"Jungkooku, je mi to líto, ale dnes se trénink ruší. V tomhle počasí nikdo ven jít nechce," oznámila mi smutně a zároveň naštvaně Wendy. Nikomu se nedivím, protože venku řádí již druhým dnem sněhová bouřka. Ven by mě museli dostat násilím. Přesto jsem se lehce usmál a vyjádřil soucit, aby měla pocit, že mi to je líto. Uvnitř sebe jsem ale tiše slavil. Jakmile se Wendy vzdálila od mého místa, decentně jsem se ušklíbl.

"Co pak ti zvedlo náladu?" podivil se Yoongi, který se posadil naproti mně.

"Odpadl trénink," řekl jsem hrdě, snad jako by to byla moje zásluha. Děkuji sněhová bouře!

"Počkej, to vás chtěla tahat ven do tohohle počasí?"

"Znáš Wendy, famfrpál je na prvním místě," na to uznale zakýval hlavou a na talíř si nandal smažené kuřecí paličky. Já už jsem svoji porci dojedl, ale jelikož jsem měl ještě nějaký ten čas, než mi začne odpolední vyučování, zůstal jsem u stolu s Yoongim, který moji přítomnost ocenil. za poslední týden jsme se opět dost sblížili a díky němu jsem ani neměl čas přemýšlet nad nějakými povinnostmi. Ta jedna se právě usadila ke stolu a zabodla do mě pohled jako šíp do terče. Statečně jsem mu pohled oplatil a pak s úsměvem se věnoval Yoongimu. Jak moc falešný a hraný úsměv to byl, asi nikdo nepoznal. Za tu dobu, co se mu úspěšně vyhýbám, jsem se naučil spoustu krásných falešných úsměvů. Večer mě tolik bolí tváře, že jsem si musel zajít pro nějakou mast k madam Pomfreyové, která mě od poslední návštěvy přestala mít nějak v lásce, čemuž úplně nerozumím.

Zkontroloval jsem čas, a jelikož mi ho zbývalo ještě mraky, rozhodl jsem se Yoongiho doprovodit na kolej. Už žádné další hodiny nemá, což mu závidím, ale vidina toho, že po lektvarech se natáhnu na pohovku u krbu a budu si povídat s přáteli, mi dělá radost. Tak jsem se spokojenou chůzí vydal z nejvyšší věže přes pohyblivé schody až do sklepení, kde se nacházela učebna Lektvarů. Byla stejně mrazivá a tmavá jako vždy. Posadil jsem se vedle Miny, která byla poněkud zaskočena mým širokým úsměvem zrovna na této hodině. Její zkoumavý pohled mě opravdu bavil. Úsměv na chvíli vystřídala lehce zamračená tvář, když Taehyung po boku zmijozelské princezny vešel do učebny. Jeho pohled upřený na moji osobu byl opravdu silný.  

Rychle jsem se ale ovládl a obdařil nejen jeho, ale i jeho zmijozelskou kolegyni, zářivým úsměvem. Ta se na mě zatvářila skoro až znechuceně, pravděpodobně to ale byl její projev nechápavosti skombinovaný se zmateností. Upřímně mě pobavila, ale jakmile se posadili do lavice za námi, úsměv opadl a vystřídal ho hraný soustředěný výraz. Jak já jen lituji toho, že jsem se na lektvary vůbec zapsal. Teď v nich budu muset pokračovat až na OVCE. Kdybych tam měl s sebou Minu, možná by mi to tolik nevadilo. Měl bych se naučit samostatnosti a nespoléhat na to, že mi vždy pomůže.

Proto jsem se opravdu snažil, ale udržet pozornost bylo nesmírně těžké. Navíc, když jsem se musel dívat dvě hodiny na toho slizouna s mastnými vlasy. Snapea v lásce opravdu nemám a troufám si tvrdit, že je to vzájemné. Zapisoval jsem si jeho slova do sešitu, protože jsme začínali novou látku. Snape měl před sebou několik průhledných nádob a vysvětloval nám, jaké jsou mezi nimi rozdíly. Já jsem tak maximálně byl schopný určit barvu onoho roztoku, či co to ve skutečnosti vůbec bylo. Ale už to bylo něco, protože rozdíl mezi lososovou a růžovou na takovou vzdálenost nebyl skoro vidět. To abych si koupil brýle.

"Když pan Jeon tak koulí očima, odnese řasné výluhy do skladu. Jsou to unikátní exempláře, které naše škola vlastní skoro přes 500 let, tak ne abyste se s nimi ztratil!" pohrozil mi a pokynul rukou, že se mám dát do práce. Nenápadně, aby to neviděl, jsem protočil očima a zvedl se ze svého místa. Došel jsem k jeho katedře a zvedl tác, na kterém VÝLUHY stály. Překvapivě to bylo poměrně těžké. Sotva jsem ale udělal pár kroků, do něčeho mi narazila levá noha a já se rozplácl na podlahu. Zarazil jsem se, když jsem neviděl jediný předmět, který by mi bránil v chůzi. Neměl jsem ale moc času dumat nad tím, jak jsem vlastně zakopnul, protože se mi podařilo rozbít ony vzácné a starobylé exempláře.

"Jeone! Já Vás snad přetrhnu!" naštval se profesor. Vždyť jsem zas toho moc neudělal! Jako ano, rozbil jsem nádoby a výluhy se rozlily po podlaze, ale jedním mávnutím hůlky se vše dalo napravit.

"Jste víc neschopný, než jak vypadáte," postěžoval si a mávnul hůlkou a po nepořádku nebylo ani památky. No, co jsem říkal!

"Běžte to už odnést a zítra budu mít na katedře úhledně přepsaný bezpečnostní řád. Už mi zmizte z očí!" zasyčel a otočil se ke mně zády. Popadl jsem tác ignorujíc Taehyungův intenzivní pohled na moji osobu, už jsem byl schopný ho poznat, a opustil učebnu. Po cestě do skladu jsem si naštvaně něco brblal a nadával. Proč nemůžeme mít na Lektvary někoho jiného? Slyšel jsem, že tady před Snapeem učil docela milý chlapík, ale teď už je v důchodu, Merlin ví, jestli už neodpočívá v hrobě. Ono se to nezdá, ale někteří profesoři jsou fakt staří. Bohužel Snape tu vydrží ještě dlouho, pokud třeba neschytá infarkt z toho neustálého pořvávání po studentech. Vůbec by mi to nevadlo.

Položil jsem, co jsem měl tam, kam jsem měl, a vydal se na cestu zpátky. Nejraději bych se vydal opačným směrem, ale bohužel tam mám všechny věci. Posadil jsem se opět vedle Miny, podepřel si hlavu a poslouchal jeho nepříjemný hlas. Snažil jsem se, abych nevypadal moc otráveně, aby si toho náhodou nevšiml, ale zas pro mě něco nevymyslel. Buď jsem se málo snažil, anebo se mu prostě chtělo.

"Jeone, odneste toto po konci hodiny profesorce Prýtové do skleníku. Pánové Seo a Lee vzadu zmlknou, nebo si udělají procházku k profesorce Trelawneyové. V mých hodinách vládne ticho," lehce jsem se uchechtnul a změnil ruku, kterou jsem podepíral svou hlavu. Ticho, jasně... proto tady Snape neustále huláká jak na lesy. A to Zapovězený les, je přesně na druhé straně bradavických pozemků, ale to by musel chodit na zeměpis. Celkově jsem si všiml toto, jak jsou kouzelníci špatní v geografii, především ti čistokrevní a smíšeného původu. Nějaké základy by je tady naučit mohli, ale to by se Bradavice podobaly mudlovské škole a to by spoustu kouzelníku nezkouslo. Oni jsou přece hrdí na svou rasu, ale to že stále svítí svíčkami, používají pergameny namísto papíru a brka nevyměnili za propisky, to už o něčem svědčí. To je modernizace panečku!

Když nás Snape konečně pustil, sebral jsem si z jeho katedry nějaké psaní, které bylo určeno profesorce Bylinkářství. Ven se mi moc nechtělo, ale co jsem měl dělat. Nejsem žádný krtek, abych se do skleníků prohrabal. Váhal jsme ještě nad tím, jestli si neskočit pro kabát, ale nakonec jsem od tohoto nápadu upustil. Proběhnu venkem, předám vzkaz, zaběhnu zas zpátky, rychlovka. Tak snad si se mnou profesorka Prýtová nebude chtít hrát na schovku. Jestli tam nebude, tak nevím, co budu dělat. Mám ji to tam nechat položený, nebo si to vzít s sebou a vrátit to zítra Snapeovi s tím, že tam nebyla? O co, že by mi řekl, že jsem jen blbě koukal a nebyl schopný jí najít. Zadal by mi další práci navíc, jako bych toho již neměl moc.

Vydal jsem se přes pozemky do skleníků. Naštěstí se počasí trochu uklidnilo a jen hustě sněžilo. Taky to nebylo příjemné, ale dalo se to. Dělal jsem velký kroky a šel svižnou chůzí, nejen kvůli tomu, že mi byla zima, ale též jsem nechtěl uklouznout a vyválet se ve sněhu. Dnes opravdu ne. Usmál jsem se, když jsem uviděl dva podlouhlé skleníky s viditelnou vrstvou sněhu na střeše. Zajímalo by mě, co se děje s rostlinami, co potřebují stálé teplo. To jim tam Prýtová rozsvítila nějakou tu lampičku, jako se to dělává plazům? I když zdejší hadi se na sluníčku moc nevyhřívají, ba spíše naopak.

Stěží se mi podařilo otevřít dveře a vešel jsem do prvního skleníku. Profesorku jsem tu ale nikde neviděl. Prošel jsem ním až nakonec, ale ani po zvolání jejího jména se tady zázračně neobjevila. Nerad jsem vyšel ven a vkročil do druhého skleníku, který se moc nepoužívá. Navíc to tam hrozně páchlo. Zacpal jsem si nos a rozhlížel se kolem, jestli jí nezahlédnu. Nikde nikdo. Opět jsem se prošel až nakonec, kde zápach nebyl naštěstí tak silný, vlastně tu skoro žádný nebyl, takže jsem se mohl konečně nadechnout. Nevím, co tedy budu dělat. Pravděpodobně je někde v hradu, asi ve sborovně. Můžu se tam zkusit stavit.

Vzal jsem za kliku, ale nepodařilo se mi dveře otevřít. Zamračil jsem se a pokusil se o to znova. Ani když jsem přidal sílu, dveře se neotevřely. Musel z druhé strany být sníh. S nechutí jsem se vydal ke dveřím, kterýma jsem do skleníku přišel, ale byl v šoku, když se mi je též nepodařilo otevřít. Navíc jsem si uvědomil jednu věc. Nepamatuji si, že bych je zavíral. Polkl jsem a hleděl na dveře, snad jako bych je měl otevřít svojí myslí. Začal jsem hledat svoji hůlku, když jsem najednou strnul. Po zádech se mi přelíval známý nepříjemný pocit. Klouzal přes lopatky, bedra až k lýtkům. Trhavě jsem se otočil a rozhlížel jsem se kolem sebe. Nikde jsem ho ale neviděl.

"Vím, že tady jsi," prolomil jsem ticho skleníku. Najednou se ozvala menší rána u hromady zrezlých konví, kde jsem si až teď všiml dvou velikých modrých očí. Netrvalo dlouho a zbarvily se do hněda a z malého tygra se stal opět člověk. Zaplavila mě vlna strachu, kterou jsme naštěstí zvládl potlačit.

"Co chceš?" zeptal jsem se a zamračil se stejně jako on. Opřel se o stůl a od hlavy až k patě si mě prohlédl. Vůbec nespěchal, což mě tak akorát znervóznělo a nahnalo krev do tváří. Ne, nesmím dát najevo své city! Musím je v sobě pohřbít!

"Proč se mi vyhýbáš?" položil otázku překvapivě klidně. Jeho výraz by se dal považovat za neutrální, ale stále chladný.

"Dělal jsi to celé týdny, najednou ti to vadí?" pomalu ale jistě se ve mně objevoval vztek.

"Nemůžeš se mi vyhýbat," řekl rozhodně a mně na chvíli sebral, jak se říká, vítr z plachet. Vzápětí už jsem se dost mračil.

"Kdo jsi, aby jsi mi rozkazoval, co můžu a co nesmím?! Můžu dělat ty stejné věci jako ty!" zvýšil jsem na něj hlas.

"Měl jsem důvod," odpověděl mi rázně, jako by se mi snad snažil naznačit, že už se o tom nehodlá bavit. To se ale náramně plete.

"Řekni mi jediný dobrý důvod, proč se mi vyhýbat 3 týdny zrovna v době našeho projektu. Všechno jsem udělal já, ani si nehnul prstem a dostal dobré hodnocení! Teď je řada na tobě," máchl jsem k němu rukou, snad kdyby nepochopil, co jsem tím myslel.

"Neudělám tak velký kus sám," pronesl chladně a zahleděl se mi přímo do očí. Výrazně jsem polkl, když jsem si uvědomil, že proti mně použil mojí vlastní větu. Tohle přesně jsem mu řekl při lektvarech, když jsme dělali nás první projekt, to jest ten na Obranu. Teď to má ale naprosto jiný význam! Jazykem jsem dělal bouli ve své vnitřní tváři a ruce stiskl v pěst.

"Mám též svoje důvody, Taehyungu," bylo zvláštní po tak dlouhé době vyslovit jeho jméno nahlas. A ač jsem se snažil znít naštvaně, při vyslovení jeho jména jsem tak nějak změknul, čehož si doufám nevšiml.

"Rozhodně není natolik dobrý, aby si se mi vyhýbal," odfrkl si a překřížil si své ruce na hrudi. Naštvaně a trochu i zoufale jsem si zajel rukama do vlasů. Co na tom nepochopil? Ani mi neodpověděl, jak něco takového může říct?

"Nech mě na pokoji, Taehyungu. Nehodlám hnout ani prstem, udělej projekt sám, když si mě naposledy takhle nechal samotného," řekl jsem a otočil jsem se k němu zády. Vytáhl jsem si hůlku, kterou jsem již nějakou dobu držel v rukávu a přiložil ji k zámku.

"Expelliarmus!" ozvalo se a hůlka mi vyletěla z ruky. Rychle jsem se otočil a šokovaně na něj pohlédl.

"Co si jako myslíš, že děláš?!" zařval jsem na něj, když v druhé ruce svíral moji hůlku. Jak si tohle může dovolit?

"Neskončili jsme, Jungkooku. Stále čekám na tvoji odpověď."

"Ani ty jsi nebyl schopný mi odpovědět, co ode mě čekáš?" ruce jsem měl zaťaté v pěst. Nejraději bych mu mou hůlku vytrhl, ale nechtěl jsem se k němu přiblížit. Jeho blízkost byla pro mě nebezpečná.

"Potřeboval jsem si vyřešit něco osobního," promluvil a sklopil pohled k zemi.

"Ano! To je ten nejrozumnější důvod, proč se mi vyhýbat! Gratuluju Taehyungu, teď si vyhrál," řekl jsem sarkasticky a několikrát i zaklepal. Jsem na něj čím dál víc naštvaný. Zarazil jsem se, když trhavým pohybem zvedl svůj pohled a zabodl ho do mě. Na zádech se mi objevila husí kůže z jeho pohledu. Jeho oči jako by potemněly a najednou působil tak chladně jako nikdy předtím.

"Vůbec o mě nic nevíš. Za ty dva měsíce jsi se nezměnil. Stále máš potřebu do všeho strkat nos. Jsi neuvěřitelně otravný, Jeone Jungkooku" mluvil pomalu a dával důraz na každý slovo. Šel z něj strach. Vybavovali si mi vzpomínky na naši hádku, kdy jsem ho nazval Kruvalským hadem. Ano, od toho dne se mi vyhýbal. A když už to vypadalo, že se konečně na lektvar vrhneme spolu, protože mi skrz kus pergamenu napsal, že mi odpouští, musel přijít náš společný famfrpálový zápas. Byl ten den, kdy jsem přišel na to, že je zvěromág. Ten den se naše rty poprvé potkaly.

"Můžeš kurva něco říct!" vyštěkl, když jsem dlouho mlčel. Až teď jsem i uvědomil, že jsem celou dobu na něj civěl.

"To stále nic nevysvětluje," vyslovil jsem a rozhodně se podíval do jeho očí, které jasně ukazovaly, jaký vztek aktuálně pociťuje.

"Ublížil jsi mi!" vykřikl, až se celý skleník lehce zatřásl. Jeho hluboký hlas je vážně děsivý. Šokovaně jsem několikrát zamrkal.

"JÁ?! Já jsem ti ublížil?! Děláš si ze mě prdel? Víš, co jsem si vše musel kvůli tobě vytrpěl?! Víš, jak moc jsi mi TY ublížil?!" nechápu, jak něco takového může říct. Srdce mi rychle bylo a hůře se mi dýchalo. Ruce jsem pevně svíral pěst a snažil se držet zpátky, abych mu jednu nevrazil. Měl jsem takovou touhu mu dát pěstí...

"Nic jsem ti neudělal!" odpověděl mi rozhodně až jsem se musel zoufale zasmát.

"Né nic, já jsem se ti vlastně vyhýbal, protože jsem chtěl. Vůbec ne proto, že při každém pohledu na tebe, se mi vybavilo ráno po silvestru," ironie ze mě sršela proudem, ale uvnitř mě se mi chtělo brečet. Při zmínce o tom ránu se mi stáhl žaludek, ale zároveň mě příjemně zahřálo v hrdi, když se jeho obličej na pár vteřin uvolnil. Bohužel to netrvalo moc dlouho.

"Varoval jsem tě, že toho budeš litovat," řekl již trochu klidnějším tónem, ale stále velice hlubokým hlasem.

"Tak to ti pěkně děkuji. Příště rovnou přidej info, že šukáš svou kámošku, možná bych si to rozmyslel."

"Jennie do toho netahej!" ustoupil jsem o krok, když se prudkým pohybem odrazil ke stolu a lehce se mně přiblížil. Párkrát jsem zmateně zamrkal a snažil se zpracovat jeho přehnanou reakci. Zas tak moc jsem toho neřekl, nebo jo?

"To nemění fakt, jak jsi se ke mně zachoval," řekl jsem snad trochu uraženě. Cítil jsem se vyčerpán. Jaký má tohle vůbec smysl?

"Proč ti na tom kurva tolik záleží? Vždyť se skoro nic nestalo," zeptal se mě nechápavě. Snažil jsem se působit vyrovnaně, ale již jsem toho nebyl schopný. Míchalo se ve mně tolik emocí, že to již nebylo k vydržení. Chtěl jsem ho uškrtit, měl na něho nehorázný vztek, zároveň jsem pociťoval smutek a bolest, že pro něho nic neznamenám, ale jedna část mě byla ráda, že mu je opět nějak nablízku a komunikuje s ním. Prostě toho bylo moc. Všechno to ve mně hnilo moc dlouho.

"Protože jsem se do tebe zamiloval! Byl to nejdůležitější moment v mém životě a ty jsi mě vyhodil jak nějakou štětku. Víš jak mi bylo? Víš jak jsem se cítil? Tak moc jsem si přál, aby to alespoň trochu pro tebe znamenalo to stejné, co pro mě!" měl jsem pocit, že jsem si vykřičel hlasivky. Zhluboka jsem dýchal a hleděl na něj. Jeho tvář byla v naprostém šoku. Poprvé jsem si byl jist, že na sobě nemá svoji masku. Tělo se najednou uklidnilo. Ten tlak jako by zmizel a já se mohl v klidu nadechnout. Jenže hned na to mě zaplavila panika a musel jsem svůj pohled rychle zabodnout do země. Co jsem to udělal?! Cítil jsem, jak mi po tváři stýkají slzy. Neubránil jsem se jednomu tichému vzlyku, který jsem nedokázal ovlivnit.

"Nemůžeš ke mně nic cítit," zašeptal a tím prorazil ticho, které nás několik minut obklopovalo. Navázal jsem s ním oční kontakt a nechápavě naklonil hlavu doleva. Popotáhl jsem nosem, jak jsem se snažil působit vyrovnaně a ne jako hromádka neštěstí. Nechci se před ním sesypat a snížit se na to nejhlubší dno.

"P-Proč?"

"Neznáš mě," odpověděl mi se stále přetrvávajícím šokovaným výrazem.

"Tak mi dovol tě poznat," řekl jsem a udělal k němu pár kroků. Nevím, kde se to najednou ve mně vzalo. Taehyung ale ode mě panicky uskočil dozadu, snad jako kdybych ho měl uštknout. 

"Ne."

"P-Proč?"

"Prostě ne, co na tom nechápeš?!" křikl až se mi stáhlo hrdlo. Nechápal jsem to. Proč to nejde? Udělal jsem opět několik kroků jeho směrem.

"Nepřibližuj se ke mně!" zařval na mě panicky. Teď jsem to byl já, kdo se na koho díval se šokem v tváři. Co to do něho vjelo? Najednou jsem si ale všiml, jak se jeho ruce třásly. Moje hůlka dávno ležela na stole. Mohl bych si ji vzít a odejít, ale na to jsem ani nepomyslel. Rychle se mi zvedala hruď. Pomalu couval, až zády narazil do komody s rostlinami. Dlaněmi se chytl okrajů a hleděl na podlahu. Jeho oči byly doširoka otevřené.

"T-Taehyungu, jsi v pořádku?" automaticky jsem se starostlivě zeptal, snad jako by všechen ten vztek vyprchal. Nedokázal jsem si představit, že bych teď měl na něho křičet. Co se to s ním dělo? Celé jeho tělo se klepalo.

"Ne... ne... ne! Nemůžeš ke mně nic cítit! Jsem ten nejhorší č-člověk, kterého si kdy p-potkal," jeho hlas se začal třást stejně jako jeho tělo. Byl jsem zmatený. Nevěděl jsem, co se děje, a to mě ubíjelo.

"Co to povídáš, Tae?" až vzápětí jsem si uvědomil, jak jsem ho oslovil. Nevím, proč jsem to udělal, jak mě vůbec napadlo ho takto oslovit, ale připadalo mi to oslovení známé. Snad jako kdybych mu tak někdy už řekl. Zvedl ke mně svůj pohled. Tvář měl vlhkou od slz. Chtěl jsem ho obejmout a utěšit. Říct, že už vše bude v pořádku.

"Nechápeš to! Zabil jsem svého bratra, můžu zabít i tebe! N-Není to pro mě žádný p-problém... z-zvládl bych to... jsem m-monstrum..." zašeptal, zatímco se jeho tělo sklouzlo podél komody na zem. Doširoka jsem otevřel oči a zalapal po dechu. Je to pravda? Je pravda to, co mi řekl? I mé tělo se začalo jemně třást. Nejsme si jist, jestli to bylo strachem, či se můj mozek snažil zpracovat nové informace. Do reality mě přivedl Taehyungův vzlyk. 

"T-Tae.. já-"

"Vypadni, Jungkooku," ač se stále třásl, jeho hlas zněl poněkud klidně.

"Ale-"

"VYPADNI!" zařval až jsem se opravdu vyděsil. Čapl jsem svou hůlku a jedním kouzlem si otevřel dveře. Věnoval jsem mu ještě jeden pohled. Nechtěl jsem ho opouštět, nepřipadalo mi to správné. Strach byl ale silnější. Rozeběhnul jsem se směrem k hradu ignorujíc sněhovou vánicí kolem sebe. Čím dál jsem od skleníku byl, tím víc slz se mi na tváři objevovalo.

Bolí to... ale tentokrát si opravdu nejsem jist, co.

... Tajemství Hada a Orla ...

3232 slov!!! Rekord knížky! *Annie*

Další kapitola: IF I WERE YOU, I DON'T DEAL WITH SLYTHERINS MUCH, THEY ARE UNPREDICTABLE