Procházel jsem chodbou v 7. patře. Nikam jsem nespěchal, hodina mi začínala za necelých dvacet minuta a učebna se nacházela na konci chodby. Ve čtvrtek mám první dvě hodiny volno, což je opravdu skvělé. Můžu se pořádně vyspat, anebo si udělat domácí úkoly, co jsem nestihl ve středu večer. Na to, že je začátek roku, nás profesoři vůbec nešetří. Ve škole se už taky vyznám. Nemůžu tvrdit, že znám každý kout bradavického hradu, ale vím, kam mám jít a to mi bohatě stačí.

„Jungkooku!" jakmile jsem uslyšel svoje jméno, zvedl jsem zrak od podlahy a zpozorněl. Naproti mně šla dívka s hnědými lehce rozcuchanými vlasy po ramena. Pokud se nemýlím, jmenuje se Wendy a chodí do stejného ročníku a koleje jako já.

„Máš teď nějakou hodinu?" zeptala se mě, když se ke mně přiblížila natolik, abychom byli schopni vést normální konverzaci aniž bychom rušili svým povídáním ostatní. Byla skoro o 20 centimetrů menší než já, takže jsem musel hlavu sklonit, abych jí viděl do obličeje.

„Mám dvojhodinovku Obrany, potřebuješ něco?" ještě že jsem si nechal tu časovou rezervu. To bych jinak nestál tak klidně a už pelášil do třídy. 

„Tak to ti to řeknu rychle, abys nepřišel pozdě. Jak už možná víš, jsem kapitánka našeho famfrpálového družstva. Každý rok se dělá konkurz. Jelikož nám odešel chytač a odražeči, potřebujeme nové hráče jak Snape šampón na vlasy. Hrál jsi někdy famfrpál?" 

„Jestli jsem ho hrál? Byl jsem nerychlejší letec na koštěti v celých Krásnohůlkách a famfrpál mi cizí není," zrůžověly mi tváře studem. Nerad se vychloubám, ale tohle je kapitola mého života, na kterou jsem opravdu pyšný. Wendy se rozzářily oči nadšením.

„To je skvělé! Přijď příští pátek na konkurz. Začínala jsem se obávat, že tenhle rok nemáme šanci na školní pohár. Když jsem slyšela, jaký lidi se na konkurz hlásí, myslela jsem, že z toho omdlím. Máme dobrý tým a tak to chci nechat. Navíc, ty vypadáš jako fajn kluk, takže to určitě zkus. Budeme rádi, když se k nám přidáš," nebudu lhát, její slova mě pohladila po mém egu. Je příjemné tohle poslouchat. Odvětil jsem, že na konkurz rád přijdu a vydal se na konec chodby.

V učebně nebyly žádné lavice. Profesor Kim si učebnu rád upravuje podle toho, co se budeme učit. Připadá mi to jako skvělý nápad. Všechno je lepší než jen sedět v lavicích a učit se z učebnic. A pokud se jedná o Obranu proti černé magii, tohle moje mínění platí dvojnásob. Profesor Kim přišel do třídy jako vždy s vážným výrazem. Moc se neusmívá, ale jinak je k studentům milý.

„Třído, dnes začneme zkoušet neverbální zaklínadla. Dokáže mi někdo z vás říct, co to znamená?" zeptal se a pár studentů zvedlo ruce do vzduchu. Profesor Kim vyvolal pro mě neznámou dívku z Nebelvíru. Jediného, čeho jsem si na ní všiml, bylo to, že je při hodinách hodně aktivní. Taky spolu sdílíme spoustu hodin.

„Neverbální zaklínadla jsou ta, která nevyslovujeme nahlas. Díky tomu můžeme našeho soupeře překvapit a získat pár sekund času,"

„Děkuji, Jihyo, 5 bodů pro Nebelvír. Rozdělím vás na tři skupiny po třech studentech. Slečny Jihyo, Nayeon a Seulgi jsou skupina první. Lucas, Taeil a Jungkook jsou skupina druhá. Poslední skupina je Changbin, Mingyu a Taehyung. Každá skupina bude dělat něco jiného, ale stále se budeme držet tématu. Po uplynutí časového limitu dostanete to zadání, co měla jiná skupina. Na konci si zas vyzkoušíme nějaké kouzlo. Je vám vše jasné?"

Nikdo nic nenamítal, takže jsme se pustili do práce. Jsem docela vděčný, že někoho ve své skupině znám. Lucas je v pohodě, jen nesdílíme stejné zájmy. Náš první úkol byl jednoduchý. Na stole před námi byl kůl, na kterém byla obmotaná nějaká malá příšerka. Vypadala jako hodně malinkatý lenochod. A my jsme měli pomocí kouzla přinutit malého lenochoda uvolnit sevření stromu tak, aby spadl na lavici. Kouzelnou formuli, Relashio, znám, ale teď abych kouzlo provedlo bez mluvení.

Vůbec nám to nešlo. Lucas jednou potichu zašeptal a lenochod se svalil na lavici. Bohužel ho profesor Kim slyšel a pohrozil mu, že mu příště strhne body. Radši jsme naše štěstí dál nepokoušeli a zkoušeli to tak, jak jsme měli. Lenochod se ani nehnul. Před ukončením limitu se mi alespoň povedlo, aby na stromě sklouzl o trochu níž. Budu věřit tomu, že za to mohla moje magie a ne samotné zvíře, které se rozhodlo změnit polohu.

Druhý úkol se mi zdál jednodušší. Měli jsme bez použití slov vyčarovat kolem našich hlav bublinu se vzduchem. Ani jeden z nás nevěděl přesné znění kouzelné formule. Naštěstí nám ho profesor napsal na papírek a řekl, že se jedná o kouzlo, které v běžném životě nepoužijeme, proto nevadí, že kouzelnou formuli neznáme nazpaměť. Chvilku jsme trénovali bez úspěchu, jenže po pár pokusech se kolem mé hlavy objevila průhledná bublina. I klukům se to úspěšně podařilo. 

Hned jsem měl veselejší náladu. Byl jsem zklamaný, že se mi předchozí kouzlo nepovedlo. Jsem si vědom toho, že neverbální kouzla jsou náročná a ne každý dospělý kouzelník je zvládá. Já chci v Obraně vynikat, takže si moje hlava nastavila, že musím zvládnout cokoliv. Vím, že to není správný přístup, ale teď už se ho nezbavím. Hrotem hůlky jsem praskl bublinu, abych ji za pár sekund mohl vyčarovat znovu. Trénoval jsem do té doby, dokud jsme se nemuseli přesunout k poslednímu zadání.

To jsme už měli kouzlit proti sobě. Zadání bylo jasné. Dostat protivníka na zem pomocí kouzla Descendo. Samozřejmě a opět bez mluvení. Nejdříve jsme jen tak máchali hůlkami, ale nedostavil se očekávaný výsledek. Snažil jsem se soustředit a představoval jsem si, jak se Lucas sesouvá k zemi. Asi jsem si to představil až moc živě, protože moje nohy vypověděly službu a já se čelem dotkl podlahy. 

„Promiň, jseš v pohodě?" zeptal se mě Taeil a nabídl mi pomocnou ruku. Pochopil jsem, že jsem se stal obětí jeho úspěšného neverbálního kouzla. Odignoroval jsem husí kůži, která se mi rázem objevila na zádech a přijal jeho ruku. Vrhli jsme se opět do procvičování a zvláštní pocit odešel stejně rychle, jako i přišel.

„Dnešní hodinu berte jako úvod do neverbální magie. Postupně budeme zkoušet i těžší kouzla. Věřím, že všem to po pár hodinách půjde. Zatím můžete procvičovat na základních kouzlech jako je Lumos, Nox a Wingardium Leviosa. Na závěr se všichni přesuňte do pravé části učebny," splnili jsme povel našeho profesora a vyčkávali, co si pro nás tentokrát připravil. Bývalo zvykem, že na konci skoro každé hodiny si vyzkoušíme i trochu nebezpečná kouzla. Přijde mi to jako dobrý způsob.

„Dnes se zaměříme na kouzlo Bombarda. Bude to velice jednoduché, abyste si neublížili. Toto kouzlo může být při špatném zacházení velice nebezpečné. Chci po vás, abyste seslali kouzlo Bombarda na tuto hromadu polštářů, peřin a dalších různých pytlovin," oznámil nám profesor. Začali jsme od těch, kteří k hromadě byli nejblíže. Bavilo mě pozorovat, jak se zničehonic polštáře rozletí do stran a my se bráníme pomocí štítového kouzla.

Nebylo to těžké jako seslat neverbální kouzlo. Podařilo se mi to hned na poprvé. Byl jsem z toho pochopitelně nadšený. Postupně jsme se vystřídali skoro všichni. Už zbývalo jen pár posledních studentů a pan profesor Kim nás pustí.

„Taehyungu, jste na řadě," připomenul profesor chlapci s havraními rozcuchanými vlasy. Připadalo mi zajímavé, že nás oslovoval jménem. Byl totiž jediný. Asi ho nebavilo, že když přečetl jedno příjmení, otočilo se na něž až příliš mnoho lidí. Já jsem zatím jediný Jeon. Nikoho dalšího s mým příjmením jsem nepotkal.

„Pane Taehyungu, čekáme už jen na vás," zopakoval. Jenže zmiňovaný chlapec se ani nehnul. Stále propaloval profesora chladným a nic neříkajícím pohledem. Skoro jsem si myslel, že nemrká.

„Nemám zájem zkoušet toto zaklínadlo," překvapilo mě, jak hluboký hlas měl. Spíše mluvil potichu, ale jeho hlas podtrhával tu jeho tajemnost. Bylo to opravdu zajímavé.

„Snad nechcete, abych připravil Vaši kolej o body za Vaši nepracovitost. Přidejte se k nám. Vidíte, že to není nic těžkého. Nebo snad máte strach, že kouzlo nedokážete vyvolat? Opravdu-"

„Nepochybuji o svých magických schopnostech, pouze nemám zájem," skončil profesorovi do řeči Taehyung. Já bych si tohle nikdy nedovolil. K členům profesorského sboru chovám respekt a tím, že bych jim přerušil řeč, bych se nezachoval správně. On však k profesorům žádný respekt nemá, co jsem tak stihl zaslechnout. Vždy byl ale zticha a dělal ve výuce. Dnes tomu tak není.

„Pane Kime, nelíbí se mi Váš tón hlasu, se kterým se mnou mluvíte," zvážněl profesor Kim. Bylo to poznat taky tím, že ho oslovil příjmením. My ostatní jsme jen kulili oči a tiše vyčkávali, co se bude dít. Taehyung nic neříkal a dál hleděl profesorovi do očí.

„Nedáváte mi jinou možnost, pane Kime. Budu si muset promluvit s Vaším kolejním profesorem a-"

„BOMBARDA!" ozvalo se těsně předtím, než se polštáře, deky a další pytloviny rozletěly od sebe. Nikdo z nás to neočekával, proto jsme nepoužili štítové kouzlo. Dostal jsem pořádnou ránu od polštáře, který by byl za normálních okolností krásně měkký. Byla to opravdu silné exploze, někteří mí spolužáci dokonce popadali na zem. Profesor Kim ze své hlavy sundal peřinu a chystal se nejspíše seřvat viníka exploze, který nás neinformoval. Bohužel jsem stihl zaregistrovat ránu, kterou vytvořily dveře, a které oznamovaly, že někdo opustil učebnu. Bezpochyby to byl on. Na jeho místě totiž nezůstala ani památka po chlapci s havraními vlasy.

Zachoval jsi se jako malý dítě, Taehyungu

Zněl mi v hlavě hlas až příliš podobný tomu, který má Jennie. Dnešní hodina Obrany mě dokázala vytočit do běla. Zrovna tenhle předmět jsem nevnímal jako problémový. To se však muselo změnit s novým vyučujícím. Nenávidím, kdykoliv mě osloví jménem. Proč dělá bordel v již zažitém pořádku? Jestli si myslí, že tím k nám bude mít blíž, tak se šeredně plete. Ode mě bude stejně daleko, jako kdyby na mě vůbec nemluvil. Moment, to bych mu byl možná i vděčný. Nechápu, co furt ode mě všichni očekávají.

Že se jednoho dne probudím s úsměvem na tváři, budu si to chodbami běhat jak naspeedovaný mrzimor a všem říkat, jak jim to dnes sluší? To se nestane, nikdy. Nikdo mě nemůže nutit dělat věci, které nechci. Já jsem svým pánem, já se rozhodnu. Nebudu poslouchat nějakého třicátníka, co si myslí, že je něco víc než já. Ve skutečnosti je ze mě posraný až za ušima, jen se to snaží zakrýt zájmem. Nenávidím takové lidi. Nenávidím, když někdo strká nos do záležitostí, do kterých jim nic není. 

Zastavil jsem se před prázdnou zdí na chodbě. Silně jsem k sobě stiskl víčka a zhluboka se nadechl. Jakmile jsem oči otevřel, pohlédl jsem na velké kovové dveře. Rozhlédl jsem se kolem sebe, abych se ujistil, že mě nebude nikdo otravovat. Všichni byli na svých hodinách a chodby byly prázdné. Prošel jsem dveřmi do Komnaty nejvyšší potřeby. Objevil jsem ji v 5. ročníku. Uvnitř se nacházelo dřevo. Ať už to byl dřevěný nábytek všech velikostí, či jen velké hromady polínek a nasekaných třísek. Komnata je vždy vybavena tím, co její uživatel potřebuje. Přišel jsem na to hodně rychle. Chodil jsem si sem vybít vztek. 

Pokud, pane profesore, tak toužíte po explozi, tak tady ji máte...

„BOMBARDA MAXIMA" zařval jsem do ticha Komnaty. Hromada dřeva explodovala. Zavřel jsem oči a lehce sykl, když do mě narazilo jedno polínko. Při opětovném pohledu do prostoru jsem viděl tu spoušť, kterou jsem udělal. Většinou mi to stačilo na uklidnění, ale dnes tomu tak nebylo. Nutí mě použít vražedné kouzlo. Kdyby jen tušili, co jsem pomocí tohoto zaklínadla provedl.

Máchal jsem kolem sebe hůlkou, řval zaklínadlo anebo nesmyslná slova. Potřeboval jsem si ulevit. Věci kolem mě lítaly vzduchem. Nejednou mě zasáhly. Nakonec jsem vše zapálil. Všechno to dřevo, které se válelo po podlaze, vzplálo. Ihned se v komnatě rapidně zvýšila teplota. Padl jsem na kolena a pozoroval tu zkázu kolem mě. Má pokožka začala pálit. Byl jsem přímo veprostřed místnosti, kolem mě šlehaly plameny. Po tváři mi stékaly slzy. Zasloužil bych si to. Zasloužil bych si tady uhořet. Bylo by to prospěšnější než zůstávat.

Je to tak správné. To je můj trest za mé činy z minulosti. Nevěřím v dobro a zlo. Nevěřím na štěstí ani na spřízněné duše. Jediné, co mi dodává hněv, je myšlenka, že se osud musí hodně bavit, když mě nechává takto trpět.

Ale... zasloužím si to. Vím to... 

... Tajemství Hada a Orla ...

Kapitola prošla korekcí klarush_s