Do očí mě bilo nepřirozené světlo. Hlava se mi točila stejně jako žaludek. Bylo mi nehorázně špatně. Rukou jsem si přikryl oči, aby si pomalu zvykly. Když už jsem konečně neměl pocit, že mi je světlo vypálí, odstranil jsem ruku ze svého výhledu. Viděl jsem tmavý kamenný strop. Nevypadal stejně jako ten v havraspárské věži. Vymrštil jsem se do sedu, což nebyl vůbec dobrý nápad. Žaludek udělal kotrmelec a od mého pozadí tepala do celého těla bolest. Přesto jsem se rozhlédl po místnosti, která mi byla naprosto cizí. Za okny byla voda. Voda! Kde to Merline jsem?!

Až v tu chvíli mě napadlo se podívat vedle sebe. Na malý moment jsem přestal dýchat a jen civěl na Taehyungovu hlavu zabořenou do půli v polštáři. Najednou jsem si něco uvědomil. Já jsem NAHÝ! Panicky jsem se rozhlédl po podlaze, na které bylo poházeno moje a Taehyungovo oblečení. Co se včera sakra stalo?! Vzpomínám si, že jsem jen přijal jeho výzvu, a pak už mám černo. Kde to jsem a proč jsem nahý stejně jako Taehyung?! V hlavě se mi tvořily nejrůznější scénáře toho, co se včera mohlo stát. Přece... nemohli jsme se spolu vyspat. To nepřipadá ani v úvahu. Jenže jak jinak si mám tohle vysvětlit? Bolest v mé pánevní oblasti mě ještě ve všem utvrzovala. Ne, ne, ne! Nemohl jsem se přeci s Taehyungem vyspat v opilosti a ještě k tomu přijít o panictví! Zoufale jsem si zajel rukama do vlasů. Co jsem to udělal?!

Krev se mi v žilách zastavila, když se Taehyung převalil na druhý bok. Vydal u toho takový roztomilý zvuk. Vypadal jak medvídek, tak sladce. Najednou z něho vůbec nešla hrůza. Jenže co se stane, až se probudí? Co když si to bude pamatovat?! Ono... já bych byl rád, kdyby... si to pamatoval. Kdyby mu to nevadilo, kdyby za tím byla vidina něčeho dalšího, hlubšího než je pouhé kamarádství. Jenže mám strach, že to takové nebude a další jeho převalení mě v tom jen utvrdilo. Opatrně jsem vylezl z peřin a i přes bolest jsem si co nejrychleji natáhl své boxerky. Mé tričko bylo až u velkých oken, za kterými plavaly ryby.  Přetáhl jsem si ho přes hlavu a hledal dál kousky svého oblečení, přičemž jsem si i místnost prohlížel.

Vypadala celkem útulně. Byla laděna do zeleno stříbrných barev. Začínám se obávat toho, že jsem ve zmijozelské koleji. Nedokážu si vybavit moment, kdy jsme sem vstoupili. Merline, čím více se snažím přemýšlet a vzpomenout si, tím horší to je. Odhrnul jsem Taehyungovu bílou košili, jestli se pod ní náhodou neukrývá jedna z mých ponožek. Nemám páru, jak se mohla dostat na stůl. Omylem jsem drknul do velkého srolovaného pergamenu, který spadl na zem. Vzal jsem ho do ruky a chtěl ho na stůl vrátit, ale upoutalo mě mé jméno, které bylo na jedné části pergamenu napsáno. Co to má znamenat?

„Polož to," řekl rázně a já pergamen znovu upustil, protože jsem se ho lekl. Rychle jsem ho vrátil na své původní místo a následně ztuhl, když jsem si uvědomil, že je Taehyung vzhůru. Promnul si ospale oči a peřina mu sklouzla až k bokům, takže mi teď odhaloval svoji hruď. Neměl ji vypracovanou, ale stále byla pěkná a hlavně stejně bledá jako jeho tvář. Dokonce na ni měl i pár škrábanců a starých jizev. Co se mu tak mohlo stát?

„Přestaň na mě civět," ozval se znovu a zamračeně si mě prohlédl. Uvědomil jsem si, že před ním stojím pouze ve spodním prádle a tričku, takže jsem jeho lem rychle sesunul o trochu níž.

„Jo.. já.. promiň," zamumlal jsem a rozhlížel se po místnosti, abych našel svoje džíny. Nikde jsem je však neviděl. Oblékl jsem si tedy obě ponožky a snažil se ignorovat jeho intenzivní pohled na moji osobu.

„Taehyungu... nevíš, kde mám kalhoty?" zeptal jsem se s úplně rudými tvářemi od studu. Tohle je tak trapné!

„Jak to mám vědět, sám si sis je někam zahodil. Kdyby si nebyl na sračky, máš je pravděpodobně na sobě," odpověděl mi se sarkastickým tónem hlasu. Sklopil jsem pohled a pátral po zemi. Procházel jsem se menší místností sem a tam, ale marně. Nevím, jestli je vhodné, se ho zeptat, aby mi pomohl hledat, či jestli by nebyl tak laskavý a nepůjčil by mi svoje. Potřebuji se dostat na svou kolej a opravdu nepoběžím přes celý hrad v boxerkách. V žádném případě. Konečně jsem je našel. Vykukovaly z pod postele z Taehyungovy strany. Moc se mi k němu jít nechtělo, ale potřeboval jsem kalhoty, proto jsem s rudými lícemi a sklopeným zrakem došel až k němu ignorujíc jeho odhalené tělo a vzal si je rychle k sobě. Vzdálil jsem se od něho a začal se do nich navlíkat, ale jako by se přes noc scvrkly.

„Měl by sis pospíšit, pokud se tedy nechceš s někým potkat," řekl, aniž by ode mě odvrátil zrak. Jako... oblékám se, nemusí se dívat! I když včera pravděpodobně viděl všechno, ale není jistota, že si to pamatuje. 

„A Taehyungu, můžu se jen zeptat, jak to teď bude?" nerad nechávám věci rozdělané a nejasné. Takových situací jsem s ním zažil až příliš mnoho, proto bych rád měl jasno.

„Co tím myslíš?" zeptal se s povytaženým obočím. Udělal jsem jazykem důlek do své vnitřní strany tváře. 

„No... my dva..." nechtěl jsem to říct přímo. Určitě ví, jak to myslím. Taehyung se zatvářil nechápavě.

„Vždyť jsme se spolu vyspali," řekl jsem konečně tiším hlasem.

„No a co? Přece to nic neznamená."

„Ale-"

„Taky jsem se vyspal s Jennie a nedělám z toho žádné drama. Chováme se k sobě stále stejně. A teď laskavě vypadni, mám něco na práci," řekl rázně a natáhl se k zemi pro svoje boxerky. V šoku jsem na něj hleděl. Nepříjemně se mi svírá žaludek. To opravdu myslí vážně? Nic pro něj neznamenám, že mě dokáže takhle odkopnout? Cítím bolest v oblasti hrudníku, rychle mrkám, abych zahnal slzy.

„Jo-o, tak... t-tak ahoj," řekl jsem a sotva potlačil vzlyk. Vyšel jsem ven z jeho pokoje, kde už mi začaly stékat slzy po tváři. Nemohl jsem se teď složit. Musím odtud zmizet, nechci tu být ani minutu navíc. Nebylo složité najít společenskou místnost. Nijak jsem si ji neprohlížel, chtěl jsem pryč. Prošel jsem dveřmi a vyběhl schody do přízemí. Chtěl jsem si lehnout do své postele a schovat se před všemi.

Tak hrozně moc to bolí...

Umyl jsem si obličej studenou vodou, abych se lépe probral. Necítil jsem se zrovna dvakrát nejlíp. Určitě to bude kvůli alkoholu, měl jsem se včera hlídat. Jinak bych neskončil nahý s ním v posteli. Proč skoro vždycky, když se rozhodnu v Bradavicích pít, skončím s někým u sebe v ložnici? Několikrát Jennie a teď i on. Jenže s ní se to dalo vyřešit jednodušeji. Stačilo si říct, mohl za to alkohol, a šlo se dál. Upřímně si myslím, že i díky tomu máme s Jennie hlubší kamarádský vztah. Když už je řeč o ní. Slíbila mi, že přijede hned, jak to bude možné. To znamená, že očekávám její příjezd dneska.

Vůbec se mi do Velké síně nechtělo, ale měl jsem ukrutný hlad. Žaludek se mi nepříjemně svíral. Oblékl jsem se a vydal se na snídani. Stoly už byly na svých místech, ale jídla na nich bylo podstatně méně, než obvykle. Jedl jsem, abych zaplnil žaludek, když tu přede mnou přistála poštovní sova. Létali po místnosti každé ráno, ale já je vždy ignoroval. Kdo by mi tak mohl psát, že ano? Proto jsem teď na sovu civěl jako na nějaké mystické stvoření. Chvíli mi pohled oplácela, než odletěla a nechala po sobě krabici, která svou velikostí připomínala krabici od bot. Neodvážel jsem se jí dotknout. Rázem už jsem neměl hlad. Přitáhl jsem si krabici na klín.

Byla z neobvyklého materiálu, který jsem nedokázal identifikovat. Též byla obvázaná nějaký pevným listem. Co to má znamenat? Byla i poměrně těžká, takže uvnitř něco muselo být. Zvedl jsem se od stolu a vydal se na kolej. Záhadnou krabici jsem položil na svůj stůl a posadil se na postel. Co by tak uvnitř mohlo být? Byl jsem zvědavý, ale zároveň mě sužovala úzkost, protože jsem měl strach. Přitáhl jsem si kolena k hrudi a objal je, zatímco jsem stále pozoroval záhadný balíček. Ani po pár hodinách jsem se neodvážil krabici otevřít. Radši jsem opustil svůj pokoj a byl ve společenské místnosti, kde jsem ale dlouho nebyl sám.

„Taehyungshii!" skočila mi okolo krku Jennie. Objal jsem ji lehce nazpátek, abych vyjádřil, že jsem rád, že je tady. Chyběla mi. Kývl jsem hlavou na pozdrav směrem ke klukům, kteří přišli s Jennie, akorát jsem jim předtím nevěnoval pozornost. Hned si ke mně přisedli.

„Tak povídej, Taehyungu, stalo se tu něco zajímavého?" vyzvídal Hyunjin, který potřeboval doplnit jeho zásobu drbů.

„Nic, co by stálo o tvoji pozornost. Spíše mi řekněte, jak jste se měli vy," ignoroval jsem zklamání již ne červenovlasého chlapce. Nyní měl vlasy odbarvené a stále stejně dlouhé. Jeho nejlepší kamarád se konečně zbavil oné fialové, na kterou si poslední dobou neustále stěžoval. Jennie se hned ujala slova a začala vyprávět o její návštěvě Nového Zélandu. Rád poslouchám jejich vyprávění. Sice mě vždy přepadne smutek a úzkost, ale zároveň jsem zvědavý. Oni narozdíl ode mě mluví o své rodině rádi. Mě doma čeká jen samota a služebnictvo v podobě domácích skřítků. Díky nim jsem se ještě nezbláznil v té obrovské vile. Nepamatuji na tváře své tety a strýce z otcovy strany. Viděl jsem je naposledy před necelými 4 lety. Odjeli na cesty po Evropě a stále se nevrátili. Nevím, co se jim stalo, či si stále spokojeně někde cestují, ale na to, že dostali do výchovy svého synovce, se chovají dosti nezodpovědně.

Podepřel jsi si hlavu a poslouchal Hyunjina, který zrovna vyprávěl o jejich štědrovečerní večeři, kde jeho sestřenice shodila mísu s pudinkem, který skončil na oblíbené robě jejich babičky. Jsem zvyklý, že se u Hwangů doma děje spoustu momentů, nad kterými mi zůstává rozum stát. Je to zvláštní rodina a Hyunjin k nim perfektně zapadá.

„Taehyungshii, jak se ti líbily dárky k narozeninám? Doufám, že jsem se trefila do správné velikosti. To víš, zmužněl jsi," ušklíbla se Jennie, zatímco já protočil oči.

„Kolikrát vám mám opakovat, že nechci žádné dárky. Ani na Vánoce ani na narozeniny," řekl jsem otráveně. Už mě nebaví jim to neustále dokola opakovat. Jsou inteligentní, nebo se tak občas tváří, takže by to měli už dávno pochopit. Narozeniny jsou směšná připomínka toho, že již sedmnáctým rokem dýchám a víc jak tři čtvrtiny toho mizerného času na mě všichni serou, nenávidí mě a cítím se jako kus ničeho. Nepotřebuji si tento den ještě připomínat.

„Stále to stejné dokola, rozbalil jsi je alespoň?" zeptala se lehce zoufale. Chvíli jsem mlčel, než jsem přikývl. Když už tam byli, tak jsem je teda rozbalil. To mi něco připomnělo.

„Počkejte tady," řekl jsem zničehonic a rychlým krokem se odebral do svého pokoje. Vzal jsem krabici potaženou záhadným materiálem a ještě záhadným obsahem a položil ji na stůl. Všichni tři si ji nechápavě prohlédli, než se Minho zeptal, co to je.

„Nevím, dnes ráno mi to přišlo," řekl jsem a přejel dlaní po povrchu.

„Tak to otevři."

„Zbláznil si se Hyunjine, co když to je nebezpečné!" zarazila ho hned Jennie.

„To ale nezjistíme, pokud na to budeme jen koukat. Takže?" podíval se na mě Minho čekajíc na moji reakci. Sklouzl jsem pohledem z něho na krabici a znovu přejel po jejím povrchu zastavujíc ruku na uzlu toho zvláštního listu. Zhluboka jsem se nadechl a listy přetrhnul. Překvapivě byly docela pevné, musel jsem pořádně zabrat. Otevřel jsem krabici a naskytl se mi pohled na její dosti zvláštní obsah.

Bylo tam nějaké zvláštní ovoce, pergameny, knihy, ale i něco jako šíp a hlavně lebka. Bílá ozdobená lebka. Odvážil jsem se jí vzít do ruky a prohlédnout si ji. Byla poměrně malá, asi jako moje pěst. Určitě nemohla patřit člověku. Ale kdo a proč mi poslal tento balíček? Najednou z lebky vypadl složený pergamen velice tmavé barvy. Lebku jsem položil i přes nechuť své kamarádky na stůl a rozbalil onen pergamen. Přelétl jsem ho očima a rázem jsem se nemohl nadechnout.

Milý Taehyungu, 

Víme, že jsme se ti dlouho neozvali a moc nás to mrzí. Víš, byli jsme tak zabráni do prozkoumávání světa, že jsme na tebe dočista zapomněli. Není to vtipné? Doufáme, že se máš dobře a že ti domácí skřítci skvěle vaří. Slyšeli jsme, že se ti v Bradavicích daří, což nás velice těší. Tví rodiče by na tebe byli velice hrdí. Jsme teď v Brazílii a až procestujeme Severní Ameriku, budeme se vracet přes Rusko a Japonsko do Koreji. Konečně se setkáme. Musel jsi vyrůst. Určitě vypadáš jako tvůj otec. Měj se moc hezky a opatruj se stejně jako doteď. 

Strýc a Teta

„Co tam je?" zajímala se Jennie s lehce starostlivým pohledem, protože jsem zatím nepromluvil. Četl jsem si řádky neustále dokola, jako bych se snažil přesvědčit, že je to výplod mojí fantazie. Pevně jsem stiskl dopis než jsem ho pár pohyby roztrhl.

„Tae, co se děje?" zeptala se hned a zvedla se ze židle. Kluci ji hned následovali.

„Nenávidím je, nenávidím!" zahodil jsem kousky pergamenu a rozešel se do svého pokoje. Hned jsem za sebou zamkl a sklouzl podél dveří k zemi. Vidění se mi rozmazávalo. Jak si tohle můžou dovolit? Napsat mi... po tak dlouhé době. Nikdy o mě neprojevili sebemenší zájem, vždyť hned po týdnu mého pobytu ve vile odjeli na ty své zpropadené cesty. Jak teď můžou psát, že je těší můj život? Nevědí o mně zhola nic, ani moji hlubokou nenávist k mé rodině, k mé vlastní krvi.

„Merline, já je tak strašně nenávidím!" propukl jsem v hysterický pláč. V hlavě se mi přehrávaly vzpomínky na ten týden, kdy jsem je měl tu možnost poznat. Nechali mě samotného v době, kdy jsem nejvíce potřeboval podporu. Opustili mě, protože jim na mně nezáleželo. Stejně jako lidem, kteří si říkávali moji rodiče. Zajel jsem si rukou do vlasů a silně zatáhl, až mi v rukou zůstalo pár pramínků vlasů. Mé srdce bilo nepřiměřeně rychle stejně jako můj dech. Proč je to tak nespravedlivé!

Myslí si, že se podobám otci? Mysleli si to i v době, kdy jim bylo nařízeno si mě vzít do péče? Proto odjeli? Kdo by vlastně chtěl mít doma vraha se sklony k agresi? Kdo by chtěl emočně nestabilního kluka, který řezal do vlastní kůže, aby ulevil tomu tlaku, který ho celý život doprovázel? Jsem zrůda.

Jsem monstrum! Vždycky jsem jím byl a vždy i budu. Můžu si nalhávat, co chci, předstírat, že jsem normální, ale nikdy se mi to nepovede. 

Jsem vrah! Ukončil jsem několik životů, přičemž jeden z nich byl pro mě světlem. Zabil jsem jediné štěstí, které jsem měl.

Jsem Kruvalský Had! Mají pravdu, všichni. Čiré zlo.

Jsem... já... vlastně... nejsem.

Nejsem o nic víc, než pouhé nic....

... Tajemství Hada a Orla ...

Kapitola prošla korekcí klarush_s