"Jestli ještě jednou uslyším nějaké blábolení, pánové Seo a Lee tu po obědě vyčistí laboratoř," řekl důrazně Snape a dále procházel mezi lavicemi. Jennie vedle mě pobrukovala nějakou otravnou melodii, kvůli které jsem se nemohl soustředit. Za normálních okolností bych to zvládnul, ale už to trvá skoro týden. Celkově má až příliš veselou náladu. Mám takový pocit, že kvůli ní za chvíli začnu zvracet duhu. Její přehnaný optimismus mi opravdu leze krkem.

"Pane Jeone, děláte to opět špatně. V receptu se píše doleva, to už ani neumíte číst?" zvedl jsem zrak od svého kotlíku a zahleděl se na profesora v černém hábitu, který stál u lavice přede mnou.

"Omlouvám se pane, nechtěl jsem."

"Vaše omluvy lektvar nezachrání. Kvůli vám plýtvám ingrediencemi, tak si toho važte," rázně se otočil a pokračoval ve své pochůzce. 

"Copak Taehyungshii, prokleješ ho?" trhl jsem hlavou a otočil se za dívčím hlasem. Ani jsem si neuvědomil, že jsem na něho zíral s naštvaným výrazem ve tváři. Nijak jsem nereagoval, sklopil pohled ke svému kotlíku, zatímco jsem v rychlosti ještě pohlédnul na havraspárského chlapce přede mnou.

"Chudák Jungkookshii, takové chování si nezaslouží," podepřela si hlavu a se smutnýma očima pozorovala jeho záda. Zírala na něj na můj vkus až příliš dlouho. Strčil jsem jí do ramene, což nečekala, a rukou shodila jednu zkumavku. Ozvala se místností menší rána a samozřejmě se všichni museli otočit. Neovládl jsem se a lehce se usmál, když jsem s Jungkookem navázal oční kontakt. Ignoroval jsem Snapeovo nadávání, vnímat jsem začal, až se náš oční kontakt přerušil jeho otočením se zpátky.

"Snad si nežárlil," udiveně jsem se podíval na dívku sedící vedle mě. Čekal jsem, že bude naštvaná či uražená, že mi dá další přednášku o tom, že musím své emoce regulovat. Vzpomněl jsem si ale, že se právě nachází ve své super-nechutné-optimistické éře, takže jsem vlastně nebyl překvapen. Spíš se mi do hlavy zaryly její slova.

"Nevím, o čem to mluvíš," přidal jsem do svého lektvaru sušené listy svítivky ovíjivé a zamíchal po směru hodinových ručiček.

"Podráždilo tě, že jsem se na tvého drahého dívala příliš dlouho. Žárlivost není špatná, pokud ji nepřeháníš. Příště ale stačí použít slova, ne hrubou sílu," řekla s úsměvem neodvracejíc pohled od svého kotlíku. Můj zkoumavý pohled si vysloužila okamžitě po tom, jak nazvala Jungkooka. Můj drahý? Proč prostě nepoužila jeho jméno? Opět jsem se na něj podíval a snad jakoby můj pohled vycítil a na malou chvíli se otočil. Cítil jsem nával tepla v oblasti hrudníku. Tento pocit mívám vždy v jeho přítomnosti, bývá ale intenzivnější, když je mi blíž. Je to příjemné. Už jsem si na něj zvykl natolik, že se začínám obávat toho, že bych ho mohl ztratit. Moje existence má díky tomu nový smysl.

"Vzorky svého lektvaru nalijte do zkumavky a odevzdejte mi ji na katedru. Konec hodiny," a stejně tak, jak rychle to řekl, tak rychle i zmizel z učebny. Odlil jsem vzorek a sbalil si své věci. Procházel jsem hradem míříc do učebny nacházející se v 7. patře. 

"Tak si užijte romantiku, drahouškové," usmála se Jennie a se zamáváním se vydala jinou chodbou. Protočil jsem nad jejími slovy očima, přesto jsem ho vyhledal v hloučku studentů přede mnou. Na Obraně je veliká šance, že budeme pracovat ve společné skupině, protože nás tam je tak málo. Přesto jsme spolu v době vyučování moc nekomunikovali. Bylo vlastně hodně těžké najít nějaké místo, kde by nás nikdo nenašel. Nedokážu si představit, co by to způsobilo, kdyby se to někdo nepovolaný dozvěděl. Nenáviděli by mě ještě víc a Jungkook by určitě se mnou nechtěl být spojovaný. To je jedna z dalších myšlenek, které mě poslední týden trápí. Čím bližší si jsme, tím větší strach mám.

"Kam pak máme namířeno?" ozvalo se výsměšně za mnou. Ignoroval jsem své okolí a soustředil se pouze na to, abych neztratil skupinky studentů přede mnou a tím i jeho.

"Za kým pak utíkáš, hade?" než jsem stihl jakkoliv zareagovat, mé tělo se rozpláclo o podlahu chodby. Jen tak tak jsem stihl před sebe natáhnout ruce, přesto jsem se uhodil do hlavy.

"Jé Merline, to jsem nechtěl. Potřebuješ pomoc, Hádečku?" natáhl ke mně ruku Namjoon. Zvedl jsem se na nohy sám a otřel si krev vytékající z nosu. Měl jsem chuť toho zmrda prorazit zdí.

"Tobě to tak sluší," zasmála se Lisa a natiskla se k Namjoonovi, snad jako by se do něho chtěla vpít. 

"Běž do prdele," vypadá jak omalovánka, co mi má co říkat! Hlava nepříjemně tepala, přesto jsem se snažil pokračovat v cestě. Očividně ale neměli co na práci a následovali mě do vyššího patra. Neměl jsem vůbec náladu jít na hodinu, ale v tuhle chvíli se to zdálo jako nejlepší řešení. Všechno je lepší, jak být v jejich přítomnosti.

"Když tak o tom přemýšlím, měli bychom počkat i na toho havraspárského sraba. To abyste k sobě ladili," po slovech jednoho z nich mi ztuhly nohy. Ruce jsem zatnul v pěst soustřeďujíc se na to, v jaké kapse se nachází moje hůlka. 

"Které oko bude vypadat líp? Levé či-"

"Oscausi!" její hlas zanikl po vyslovení mé kletby. Než jsem se stihl otočit, už po mně letěla kletba nová, naštěstí jsem byl dostatečně rychlý a odrazil ji. Nechápu, o co se vůbec pokoušejí. Vždy je porazím, ani dnešek není výjimkou.

"Jsi stejná zrůda, ne-li horší, jak já. Na co si hraješ Kime?" hleděl jsem do jeho naštvané tváře, která byla vzhůru nohama. S nechutí jsem se na ně naposledy podíval a vydal se chodbou pryč. Onen vítězný pocit na hrudi, který tak příjemně hřál, vystřídala nejistota a obavy.

Co jsem ti říkala?! Nemáš se nechat vyprovokovat!

Opět mi zněl její hlas v hlavě. Zamračil jsem se a pokračoval v chůzi směrem k učebně. Hodina již dávno začala.

Jsi nepoučitelný! Jak málo stačí, aby jsi ztratil kontrolu. Co uděláš, až tě naštve Jungkook? Taky s ním mrdneš o zeď?

Mé kroky se zastavili, když jsem zaslechl ten nenáviděný hlas, o kterém jsem se domníval, že jsem se ho zbavil. Zněl stejně jasně, jako předtím.

Nebo ho prokleješ v žábu? Co takhle zkusit Bombarda? S tím máš už zkušenost

"Dost!" zařval jsem přes prázdnou chodbu. Srdce mi splašeně bilo a nepravidelně jsem dýchal. Vyděšeně jsem se díval na dveře vedoucí do učebny Obrany. Byl bych schopný mu ublížit? Ne, to bych neudělal. Ale... já...

Mé kroky se automaticky začali ubírat opačným směrem. Běžel jsem na konec chodby před velkou zeď. Stačilo zavřít oči, šáhnout po klice a projít. Když jsem oči otevřel, spatřil jsem stůl s dvěma židlemi. Na něm byl položen kus pergamenu s noční oblohou. Mě však zaujalo něco jiného. Přes jednu židli byla položena Jungkookova mikina. Přejel jsem po jejím povrchu, vzal do ruky a přitiskl k obličeji. Jeho vůně mě uklidňovala. 

V hlavě se ozýval ten nepříjemný hlas, snažil jsem se ho ignorovat a myslet jen na majitele mikiny, kterou jsem pevně svíral v ruce. Srdce bilo na poplach a vidění se mi postupně začalo rozmazávat. Hlas byl silnější a silnější. Cítil jsem, jak mi po líčku stékají slzy. Normálně bych již řval přes celou místnost, ničil bych nábytek, pálil svou kůži, ale dnes tomu tak nebylo. 

Poklidně se mi tma rozšiřovala před očima, až mě pohltila celého.

"Buďte opatrný. Všichni se budete držet za katedrou v ochranné zóně. Changbine, máte tu čest být první. Soustřeďte se na výslovnost a zůstaňte klidný," všichni jsme pozorně poslouchali profesora Kima. Dnes budeme zkoušet těžké a nebezpečné zaklínadlo Serpensortia. Byl jsem natěšený jak malé dítě na Vánoce. Přesto jsem byl trochu nervózní a měl tendence se dívat na dveře. Při jakémkoliv vrznutí jsem se otáčel a kontroloval, jestli náhodou nepřišel. Zdálo se mi to celé divné.

Vždyť šel kousek za mnou, tak kam se poděl. Nevím, jestli se mám strachovat nebo ne. Třeba se mu udělalo špatně a šel na ošetřovnu. Ale mohlo by být za tím něco víc? Co když se mu něco stalo? Má to nějakou souvislost s tím, co mi řekla Jennie? Možná je dnes jeden z těch dnů, kdy se necítí nejlíp. Ale na Lektvarech se mi zdál v pořádku, dokonce se na mě usmíval. Pokud ho na obědě neuvidím, tak si promluvím s Jennie.

Zjistil jsem, že je to neuvěřitelně skvělá holka. Když máme tu příležitost si popovídat, moc se bavím. I Minho je super. Není tolik komunikativní a spíše mě pozoruje z vpovzdálí. Jednou mi ale řekl, že se mu zdálo divné, že spolu s Taem trávíme až podezřele moc času. Ano, začal jsem v hlavě používat zkráceninu jeho jména. Už ho tak oslovuji vždycky, když jsme někde o samotě. Bohužel to nebývá moc často.

"Jungkooku, jste na řadě," usmál se na mě profesor, zatímco jsem na něj nechápavě civěl. Až příliš jsem byl zabrán ve svých myšlenkách. Neuvědomil jsem si, že jsem propásl všechny přede mnou. Teď jsem toho trochu litoval. Nervózně jsem si stoupl na určené místo vedle profesora a natáhl hůlku do prostoru.

"Soustřeď a dívej se na jedno určité místo. Představ si toho hada," jsem rád za profesorova slova. Udělal jsem vše, co řekl a v hlavě si zopakoval kouzelnou formuli.

"Serpenso-"

Ani jsem nestihl doříct zaklínadlo, když vtom se ozvala ohlušující rána. Zpod dveří se vyvalil oblak prachu. S šokem ve tváři jsme se nechápavě podívali na profesora Kima, který ale vypadal stejně zmateně jako my. 

"Zůstaňte tady," rozkázal nám a sám se vydal ke dveřím, které opatrně s hůlkou v ruce otevřel. Vešel na chodbu, zatímco jsme v tichosti čekali. Byl jsem opravdu nervózní a nechápal jsem, co se děje. O to víc jsem se obával o Taeho, protože jsem neměl páru, kde je. Co když se mu něco stalo? Než jsem stihl popřemýšlet o něčem jiném, profesor se vrátil do učebny. 

"Všichni se přesuňte do svých kolejí a zůstaňte tam, dokud pro vás nepřijdou vaši kolejní profesoři či prefekti. Ti přítomní mě následují," po skončení svých slov se vydal opět z učebny pryč, zatímco ho Seulgi, zmijozelská prefektka,  následovala. My ostatní opustili učebnu též, ale za jiným účelem. Natahovali jsme krky a rozhlíželi se kolem sebe. 

Šokovaně jsem hleděl na hromadu kamení a na velkou díru v prostoru, kde ještě před pár minutami stávala zeď.

... Tajemství Hada a Orla ...