"Zmijozel skóruje, dámy a pánové. Je to 90:50 pro zmijozel!" zahlásil Kun, zatímco davem projelo naštvané mručení. Těsně nad našimi hlavami prolétl jeden hráč zmijozelského týmu, takže jsme se museli lehce přikrčit, pokud jsme nechtěli dostat koštětem po hlavě. Vítr zasvištěl a už byl zas pryč. Dnešní zápas je opravdu napínavý. Člověk skoro nemůže zavřít ani oči, aby něco nepřehlédnul. Góly lítaly jeden za druhým. Zrovna v tu chvíli dali mrzimorští gól, takže celá tribuna kolem mě se začala třást, jak na ní ostatní studenti skákali nadšením. Též jsem se přidal do bouřlivého potlesku, ale mé oči vyhledaly jednu konkrétní osobu opačného týmu.

Vznášel se vysoko nad věžemi tribuny. Jeho kapitán k němu několikrát zaletěl a i z této dálky jsem poznal, že nic milého mu neříkal. Celkově bylo na jejich kapitánovi poznat, že je nervózní. Neustále pořvával po svých spoluhráčích, ač vedli. Nic se vlastně od pátku nezměnilo. Byl jsem dost naštvaný, když jsem jejich trénink pozoroval. Doslova Taehyunga šikanoval! Překvapuje mě fakt, jak dlouho to Taehyung vydržel, než odešel. Chtěl jsem ho po tréninku najít, ale musel hned zamířit k sobě na kolej, protože se mi ho nepovedlo zastihnout. A to jsem z tribuny vyrazil jen pár minut po něm, aby to nebylo podezřelé. Rád bych mu řekl několik povzbuzujících slov, ale bohužel.

"Yuta nahrává Hyunjinovi, který se jen tak tak vyhnul Potlouku, který na něj poslal Hoseok. Kličkuje mezi protihráči a nahrává zpět Yutovi, který míří a střílí... a proměňuje v gól! Dalších deset bodů pro Zmijozel!" Opravdu bych chtěl, aby vyhráli. Zaslouží si to při tak těžké práci. Mrzimor též tvrdě trénoval, ale jejich kapitánka byla o dost umírněnější. Upřímně si myslím, že tréninky zmijozelských musí být čiré peklo.

"No, zatím se to pěkně sere," konstatoval situaci Yoongi sedíc vedle mě.

"Ještě mají šanci," snažila se ho povzbudit Mina. 

"Nejsem si tím moct jist," promluvil jsem a tím i na sebe přilákal pozornost svých přátel. Jejich oči mi prozrazovaly, že chtějí vysvětlení mé předchozí věty.

"Co nevidět Zmijozel chytí Zlatonku, už to moc nemá cenu," řekl jsem s pohledem upřený na Taehyunga, který se rychlostí blesku hnal do západní části hřiště. Ostatní ho též pozorovali. Byl jsem si jistý svým prohlášení. Zvládne to, má náskok oproti Jisungovi, který mu bych vítězství moc přál, ale Taehyung je pro mě důležitější osobou. Se zatajeným dechem jsme všichni sledovali onu honičku. Jisung se dost rychle k Taehyungovi přiblížil, přesto měl zmijozel stále náskok. Byl už opravdu blízko, natáhl ruku oblečenou v rukavici a přikrčil se ještě víc k násadě. Všichni křičeli, výsledek byl jasný, ale najednou jsem zalapal po dechu a s otevřenou pusou hleděl před sebe. Zlatonka změnila směr a rozletěla se kolmě k nebi. Taehyung stačil pouze máchnout rukou, ale jelikož se nacházel příliš blízko, Zlatá mu vyletěla k nebi přímo před obličejem. A Jisung byl chytač pozorný s rychlými reflexi, a tak po pár sekundách třímal zlatý míček ve své dlani. Skoro celé hřiště jásalo radostí, já jsem polknul imaginární knedlík v krku.

"A hele, neříkala jsem to?!" vykřikla nadšením Mina, což u ní nebylo moc běžné. Rychle jsem se na ní usmál a přikývl, ale jakmile jsem se otočil zpátky k hřišti, tak mi úsměv povadl. Cítil jsem zklamání. Opravdu jsem si přál, aby vyhrál.

"To musíme oslavit!" přiběhl k nám Felix, ani nevím, odkud. Je tvář zdobil nadšený a hrdý úsměv.

"Určitě, ale kde?" zeptal se Seungmin na dobrou otázku. Nemůžeme se navštěvovat.

"Sejdeme se v té učebně, kde se konala silvestrovská párty, jo? Tak... za hodinu," zářil jako sluníčko, což i mně udělalo radost. Přesto jsem ale neměl dobrý pocit, ale nedal jsem ho na sobě znát. Vydali jsme se do naší koleje, abychom se mohli převléknout do něčeho pohodlnějšího. Informace o mrzimorské oslavě se rychle roznesla po celé naší koleji, což byla další věc, která mě potěšila. Rivalita mezi těmito dvěma kolejemi se opravdu zužovala. Dokonce ani Yoongi nic nenamítal a Jisoo byla určitě ráda, že se uvidí se svým přítelem. Jakmile se přiblížilo k času zahájení, tak jsme se po menších skupinkách, aby to nebylo profesorům divné, vydali do mnou známé učebny, na které mám smíšené vzpomínky.

Ujistil jsem se, že nápoj, který svírám dlani, je nealkoholický. Byla to nějaká limonáda. Postával jsem u skupinky svých přátel a poslouchal jejich vášnivou konverzaci, do které jsem se ale já sám moc nezapojoval. Přesto musím uznat, že jsem si atmosféru místa užíval. Havraspárští si povídali s mrzimorskými, a bylo jedno, jaký mají mezi sebou věkový rozdíl. Připadalo mi to úsměvné. Jisoo se držela se Seokjinem za ruku a též spíše poslouchala. Vypadali spolu dobře, moc jim to přeji. Stejně jsem na sebe hrdý, že jsem to byl já, kdo je jako první odhalil. Vím, že tento úspěch mi bude k ničemu, ale přesto. Vydal jsem se doplnit obsah své skleničky. Už jsem si chtěl nalít, když v tu mě zaujalo dění za oknem. Mírně foukalo, přesto jsem si všiml, že se na hřišti někdo nachází. Kdybych byl u nás na koleji, viděl bych jednom matnou tečku, protože se nacházíme příliš vysoko, ale teď a tady mi bylo hned jasné, kdo na hřišti neustále lítá dokola, nahoru a dolu.

"Hele Hyung, půjdu se projít. Uvidíme se když tak na večeři," usmál jsem se a rychle prchal, aby se mě na nic neptal. V tuhle chvíli jsem nedokázal vymyslet nějakou kloudnou výmluvu. První jsem zamířil do naší koleje, abych si vzal alespoň mikinu přes hlavu. Doufal jsem, že do té doby neodejde. Proto jsem schody dolů bral po třech a několikrát hrozilo, že si zvrtnu kotník. Moc mě toto riziko nezajímalo a svižným krokem jsem se blížil k famfrpálovému hřišti. Čím blíž jsem byl, tím jasnější byla zelená barva dresu létajícího hráče. Podešel jsem tribuny a objevil se na úhledně posekaném trávníčku, kde sem tam byl nějaký bahnitý flek. Došel jsem až k otevřenému velkému kufru, ve kterém se skladují míče. Potlouky sebou neustále mrskaly, ale kvůli řemenům se jim nedařilo dostat z kufru ven. Lehce jsem ztuhnul, když se ozvala menší dunivá rána za mými zády. Vzhlédl jsem k nebi, a když jsem zjistil, že je prázdné, bylo mi hned jasné, kdo za mnou stojí.

"Co tady děláš?" hned jsem se musel usmát, nezklamal. Mám pocit, že skoro vždy, když se potkáme, začíná naší konverzaci otázkou typu: co tady děláš? jak ses tady vzal? Už mě nepřestane udivovat.

"Přišel jsem za tebou," řekl jsem, zatímco jemu se lehce nadzvedlo jedno obočí. Podezřívavě si mě sjel od hlavy až k patě. Na to jsem si taky zvykl, ale stále nerozumím tomu, proč to dělá.

"Promiň, jestli jsem tě vyrušil v tréninku, klidně pokračuj," pokynul jsem rukou k nebi a sám se posadil vedle kufru. Tráva naštěstí nebyla mokrá, jen lehce studená. Taehyung si mě ještě jednou prohlédl, než z kufru vyndal Zlatonku , kterou vyhodil do vzduchu. Její malá mechanická křidélka se okamžitě dala do pohybu. Opět se na mě podíval a po chvíli se odrazil od země a vydal se onu Zlatou hledat. Více jsem se uvelebil, opřel se o otevřený kufr a pozoroval ho. Pohyboval se na koštěti tak ladně. Opravdu mi je líto, že Zlatonku při závodě nechytil. Určitě ho to musí štvát. Být na jeho místě, radši bych se do jejich koleje vrátil až pozdě večer. Mám takový pocit, že Haechan, jejich kapitán, ho roztrhá na kusy. To mu ale nedovolím. Trénoval poměrně dlouho. Zlatonku chytil už tak šestkrát, ale stále neměl dost. Vítr se ale začal zesilovat a mně začala být mírná zima. Ač se Taehyung neustále pohybuje, měl jen dres s krátkými rukávy a lehké kalhoty.

"Tae, nemohli bychom už jít?" zavolal jsem na něj, když zrovna zpomalil.

"Tak běž," dostalo se mi odpovědi, která mě ale neuspokojila. Chci odejít s ním.

"Už začíná být chladno, znovu nastydneš," řekl jsem varovně a rovnou se zvedl ze země, ze které i zima sálala, ale abych též svým slovům dodal dostatečnou váhu.

"Odkdy se staráš o moje zdraví?" nad jeho otázkou jsem protočil očima. Mám pocit, jako kdybych se právě hádal s dítětem, které za každou cenu nechce domů. To je ale možná i důvod.

"Odjakživa." 

"Nelži Jungkooku," nevím, jak se mu to povedlo, ale najednou stál přímo přede mnou. Jeho pohled zchladl a hlas zhrubnul. Lehce jsem se napnul a znervózněl.

"Už od tvé první absence jsem se zajímal, jen jsem to nedal dostatečně najevo a ne tím správným směrem. Omlouvám se za svoje poznámky," sklopil jsem zrak. Cítil jsem se nervózně takto v jeho blízkosti. Stáli jsme v tichu, a když jsem se konečně odvážil zvednout zrak od země, tak jsme si navzájem hleděli do očí.

"Taehyungu, pojďme prosím dovnitř," řekl jsem tiším hlasem a pozoroval jeho pronikavé oči, které na nějakou dobu zavřel. Uslyšel jsem tichý povzdech, než své nádherné oči opět otevřel.

"Dobrá, pojďme," hned jsem se na něj usmál a pozoroval ho, jak pokládal Zlatonku na své místo a zavíral kufr. Chtěl jsem mu pomoct, kufr není zrovna lehký, ale odmítl ji. A tak jsem za ním kráčel směrem k šatnám stahujíc si rukávy až ke konečkům prstů. Vešli jsme do šatny, kde Taehyung položil kufr na jednu z laviček. Došel ke skříňce, ze které si vyndal svoje věci a sundal si tričko. V tu chvíli se mi do tváří nahnala krev a já jsem si uvědomil, kde se to nacházíme.

"J-Já raději počkám v-venku," zakoktal jsem a s pohledem upřeným k zemi jsem rychle vyběhnul ze šatny. Najednou mi zima opravdu nebyla. 

"Jdeme?" zeptal se s nechápavě. Vzápětí jsem zjistil, když jsem se odvážil se na něho podívat, že se usmívá. To mě zanechalo v šoku, ale neměl jsem moc času to zpracovat, protože se rozešel s kufrem a svým koštětem do přístřešku na košťata. Udělal jsem několik rychlých kroků, abych se dostal na jeho úroveň. Celá naše cesta k přístřešku mi přišla lehce trapná, ale pravděpodobně to byla jen má domněnka, protože se mi Taehyung zdál uvolněný. Měl jsem nutkání si ho neustále prohlížet. Pohled na jeho odhalená záda mi připomněl ono ráno, kdy jsem zas viděl jeho nahou hruď. Kvůli těmto vzpomínkám mi bylo nehorázné vedro.

"Děje se něco Jungkooku?" optal se hravým tónem hlasu, když uklízel své koště.

"N-Ne, jen mi je zima, přidejme," zalhal jsem a rychle se k němu otočil zády a vydal se směrem k hradu. Cítil jsem jeho pohled na mých zádech. Snažil jsem se ho ignorovat a soustředil se jenom na to, že se potřebuju dostat dovnitř. Postupně mě dohnal a šel kousek za mnou. Má hlava nepracovala správně, připadala mi ta vzdálenost mezi námi zbytečná.

"Před čím utíkáš?" položil znovu otázku s hravým úsměvem na rtech, což bylo neobvyklé. Zastavil jsem se na chodbě a lehce panicky se rozhlédl, abych našel nějaký dobrý důvod. Než jsem však stihl něco říct, moje záda se setkala s kamennou stěnou chodby.

"C-Co to děláš?" ruce měl zapřené na úrovni mé hlavy. Ta blízkost byla nesnesitelná.

"Utíkáš přede mnou Jungkooku?" konečně jeho hlas zvážněl stejně jako jeho tvář. Záporně jsem zakýval hlavou a už otevíral pusu, abych mu jeho domněnku vyvrátil, ale zmohl jsem se na pouhé hlasité povzdechnutí, když se jeho rty nalepily na ty mé. Mohl jsem se zbláznit. Hned jsem mu začal polibky oplácet, ruce přesunul na jeho záda a v dlani zmáčkl jeho košili. Nebyly to žádné pomalé polibky, doslova jsme na sobě byli přilepení jako dva magnety. Můj mozek začal racionálně pracovat, až když se mi o stehno otřel svým klínem.

"Tae... mhm... če-" nepustil mě ke slovu. Naopak využil mých otevřených rtů a vnikl do mé pusy jazykem. Nikdy jsem se takto hluboce nelíbal. Vyšel ze mě další vzdech, zatímco jsem mu přes látku košile do zad zarýval své nehty. Bylo to úžasné, ale nebezpečné.

"Taehyungu... ne," řekl jsem rázně a lehce ho od sebe odstrčil. Taehyung se zamračil a začal mi více věnovat pozornost až potom, co jsem ho od sebe odstrčil podruhé. Musím říct, že to bylo opravdu těžké.

"Tady n-ne..." dech jsem měl ještě mírně zrychlený a znova se rozhlédl po chodbě, zde se tady náhodou neobjevil nezvaný host.  

"Tak pojď se mnou," řekl a aniž by mi dal jakýkoliv čas, táhl mě po schodech dolů. Panicky jsem vytřeštil oči, když jsem si uvědomil, kam máme nemířeno.

"P-Počkej! To nemůžeme-"

"To jste se zbláznili, nebo co?! Orlí svině s tím Kruvalským vrahem, no to jsou nám věci," Taehyung ignoroval nejen jízlivou poznámku obrazu, ale taky mě. Jeho stisk mé dlaně zpevnil, když jsme se ocitli před velkými černými dveřmi. Zaslechl jsem, jak něco zašeptal a vkročil do temnoty, která se za dveřmi nacházela. A já jsem měl pocit, že mířím do samotného pekla. Procházeli jsme překvapivě prázdnou společenskou místností. Mohlo mi dojít, že při času večeře se budou všichni studenti nacházet ve Velké síni, vedle které jsme se líbali. Všechno je tak absurdní, až mi to připadá směšné. Zatáhl mě do svého pokoje, nohou kopl do dveří a zabouchl je. Pár sekund na to jsem skončil na jeho posteli s tyčícím se Taehyungem nade mnou.

Naše rty se k sobě tiskly, jako by měl přijít konec světla. Zajel jsem mu rukama do vlasů a zatáhl za ně, když mi opět jazykem pronikl do úst. Jeho jazyk by tak hbitý a hned si získal dominanci nad tím mým. Nekontrolovatelně jsem zasténal, když se jeho koleno natlačilo mezi mé nohy a přitisklo se k mému klínu. Měl jsem pocit, že hořím, jako by mě někdo hodil do rozpáleného kotle. Přesunul se na můj krk a tím mé odezvy přestaly být tlumeny. Takového ho neznám. Najednou má v sobě tolik jistoty a vášně. Přesně ví, co dělá, což mě trochu děsí, protože vím, kam tohle míří.

"Aah... Tae p-počkej... prosím," mluvilo se mi těžce. Odtáhl se a zapřel se dlaněmi v úrovni mé hlavy a naše nosy se skoro dotýkaly. Byl jsem rád, že mi konečně věnuje nějakou tu pozornost. 

"Baví tě mě neustále přerušovat, hm?"

"N-Ne, jen... nevím, jestli to je dobrý nápad," přiznal jsem a automaticky uhnul pohledem. Cítil jsem se trochu trapně. Jsem chlap, měl bych si být v tomhle jistý, nebo ne?

"V čem?" nadzvedl jedno obočí a rty se otřel o ty moje, jako by mě provokoval. Tváře jsem měl teď rudé převážně kvůli studu. Nutí mě říkat nahlas věci, co jsem si chtěl nechat pro sebe a nikdy je neprozradit.

"No... tímhle. N-Není to moc narychlo?" překonal jsem sám sebe a navázal s ním oční kontakt. Bylo těžké na něj zaostřit, protože se nacházel příliš blízko. Všiml jsem si ale, že jeho oči putují po mém obličeji přes nos ke rtům až k očím.

"Nikdy jsem si nebyl víc jistý než teď," zašeptal a přitiskl se k mým rtům. Brzy se ale odtáhl a znovu se na mě podíval. Jeho oči vyzařovaly starostlivost, což mě dojalo. Jemně jsem ho pohladil po tváři a vlasy mu odhrnul dozadu, abych na něj lépe viděl.

"Věříš mi?" použil moji vlastní otázku proti mně. To já se ho vždy snažil přesvědčit, že mi může věřit. Poprvé je to ale naopak. Moc dlouho jsem ale s odpovědí neváhal.

"Věřím ti, Taehyungie," omotal jsem ruce okolo jeho krku a přitáhl si ho do chtěného polibku. Cítil jsem, jak se usmál a více ho prohloubil. Ochotně jsem pootevřel rty a užíval si péči jeho jazyka, na kterém jsem si už stihl vybudovat závislost. Ať se dnes stane cokoliv, věřím mu, že mě tentokrát nevyhodí. Ucítil jsem jeho studenou dlaň na svém břiše, když mi vyhrnul mikinu spolu s tričkem. Má kůže byla oproti jeho tak horká. Polibky nabíraly na dravosti, zatímco mi mikinu vyhrnoval nahoru, až mi ji s tričkem přetáhl přes hlavu. Nestihl jsem se ani pořádně nadechnout a už jsme se zase líbali. Postupně se přesunul na můj krk a klíční kost. V jednu chvíli mou kůži pouze lízal, pak líbal a nakonec jedno místo i nasál, až jsem trochu sykl bolestí. Ve skutečnosti mi ale ta bolest nevadila.

Vytvářel si vlhkou cestičku až k mému podbřišku, kde se odtáhl. Hbitě rozvázal tkaničky mých kalhot a i se spodním prádlem je stáhl až ke kotníkům. Intuitivně jsem zavřel oči a zhluboka se nadechl, abych se nějak uklidnil a pokoušel se nemyslet na to, že jsem před ním úplně nahý. Děsila mě představa, že se mu nebudu líbit, či se mi z nějakého důvodu vysměje, pravděpodobně kvůli mé neschopnosti. Byl jsem ale překvapený, když jsem ucítil jeho rty putující od mého krku ke rtům. Nikdy bych neřekl, že bude Taehyung takto pečující.

"V pořádku, Jungkookie?" zašeptal mi do pravého ucha, až se mi zadrhl hlas. Jeho dlaně mi přejížděli po bocích, což bylo velmi příjemné, a trpělivě čekaly, až dostanou povolení se pohnout dál. Přikývl jsem hlavou, ale stydlivě si ho prohlédl.

"Mohl by ses taky s-svléknout?" optal jsem se nesměle, až mi bylo ze sebe samého trapně. Ušklíbl se a věnoval mi rychlý polibek, než se ode mne odtáhnul a postavil se před postel. Hned jsem se opřel o své lokty a hleděl na něj, jak si rozepínal pásek ignorujíc fakt, jak dychtivě mě pozoroval. Vysoukal se z kalhot a narozdíl ode mě si své boxerky nechal a začal rozepínat knoflíčky své košile. Měl jsem pocit, že to trvalo věčnost. Mírně jsem se ale zamračil, když odhodil košili stranou, a mně se naskytl pohled na jeho zjizvené břicho a předloktí obou rukou. Udělal několik kroků ke mně, chytl do dlaně mou čelist a přitiskl mi tak hlavu k matraci.

"Co-"

"Neptej se, ano?" řekl varovným tónem a začal mne líbat na hrudi. Spolkl jsem všechny otázky, které mě dráždily na jazyku, protože v tomhle případě jsem mu hodlal vyhovět. Hladil mě po bocích a stehnech, dech byl těžší a těžší a srdce mi mohlo vyskočit z hrudi.

"Taehyungie~ mhm..." zasténal jsem, když se jeho prsty přesunuli na vnitřní stranu mých stehen. Dráždilo mě, že stále není úplně nahý, ale již jsem nedokázal více přemýšlet a chtěl jsem si užívat nynější okamžiky. Zalapal jsem po dechu, když se mě dotkl v té nejintimnější oblasti. Zaklonil jsem hlavu dozadu a hlasitě zasténal, když mě začal stimulovat. Byl to tak úžasný pocit, mohl jsem se zbláznit. Opět se polibky přesunul na mé rty a tím i odvedl mou pozornost od svých prstů u mého vstupu. Zádrhel se mi dech v hrdle, když do mě pronikl jedním prstem. Bylo to zvláštní, ale příjemné.

"Aaah... Tae~," jeho jméno se sténalo skoro samo. Přidal i druhý prst, což stále bylo v pohodě. Odpovídal jsem mu na polibky a tahal ho za jeho krásný vlasy. Miloval jsem, když jsem uslyšel i jeho slastnou odezvu v podobě povzdechů. Ještě více mě to vzrušovalo. Nechápavě jsem zvedl hlavu, když jsem uvnitř sebe cítil prázdno a viděl, jak se Taehyung odtáhl. Pozoroval jsem ho, jak si sundal poslední látku zakrývajíc jeho klín. Pokud jsem nebyl červený, tak teď už určitě ano. Naklonil se k mně blíž a pomalu ale hluboce mě políbil. Cítil jsem, jak se jeho penis otřel o mnou vnitřní stranu stehna, a hlava začala opět pracovat.

"Uvolni se, ano?" zašeptal mi do rtů a jemně hladil po bocích. Daroval mi ještě pár polibku na krk a hruď, než mě chytl pod koleny a pořádně mi roztáhl nohy. Snažil jsem se zklidnit mé rychle bušící srdce, ale moc se mi to nedařilo. Dráždil mě, když kroužil svým penisem kolem mého vstupu.

"Mohu?" optal se, což mi upřímně moc nepřidalo.

"Uděláš to o-opatrně, prosím?" potřeboval jsem uklidnit především svůj mozek, který se zdál, že na to není připravený. Chci to, vím to, ale mám strach, že to bude bolet.

"Zhluboka se nadechni, Jungkookie," udělal jsem přesně tak, jak mě požádal, načež jsem ucítil obrovský tlak u mého vstupu. Vykřikl jsem, když do mě ladně pronikl. Lapal jsem po dechu snažíc se ignorovat tu ohromnou bolest, která se šířila do celého těla.

"Dýchej, za chvíli to přestane," slíbával mi slzy z tváře a hladil po bocích. Díky němu jsem přestal vnímat tu bolest a pouze se soustředil na jeho péči. Při jeho prvním přírazu byly ještě patrné v mém hlase známky bolesti. Čím déle ale pokračovat, tím se bolest vytrácela a já sténal z čisté slasti.

"Aaaah... T-Tae~ mhm..." slastně jsem zavřel oči, zaklonil hlavu a tím mu dal prostor přesunout se svými rty na můj krk. Přírazy se stávaly přesnějšími a hlubšími.

"Ta... Tae~... Aahh... Taehyungu!" vykřikl jsem, když přirazil do mého slastného místečka. Cítil jsem, jak se uzel v mém podbřišku začal utahovat.

"Ještě jednou!" nebyl jsem schopný něco udělat. Přirážel rychle neustále do toho stejného bodu, který mě nutil vykřičet si hlasivky.

"Řekni mé jméno ještě jednou," okamžitě jsem mu vyhověl, protože to bylo jedno z mála slov, na které jsem si dokázal vzpomenout.

"Aaah... prosím~" měl jsem pocit, že se dočista zblázním. Bylo to tak příjemné, až jsem nebyl schopný pokračovat.

"Aah... Kookie~" zasténal emotivně Taehyung, když se i jeho přírazy staly zbrklejší. Tiskl jsem ho k sobě, co to šlo. Nebyl jsem již schopný odpovídat na jeho polibky, pouze jsem sténal a zarýval nehty do jeho zad.

"Mhmm... Tae~... já," slova se mi vytratila z hlavy, když jsem hrdelně zasténal a prohnul se v zádech. Mým tělem projel úžasný pocit úlevy a štěstí. Cítil jsem teplo uvnitř sebe a snažil se pořádně nadechnout. Taehyung též zhluboka oddychoval a opřel se o mnou hruď. Ani jeden z nás nebyl schopný slova. Vyšel ze mě a lehl si na záda vedle. V místnosti bylo slyšet pouze naše oddechování.

První, kde se tak nějak vzpamatoval, byl on. Natáhl se k nočnímu stolku pro kapesníky a začal otírat sperma z mého podbřišku. Ani nevím, proč mě tento čin dojal. Cítil jsem se v bezpečí a milován a je mi jedno, že to Taehyung nedokáže říct slovy, jeho činy mluví za vše.

"Pojď pod deku, nastydneš," usmál jsem se po jeho slovech, ale vyhověl mu. Vysoukal jsem se až nahoru a unaveně položil hlavu na jeden z polštářů. Taehyung přes nás přehodil pokrývku a lehl si vedle mě. Oba jsme stále zpracovávali nynější události, což nám ale nebránilo v propletení našich prstů pod dekou. Na tváři se mi usadil upřímný úsměv, a když jsem se podíval na Taehyunga, měl jsem tu čest vidět jeho krásný úsměv.

"Jsi nádherný," neodolal jsem jeho kráse a vyslovil svoje nynější myšlenky. Otočil se na mě svou hlavou a s klidem ve tváři si mě prohlížel.

"To bych měl říct já tobě," srdce mi poskočil radostí, když mi složil první kompliment. V tuhle chvíli jsem byl opravdu šťastný a na ničem jiném mi nezáleželo. Oba jsme sebou trhli, když se zničehonic otevřely dveře.

"Co jsem ti říkala o večeřích? Že je ne-" zarazila se Jennie pro pohledu na mě. Zády jsem se tlačil dolů, snad jako bych se chtěl vpít do matrace.

"Vypadni Jennie," řekl hned Taehyung přitahujíc deku k našim bradám.

"P-Počkat... co-"

"Říkám vypadni!" zvýšil hlas, což bylo dost děsivé. Jennie naštěstí rychle opustila místnost a já jsem mohl alespoň na sekundu vydechnout do teď zadržovaný vzduch. Klid ale nezůstal dlouho.

"Kurva!" zaklel Taehyung a zvedl se z postele.

"C-Co děláš?" byl jsem zmatený a cítil jsem se trapně. Ona klidná atmosféra byla v prdeli.

"Musím to vyřešit. Tady," začal se přehrabovat v šuplíku, "je lektvar neviditelnosti," ozvalo se cinknutí, když položil onu skleněnou nádobu na stůl. Rychle se soukal do svého oblečení a já jsem se pouze zmohl na to, se posadit a pozorovat ho se smutnýma očima. Oblékl se bleskurychle a chtěl už opustit pokoj, ale po pár zaváhání se otočil a rychle přitiskl své rty na ty mé.

"Nevyháním tě, ale nemůžeš tu zůstat," řekl mi již klidným hlasem, když se trochu vzdálil.

"Chápu, neboj," usmál jsem se a ještě jednou si ho přitáhl do polibku. Pozoroval jsem ho, jak opustil místnost, a povzdech si. Nedopadlo to úplně podle mých představ, ale stokrát lépe jak minule. Věděl jsem, že to nebude dobrý nápad. Teď má Taehyung problém nehorázných rozměrů. Jestli to někdo zjistí, budeme oba v prdeli. Navíc jsem si všiml, že je teď s přáteli rozhádaný a moc jsem tomu nepomohl. Nebyl to ale můj záměr. Ještě chvíli jsem přemýšlel, než jsem se odhodlal najít všechny kusy svého oblečení.

... Tajemství Hada a Orla...

Wow, radši to po sobě číst nebudu, ale přes 4 000 slov?! V životě jsem nenapsala tak dlouhou kapitolu a to měla být ještě delší. Doufám, že jsem vás nepohoršila😅. *Annie*

Další kapitola: Omlouvám se, teď opravdu nestihám a nemám předepsané kapitoly. Přesto se budu snažit psát, ale musím vás bohužel upozornit, že v průběhu léta budou vycházet kapitoly nepravidelně. Uvidím, jak moc hektické to bude. Děkuji za vaši podporu