"Doufám, že i ti mudlové mají nějaké zkoušky," zabrblal Hyunjin, zatímco naštvaně listoval učebnicí Bylinkářství. Divím se, že ještě nějakou stránku nevytrhl. To Minho vedle něj se zdál naprosto klidný.

"Určitě mají něco takového, jen se to nebude týkat kouzel," odpověděl svému nejlepšímu kamarádovi, aniž by se na něj podíval.

"Když už jsme u toho, víte co jsem zjistil?" vyhrkl najednou Hyunjin a dramaticky bouchnul do stolu, snad jako by se snažil na sebe přitáhnout. Zvedl jsem zrak od knihy, natáhl se pro svůj hrníček s čajem a skepticky na blonďáka pohlédl.

"Představte si, že ta mrzimorka, po které Jun tak letěl, je mudlovská šmejdka. Se nedivím, že hned dal od ní ruce pryč," předal nám jeden z mnoha drbů, které měl. Nakrčil jsem nos, když jsem si uvědomil, že ne všichni studenti jsou kouzelnické krve jako my. A tihle lidé mě nenávidí, pomlouvají a nepřejí si nic jiného než moji smrt. Jsou stejní jako mudlové... stejní jako ti, co jsem zabil...

"Taehyungu pozor!" vykřikla Jennie, což mě přivedlo do reality. Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe, al pohled mi spočinul na Jennie(ině) klíně.

"Děláš si že mě srandu? Alespoň omluvit by ses mohl! Podej mi hůlku," praskla naštvaně a na natáhla ke mně ruku, abych ji předal svou hůlku. Narozdíl ode mě ji u sebe nenosí. Neochotně jsem ji jí podal a s omluvou pozoroval, jak čajový flek mizí z její sukně. Naštvaně se na mě podívala, uvelebila se na pohovce a vrátila se k četbě své knihy. Protočil jsem očima a též se vrátil k předchozí činnosti.

Nebavilo mě to. Je konec března a oni už řeší závěrečné zkoušky. Melou o tom celý týden, až mě z toho začíná bolet hlava. Navíc mě za necelou půl hodinu čeká test z Obrany, a jelikož se mi kvůli nim učení zprotivilo, vykašlal jsem se na nějakou přípravu. Vím, že to není moc zodpovědné, ale co už. Tenhle rok na moc věcech nezáleží. 

Zavřel jsem na pár sekund oči a vydechl přebytečný vzduch. Jsem rád, že se tento týden blíží ke konci. Opravdu mám pocit, že mi každou chvílí praskne hlava. Snažil jsem se uvolnit, na nic nemyslet, ale nedokázal jsem to. Přemýšlel jsem o tom, že bych se sešel z Jungkookem, ale nějak z toho sešlo. Celý týden se mi zdál dost napjatý. Přisuzuji to všem těm testům. Nemluvili jsme spolu od té schůzky. Ani nevím, jak to dopadlo, ale pohledy jeho přátel mi nepřipadali moc vřelé.

"Kam jdeš Jen?" zeptal se Minho, načež jsem zvedl pohled od knížky a přesunul ji na dívku stojící kousek od východu ze společenské místnosti. Popravdě jsem jen do knížky zíral. Ani nevím, co se na těch stránkách psalo.

"Potřebuji si něco zařídit. Taehyungu, nezapomeň na hodinu!" napomenula mě a otočila se na svém podpatku. Předpokládám, že je stále naštvaná, ale opravdu nebyl můj záměr ji ušpinit sukni. Protočil jsem očima, což poslední dobou dělám až nezdravě často, a zvedl se z křesla. V pokoji jsem pohlédl na hodiny, které už opět fungovaly, a i přes fakt, že mi odpolední hodina začínala až za 15 minut, tak jsem si vzal své věci a opustil zmijozelskou kolej.

Kráčel jsem chodbami ignorujíc všechny bytosti kolem mě. Na šepot studentů jsem byl již zvyklý a na jejich nenávistné pohledy též. Vešel jsem do učebny a posadil se do zadní lavice u okna, kde jsem měl nově ve zvyku sedávat. Dříve jsem preferoval místa v rohu, tam jsem se cítil v bezpečí a nepozorován. Navíc mě profesoři mohli lehce ignorovat. Jenže Jungkook si vždy sedává k oknům a většinu výuky stráví pozorováním děje venku. Občas se mi naskytne pohled na jeho profil.

Učebna se rychle zaplnila. Brzy bylo osm lavic zabráno a zbývala jen poslední, ta přede mnou. Jungkook nebyl ten typ, co by se úmyslně vyhýbal testům. Nebo alespoň si to myslím. Málokdy ale přišel do výuky pozdě. Jeho nepřítomnost mě znervózňovala. Cítil jsem, jak je celé mé tělo napjaté. Nedočkavě jsem se díval ke dveřím, kterými záhy prošel profesor. Úzkost pohltila moje tělo, zatímco jsem se díval z okna doufajíc, že ho někde zahlédnu. Sám jsem byl překvapený z toho, co mi jeho náhlá absence dělá.

"Na test máte 40 minut. Kdybyste něčemu nerozuměli, zeptejte se," na lavici mi přistáli dva listy. Promnul jsem si obličej a pokoušel se soustředit. Všechny moje znalosti a vědomosti byly najednou zakryty obavami o Jungkooka. Přesto jsem se vrhl vyplňovat první cvičení. Za normálních okolností bych to měl rychle hotové, ale teď jsem nad tím strávil několik minut. Můj mozek odmítal pracovat.

"Jungkooku, jdete pozdě," rychle jsem zvedl hlavu a podíval se ke dveřím. Moje srdce se rychle rozbušilo, když se Jungkook s omluvou posadil přede mě a vrhl se na vyplňování testu. Nemohl jsem od něj odtrhnout oči, snad jako by se můj mozek snažil ujistit, že je to opravdu on a nezdá se mi to. Najednou se mi cvičení zdáli až primitivně lehké. Spokojeně jsem dopsal test a posunul ho na kraj lavice. Podepřel jsem si hlavu a zahleděl se do jeho tmavě hnědých vlasů. Chtěl bych se jich dotknout. Chtěl bych ho zase cítit u sebe. Nedokážu tu emoci popsat. Ještě nikdy jsem nikoho tak nepostrádal a netoužil po jeho přítomnosti, rozhodně ne v takové míře.

Profesor oznámil konec a s mávnutím hůlky se naše testy přesunuly na jeho katedru. Brko a kalamář jsem uklidil do tašky, ale zarazil jsem se, když jsem pohlédl na místo přede mnou, které bylo opět prázdné. Zmateně jsem se rozhlídl po učebně, ale nikde jsem ho neviděl. Kam se tak rychle poděl? To je moje specialita, ne jeho. Se zamračeným výrazem jsem si přehodil tašku přes rameno a opustil učebnu. Pro jednou mi i přálo štěstí, protože jsem ho zahlédl na konci chodby. Zrychlil jsem krok a rychle ho dohnal.

"Kde jsi byl?" zeptal jsem se hned, jakmile jsme šli na stejné úrovni. Rychle se rozhlédl kolem nás, snad jako by kontroloval okolí. Zmateně jsem ho napodobil, ale nikoho nebezpečného jsem neviděl. Chodba byla až na pár výjimek prázdná.

"To není tvoje starost," odsekl, načež jsem pozvedl jedno obočí. Odkdy takhle mluví? To se mu vůbec nepodobá.

"Přišel jsi pozdě. Nevěděl jsem, kde jsi," proč to nechápe? Hlavně, že on se vždy vyptává, a když mu neodpovím, je naštvaný. Najednou se zastavil, což jsem rychle napodobil, a očekával, co řekne.

"Taehyungu, nemám teď na tebe čas, ano? Já... to je jedno. Prostě běž p-pryč," než se otočil, měl jsem dojem, že se mu zaleskly oči. Zmateně jsem stál a pozoroval ho, jak odchází. Cítil jsem ohromnou bolest na hrudi, sotva jsem se mohl nadechnout. Rychle jsem se otočil a mířil na druhou straně chodby. V jednu chvíli jsem se i rozeběhnul a jenom doufal, že se dveře od Komnaty nejvyšší potřeby objeví dostatečně rychle, než narazím do zdi. Nikdy mě ale nezklamala.

Místnost byla pohlcena ve tmě. Neobtěžoval jsem se ani rozhlížet. Jakmile se za mnou zavřely dveře, moje nohy se podlomily a dopadl jsem na zem. Snažil jsem se zhluboka nadechnout, ale nedařilo se mi to. Slzy mi stékaly po tvářích, zatímco jsem ruce zatínal v pěst v nutkání vytáhnout hůlku a něco udělat.

Proč to udělal? 
Co jsem udělal? 
Proč se tak chová?
Opouští mě?
Proč jsem mu věřil?
Proč to tak bolí?

Jsi tak naivní Taehyungu. Zase jsi si myslel, že by tě někdo mohl mít rád, že bys někomu připadal výjimečný. I on brzy poznal, že jsi monstrum. Co jsi čekal? Tak hloupý až-

"DOST!" vykřikl jsem, načež se mi zlomil hlas. Nedokázal jsem nic říct, pouze nahlas vzlykat. Tak strašně moc to bolelo. Hlas v mé hlavě jsem nedokázal zastavit. Stále pokračoval v mluvení, zatímco ho přehlušovali hlasy z minulosti. Opět jsem je všechny slyšel a nemohl s tím nic dělat. Měl jsem pocit, že padám a zároveň že se vznáším. Snažil jsem se zacpat uši, ale ničemu to nepomohlo. Naopak jsem ty hlasy slyšel hlasitěji.

Podívejte se na něj! Ubožák! Myslí si, že mu budeme věřit! Pche!

Všichni víme, že jsi ho zabil. Nenáviděli jste se. Přiznej se!

Nechápu, jak tě mohli vzít do Bradavic. Jsi vrah, násilník, monstrum! Měl bys zmizet!

No tak už to řekni, zabil jsi ho! Zabil jsi studenta ze svého ročníku!

Lháři!

Mami! Mami vstávej! Prosím vstávej! M-Mami...

Co se dalo čekat od takového monstra jako je Kruvalský Had!

Baví si tě takhle hrát, Kime?! Musel jsi být v naprosté euforii, když jsi zabil toho kluka v Kruvalu, co?!

Kime Taehyungu, neopovažuj se nazývat se mým synem!

JÁ?! Já jsem ti ublížil?! Děláš si ze mě prdel? Víš, co jsem si vše musel kvůli tobě vytrpěl?! Víš, jak moc jsi mi TY ublížil?!

Je tu tolik hlasů, že ani nejsem schopen slyšet ten můj...

... Tajemství Hada a Orla ...

Další kapitola: HIS EYES COME ALIVE FOR WHILE ONLY TO DIE NEXT MOMENT