„To je konec dnešní hodiny. Přes víkend vypracujte 12 palců dlouhý text na téma: Lidská transfigurace," oznámila nám profesorka McGonagallová a začala si sklízet věci ze svého stolu. Všichni studenti ji napodobili. Už jsem se těšil na oběd. Jídlo je  ve Velké síni dostupné mezi 4. až 6. vyučovací hodinou. Díky kouzlům zůstává stále teplé a čerstvé. Tohle v Krásnohůlkách nebylo. Všichni jsme obědvali najednou přesně v poledne. Líbí se mi, že si tady můžu vybrat, kdy se najím. Spíš se to ale odvíjí od výuky a kdy mám zrovna volno.

Omylem jsem ze stolu shodil kalamář. Naštěstí již byl zavřený a inkoust se nerozlil všude po podlaze. Mohl bych použít čistící kouzlo, ale jsem rád, že k ničemu takovému nedošlo. Třída se postupně vyprázdnila. Byl jsem též na odchodu, když v tu jsem se ve dveřích málem srazil s jednou zmijozelskou dívkou. Prošla kolem mě a mířila rovnou k profesorské katedře. Připadalo mi to zvláštní. Na hodiny přeměňování nechodí žádný zmijozel. Vlastně... jeden ano, ale ten se na hodinách neukázal již 14 dní. Viděl jsem ho jen sedět u večeře. Ani na snídaních a obědech jsem ho nevídal, ale za to možná může fakt, že každý si tu vstává jinak.

Upřímně mě zajímá, co ta zmijozelská dívka od profesorky McGonagallová potřebuje. Máme společně jen dva předměty, Kouzelné formule a Lektvary. Normálně by mi byla ukradená a nezajímal bych se o ni, ale všiml jsem si na ní jedné zvláštnosti. Když už potkám chlapce s havraními vlasy, ona je vždy po jeho boku. Neviděl jsem ho s nikým jiným než s ní. Překvapilo mě, že i zmijozelská komunita dává od něj ruce pryč.

Moje zvědavost byla silnější než slušné vychování, které mi říkalo, že poslouchání cizích rozhovorů je špatné. Zajímá mě, co se s Taehyungem stalo a proč se vypařil. Má s tím co dělat poslední hodina Obrany, na které byl? Čert ví. Zůstal jsem stát u otevřených dveří, ale tak, aby mě pokud možno profesorka ani dívka nezahlédly. Nastražil jsem uši a zaposlouchal se do jejich konverzace.

„Tady to je, slečno Kim, ale opravdu bych byla ráda, kdyby se Váš zmijozelský kolega uráčil přijít do mých hodin sám. A nejen do mých. Slyšela jsem, že nedochází do žádných. Má vysokou absenci a to jsme teprve na konci třetího týdne školy," profesorka zněla velice přísně.

„Nebojte se, příště už dorazí," řekla dívka a slyšel jsem kroky jejích podpatků. To značilo, že je na odchodu.

„Slečno, vím, že nejsem Vaše kolejní profesorka a tím pádem mi do toho nic není, ale je vše v pořádku? Ohledně pana Kima?" byla poznat starost v jejím hlase. Musel jsem se trochu pousmát. Nejsem jediný, kterému to připadá divné. Dívka nejdříve mlčela. Asi zvažovala, jestli je vhodné 'cizí' profesorce říkat něco takového. I když... neumím si představit v téhle pozici Snapea. Za tu dobu jsem zjistil, že je to pěkný hajzl nadržující jen svým studentům. 

„Jak to jen říct... necítí se moc dobře... po psychické stránce, jestli rozumíte?" odpověď profesorky jsem neslyšel. Musela asi jen pokývat hlavou. Kroky mě uvedly do reality a rychle jsem se odlepil od zdi, abychom do sebe opět nenarazili.

Rovnou jsem zamířil do Velké síně a posadil se na své obvyklé místo, doprostřed. Měl jsem už hlad. Na talíř jsem si nandal od každého něco. V této době tu nebylo moc lidí. Většině zrovna začínala hodina Dějin. Tento předmět jsem nenáviděl. Jsem rád, že už ho nemusím studovat.

„Ahoj Jungkooku! Já jsem věděla, že tady na tebe natrefím. Chci ti jen vyřídit, že se na hřišti sejdeme okolo páté hodiny. Tak na to prosím nezapomeň. Vkládám do tebe velké naděje," řekla mi Wendy, když se zastavila u mě. Jakmile mi sdělila vše, co chtěla, už zase odběhla někam jinam. Doufám, že ji nezklamu, ale na koštěti jsem vážně opravdu dobrý. Takže by vše mělo proběhnout hladce.

Přežvykoval jsem kousek hovězího a stále dumal nad tím, co jsem slyšel v učebně přeměňování. Taehyung se necítí dobře... po psychické stránce. Co tím myslela? Vím, že je spoustu duševních nemocí, ale mohla to být jen paralela. Já se v tom nevyznám a vím, že bych do toho neměl strkat nos. Pokud se necítí dobře, ať se z toho vyléčí jak uzná on sám za vhodné. Stejně by mě ale zajímalo, co konkrétně ho trápí.

Ještě nějakou dobu jsem přemýšlel a vytvářel si různé teorie a scénáře. Radši jsem toho nechal a vydal se do společenské místnosti mé koleje. Zatím si nemám na co stěžovat, co se Havraspáru týče. Nejdříve jsem se obával toho, že nezapadnu. Nikdy bych o sobě netvrdil, že jsem nějaký extra inteligentní, ale všichni mě přijali. Mina, dlouhovlasá blondýnka, mi pomáhá v Lektvarech, ač už bych měl podle Snapea pracovat sám. Taky oba chodíme na Astronomii. Zatím jsme ji měli jenom dvakrát kvůli nepřízni počasí. Toto září dost prší.

Se zapadnutím do kolektivu mi pomohl Yoongi, respektovaný stříbrovlásek. Všichni se k němu chovají s úctou, protože je v celé naší koleji nejstarší. Tváří se, jako že mu je vše jedno, ale pravda byla jiná. Představil mě například Jisoo, velice pohledné a chytré dívce ze 7. ročníku. Moc spolu nemluvíme, spíše vedle sebe sedíme a čteme si. Je mi s ní ale moc příjemně a když už zahájíme nějakou konverzaci, nejčastěji se točí okolo knih anebo vesmíru a hvězd. 

Jinak s kluky z mého pokoje jsem se dal taky do řeči, ale neřekl bych, že se z nás stali přátelé. Renjun se na mě jednou podíval a každé ráno mě pozdraví, ale tam naše konverzace končí. Dvojčata jsou neustále někde v tahu. Často je vídám ve společnosti mladších studentů, především tedy s jejich ženskými protějšky. Havraspár je jediná kolej, která má dvě dvojčata. V pátém ročníku totiž studují děvčata jménem Seohyun a Sooyoung. První zmiňovaná je prefektka 5. ročníku. Zatím jsem s ní nemluvil. Když totiž něco potřebuju, radši zajdu za Jeongyeon. 

Mezitím co jsem ve své hlavě analyzoval své spolu-kolejníky, došel jsem až k dveřím s klepadlem ve tvaru orla. Přijde mi lehce otravné, že pokaždé musím přemýšlet při vstupu do společenské místnosti, ale co už nadělám. Ostatní to mají o dost jednodušší. Zaklepal jsem na dveře a vyčkával, jakou hádanku si pro mě klepadlo přichystalo.

„Na bojovém poli jsem druhý zprava i zleva. Do boje vyrážím tak, jak je třeba. Dva kroky vpřed a jeden vždy v bok. Tráva pode mnou se střídá každý skok. Kdo jsem?" musel jsem se pousmát. Tahle hádanka byla opravdu jednoduchá.

„Jezdec na šachovnici," pro mě jako příležitostného hráče kouzelnických šachů není toto vůbec těžké. Ale říkám si, co se to s klepadlem děje? Tento týden dává samé hádanky s tématikou šachů. Prošel jsem dveřmi a zamířil rovnou do svého pokoje. Vyndal jsem si z tašky všechny dosavadní učebnice a vyměnil je za příručku Obrany proti černé magii a učebnici Fantastická zvířata a kde je najít. To jsou poslední hodiny tohoto týdne. 

Měl jsem ještě půl hodiny, tak jsem toho využil a poklidil okolí své postele. Nejsem moc pořádný člověk. Uklízení mě nebaví. Už se ale nedalo dívat na to poházené oblečení a pergameny všude na zemi. Naštěstí jsou dvojčata stejná jako já, takže jediné uklizené místo je kolem Renjunovy postele. Zjistil jsem, že je to perfekcionista, protože jednou mi k němu spadla ponožka a on ji posunul tak, aby nedělala bordel u něj ale u mě. Taky jeho knihy srovnané podle barev mluví za vše. 

Když už jsem uznal, že mám uklizeno, musel jsem odejít na další hodinu. Péče o kouzelné tvory probíhá zásadně venku. Naštěstí dnes neprší a my tam nebudeme moknout jak slepice. Abych řekl pravdu, není to zrovna můj oblíbený předmět. Prostě ujde a tečka. Škoda, že jsem si tenkrát v Krásnohůlkách nevybral třeba jasnovidectví. Myslím si, že by mě to bavilo více.

***

„Už nám zbývá jen vybrat chytače," řekla nahlas Wendy, aby přehlučila hlouček povídajících studentů. Zatím vše probíhalo hladce. Do týmu se dokonce dostali dva kluci ze 4. ročníku na pozici odražečů. Fakt jim to šlo a Wendy vypadala spokojeně. Všechny 3 střelkyně obhájily své místo, Wendy samozřejmě měla místo jisté, a brankář zůstal taky stejný. Teď už přijde můj čas zazářit. Doufám, že jsem se nepřecenil.

Na tribunách bylo pár studentů, většinou hráči ostatních famfrpálových týmu. Chtěli vědět, jak silný letos Havraspár bude. Nebelvír už svůj konkurz dělal a podle Wendy máme silnou konkurenci. Prý i Zmijozel má už sestavený tým. Nedělali ale konkurz nebo alespoň o něm nikdo neví. Připadá mi to hloupé a zároveň vychytralé. Pokud opravdu žádný výběr nedělali, přišli o příležitost vylepšit svůj tým. Ale zase se vyhnuli analýze ostatních a svůj tým nechávají zahalený do mlhy tajemství.

„Bude to prosté. Vypustím Zlatonku a kdo ji chytí jako první, má místo v družstvu. Nějaké otázky?" když se nikdo neptal, poručila nám, abychom nasedli na košťata a připravili se. Společně se mnou se o toto místo ucházeli čtyři lidé. Věřím, že je zvládnu porazit. Wendy zahájila lov a Zlatonku pustila. Ta se rychle rozletěla do neznáma a my se odrazili od země.

Fáze číslo jedna: najít ji. 

Prolítával jsem mezi věžičkami tribuny jak nějaká sonda a snažil se najít malou zlatou kuličku rychlou jak blesk. Neletěl jsem moc rychle, abych ji náhodou nepřeletěl. Když v tom jsem viděl, jak se jedna holka rychle rozletěla k obručím. Neváhal jsem a svižně za ní letěl, abych si mohl ověřit, že opravdu pronásleduje Zlatonku a neblafuje. Ale ona ji našla a všimli si toho další mí soupeři.

Fáze číslo dvě: přiblížit se k ní, co nejblíže to půjde, a pronásledovat.

Pevně jsem chytl koště a přikrčil jsem se k násadě, abych měl menší odpor vzduchu. S dívčinou jsme letěli na stejné úrovni a další nám byli v patách. Zkoušela natáhnout ruku a polapit ji, ale Zlatonka byla příliš daleko. Kvůli tomu ztratila rychlost a já jsem vedl. Přivřel jsem oči a soustředil se jen na tu malou zlatou kuličku. Už mi zbývalo jen pár centimetrů. Levou rukou jsem zpevnil stisk násady a pomalu se začal pravou pouštět. Jenže Zlatonka se zničehonic rozhodla vzlétnout přímo nahoru. Nečekal jsem to a málem ztratil rovnováhu. 

Sotva jsem se vyhnul jedné z věžiček tribun a mým spolu-kolejníkům, kteří se mi celou dubu lepili na zadek. Ztratil jsem ji. Ostatní se zmateně rozhlíželi a začali poletovat okolo. Napodobil jsem je, ale nerozhlížel jsem se tak zbrkle jako oni. A vyplatilo se to. Uviděl jsem ji, jak si to letí směrem k severní části hřiště.

Fáze číslo tři: zmást soupeře.

Střemhlav jsem se rozletěl k zemi a letěl podél ní. Přilákal jsem tím pozornost a slyšel jsem, jak se za mnou rozlétli. Začal jsem kličkovat mezi věžičkami a oni mě jak ovce následovali. Pomalu ale jistě se mi začala točit hlava a v tu chvíli jsem si byl jist, že to stačí. Nechal jsem věžičky věžičkami a rozletěl se přesně na opačnou stranu hřiště. Oni nechápali, co dělám. Já jsem to věděl až moc dobře.

Fáze číslo čtyři: chytit ji.

Viděl jsem ji. Poletovala si nad prostřední obručí, jako by mě vyzývala, abych si pro ni doletěl. Taky že jsem to udělal. Byl jsem k násadě přilepený a soustředil se jen na to jedno, chytit tu malou zlatou mrchu. Udělal jsem to znova. Levou rukou jsem zpevnil stisk a pravou se pomalu začal pouštět. Cítil jsem, jak mi do konečků prstů mlátí těmi svými drobnými křídly. Ještě kousek. Zadržel jsem dech, jako by mi to mělo pomoc. Skoro jsem si na násadu lehnul a rychle máchnul volnou rukou.

Nejdříve jsem se vyděsil, protože jsem ztratil rovnováhu a málem zase napálil do tribuny. Když jsem ale v mé ruce ucítil studený kov, na tváři se mi objevil šťastný úsměv. Sletěl jsem na zem a sesednul z koštěte. Hrdě jsem natáhl pravou ruku k Wendy a nechal ji, aby si ode mě zlatonku vzala.

„Vítej ve famfrpálovém družstvu Havraspáru, Jungkooku," řekla mi s úsměvem a po mém těle se rozlil pocit štěstí a úlevy. Věděl jsem, že to zvládnu.

... Tajemství Hada a Orla ...

Kapitola prošla korekcí klarush_s