěji, když mě držel. Tentokrát jsem se díval pod nohy a pečlivě se vyhýbal ztrouchnivělým prknům dřeva. Hádám, že jsme vešli do nejvyšší místnosti, protože zde bylo nejvíce přirozeného světla, což taky nebylo moc, protože se každou chvíli mělo začít stmívat. Nechci jít tohle zpátky za tmy. Došli jsme až k místu, kde byla propadnutá střecha. Taehyung mě pustil a otvorem proskočil na střechu.

"Zbláznil jsi se?!" vyhrkl jsem s šokem ve tváři. Tae se ale lehce usmál a natáhl ke mně ruku. Se zamračenou tváří jsem vložil svou ruku do té jeho a nechal se na střechu vytáhnout. Nevím, jestli chci umřít tak brzo. Za žádnou cenu jsem ho nepouštěl, ač se výšek nebojím, každou chvíli jsme mohli sjet po taškách a setkat se se zemí. Taehyung se ale po střeše pohyboval ladně a s jistotou. Určitě tady není poprvé. Jenže se mnou to bylo trochu náročnější. Unaveně jsem si oddychl, když jsme se konečně posadili. Přesto jsem se necítil moc bezpečně.

"Je tady nejkrásnější západ slunce, co jsem kdy viděl," prohlásil tiše. Západ slunce? To proto jsme sem šli? Nemohli jsme jít na astronomickou věž? Chce se mi brečet.

"No tak, usměj se Jungkookie," otočil se tváří ke mně a jemně mě šťouchl prstem do tváře. Neodolal jsem a ukázal mu svůj úsměv. Dobrá, nemusím být tak negativní. Vlastně je odtud moc hezký výhled na hrad,  Velké jezero i Prasinky. Obloha se začala barvit do červena a oranžova, když už konečně začalo slunce zapadat. Taehyung si položil hlavu na moje rameno, což mě příjemně překvapilo a potěšilo. Propletl jsem si s ním prsty a spíše pozoroval krásně zbarvené a lesknoucí se okolí, než samotný západ slunce.

"Je to tu moc hezké, Tae," zašeptal jsem, abych nenarušil tento okamžik. Cítil jsem se příjemně.

"Půjdeš příště znovu se mnou?" optal se a mírně zvedl hlavu, aby mi viděl do obličeje.

"Co bych pro tebe neudělal," usmál jsem se na něj. Půlka jeho tváře byla ozářena zapadajícím sluncem. Oči se mu leskly. Byl prostě úchvatný. Znovu si položil hlavu na mé rameno a tentokrát i objal mou ruku. Celkově se na mě více natiskl. Spokojeně jsem zavřel oči a nechal se unášet tou úžasnou atmosférou. Už nelituji toho, že jsme sem vlezli. Klidně jsem půjdu stokrát, jen když tady budeme sami dva obdivovat krásy nejen přírody. Seděli jsme tam dlouho. Až tak, že nás pohltila tma. Proužek měsíce ozařoval oblohu a hvězdy se leskly jako drahokamy. Jemně jsem se vymanil z jeho sevření, načež se na mě nechápavě podíval. Vypadal tak roztomile. Usmál jsem se na něj a lehl si střechu přitahujíc ho opět k sobě.

"Takhle budeš mít lepší výhled na hvězdy," řekl jsem a nechal jsem ho, aby mě objal. Oba jsme spokojeně vzhlédli k obloze a kochali se tou podívanou, kterou nám noc nabídla. 

Přísahám na všechny hvězdy, že už Taemu nikdy neublížím.

... Tajemství Hada a Orla ...