"Fakt si myslím, že jsem to napsal správně, ale teď když nad tím více uvažuju, začínám pochybovat," řekl trochu sklíčeně Seungmin sedíc naproti mně. Podepřel si hlavu rukou a posmutněle se díval na svou skleničku s vodou.

"Hlavu vzhůru Mine, pravé zkoušky NKÚ jsou až v červnu. Máš ještě čtyři měsíce na přípravu," snažil jsem se ho povzbudit a i trochu se mi to podařilo. Vzpomínám si, jak jsem byl minulý rok nervózní. Musel jsem projít nejlépe všemi předměty, aby mi rodiče dovolili jet sem, do Bradavic. Trochu mi to ulétlo u Bylinkářství a Dějin čar a kouzel, ale naštěstí jsem doma vysvětlil, že tyto předměty nejsou vůbec důležité. I když bývá časté, že si studenti Lektvarů vybírají Bylinkářství. Kdybych si předměty mohl vybrat znovu, Lektvary bych s radostí vyškrtl. Bohužel jsem budu muset studovat ještě další rok a následně z nich skládat OVCE. Jak se mi to podaří, to zatím nevím.

"Mám ale pocit, že je to strašně málo času, a já nic neumím," řekl, načež jsem protočil očima.

"Seungmine, jsi jeden z nejchytřejších studentů ve svém ročníku. Opravdu se nemáš čeho bát," usmál jsem se na něj a zakousl se do svého zapečeného toustu. Zbytečně se stresuje. Věřím tomu, že ale zbytečně, rozhodně by ale neměl zkoušky podcenit. Stresovat se ve zdravém množství by se měl každý. Spokojeně jsem dál obědval a věnoval se konverzaci se Seungminem, ale občas mi pohled utekl na stůl za ním. Už několik dní marně čekám, až se tam objeví a... vlastně nevím, co se stane, až ho tam opět uvidím.

Jsem zmatený. Opravdu hodně zmatený. To, co se stalo ve skleníku, mi hlava prostě nebere. Co se to s ním stalo. Čekal jsem snad všechno, že se mi vysměje či pošle do prdele, že je to můj problém, ale rozhodně ne to, že se mě začne bát. Co se to s ním vůbec stalo? Jeho tělo se klepalo, snad jako kdyby měl nějaký záchvat. Nerozumím tomu, ale zároveň se mi od toho dne ulevilo. Zná pravdu, dokázal jsem se mu vyznat. Teď ví, jak se cítím. Na jednu stranu mi spadl kámen ze srdce, na tu druhou mi naháněl obrovský strach. Taehyung je vrah!

Začínám se ztrácet v tom, co je pravda a co ne. Řekl, že zabil svého bratra a že by byl schopný zabít i mě. Opravdu by to udělal, kdybych ho naštval? A co ten student z Kruvalu? Též ho zabil, či to je jen sprostá pomluva. Shoda náhod? A kdy se to všechno stalo, jak je to dlouho. Taehyung ve mně budí samé otázky a žádné odpovědi. Proč ho nemůžu poznat? Schovává snad něco horšího, než je vražda jeho vlastního bratra? Chtěl bych vědět, co se skrývá za tou bledou maskou, ale mám strach. Děsí mě představa, co všechno bych se dozvěděl. Možná má pravdu. Nemůžu k němu nic cítit. Neměl bych... jenže to už teď asi neovlivním. Usilovně jsem se snažil celý jeden měsíc a nenašel jsem jedinou změnu. Proč je to tak komplikované?

"Jungkooku?"

"U Merlina!" slabě jsem vykřikl a trhl sebou.

"Nemůžete mě takhle děsit," řekl jsem a chytl se za místo, kde se nachází srdce, "moment, kde jsi se tady vzala Jisoo?"

"Profesor Kim si potřeboval něco zařídit, takže nám skončila hodina dřív. Co to mělo znamenat, Kooku?" zeptala se, načež jsem tázavě naklonil hlavu do strany. Co tím myslí?

"Civěl si do blba několik minut a nereagoval," vysvětlil mi Seungmin a zvláštně si mě prohlížel

"Vše v pohodě?" ujistila se starší. 

"Jo, jen jsem se zamyslel," ujistil jsem je a podrbal se na zátylku. Opravdu jsem byl mimo? Tak moc jsem přemýšlel nad Taehyungem, že jsem ztratil pojem o svém okolí. Poslouchal jsem ještě konverzaci svých přátel, ale moc se do ní nezapojoval. Několikrát mi ještě utekl pohled ke zmijozelskému stolu, snad jako kdybych doufal, že se tam zjeví. Snad je v pořádku. Neměl jsem ho tam nechávat

"Potřebuju si ještě něco zařídit, uvidíme se po tréninku," usmál jsem se na své přátele a zvedl se ze svého místa. Snažil jsem se ignorovat jejich zkoumavé pohledy a mířil k mohutným dveřím vedoucích z Velké síně. Tuší něco, vím to. Aby ne, když Jisoo mi dělala spojku s Taehyungem při minulých projektech. Nevím, co Primusce řekla, ale musela najít nějaký dobrý důvod. Opravdu je teď nebezpečná. Ale jak Seungmin získal nějaké to podezření, to opravdu netuším. Ano, dával jsem jim spoustu náznaků, že mi Taehyung nevadí, ale snad nikdy na mně nebylo poznat, že jsem do něj zamilovaný. Vždyť sám jsem si to uvědomil těsně před vánočními prázdninami a pak už byly pryč. Nebo moje tělo mluvilo dřív, než jsem si to stihl uvědomit mozek. Mohl něco poznat z mé řeči těla? Třeba-

"Pozor!" ozvalo se a rázem jsem ležel rozpláclý na zemi. Sykl jsem, protože jsem ucítil palčivou bolest ve svém pravém zápěstí. Když jsem se narovnal, strnul jsem, protože se kolem mě shromáždilo hned několik studentů a to ne leckteré koleje. Až teď jsem si všiml, koho jsem vlastně srazil k zemi.

"Jennie, nestalo se ti nic?" ptala se starostlivě dívka, kterou jsem znal jen od vidění, protože se mnou chodila do ročníku.

"Jsem v pořádku, Jessico. Nechte ho být," jakmile svůj rozkaz vyslovila, zmijozelští chlapci, kteří se nade mnou skláněli a bránili mi v tom, abych se postavil, se rozestoupili. Výrazně jsem polkl a postavil se na nohy.

"Ty musíš být Jungkook, že ano?" řekl zničehonic zmijozelská princezna a prohlédla si mě od hlavy až k patě. Bylo to docela nepříjemné, protože ji všichni přítomní následovali. Cítil jsem se, jako kdybych před nimi stál nahý.

"Jess, zaber naše obvyklá místa," usmála se a rukou mávla v prostoru chodby. Zmiňovaná dívka se lehce usmála, následně po mně hodila klasický zmijozelský pohled a se zástupem dalších kluků se vydala chodbou pryč. Přede mnou zůstala jen Jennie, vysoký blonďák a zmijozelský prefekt za 5. ročník. 'Přátelé Taehyunga' problesklo mi hlavou.

"Ještě jsme neměli tu čest tě poznat osobně," bylo pro mě překvapením, že se na mě usmívala. Nedokážu říct, jestli to byl či nebyl falešný úsměv, ale moc mě to v tuhle chvíli nezajímalo.

"Mě jistě znáš, jsem Kim Jennie. Tohle je Lee Minho, prefekt 5. ročníku, a vedle něj Hwang Hyunjin. Určitě ho znáš z-"

"Famfrpálu, ano vzpomínám si," bylo asi neslušné skákat do řeči, ale nevydržel jsem to.

"Ano, a ty jsi..." čekala, až větu dokončím.

"Jeon Jungkook," stiskl jsem její nabízenou ruku, která překvapivě nebyla vůbec chladná. Pravděpodobně to bude výsada jen toho jednoho zmijozela.

"Jsem ráda, že tě konečně poznávám, když z Taehyunga člověk nic nedostane," ušklíbla se směrem ke svým přátelům a znovu si mě prohlédla, tentokrát od paty až ke špičce hlavy. Hele, taky si jí neprohlížím už jenom z důvodu, že má opravdu krátkou sukni a nechci, aby se na mě ti dva vrhli! Stejně jsem si vzpomenul na to, že tohle je dívka, která je či byla Taehyungovi stejně blízko jako já. A teď myslím fyzicky, což mě zrovna šťastným nedělalo. Je opravdu krásná.

"Mohl bych se vás na něco zeptat?" vyhrkl jsem najednou, až jsem tím překvapil sebe samého.

"Záleží na tom, o co jde," odpověděl mi Minho. Nervózně jsem stiskl ruku v pěst, což jsem dělat neměl, protože v mém pravém zápěstí stále tepala bolest. Zhluboka jsme se nadechl, abych si dodal trochu odvahy. 

"Kde je teď Taehyung?" vyslovit tuto otázku pro mě bylo tak těžké a zároveň uklidňující. Všem třem se přes obličej mihnul mírný šok.

"Proč se zajímáš?" vyhrkl hned blonďák, který doslova prahl po mé odpovědi. Lehce jsem se kousl do jazyka a přemýšlel, jak sestavit svoje myšlenky do plynulé věty.

"Máme společný projekt na Přeměnu," vysvětlil jsem a čekal na jejich odezvu.

"Taehyungshii se teď necítí moc dobře. Kdy máte termín?" promluvila po chvíli ticha Jennie.

"Do začátku března."

"To je ještě čas. Zatím můžeš začít sám," řekl Minho, načež jsem se zamračil. Začít projekt sám, nebo dělat projekt sám?

"Něco v nepořádku, Jeone?" zeptal se mě varovným tónem Hyunjin.

"Ne, jen... skoro všechno jsem dělal sám. Doufal jsem, že by Taehyung mohl přiložit taky ruku k dílu," vysvětlil jsem jim se zklamáním v hlase. Stejně to dopadne jako minule.

"Poslouchej mě, Jungkooku. Taehyung se teď necítí dobře. Dej mu pár... dní," vyslovila po sekundě přemýšlení, ale nevypadalo to, že svým slovům moc věří, "a určitě ti pomůže. Nějak ho k tomu dokopeme, ale teď opravdu není vhodná doba se hádat a přetahovat se o to, kolik toho kdo udělal, chápeš?"

"Chápu," odpověděl jsem trochu tišeji, zatímco jsem zpracovával její slova. Musím uznat, že Jennie je opravdu chytrá. Nepůsobí totiž tak.

"Ty se o Taehyunga docela zajímáš, co?" řekl najednou Hyunjin s úšklebkem na tváři. Moc dlouho mu ale nevydržel, protože ho jeho kamarád bouchnul loktem do žeber. Jennie nad jejich chováním pouze protočila očima.

"Nevšímej si ho. I když... to by mě taky zajímalo, kdy jste spolu naposledy mluvili?" cítil jsem, jak moje tělo strnulo, snad jako kdyby se chtělo proměnit v kus ledu.

"No... asi před... týdnem?" řekl jsem nejistě.

"Kdy konkrétně?" stále se zajímala. všiml jsem si ale, že její pohled zostřil. 

"Ehm... pondělí?" fakt jsem se začal cítit nekomfortně. Hlavně když se na mě podívali i dva chlapci, kteří se do té doby hašteřili.

"V pondělí?" zeptal se s šokem Hyunjin. Přikývl jsem a jen pozoroval, jak si vyměňovali navzájem pohledy. Zmijozelsky opravdu nemluvím.

"O čem jste spolu mluvili?" z jejího tónu hlasu sršela podezřívavost. Její pohled se již změnil do analytického, a opravdu detailně si mě prohlížela. Snad jako by se mi snažila dívat do duše. Budu doufat, že neumí nitrozpyt*. To bych ale poznal, ne?  Byl jsem zahnán do kouta. Jasně mi došlo, že je s Taehyungem něco v nepořádku a oni teď hledají příčinu. A tou příčinou jsem já, jen nevím úplně proč? To bych ho nejdříve musel znát, abych mohl pochopit, proč se tak zachoval. Co když jsem v něm probudil něco, na co chtěl zapomenout? Má pravdu, vůbec ho neznám.

"Jungkooku, všechno v pohodě?" ozvalo se za mými zády, načež jsem se podíval na chlapce s vlasy mezi stříbrnou a blond, který patřil do mé koleje. Přísně si všechny tři zmijozely prohlédl. 

"Nic se neděje, Hyung," ujistil jsem ho a snažil se u toho znít přesvědčivě.

"No nic, my už musíme jít. Rádi jsme tě poznali, Jungkooku," řekla s úsměvem Jennie, ale když vyslovovala moje jméno, její koutky spadly a opět na mě vrhla svůj podezřívavý pohled. Falešně jsem se lehce usmál a pozoroval je, jak odcházeli.

"Co se tady dělo?" zeptal se mě hned Yoongi s lehce podrážděným hlasem. 

"Říkám, že vůbec nic, Hyung. Jenom jsem do nich narazil," snažil jsem se mu vysvětlil, zatímco jsme se dali do pohybu. Ani nevím, kam jsme teď vlastně šli.

"A co ti říkali? Nebyli na tebe hrubí? Víš, že bych je proklel, jakmile by ti ublížili, že jo?" občas je až příliš ochranitelský. 

"Jenom jsme spolu mluvili. Vlastně byli i docela milý," to jsem musel uznat.

"Být tebou, moc se se zmijozelama nepaktuji, jsou nevyzpytatelní," řekl mi varovným tónem. Přikývl jsem hlavou a dál jsme pokračovali mlčky. Mířili jsme na naši kolej.

Jen kdyby jsi Yoongi věděl, že s jedním z nich jsem se spaktoval až příliš...

... Tajemství Hada a Orla ...

Nitrozpyt* = možnost nahlédnout někomu do jeho hlavy. Můžeme procházet jejich myšlenkami, ale i vzpomínkami. Díky nitrozpytu si můžeme ověřovat informace a poznáme, když nám daný lže. Je ale velice nemorální nahlížet někomu do hlavy i mezi blízkými. Proti nitrozpytu se můžeme bránit nitrobranou. *Annie*

Další kapitola: WHERE ARE YOU, TAEHYUNG?