"Děkuji, že jsi přišel. Můžeš jít," usmál se na mě Brumbál a rukou pokynul ke dveřím. Ještě mi nabídl nějaké žluté bonbóny, které jsem s lehce znechuceným výrazem odmítl. Vyšel jsem ven z jeho kanceláře a mířil si to do sklepení. Lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi neulevilo. Všechen ten tlak ze mě postupně opadá, ale abych se musel vyzpovídávat řediteli, tak blbě na tom zas nejsem, nebo? Vlastně jsem mu nic neřekl, jenom to, co věděl od Jennie. S mojí minulostí byl proti mé vůli obeznámen a jen díky tomu mám povoleno sem tam nějaké hodiny vynechat, pokud na tom budu blbě. Jenže tenhle rok jsem častěji ve svém pokoji než v lavici, což se ostatním moc nelíbí. Prý si budu muset doplnit učivo a byly mi domluveny náhradní termíny.

Hned první ráno, co jsem se na koleji objevil, jsem byl seřván Haechanem, že co si to dovoluju takto chybět. Moc toho neřekl, protože dostal od Irene takovou facku, že málem dostal druhou o zeď. Trochu mě tímto činem zaskočila. Kdyby to udělala Jennie, nepřekvapilo by mě to. Když už je řeč o mé kamarádce, ta se mi buď vyhýbá, nebo se ke mně chová jak k pětiletému frackovi. Ani jí jsem neřekl všechno, co se mi za ty tři týdny v hlavě událo. Nevím, jak by na to reagovala. Sám jsem z toho zmatený. Chápu jejich starost a opravdu se snažím, ale jsou věci, o kterých by radši vědět neměli. Například Silvestr nebo skleník...

"Jedovatá zmije," vyslovil jsem heslo a prošel velkými mohutnými dveřmi. Ze svého pokoje jsem si vyndal učení a přesunul se do společenské místnosti ke stolu, kde již seděli mí přátelé. Tak nějak jsem od nich dostal zákaz zavírat se v pokoji. Posadil jsem se ke stolu a otevřel si učebnici na Obranu. Podepřel jsem si hlavu, začal ignorovat hlasy ostatních a začetl se do teorie. Naštěstí se nejednalo o nic náročného, takže mi nedělalo problém textu porozumět. Na kus papíru jsem si napsal nějaké praktické cvičení na až se najde vhodná chvíle. Teorie mi rozhodně nestačí.

"Sakra," zaklel Minho sedíc kousek ode mě svírajíc štos papírů. Vypsal si nějaké otázky, které by se mohli u zkoušet objevit. 

"Co nevíš?" optala se nejstarší a odložila časopis na stůl.

"Zaklínadlo Movere, vůbec si nedokážu vybavit, jestli jsme o něm mluvili," Minho nechal Irene nahlédnout do papírů, aby se ujistila o názvu. Ani jeden nevěděl. Chvíli si zkoušeli tipovat, což už mi teda došla trpělivost.

"Movere, jde o kletbu černé magie úplného spoutání. Používá se ve frázi Non Debes Movere, což doslovně znamená: nesmíš se pohnout. Je to obdoba kouzla Petrificus Totalus," řekl jsem přednáškovým tónem hlasu a ani nevzhlédl od učebnice. Cítil jsem jejich šokované pohledy a následně slyšel skřípání brka a pergamen. Jemně se mi zvedl pravý koutek a byl jsem na sebe hrdý.

"Děkuji Taehyungu, nenapadlo mě, že by tam mohli být otázky na černou magii," přiznal a podrbal se ve vlasech.

"Můžu tě něco naučit," vyhrkl jsem a narovnal hlavu.

"V žádném případě!" zvýšila hlas Irene s vyděšeným pohledem.

"Myslel jsem teoreticky," zamračil jsem se a chvíli vedl válku pohledů s starší dívkou, jenže po chvíli uhnula. Vzala si svůj časopis a uvelebila se na židli. Časopis si strčila přímo před obličej a já hned věděl, že se urazila.

"Děkuji za nabídku, ale zatím ne. Pokud objevím více otázek, popřemýšlím o tom," řekl Minho, na kterého jsem málem zapomněl, jak jsem pozoroval Irene. Kývl jsem na něj hlavou a vrátil se k učení. Ne moc dlouho poté se do společenské místnosti nahrnuli většina hráčů famfrpálového týmu a v tomto prostředí se již učit nedalo. Zvedl jsem se, popadl svoje věci tak, aby mi nespadli, a vydal se k východu.

"Kam jdeš, Taehyungu?" ozvalo se, když jsem se jen pár kroky vzdálil od stolu. Zavřel jsem oči a zhluboka vydechl. 

"To mě teď budete hlídat na každém kroku?" zeptal jsem se jízlivě.

"Nediv se nám, že se zajímáme o to, kde jsi a co se děje," rozumím tomu, ale přesto mi to přijde zbytečné. Doufám, že je to po nějaké době přestane bavit. Stačí, že se vždy vyptávala Jennie, teď budou všichni.

"Jdu do knihovny, tvůj přítel má děsně otravný hlas. Pak pro mě zajděte," řekl jsem a raději nečekal na její reakci. Nevím, jestli s Haechanem chodí nebo ne, ale před tím, než jsem se zavřel do pokoje, se k sobě docela měli. Je mi to ukradené, ať si dělá, co chce, stále k němu budu cítit odpor. Prošel jsem dveřmi a vydal se na cestu hradem. Sem tam se na mě nějaký student vyděšeně podíval či si na mě ukázal prstem, snad jako kdybych byl nějaké zvíře na výstavě. Ač jsem se to naučil ignorovat, nikdy jsem se s tím nesžil. Prošel jsem kolem madam Pinceové, která se mi zdála překvapená, že mě vůbec vidí, a zamířil do útrob knihovny. Vždy jsem si vybíral místa někde v rohu či u zdi. Procházel jsem kolem sekce s omezeným přístupem, kam jsem bohužel nikdy nedostal povolení jít, nejspíše se báli, že bych je proklel, proto jsem se tam několikrát v noci proplížil ve své tygří podobě, jsem zaslechl něčí zpěv. Ten hlas jsem znal až příliš dobře. Udělal jsem několik kroků a zašel do zadní uličky, kde jsem ho konečně uviděl. Nevšiml si mě a dál třídil hromádku knih, kterou měl na stole. Nemohl jsem si pomoc, ale na tvář se mi lehce uvolnila. Zpíval opravdu krásně.

"Kde jsi se to naučil?" zeptal jsem se ze stejného místa, ze kterého jsem ho pozoroval. Trhl sebou a zmateně se rozhlédl kolem sebe. Když si mě konečně všiml, na plaše se usmál.

"Co tím myslíš?"

"Kde jsi se naučil zpívat?" upřesnil jsem svoji otázku a udělal několik kroků blíže jeho osobě. Každý jsme byli na opačné straně uličky.

"Mamka se v mládí věnovala zpěvu. Chtěla být zpěvačkou, ale nevyšlo jí to. Jako malý jsem ji rád poslouchal, tak jsem ji přesvědčil, aby mě to též naučila," objasnil mi a knihu, kterou třímal v ruce, vložil do jedné z polic. Došel jsem až k němu a prohlídl si hromádku knih, co měl na stole.

"Na lektvarech jsem měl opět hlavu v oblacích a nechal se chytit," upřesnil a vzal vrchní knížku, aby ji mohl správně zařadit. Nepatrně jsem kývl hlavou a posadil se k onomu stolu. Nějak se mi už nechtělo jít někam dál. Jungkook se lehce nahnul, aby se podíval, co to vlastně v ruce držím. Vypadá to, že pochopil můj záměr jít se do knihovny učit, v mém případě si doplnit látku. Nalistoval jsem stránku, kde jsem skončil, a pokračoval v čtení. bylo tu příjemné ticho, Jungkook si postupně začal broukat, a tak mi učení šlo opravdu rychle. Už mi zbývala pouze astronomie.  

Rozložil jsem na stůl mapu noční oblohy. Západní a východní část jsem měl již hotovou, ten zbytek je pro mě příliš náročný. Je tam spoustu hvězd až moc blízko sebe. Když jsem se naposledy pokoušel nějak vydedukovat, co by mohlo být co, tak jsem se akorát naštval a jen tak tak jsem se udržel, abych mapu nenechal vznítit. Podepřel jsem si hlavu a hlasitěji, než jsem chtěl, vydechl.

"Chceš, abych ti opět pomohl?" zeptal se mě a došel až ke stolu.

"Máš svou práci."

"Už to skoro mám," usmál se a přitáhl si židli tak, aby si mohl sednout přímo vedle mě. Cítil jsem, jak se mé tělo napnulo a dýchání se stalo mírně těžší. Nevzpomínám si, kdy jsem měl někdy takovou reakci na někoho blízkost. Je taky pravda, že si jen tak někoho takto nepustím. Jungkook seděl opravdu blízko, ale nevypadalo, že by mu to vadilo. Za tu ale krátkou dobu se na mě ani nepodíval a očima studoval mapu. 

"Podívej se, tyhle dvě hvězdy mimo, to je Pec. A tady ta dlouhá klikatá čára," prsty přejížděl po pergamenu a spojoval tak několik hvězdy do jedné čáry.

"Posloucháš mě?"

"C-Co?" zakoktal jsem a trhl hlavou k jeho obličeji. Ani jsem si nevšiml, že něco říkal, natož na co jsem vlastně hleděl a myslel. 

"Říkal jsem, že se to souhvězdí jmenuje Eridanus. Můžeš ho zakreslit i s tou Pecí," naznačil hlavou a opřel se o opěradlo židle, aby mi udělal prostor. Uchopil jsem brk a namočil ho do červeného inkoustu. Spojil jsem všechny hvězdy, po kterých před chvíli ještě jezdil svým prstem. Nevím, proč na to pořád myslím, proč mě to tolik zaujalo.

"Teď se vrhneme na Orion, tak mě pozorně poslouchej," upozornil mě a opět se shýbnul k mapě. Ukazoval mi, jaké hvězdy mám propojit. Pečlivě jsem jeho pokyny prováděl a sem tam zvedl zrak, abych se na něj podíval a ujistil se, že vše dělám správně. Pokaždé, když se na mě usmál, mě tak zvláštně uvnitř zahřálo. Dále jsme společně udělali souhvězdí Jednorožec a Velký Pes. Když jsme se chtěli vrhnout na Zajíce, uslyšeli jsme zvuky podpatek o podlahu. Jungkook se vymrštil do vzduchu, židli zasunul na správné místo a čapl do ruky vrchní knížku z hromádky. Než jsem stihl jakkoliv reagovat, objevila se na opačné straně uličky madam Pinceová.

"Už máte hotovo, pane Jeone?" zeptala se se svým skřípavým hlasem a mě si změřila pohledem.

"Ještě ne madam. Do jedné z nich jsem se začetl, ale ujišťuji Vás, že je všechny správně zařadím," použil svůj typický úsměv, díky kterému mi připomínal králíčka. Měl trošku výraznější přední zuby jako králíček.

"Dobrá, potřebuji si něco vyřídit s profesorkou McGonagallovou, tak ne že tady něco ztropíte. Jste tu jediní," změřila si nás oba přísným pohledem a potom, co ji Jungkook ujistil, že budeme naprosto vzorní, tak se otočila na svém podpatku a vydala se pryč.

"Promiň Tae, ale musím je fakt roztřídit. Zvládneš to už sám, viď?" přikývl jsem, zatímco vzal několik vrchních knih a odešel do vedlejší uličky. Pozoroval jsem ho, dokud nezmizel mezi policemi. Vydechl jsem přebytečný vzduch z plic a podíval se na mapu. Opravdu mi toho moc nezbývalo. Dodělal jsem i severní část oblohy a byl se svým výtvorem spokojený. Původně jsem chtěl mapu srolovat a uklidit, ale rozhodl jsem se počkat na něj, aby mi ji zkontroloval. Opravdu nevím, kde se to ve mně bere. Za normálních okolností bych se zvedl a odešel. Už mám všechno hotové, tak proč tu zůstávám? Proč se mi odtud nechce a mám potřebu tu zůstat? Proč chci být s n-

"Už máš hotovo?!" ozvalo se radostně kousek ode mě. Jungkook se zapřel o stůl, kousek od mé ruky, kterou jsem tam měl položenou, a svýma krásnýma očima si mapu prohlížel. Byl jsem ještě trochu mimo a ponořen do svých myšlenek, přesto jsem se lehce usmál, když mě Jungkook pochválil.

"Tae, měli bychom začít tu esej na Přeměnu. Za týden ji odevzdáváme," řekl s vážnou tváří. Moc se mi do toho nechtělo, ale jsem si vědom toho, že se tomu nevyhneme. Navíc, jak již říkal, nemáme moc času. Proto jsem vytáhl prázdný pergamen, zatímco Jungkook rychle roznesl zbývající knihy, moc jich nezbývalo, a úhledným písmem napsal nadpis: Možnosti lidské transfigurace.

"Jak chceš začít?" zeptal jsem se ho a zároveň si u toho uvědomil, jak málo oproti němu mluvím.

"Nejdřív bych dal nějaké základní shrnutí a co všechno mají společné. Pak bych naopak rozebíral rozdíly. Začal bych zvěromagií, co říkáš?" usmál se na mě. S jeho návrhem jsem neměl problém a začal psát. Chvilku nám trvalo, než jsme se sehráli. Jungkook vždy něco řekl a já to převedl na pergamen. Sem tam jsem taky vyslovil své myšlenky ohledně tématu. Celkově mohu říct, že se mi s ním pracovalo příjemně. Cítil jsem se spokojeně a klidně, jako kdybych mohl být sám sebou.

"Tae, mohl bys mi říct něco o tvé zvěromagii?" požádal mě jemným tónem hlasu. Mírně jsem se napnul a zahleděl se na pergamen. Nerad mluvím o věcech tykajících se mě samého či mé rodiny, což zvěromagie rozhodně je. Navíc jsem dnes byl na výslechu od Brumbála, který mě dost psychicky vysílil.

"Nemusí, pokud nechceš, jen mě to zajímá," řekl a pohladil mě po dlani. Hned jsem se na ni podíval. Bylo to jen jedno pohlazení, svou ruku hned stáhl, ale bylo mi to příjemné. Chtěl bych, aby to udělal ještě jednou. Posunul jsem svou ruku až k té jeho, o kterou jsem se otřel. Navázali jsme spolu krátký oční kontakt než jsme se zas podívali na naše ruce. Nedlouho po té opravdu Jungkook svou ruku zvedl a chytl mou dlaň, propletl si se mnou prsty a palcem mi jemně přejížděl po hřbetu ruky. Srdce mi začalo být jak splašené a v břiše se rozlétl ten zvláštní pocit, který vždy mívám, když se mě dotkne.

"Z matčiny strany si předáváme emoční kletbu, kdy silnější emoce dokáží změnit náš zevnějšek. Je to takový druh metamorfomagie, ale nedokážeme to korigovat. Matčin předek, který byl metamorfomág se snažil tuto schopnost předat na své potomky, ale nedařilo se mu to, tak začal experimentovat s černou magií. Nakonec, jak sám vidíš, se mu to podařilo. U mě se tato kletba moc neprojevovala, většinou se mi měnila barva očí. Až když jsem se v 2. ročníku v Kruvalu naučil zvěromagii, tak se kletba plně projevila," nevím, kdy jsem naposledy takto dlouho mluvil s někým jiným než se sebou či mým prokletým hlasem v hlavě. Nezdálo se mi to ale tak těžké, možná protože to byl zrovna on, možná protože mě stále držel za ruku.

"Takže tenkrát veku, když jsem málem dostal pěstí, jsi byl naštvaný?" vybavil se mi ten den, kdy jsem viděl toho zmrda, jak se vysmívá Jungkookovi. Měl jsem chuť ho rozcupovat na kousky. Tenkrát jsem byl hodně zmatený, proč jsem to udělal. Teď už tuším, ale nejsem si tím jist. Nikdy jsem nic takového nezažil, takže se mohu jen domnívat, ale s jistotou mohu říct, že mi Jungkook není lhostejný a je mi sympatický. 

"Ano," řekl jsem trochu tišeji, snad jako bych se za to styděl.

"Děkuji, že jsi mě tenkrát zachránil," mluvil stejně tiše jako já a na tváři měl hřejivý úsměv. Navázal jsem s ním oční kontakt a navzájem jsme se dívali nejen do očí, ale postupně si prohlíželi celý obličej. Jak může být někdo tak dokonalý jako on? Jeho krásné oříškové oči, pár pih na jeho tváři, narůžovělé nadýchané rty, které- 

Všechny myšlenky se rozplynuly, když jsem ucítil ony rty na těch svých. Byl jsem jeho činem trochu zaskočen. Cítil jsem, jak se chtěl odtáhnout, a tak pár-vteřinový dotyk našich rtů přerušit, ale to jsem nechtěl dovolit. Chytl jsem ho za týl a přitiskl ho k sobě. Je to tak dobré a příjemné, nechci, aby to skončilo. Začali jsme rty pohybovat proti sobě a mně se hned vybavila silvestrovská noc, kdy mě Jungkook tiskl ke zdi kousek od vstupu do zmijozelské koleje. Naklonil jsem svou hlavu lehce doprava, abych mu mohl být ještě blíž. Museli jsme se ale rozdělit, abychom se mohli nadechnout. Avšak mě to nestačilo. Snad jako by jeho rty byly drogou.

Zvedl jsem se za židle a jeho též jedním tahem ruky postavil na nohy. Hned jsem se k němu nalepil a opět tiskl své rty na ty jeho. Nikdy jsem s nikým nelíbal, pokud nepočítám mé oné tři, vlastně již čtyři, události v opilosti. Teď bych to ale dělal pořád. Natiskl jsem ho zády na regál s policemi a ruce měl položené na jeho bocích. I přes oblečení jsem cítil, jak je jeho pokožka oproti té mé tak horká. Obmotal mi ruce kolem krku a tiskl mě k sobě nazpět, dlaní zajel do mých vlasů, načež ze mě vyšel mručivý zvuk, který jsem nedokázal korigovat. Jeho to ale nevyvedlo z míry a pokračoval v již rychlejším a dravějším líbání. Ruce jsem obtočil kolem jeho pasu a dlaněmi mu začal hladit záda.

"Mhmm... T-Tae..." zamručel, když jsme se od sebe na pár centimetrů vzdálili, abychom si doplnili kyslík. Sklouzl jsme pohledem na jeho rty, které již byly lehce nateklé a červené. Vypadal ještě víc roztomileji. Opět jsme se začali líbat, tentokrát více pomaleji, ale za to detailněji. Najednou jsem měl touhu věřit, že nebe skutečně existuje.

"Myslíte, že s námi Taehyung půjde?" rychle mě od sebe odstrčil, já jsem to udělat nemohl, protože za ním byl onen regál. Panicky jsme se po sobě podívali, zatímco se k nám blížili mí přátele, které se nadalo přeslechnout. Rychle jsem se posadil na své původní místo a prohlédl si naší dosavadní práci. Jungkook vzal do ruky nějakou knihu a nalistoval na náhodnou stránku, zatímco byl otočený ke mně zády.

"Tae, proč vždy chodíš až dozadu a- Ahoj?" vypadlo z překvapené Jennie.

"J-Jé, ahoj," odvětil rychle Jungkook s rudými lícemi.

"Nečekala jsem, že tě tu potkám, Jungkookshii. Pracujete na vašem projektu?" nechápavě a zamračeně jsem střelil pohledem jak po ní, tak po Jungkookovi. Navíc se mě píchlo u srdce, od kdy se ti dva znají? A Jennie si toho všimla.

"To víš, Jungkookshii se po tobě sháněl, tak jsme si trochu popovídali, že ano?" nemám rád, když mluví takto přehnaně sladce. Pouze jsem přikývl a zahleděl se do pergamenu.

"Už půjdu, aby se po mě Jisoo nesháněla. Rád jsem vás viděl. Ahoj Tae," řekl trochu uspěchaně a prošel kolem mých přátel. Stejně se na mě stihl usmát, což u mě opět vyvolalo onen hřejivý pocit. Radši jsem sklopil pohled, aby si toho náhodou nevšimli.

"Tak Tae, jo?" řekla laškovně Jennie a posadila se na místo, kde ještě před chvílí seděl on. Pouze jsem protočil očima a pergamen před sebou sroloval. Vzal jsem si všechny svoje věci a dal se na odchod, zatímco mě ostatní následovali. Na tvář se mi vkladl jemný úsměv. 

... Tajemství Hada a Orla ...

Další kapitola: I ADMIT I'M A LITTLE SCARED