"Podívej se na to. Že je to čitelné?" strčil mi přímo před obličej Seungmin kus pergamenu. Musel jsem se zaklonit, abych byl vůbec schopný pořádně na písmenka zaostřit.

"Jo," odpověděl jsem nezáživně a odstrčil jeho ruku pryč.

"No a on mi dal M-ko*! Prý že to nepřečte," pokračoval v breptání nejmladší, ale moc jsem ho neposlouchal. Je ale pravda, že špatnou známku dostal neoprávněně. Co se dá ale od Snapea čekat. Sám jsem podvědomě začal psát lehce pomaleji, aby se mé písmo stalo trochu přehlednějším. No ale žádná sláva to tedy nebyla. Jsem ale zvyklí na jeho poznámky, takže mě už asi nepřekvapí.

"Nechápu, že někdo jako on může vůbec učit! Kdo by se stal profesorem, když nesnáší děti a teenagery?!" stěžoval si, zatímco muchlal onen pergamen se špatnou známkou. Hádám, že pak použije rovnací kouzlo, protože zrovna Snape si práce vybírá zpátky. I když v tomhle rozpoložení by byl Seungmin schopen ho klidně nechat vznítit, jen aby Snapea naštval. Já se mu ale nedivím. Nemám ale dostatečně dost kuráže, abych nějak protestoval. Nechci si zavařit u zkoušek.

"Tímhle opravdu nic nevyřešíš, Mine," zasmál se nás společný mrzimorský kamarád Jisung. Lehce jsem se ušklíbl, ale nezvedl hlavu od svého vlastního pergamenu.

"Být tebou Sungu, tak ho moc neprovokuji," varoval svého nejlepšího kamaráda Felix. Mladší havraspár pouze protočil očima, nakonec opravdu vytáhl hůlku a pergamen narovnal tak, že by nikdo nepoznal, v jakém stavu se před chvílí nacházel. Dál jsem jejich konverzaci spíše poslouchal a věnoval se vlastní práci. Přesto jsem párkrát přestal psát a zvedl hlavu. Naši konverzaci přerušil příchod kapitánky havraspárského družstva.

"Sbal se Kooku a pojď. Jdeme se podívat na trénink zmijozelských," zavelela neprodleně Wendy, aniž by mi dala jakýkoliv prostor na protest. Věděl jsem, že nemá cenu se hádat. Moc se mi tam nechtělo a to i přes fakt, že uvidím Taehyunga. Včera jsme spolu nemluvili, ač jsem se ho chtěl zeptat, jak se mu podařilo tak rychle zmizet. Moc mě to nepřekvapuje, vždyť jsem si s ním zažil své, když jsem ho naháněl po hradu, abych mu předal pergamen na projekt. Všiml jsem si ale, že včera nebyl moc v dobré náladě. Ani na obědě a večeři nemluvil se svými přáteli, vlastně jsem ho viděl jen prohodit pár slov s Minhem. Netuším, co se mezi nimi stalo, a vím, že bych do toho neměl strkat nos. Přesto mě to ale zajímá.

"Budete tam taky?" její hlas mě probudil z vlastního proudu myšlenek. Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe, Jeongin se lehce zasmál nad mojí zmateností, a zjistil, že ona otázka nebyla vůbec mířena na mě. Díky Merline za to.

"Samozřejmě, chceme vidět, co nás v neděli čeká," usmál se Jisung a tím se mu jenom zvýrazněli jeho veliké tváře, díky kterým vypadal trochu jako veverka. Je chytačem za Mrzimor, což se dá na první pohled dobře odhadnout. Postavy je spíše drobnější, co je pro chytače ideální.

"Upřímně doufám, že vyhrajete. Jdeme Kooku, čekají na nás!" protočil jsem oči a ignoroval její rázný tón hlasu, když na mě mluvila. Vždyť mi už stejně nehrajeme, nemusí to brát tak vážně. Zvedl jsem se ze židle a s otráveným výrazem následoval svou kapitánku. U vchodu z hradu už stál zbytek našeho družstva, takže jsme se společně vydali k famfrpálovému hřišti. Posadili jsme se na tribuny havraspárské koleje a čekali, až zmijozelští přijdou. Chvíli po nás přišlo i družstvo s jezevcem ve znaku, takže jsem na Jisunga zamával a usmál se. Dnes tu bylo překvapivě dost lidí, ale stále se to nemohlo rovnat zápasům. Jedná se ale o poslední trénink před zápasem, takže většina studentů, co má čas a zajímá se o famfrpál, přišla. 

Kdybych byl na místě zmijozelských, samou nervozitou by se mi klepaly nohy, že bych se na nich ani neudržel. Sám moc dobře vím, jaký to je nepříjemný pocit. A jak se musí cítit Taehyung? Zrovna se objevili na hřišti a první deset minut strávili na zemi, kde se procvičovali a jejich kapitán, Haechan, jim neustále něco říkal. I na tuhle vzdálenost jsem poznal, že ostatní hráči jsou dost podráždění a znudění. Nejspíše se jim trénovat nechtělo a do toho se na ně přišlo podívat tolik lidí. Konečně se odrazili od země a vznesli se do prostoru. Jejich trénink se moc nelišil od toho našeho, ale troufám si tvrdit, že je o trochu náročnější. Hlavně jejich kapitán neustále něco po ostatních pořvává a nechává je opakovat cviky neustále dokola. Možná bych měl začít být za Wendy vděčný.

Abych pravdu řekl, jsem teď dost v rozpacích, co se zápasu týče. Chci aby vyhrál Mrzimor, protože tam mám přátele a hlavně tenhle rok vůbec nevyhráli. Ale v koleji s hadem ve znaku je zas on. Nejsem stále rozhodnutý. Chtěl bych fandit oběma stranám, ale to veřejně opravdu nemůžu. Takže to stejně dopadne tak, že budu na oko fandit mrzimorským, ač uvnitř sebe budu válčit. Doufám, že to Taehyungovi nebude vadit. Nerad bych se s ním pohádal, když to je mezi námi teď celkem v pohodě. 

"Znova Kime!" zařval po mně opět ten vůl, který dnes nezavřel klapačku. Zatnul jsem čelist a již po třetí se vrhl na slalom. Fakt jsem přestával mít trpělivost. Mám dojem, že od té doby co jsme se nepohodly na bouřkovém tréninku, tak je na mě obzvlášť vysazení. Olej do ohně přidala jeho 'úžasná' přítelkyně, která nedokázala vystát pravdu, že je její přítel debil první třídy. nechápu, co na něm Irene vidí.

"Přestaň to flákat, nebo tě to nechám letět ještě jednou," vyhrožoval s úšklebkem na tváři, zatímco mě obletět 15 koleček po obvodu hřiště. Protočil jsem očima, ale vydal se splnit jeho rozkaz. Nutno dodat, že s dost velkou nechutí. Letěl jsem svým obvyklým tempem, nechci se před zápasem nějak vysílit. Bohužel 'náš' kapitán byl jiného názoru.

"Rychleji Kime!"

"Ať si to jde lítat sám, kokot jeden," zamumlal jsem si, ale lehce se předklonil dopředu a nabral rychlost. Nevšímal jsem si moc okolí, nezajímalo mě, kolik lidí vlastně přišlo, chtěl jsem co nejdříve vypadnout.

"Řekl jsem rychleji!" zatnul jsem ruce, až jsem si tím tlakem natrhl rány na předloktí, a malý pramínek krve stékal na násadu koštěte. Letěl jsem již opravdu rychle, vítr mi pískal kolem uší a ani jsem nestihl počítat, kolikrát jsem vlastně hřiště obletěl. Po nějaké době se mi už motala hlava a potřeboval jsem zpomalit. Usoudil jsem, že už jsem se nalítal dost, a tak zpomalil a zamířil do středu hřiště.

"Co to mělo znamenat Kime?! Tímhle tempem Zlatonku fakt nechytíš. Znova!" myslel jsem, že vyskočím z podoby, když toto vyslovil.

"Běž do prdele, už to znova neletím!" řekl jsem dost jasně svým hlubším hlasem.

"Nezájem, chci vidět výsledky," tak to už na mě bylo opravdu moc. Zmáčkl jsem násadu natolik, že se divím, že nepraskla.

"Řekl jsem, že už to znova neletím," dal jsem důraz na každé slovo, snad jako kdybych mu dával šanci, si svůj rozkaz rozmyslet. Dostalo se mi však úplně stejné odpovědi jako předtím.

"Kdyby jsi se totiž neflákal zavřený u sebe v pokoji, měl bys možná nějakou fyzičku. Přestaň fňukat jako malý děcko a leť."

"Naser si, končím," a bez jakéhokoliv dalšího slova jsem se rozletěl k zemi, abych mohl z koštěte sesednout a odebrat se někam do prdele. Pravděpodobně ale skončím v Komnatě nejvyšší potřeby.

"Ještě jsem trénink neukončil, Kime, vrať se!" zařval po mně, až si myslím, že to slyšeli i ti na tribunách. Ignoroval jsem ho a letěl dál. Zaslechl jsem ještě něco o Snapeovi, ale ten je pro mě stejně důležitý, jako tenhle imbecil, takže se vlastně nic naděje. Nohama jsem se dotkl trávy a svižným krokem jsem zamířil do šaten, abych se co nejrychleji převlékl a odebral se do hradu. Čím dál jsem od hřiště byl, tím více jsem by naštvaný. Ignoroval jsem pramínky krve vytékajíc z malých ranek na mém předloktí, stejně tam dnes přibydou další.

... Tajemství Hada a Orla ...

*M-ko = známky se v Bradavicích dělí následovně: V = výborné, N = nad očekávání, P = přijatelné, M = mizerné, H = hrozné a T = troll. S prvními třemi u zkoušek projdete, se zbytkem vás nepustí k dalšímu studiu onoho předmětu.

Další kapitola: SAY MY NAME ONE MORE TIME