Ležel jsem se zavřenýma očima na posteli a poslouchal bubnování kapek do vodní hladiny. Celé to působilo tak relaxačně. V mé hlavě bylo po opravdu dlouhé době prázdno. Žádný cizí hlas, žádné myšlenky, jen ticho. Nejdříve jsem tomu nemohl uvěřit. Ani jsem se v noci nevzbudil kvůli noční můře. Když jsem se ráno podíval do zrcadla, neviděl jsem žádné kruhy pod svýma očima. Měl jsem pocit, že uvnitř mě zavládl mír.

Jsi nádherný

Prohnalo se mi hlavou, načež jsem cítil, jak se mi na tváři zformoval úsměv. Jen při pouhé myšlence na něj jsem se musel začít usmívat. Bylo to pro mě nové, ale líbilo se mi to. Vždy, když se na něj ve škole podívám, cítím, jak se mi srdce snaží dostat z hrudi. Bojuji ale s nutkáním za ním jít a ochutnat opět jeho sladké rty. Jsou neodolatelné, chci je. Chci i jeho, ale teď jsme neměli moc příležitostí se nějak sblížit. Mám neustále za zadkem Jennie a ostatní.

Nedali mi celý týden pokoj. Musel jsem se před nimi ukrýt do chodeb hradu. Nachodil jsem toho tolik, že bych možná mohl jít do Seoulu pěšky. Je lepší se jim vyhýbat, než se pokoušet odpovídat na jejich stupidní otázky. Sám totiž na většinu z nich nedokážu odpovědět. Stejně by mě nedokázali pochopit. Můj proud myšlenek zastavilo krátké zaklepání na dveře, po kterém následovalo cvaknutí kliky. Uslyšel jsem čtyři páry nohou a se stále zavřenýma očima si povzdechl. A je to tady znova.

"Nevzpomínám si na to, že bych vás pustil dovnitř," promluvil jsem jízlivě a nuceně se posadil. Prohlédl jsem si je svým typickým chladným pohledem. Nemám na ani jednoho z nich náladu.

"Takhle to dál nejde, Taehyung!" začala s naštvaným výrazem ve tváři Jennie.

"A co po mně chcete?"

"Abys nám už konečně vysvětlil, co to mělo znamenat!" štve mě, že se montují do věcí, do kterých jim nic není. Je mi u prdele, že je zakázané vodit do kolejí cizí.

"Nemám vám co vysvětlovat. To podstatné jsem vám už řekl, není to vaše věc," řekl jsem rázně a otočil se k nim zády. Stál jsem čelem ke knihovničce, která byla plná knih, a mimoděk na ní byl položen i velký smotaný pergamen, který jsem koupil pár dní před Vánocemi. Možná je načase, abych mu ho dal.

"Jak tedy chceš, zeptáme se druhé strany," ztuhl jsem, když opravdu opustili můj pokoj. Měl bych být rád, protože je to to, co jsem i chtěl. Radost jsem ale nepociťoval, nýbrž zděšení. Rozeběhnul jsem se za nimi. K mé smůle již opustili společenskou místnost, ale věděl jsem kam mají namířeno, takže je nebylo těžké najít.

"Okamžitě se zastavte!" zařval jsem na ně na naštěstí poloprázdné chodbě. Nevšímali si mě a pokračovali v cestě.

"Řekl jsem, abyste zastavili," zavrčel jsem na ně, když jsem jim zatarasil cestu. Nemají právo do téhle situace zasahovat.

"Proč pak Taehyungshii, my se jdeme jenom zeptat jistého havraspárce, co se vloupal do naší koleje," pronesla sladkým ironickým hlasem Jennie. Zatnul jsem ruce v pěst. Měl jsem chuť křičet, proklít je v obludné ropuchy. Nic z toho jsem ale udělat nemohl, protože jsme se nacházeli v prostorách školy.

"A co máš v plánu udělat? Budeš bušit do jejich dveří tak dlouho, dokud ti někdo neotevře a nepošle do prdele?" je v podstatě nereálné, aby se k Jungkookovi dostali. Přece by dobrovolně nepřišel.

"O to se nemusíš starat, máme tady Primusku."

"Moment! S tím jsem nesouhlasila," obořila se Irene, načež Jennie protočila očima.

"Stačí, abys řekla jejich prefektce, a máme vyřešeno."

"Ne, tohle si musíš zařídit sama. Nebudu vám dělat prostředníka, když nejste schopný s normálně promluvit," řekla naštvaně a vydala se od nás pryč. Na tvář se mi dostal úšklebek. Jejich plán jaksi padnul.

"Co teď budeme dělat?" zeptal se Hyunjin, který byl z toho všechno očividně nejvíce zklamaný. No, u něho nejsem překvapený. Vždy se motá do věcí, do kterých by neměl. Trochu podobnou vlastnost má i Jungkook.

"Tak se prefekty zeptá Minho," zmiňovaný se netvářil moc nadšeně.

"Ani nevím, kde jsou."

"Tak něco vymysli, pokud se tady pan důležitý neuráčí nám vše vysvětlit," překřížila ruce na hrudi a zabodla do mě svůj typický naštvaný pohled. Pouze jsem protočil očima. Chtěl jsem něco namítnout, když se najednou Minho odrazil od zdi, o kterou se opíral, a vydal se rychlím krokem na druhý konec chodby.

"Seungmine, počkej!" doběhl k jednomu klukovi, který sebou lehce trhl. Rychle jsme Minha následovali a ve mně hrklo, když jsem si uvědomil, že toho kluka od vidění znám. Je to jeden z jeho kamarádů.

"Seungmine, mohl bych tě požádat o jednu laskavost?" oslovený chlapec se na nás se šokem podíval, snad jako by nevěřil, že před ním stojíme. Přejel všechny pohledem, ale o mě ani nezavadil. Zamračil jsem se a cítil, jak jsem měl ztuhlý obličej.

"Co potřebuješ?" zeptal se chladně s překříženýma rukama.

"Mohl bys nám na chvilku zavolat Jungkooka?" jakmile Minho vyslovil jeho jméno, nebyl jsem jediný, který se napnul. Na hned do mě zabodl svoje oči, což mě jen usvědčilo v tom, že něco ví. Proč by se jinak díval na mě? Bohužel si jeho pohledu všimli ostatní a též se na mě podívali. Cítil jsem se nekomfortně.

"Proč bych měl? Co po něm zrovna vy můžete chtít?

"Jenom si chceme promluvit," předběhla prefekta Jennie se svým zářivým úsměvem. Ještě chvíli si nás prohlížel, než se otočil a vydal se k pohyblivým schodům. Krk se mi stáhl, když jsem spatřil dveře vedoucí do havraspárské věže. Prefekt si nás ještě jednou prohlídl, přičemž jsem doufal, že si to ještě rozmyslí, ale bohužel se tomu tak nestalo.

"Možná bychom si mohli promluvit," řekl jsem s pohledem stále přilepeným na dveřích. Radši něco vymyslím, spíše budu plácat jedno přes druhé, důležité je, že získám nějaký čas. Všechny plané naděje se rozplynuly, když se dřevěné dveře s klepadlem tvaru orla otevřely, a moje srdce poskočilo. Poznal jsem v jeho očích zděšení.

"Ano?" optal se a přelétl přes nás očima. Na krátkou chvíli jsme navázali oční kontakt, který jsem ale přerušil. Nezvládl jsem ho udržet déle.

"Jungkookshii, co kdybychom se šli projít do Prasinek, když máme tu možnost? Potřebovali bychom si promluvit," měl jsem chuť Jennie roztrhat všechny její halenky. Nenávidím ten její sladký hlásek. Jungkook opět střelil pohledem po mně, následně se zahleděl na ostatní. Tohle se mi opravdu přestává líbit.

"Vždyť venku prší," konstatoval jeho kamarád se stále překříženýma rukama na hrudi. Jeho výraz jasně napovídal tomu, že se mu nic z tohohle nezamlouvá. Pro jednou musím s orlem souhlasit.

"Nejsme přece z cukru, navíc se neptám tebe. Uvidíme se za pět minut u východu z hradu," její úsměv již povadl a konečně se ukázala její pravá zmijozelská tvář. Tuhle její stránku mám o mnoho radši. Jenže jsem byl asi jediný, který tuhle změnu uvítal. Havraspárec se chystal něco říct, ale Jennie mě chytla za loket a společně s Minhem nás začala táhnout pryč. Hyunjin se radostně ušklíbl a vydal se za námi. S jistotou teď mohu říct, že si sympatie u Havraspáru neudělali. Co mi je ale do toho. Stejně mě celá tahle škola nenávidí. Divím se, že s v mé přítomnosti vůbec ten orel vydržel. Měl jsem chuť se jít zavřít do pokoje. Byl jsem podrážděný a to mě to nejhorší teprve čeká.

"Neříkej to prosím Yoongimu," poprosil jsem ho, zatímco se oblékal do kabátu. Seungmin seděl na mé posteli a s kritickým pohledem mě pozoroval.

"Nelíbí se mi to, co ti chtějí?"

"Nevím Mine, ale asi to bude něco důležitého," samozřejmě jsem věděl, nebo alespoň tušil, proč se mnou chtějí mluvit. Už teď se mi nervozitou stahovalo břicho. Nevím, co všechno jim Taehyung řekl, ale po celou dobu se netvářil moc nadšeně. Vlastně přesně naopak, což mě též moc neuklidňuje. Celý tento týden byl pro mě krásný a náročný zároveň. Při každém pohledu na něj se mi rozbušilo srdce a zatajil dech. Ve volných chvílích přemýšlím o nás dvou a o našich společných chvíli. Vždy se nebráním úsměvu. Chtěl bych s ním strávit nějaký ten čas o samotě. Teď jsme se navzájem vyhýbali, abychom se zbavili případných podezření. Opravdu si myslím, že Seungmin s Jisoo něco tuší, takže náhlá návštěva zmijozelů mi do karet moc nehrála.

"Slyšíš, co ti říkám?" zatřepal jsem hlavou a nechápavě se podíval na svého mladšího kamaráda. Jasně poznal, že absolutně nevím, o čem před chvílí mluvil. Upřímně mě to ani moc nezajímalo, musím přemýšlet o důležitějších věcech. Například o tom, co mě čeká v následujících minutách.

"Vy jste si s Taehyungem docela blízcí, co?" zarazil jsem se v pohybu, když jsem si chtěl strčit hůlku do kapsy. Do krku se mi natlačil knedlík. To je přesně to, před čím jsem se chtěl vyvarovat.

"Nevím, o čem to mluvíš. Je to jen spolužák," řekl jsem rychle a vydal se z pokoje pryč. Proběhl jsem společenskou místností doufají, že si mě nikdo nevšimne. Věřím tomu, že Seungmin nic neřekne, hlavně ne Yoongimu. Ten by vyváděl obzvlášť. Čím blíže jsem byl východu z bradavického hradu, tím nervóznějším a nejistějším jsem byl. Přesto jsem ucítil příjemný pocit na hrudi, když jsem s ním navázal oční kontakt. Venku již lehce poprchávalo, ale každou chvílí se mohlo znovu rozpršet. Kdyby dnes nebylo tak nevyzpytatelné počasí, studenti by se do Prasinek jen hrnuli. Pouze pár jedinců opustilo pohodlí hradu a mezi ně se teď oficiálně řadím i já. Šli jsme mlčky vedle sebe. Kolem nás bylo trapné ticho a měl jsem chuť se vrátit. Vyšli jsme pozemků Bradavic a kráčeli po promočené cestě směrem do kouzelnické vesnice.

"Jak se ti daří Jungkooku? Co škola?" prolomil ono trpné ticho Minho. Na jeho tváři se rozprostíral omluvný úsměv, snad jako by vůbec nechtěl být tohohle součástí. Upřímně s ním soucítím.

"Všechno je v pořádku, nic neobvyklého," chvíli jsem se na něj díval, než jsem opět zabodl pohled do země. Po mém pravém boku kráčel Taehyung, který za celou dobu nezvedl zrak. Hypnotizoval cestu před sebou a trochu to i vypadalo, že není myšlenkami přítomen. Zajímalo by mě, co se mu honí hlavou. Chtěl bych si s ním proplést prsty a držet ho za ruku. Vždyť se naše ruce nenápadně k sobě přibližovali, což jsem si málem ani neuvědomil. Dělalo to naše podvědomí. Tak moc bych ho chtěl obejmout a zeptat se, nad čím přemýšlí.

"Poslední týden jsi se nějak vyhýbal naší koleji, proč pak Jungkookshii?" zeptala se jediná dívka v této nedobrovolně utvořené skupince. Bylo zvláštní kráčet po boku zmijozelských. Možná jsem rád za toto nehezké počasí, jinak by už na nás zíralo tucty studentů. Ale teď, když jsme v kročili do Prasinek, nepotkali jsme jedinou živou duši. Každý inteligentní člověk zůstal v teple svého bydlí nebo U Tří košťat.

"Soustředil jsem se na učení. Hlavně jsem se nikdy nikomu z vás nevyhýbal," chvíli trvalo, než jsem vyřkl v hlavě z formulovanou větu. Zachytil jsem ve svém periferním vidění, jak se na mě Taehyung podíval. Tak jsem možná trochu lhal, no...

"Opravdu? No my bychom si zrovna rádi popovídali. Co kdybychom se posadili?" a ukázala rukou k hostinci, do kterého jsem nikdy nevstoupil. Slyšel jsem, že hospoda U Prasečí hlavy nepatří zrovna mezi špičkové podniky. Už zvenku bylo poznat, že majitel si na kráse zrovna nepotrpí. Přesto jsem je následoval dovnitř. Nakrčil jsem nos nad pachem alkoholu. Vměstnali jsme se k jednomu malému stolku, kde jsem byl přinucen se na Taehyunga nalepit. Pocítil jsem, jak se jeho tělo napnulo. Již jsem musel s ostatními navázat oční kontakt, což mě úplně nelákalo. Hlavně blonďák s vlasy dlouhými skoro k ramenům si mě neprohlížel zrovna s laskavým výrazem. Jeho oči skenovali každý centimetr mého obličeje, což mi nebylo příjemné. Celkově jsem se teď cítil jak pod mikroskopem, kdy tři zmijozelové analyzovali každý můj pohyb.

"Nechtěli byste nám něco říct?" promluvila po chvíli ticha Jennie s již jasnou únavou v hlase. Očkem jsem pohlédl na Taehyunga, který nevypadal, že by se zrovna měl k odpovědi. Ani já jsem nepromluvil a pouze zíral do dřeva. To jim opravdu nic neřekl?

"Vy jste opravdu jak malý děti!" zanadávala a napila se máslového ležáku. Následovalo opět ticho, u kterého jsem měl pocit, že mě každou chvíli rozdrtí. Hyunjin se tvářil otráveně, Jennie si s dalším povzdechem napila, akorát prefekt z nás nespustil oči. Navázal jsem s ním oční kontakt, ale dlouho jsem to nevydržel.

"Tak a dost! Chodíte spolu nebo ne?!" zvýšila hlas Jennie, až jsem omylem drknul do sklenice s máslovým ležákem. Panicky jsem se podíval na Taehyunga, který ji propaloval pohledem. Kdyby mohl pohled zabíjet, tak už je mrtvá.

"Ne," promluvil konečně, ale jeho odpověď mi zastavila krevní oběh. I Jennie se zatvářila překvapeně.

"To jste jako kamarádi?"

"Ne," ozvalo se opět a na jednu stranu mi spadl kámen ze srdce, na tu druhou jsem měl spoustu otázek.

"Tak... co vlastně jste?" zeptal se nechápavě Minho, který se po dlouhé době též odhodlal k mluvení místo toho, aby mě pouze pozoroval.

"To bych upřímně taky rád věděl," řekl jsem tiše s pohledem upřeným na chlapce s havraními vlasy. Všichni u stolu jsme čekaly na odpověď, která ale nepřicházela. Začínám se ve všem ztrácet. Tak rád bych na první otázku odpověděl kladně, ale to to musíme cítit oba stejně. Co pro něj vlastně znamenám?

"Tak jo, půjdeme na to jinak. Připadá mi, že mluvím s malými děcky, což je pro vás blbé znamení, protože nemám ráda děti... Spali jste spolu?" vypálila zničehonic po krátké odmlce. Oba chlapci po jejím boku šokovaně vykulily oči, blonďák se dokonce málem zadusil máslovým ležákem. Já sám jsem měl problém se nezakuckat vlastní slinou. Cítil jsem ale, jak se mi krev hrne do tváří, co se mi před očima vybavila ona vzpomínka.

"Fakt s vámi začínám ztrácet trpělivost! Viděla jsem vás oba nahé v Taehyungově pokoji a nepokoušejte se mi tvrdit, že si Jungkook přišel vyzkoušet tvoje oblečení," po jejích slovech jsem musel vypadat jako rak, tentokrát jsem ale cítil i stud.

"Cože! Takže ty jsi je viděla jak-"

"Nic takového jsem neřekla, pro Merlina! Proto se asi ptám," Hyunjin se přesunul pohledem ze své kamarádky na nás dva a věnoval nám lehce znechucený pohled.

"No?"

"Spali jsme spolu. K čemu ti je tato informace prospěšná?!" vykřikl Taehyung, zatímco jsem se chtěl schovat pod stůl. Ač byl hostinec prázdný, stále se tu nacházel výčepní, který se na nás dost pohoršeně díval. Všichni tři sedící naproti nám s šokem otevřeli pusu, což mě překvapilo, protože to muselo být Jennie jasné. Její šok se rychle proměnil v úsměv.

"Sláva! Bylo to tak těžké říct?" teď jsme to byli mi dva, kteří byli v šoku.

"To si vážně myslíte, že jsem si to neodvodila?" zasmála se a napila se máslového ležáku.

"Proč si to udělala?" Taehyung nezněl moc nadšeně. Naopak jeho výraz trochu potemněl. Pod stolem jsem ho jemně pohladil po koleni snažíc se ho uklidnit, ale ani se na mě nepodíval.

"Naštvalo mě, že jsi mi to nedokázal vysvětlit. Navíc si mi slíbil, že přede mnou nebudeš mít tajemství! Chtěla jsem vás trochu potrápit, ale jak vidím, vy sami nevíte, co vlastně jste," prohlédla si nás oba a následně se uvelebila na již nepohodlné židli.

"Počkej, takže my dva jsme tady byli proč?"

"Protože jste chtěli vysvětlení na to, co dělal Jungkook u nás na koleji, což už teď víte. Věřím tomu, že se to nedostane dal jak k Irene, že ano?" zabodla oči do blonďáka vedle sebe, který chtě nechtě musel přikývnout. Sám jsem pocítil, jak se mé tělo uvolnilo. Vlastně o nic nešlo a jeho kamarádům to nevadí. Měl jsem najednou tak skvělý a radostný pocit, že jsem neodhadl množství ležáku, kterého jsem si nalil do pusy a málem se zadusil. To k lehkému smíchu přivedlo všechny u stolu krom Taehyunga.

"Ale no tak Tae, přece na nás nebudeš naštvaný," zmiňovaný jen protočil očima a zahleděl se mimo náš stůl. U toho ale konverzace nevázla. Opravdu jsem se bavil a musím uznat, že zmijozelští vůbec nejsou tací, jak se o nich říká. V jejich společnosti jsem se cítil uvolněně a spokojeně. Nikdy jsem si nemyslel, že se budu v jejich přítomnosti smát. Hyunjin mě trochu přehlížel, nenavazoval na má slova. Řekl bych, že u něj převládá typická nevraživost mezi kolejemi, anebo jsem mu prostě nepadl do oka. Taehyung se po chvíli zvedl s tím, že musí na toalety. Pozoroval jsem ho celou dobu, než mi zmizel za rohem.

"Jak dlouho to vlastně trvá?"

"Co prosím?" trhl jsem hlavou ke zbytku osazenstva stolu.

"Ptám se, jak dlouho to 'něco' mezi vámi trvá?" zopakovala svou otázku Jennie. Nervózně jsem se poškrábal na týlu a mé oči automaticky pohlédly na onen roh, za kterým před chvílí Taehyung zmizel. Nevím, co všechno můžu říct, ale předpokládám, že on jim nic neřekne. Možná proto čekali, až odejde. Pravděpodobně ale nemá cenu se tomu bránit, když to vypadá, že na vše Jennie přijde.

"Dalo by se říct od zápasu mezi našimi kolejemi, ale to bylo spíše nedorozumění."

"To nechápu..." promluvil blonďák s nechápajícím výrazem. Skousl jsem si ret a pohlédl do svého klína. V hlavě jsem se snažil najít vhodná slova.

"Něco se mezi námi stalo, ale chvíli trvalo, než jsme si uvědomili, že k sobě cosi cítíme. Mně to došlo ještě před Vánocemi, ale Taehyungovi to trvalo až do konce února," objasnil jsem a radši se napil máslového ležáku, abych se vyvaroval očnímu kontaktu.

"P-Počkej! Má to nějakou spojitost s Taeho únorovou uzavřeností? Už předtím jsem měla podezření, že v tom máš prsty. Byl jsi poslední, kdo s ním mluvil," krk se mi stáhl a začaly potit ruce. Tohle je ta část, kterou bych nejraději vymazal a sám nevím, jak se k tomu mám stavět. 

"Já... přiznal jsem se mu, co k němu cítím, a že mi jeho předešlé činy ublížily. Upřímně jsem čekal všechno, je ne to že..." uvažoval jsem, jestli to říct nahlas.

"Jungkooku, známe Taehyunga moc dobře, před námi nemusíš nic tajit," usmála se na mě a tím mi dodala špetku odvahy.

"No... říkal, že k němu nemohu nic cítit, protože ho neznám. Klepal se, opakoval neustále stejná slova a sám sebe urážel. Nevěděl jsem, co v tu chvíli mám dělat," hlas se mi intuitivně ztišil. Dokázal jsem si vybavit onen okamžik v skleníku, který mě stále děsí.

"Už všechno dává smysl, děkuji Jungkooku, že si nám to řekl. Teď, když jste si tak blízcí, měl bys vědět, že Taehyung je velmi citlivý člověk. Přemýšlej o svých slovech, něž je vyřkneš nahlas. Prošel si těžkými věcmi, které mu nedají spát. Jsou dny, kdy je v pořádku, ale jindy se do sebe dokáže naprosto uzavřít a nekomunikovat. Sám si toho byl vlastně svědkem," bylo poznat, že to Jennie trápí. Cítil jsem, jak mě zahřálo u srdce. Mluvila jemně a klidně. Měl jsem o ní špatné mínění, vlastně jsem ji i několikrát urazil a to jen kvůli tomu, že spala s Taehyungem. Teď si ale uvědomuji, že je to velmi chytrá, pozorná a laskavá dívka, která mu pomáhá.

"Poslední dobou se mi ale zdá klidný a pravděpodobně to bude tvou zásluhou," usmál se na mě prefekt. Vědomí, že je teď Taehyungovi lépe, mě nutí se usmívat ještě víc.

"Co se děje? Naplánovali jste moji vraždu?" pokrčil jsem obočí nad jeho nynějšími slovy, když se vrátil k našemu stolu.

"Ale ne Taehyungshii. Vlastně jsme mluvili o tom, že jsme teď s kluky a na odchodě. Tak si užijte zbytek odpoledne, když máte prázdné Prasinky," mrkla na nás a strčila do obou chlapců po obou stranách. Ti se rychle zvedli a aniž bychom stihli něco říct, opustili hostinec. Jennie ještě stihla hodit několik galeonů na bar.

"Nevšímej si jich, občas jsou dost otravní," řekl, když se posadil na jejich místo.

"Netvrdil bych, docela jsem se bavil," usmál jsem se a dopil skleničku.

"O čem jste mluvili?" opět si mě prohlížel s podezřívavým pohledem. 

"O nás Taehyungie, ale neboj se, nic ve zlém. Mají pravdu, měli bychom využít toho, že máme skoro celé Prasinky pro sebe. Nepůjdeme se projít?" zeptal jsem a rovnou se zvedl předpokládajíc, že nebude nijak proti. Ještě jednou si mě prohlížel, ale když jsem k němu natáhl ruku, zvedl se a za chůze si se mnou propletl prsty. Zaplatili jsme a vydali se z hostince pryč.

... Tajemství Hada a Orla ...