Nová sněhová vrstva pokryla bradavické pozemky. Většina zdejších studentů se již zahalovala šálami a čepicemi čekajíc na to, až se otevře brána. Ne všichni měli to štěstí. Přesně devět studentů 6. ročníku sedělo v lavicích v 7. patře nad kusem pergamenu s brkem v ruce. Ještě jim zbývá necelá čtvrt hodina do konce, ale jediný havraspár v místnosti již chtěl odejít. Byl vyčerpaný a neměl ani čas ani chuť se připravovat na test z Obrany. Možná kdyby se přece jenom donutil vstát z postele, kde začal trávit až nezdravě moc času, tak by se necítil tak zoufale. Měl pocit, že čím déle tento týden trvá, tím je všechno horší.

V havraspárské koleji je teď dost dusno. Rozkřiklo se rychlostí Kulového blesku, že se tři jejich studenti kamarádíčkují s mrzimorskými. Ne že by jim to moc vadilo, spoustu studentů i Jisoo pogratulovalo ke vztahu, ale dusná atmosféra mezi Yoongim a celým zbytkem jejich party je nepřehlédnutelná. Jungkookovi stále nejde do hlavy jeho chování. Nepamatuje si, že by se někdy takhle choval. Jisoo přetrhla kontakt s ostatními s tím, že chce být nějakou dobu sama. Viděl ji, jak se baví s dívkami ze svého ročníku, což nebylo moc obvyklé. Seungmin si stále stál za svým a odmítal Yoongimu prominout jeho naštvanější reakci. Proto byl Jungkook rád, že mohl alespoň nějakou chvíli strávit se svojí blonďatou kamarádkou, která byla stejně klidná a milá jako vždy. Přesto se společenské místnosti vyhýbal a vždy zamířil rovnou do pokoje.

Byl to jediné místo, kde se cítil alespoň trochu klidněji, ale to jen do té doby, než se o vše začala zajímat dvojčata. To už musel pláchnout i ze svého pokoje. Chodil chodbami hradu a po jeho pozemcích. Přesto se ale neubránil pocitu, že ho někdo sleduje. Tentokrát ale přesně věděl, co hledat, ale nikde neviděl ani jeho stopy. Nakonec byl rád za famfrpálové tréninky, ač u nich mále zmrznul, tak díky nim dokázal přijít na jiné myšlenky netýkající se chlapce se zmijozelské koleje. Vážně se snažil, opravdu, ale sám neví, jak dlouho to ještě zvládne. Má totiž pocit, že začíná uvnitř hnít, a rozhodně to není dobrý pocit.

„Odevzdáváme. Užijte si výlet do Prasinek," řekl s přidaným úsměvem profesor, když procházel mezi lavicemi a vybíral pergameny. Jungkook přehodil svoji plátěnou tašku přes rameno a s tichým 'na shledanou' opustil učebnu. Vůbec se mu do Prasinek nechtělo, ale věděl, že jaksi nemá na výběr. Na pokoji se zabalil do kabátu, omotal si kolem krku šálu, na hlavu si nasadil čepici a do kapsy si schoval rukavice. Když mu bude zima, oblékne si je. Seungmin se narozdíl od něj těšil. Už postával před jeho pokojem a koukal z malého okna ven na pozemky. Několikrát ho pobídl, a když už se tedy Jungkook vynořil z pokoje, nedal mu ani šanci něco říct a hned vyrazil ven. Kook si povzdechl a mladšího následoval. Medová parta, jak se skupince mrzimorských přezdívalo, již čekala u brány. Jisung již byl obalený sněhem a běhal okolo, aby to stejné udělal svému nejlepšímu kamarádovi.

„Konečně jste tady!" vykřikl nadšením Hoseok a oba příchozí pevně obejmul. Jungkook se lehce usmál, ale při chůzi po cestě do Prasinek jeho úsměv povadl. Šel pozorujíc zasněženou cestu.

„Je mi upřímně líto, že jste se pohádali," řekl nejstarší z přítomných, Seokjin. Seungmin nad tím jen mávl rukou a dodal, že Bradavice jsou jeden velký kurník, kterým se všechno nese rychleji, než se očekává. Každá kolej má své informátory, jiným názvem též drbny, kteří ví všechno o dění v hradu. Kdyby existoval nějaký školní časopis, tohle by byli redaktoři. Jungkook naprosto ignorujíc rozhovory svých 'nových' přátel zvedl hlavu až ve chvíli, kdy se ozval nápad na velkou koulovačku. Moc se mu nechtělo. Ne že by sníh neměl rád, ba naopak, ale dnes opravdu nechtěl být promočený až na kost. Ale nic nenamítal, nechtěl kazit radost ostatním, a tak za chvíli seděl schovaný za jednou ze sněhových bariér, kterou vyrobil jeho tým, a v ruce vytvářel munici, neboli sněhové koule. Druhý tým měl o jednoho bojovníka navíc. Jungkook až tady zjistil, že malý a tichý kamarád Jisunga a Felixe vlastně do Medové party nepatří. Ne že by ho nechtěli, ale on jejich pozvání několikrát odmítl. Přesto si s nimi párkrát vyjde, aby se neřeklo a tím pádem je pomyslným osmým členem jejich uskupení.

„Připravit, pozor, teď!" ozvalo se a už vzduchem lítaly sněhové koule. Jungkook musel uznat, že po nějaké době naprosto zapomněl na svoje strasti a plně se věnoval souboji. Chtěl totiž, aby jeho tým vyhrál. Jeho soutěživost se opět projevila a pomohla jejich týmu i vyhrát. Přesto byli všichni naprosto mokří, protože na konci se svalili jeden vedle druhého s červenými tvářemi od mrazu. Dvě jediné dívky v partě, Nayeon a Rosé, které Jungkook znal z hodin, si postěžovaly na své vlasy, ale veselá nálada přetrvávala.

„Mrznu, pojďme někam!" zakňučel Jisung, načež se nejmladší k němu hned přidali. Hoseok, jako pomyslný vůdce této party, zavelel a všichni se rozešli směrem k hospodě U Tří košťat. Jungkook cítil, jak mu mrznou prsty, ač je měl dávno schované v rukavicích. Lehce se oklepal, jakmile vlezl do hospody, nejen kvůli výrazné změně teploty, ale též aby ze sebe dostal sníh. Nepotřebuje, aby ho madam Rosmerta vyhnala opět ven. Spojili si k sobě dva stoly a vytvořili tak jeden velký, ke kterému se vešlo všech devět promoklých studentů. Objednali si a netrvalo dlouho a hospodou se nesl nakažlivý smích Hoseoka s Jisungem. Ti dva se dokázali smát úplně všemu a dokázali svojí veselou náladu rychle přenést na ostatní. Jungkook se cítil opravdu příjemně, nejen fyzicky. Bude s nimi muset trávit víc času a možná se ze své zamilovanosti vyléčí dřív, než se z toho zcvokne. Ať se jde třeba Yoongi zahrabat. Konverzace u stolu nevázla a Jungkook se do ní aktivně zapojoval. Měl veselou náladu.

„Tohle musíme dělat častěji," usmála se Nayeon a napila se svého máslového ležáku. Ostatní hned přitakali. Všichni byli spokojení.

„A až se udobříte, klidně je vezměte s sebou," řekl Jin směrem k jejich hostům.

„Uvidíme," odpověděl Seungmin, zatímco Hoseok vzal svou sklenici a zvedl ji do vzduchu, aby si mohli přiťuknout. Jungkook se zhluboka napil a více se uvelebil na lavici, kterou sdílel s Felixem a Jisungem. Moc se mu to ale nedařilo, protože jediné pohodlí na dřevěné lavici zajišťoval malý červený podsedák.  Opřel se o stěnu a naslouchal svým přátelům. Pomalu, ale jistě na něj začínala dopadat únava. Spoustu energie věnoval venkovní koulovačce, tak by se neměl divit, že se mu zavírají oči. Cítil se klidně a lehce se umíval, ale jen do té doby, než se přes něj přelil mrazivý pocit. Putoval od jeho hlavy, přes hruď až se zastavil na jeho pasu. Všechno ostatní totiž bylo skryto stolem. 

Jungkookovi se rapidně zvýšila tepová frekvence, více se narovnal a rozhlížel se kolem sebe. Žádný z jeho přátel si toho nevšiml, protože všichni byli zabráni do rozhovoru. Netrvalo dlouho a Jungkook se střetl s jeho hnědými duhovkami. Hleděl do nich, jako by byly kousek před ním. Měl pocit, že se kolem něj vše zastavilo. Slyšel bušení svého vlastního srdce. Nepříjemný pocit jako by ho objímal a snažil se pohltit. Jungkook to nevydržel a rychle sklopil zrak do svého klína se snahou uklidnit svůj dech. Civěl na své ruce a nevěděl, co dělat. Jako by měl strach se pohnout. Celé jeho tělo bylo rázem z ledu.

Neměl odvahu zvednout opět svůj zrak. Měl strach. Stačilo, že ho vídal na hodinách, kde naštěstí seděl někde za ním. Celé jeho snažení šlo rázem do kytek, protože se opět cítil hrozně. Nepříjemně se mu sevřel žaludek a on tiše vzlyknul. Několikrát po sobě rychle zamrkal, aby odehnal slzy. Bylo toho na něj příliš. Natáhl ruku ke svému havraspárskému kamarádovi a jemně ho zatahal za rukáv jeho svetru.

„Seungmine... j-já... půjdu, j-jo?" chvíli trvalo, než byl schopný mu něco smysluplného říct, protože se snažil nevydat žádný nechtěný zvuk. Seungmin nechápavě naklonil hlavu. Vždyť se ještě před chvílí bavil, proč tak najednou? Jungkook se bez dalších slov zvedl a natáhl na sebe svůj kabát.

„Kam jdeš, Jungkook-ah?" zeptal se nechápavě Hoseok, který zrovna něco dovyprávěl, takže měl na tváři stále pobavený úsměv.

„Omluvte mě, už j-jsem opravdu unavený. B-Byl jsem tu ale rád a klidně se někdy zas-s přidám," vysoukal ze sebe a s lehkou úklonou naznačujíc vděk i pozdrav se otočil a s pohledem zabodnutý do země se vydal ven. Cítil, jak ho na zádech mrazilo. Nechtěl zvednou pohled od podlahy a střetnout se s ním. Ne po tom, co ho v opilosti ojel a druhý den vyhodil jak nějakou šlapku. Jungkook nepopírá, že to nebyla jeho chyba, ale přesto byl naštvaný. Jeho zlost se ale přetransformovala do smutku. Zlomilo ho to, protože mu došlo, že pro Taehyunga nikdy nebude nic víc než jen otravný kluk z Havraspáru, se kterým byl nucen dělat dva projekty.

Nikdy nebude nic víc.

„Vypadal smutně, bude v pořádku?" zajímala se Nayeon a starostlivě pozorovala odcházejícího havraspára.

„Nevím, co se s ním děje, ale poslední dobou je nějaký zamlklý," řekl Seungmin a též se na svého kamaráda podíval.

„Nebude to tou vaší hádkou?" zeptal se Felix.

„Ne, řekl bych, že to trvá déle. Tak od začátku roku. Nestalo se tu něco, když jsme tu nebyli?" mladší havraspár se usilovně snažil přijít, co za tím vězí, ale nedařilo se mu to. Měl pocit, že mu kousek skládačky chybí.

„Tyjo, nic mě nenapadá. Já si toho upřímně moc nepamatuji," uchechtnul se Jisung a dopil obsah své skleničky. Nejstarší u stolu pouze protočil oči a dělal, že to neslyšel. Moc dobře věděl, co všechno jeho mladší kamarádi tropí v Bradavicích, když tam zrovna on není. Dokud z toho není průser, tak mu to je jedno.

„Nevšimli jste si, že by byl nějaký sklíčený?" zajímal se dál Seungmin.

„No já bych řekl, že o silvestra byl přesný opak sklíčenosti. Běhal od jedné skupinky k druhé, připíjel si s nimi, celkově ten den byl až moc aktivní," upřesnil dění silvestrovské párty Felix.

„O tom mi ani neříkejte," řekl přísně Jin, zatímco se nejmladší lehce přikrčili a přitiskli k sobě, jako by je to snad mělo zachránit od jejich naštvaného hyunga. 

„Promiň, Mine, ale fakt jsme mu o Silvestra nedělali chůvu. Navíc byl jak chameleon, v jednu chvíli byl u nás, pak zas vedle, občas jsem ho nemohl najít vůbec. Nevím, kde všude byl a s kým vším se bavil," odpověděl monotónně Jisung, očividně nuděn tímto tématem.

„Tolik lidí tam přece nebylo," pronesl opět Seungmin, ne a ne odbočit od tématu.

„Kluci už ti řekli, že byl všude. U nás, u Momo a Jihyo z Nebelvíru, u svých hráčů z týmu, u Kruvalského Hada a-"

„Cože?!" vykřikl až Hoseok přerušujíc tak dívku jménem Rosé ve výčtu osob. Několik studentů se po nich otočilo, ale nebyli nijak zaskočeni. Kde je Medová parta, tam je i hluk.

„Kdo že tam byl?" položil již smysluplnou otázku nejstarší u stolu. Rosé se lehce panicky podívala na dva mladší, ale oni ji pohledem naznačili, že tohle musí zvládnout sama.

„No... on tam přišel, stejně jako i Yuta a Dino. Jungkook s ním za tu noc mluvil několikrát. Skoro jako by to vypadalo, že za ostatními chodí jen na skok, aby se mohl vrátit k němu. Nevím, jakou hráli hru, protože neustále něco pili," vypověděla dívka, která se aktuálně cítila, jako kdyby něco provedla. Všichni přítomní se zahleděli na jediného havraspárce u jejich stolu požadujíc nějaké vysvětlení. Seungmin byl ale též dost zmatený.

„Oni dva spolu dělali projekt na Obranu a Lektvary, takže to, že spolu mluvili, mě moc nezaráží. Ale pokud si dobře vzpomínám, na začátku prosince se pohádali a Jungkook musel lektvar dělat sám," obeznámil se situací mrzimorské, kteří se vše nějak snažili zpracovat.

„Nevypadalo to, že by byl Jungkook na něj naštvaný. Naopak se neustále culil jak měsíček na hnoji, ale za to asi mohl alkohol," přiznala Rosé. Celé to bylo zvláštní, ale Seungmin věděl, že tohle je ten kus skládačky, který mu chybí. Myslel si, že to už Jungkook přešel a ignoruje ho, jako celá havraspárská kolej. Většina jejich studentů se snažila být neutrální. Kdy se usmířili, to mu zůstávalo neznámé. Více ho však zajímalo, co se stalo, že se chování jeho veselého kamaráda obrátilo naruby. Nenápadně se rozhlédl a očkem doputoval ke stolu, kde seděl jeho kolega na projekt, zmijozelský playboy a drbna v jedné osobě, princezna a královna celé zmijozelské komunity. 

Dal by Yoongiho oblíbenou knihu do ohně, že předtím tam s nimi seděl někdo další.

... Tajemství Hada a Orla ...

Mám na Vás takovou otázku: čte se vám lépe příběh v ich-formě nebo v er-formě? (Pro ty, co neví co to znamená: ich = já (procházel jsem se); er = on (procházel se)). Já totiž mám ráda oba. V ich-formě mám pocit, že mám k postavě blíž a můžu psát o jejich myšlenkách a pocitech. Zároveň pokud mám více postav s ich-formou, všimnu si lépe jejich rozdílů a třeba je i lépe pochopím. Na druhou stranu mi přijde er-forma taková profesionálnější a na vyšší úrovni (alespoň tak mi to připadá u mě). Zároveň mám pocit, že je taková víc tajemná a popravdě si psaní er-formy neskutečně užívám. O dost lépe se s ní navazuje atmosféra a lépe se píše popis. Občas mám ale pocit, že je moc obecná, anebo příliš nudná. Proto mě zajímá váš názor. Tohle je teprve šestá kapitola v této podobě (pokud dobře počítám). Moc vám děkuji za komentáře a votes, děláte mi neskutečnou radost. Dnes vydám dvě kapitoly jako omluvu za to, že nevyšla ve středu. *Annie*

Další kapitola: HE FELT LIKE HE WAS FALLING AND THEN... NOTHING...

Kapitola prošla korekcí klarush_s