Stál jsem před zrcadlem a prohlížel si svůj odraz. Konečně jsme se dokopal k tomu, abych si vyzkoušel všechno to oblečení, které jsem dostal od prarodičů k Vánocům. Nemám šanci to všechno unosit, navíc některé kousky nejsou můj styl. Nejspíš se někoho optám, zdali by něco nechtěl. Před babičkou samozřejmě zatajím, že jsem něco rozdal, byla by smutná a to nechci. Najednou mi někdo zaklepal na dveře.

„Jungkooku, chci se zeptat, jestli jdeš na tu párty?" Jeongyeon stála na prahu pokoje. Málem bych na ni zapomněl. Na tu párty, ne na Jeongyeon. Otravuje mě celé prázdniny, už se nemůžu dočkat, až jí přijedou její kamarádky a konečně mě nechá na pokoji. 

„Takovou příležitost si nenechám ujít," odpověděl jsem jí, aniž bych se na ni podíval. Složil jsem asi třetí svetr a vložil ho do skříně.

„Jak tedy myslíš, ale varovala jsem tě. Jestli uděláš nějakou blbost, tak za mnou nechoď," řekla naštvaně a odešla. To jsme si všichni vyslechli přednášku o tom, jak nezodpovědné je pořádat večírek, kde bude alkohol a nezletilí dohromady. Chápu, že jako prefekta má za vše zodpovědnost, ale tohle přeci není její starost, protože vše pořádá a organizuje Mrzimor, konkrétně ti členové Medové party, kteří neodjeli domů.

Jako snad každý teenager jsem už někdy pil, ale v malém množství. Nejsem ten typ, co by se chtěl ztřískat do nevědomosti. Rozhodně si nějakou skleničku dám, když už tam ten alkohol bude a chudák Jisung s Felixem ho tak pracně pašovali z Prasinek. Rodiče mě vychovali tak, abych se snažil přemýšlet dopředu, proto jsem si vědom, jaké nebezpečí dokáže alkohol představovat. Nejsem už přeci malé děcko.

Oblékl jsem se do něčeho pohodlného, ale zas dobře vypadajícího. Zkontroloval jsem čas. Raději přijdu o trochu později, než tam být úplně první. Stejně to dopadne tak, že nebudu schopný najít místo konání. Vím, že je to někde v prvním patře. Kdyby to byla obyčejná mudlovská párty, šel bych za zvukem, ale jelikož je hrad plný kouzelníků, tak nic slyšet nebude, protože bude použito tišící kouzlo. Už jsem se nemohl dočkat.

Jak jsem předpokládal, chvíli mi trvalo najít správnou učebnu, ale podařilo se mi to. Lavice byly odklizeny podél zdí a na nich bylo nejrůznější jídlo. Dokonce se tu vytvořil něco jako bar, odkud se vydávaly nápoje. Nejspíše chtějí mít jistotu nad tím, kolik si kdo toho alkoholu bere. A Jeongyeon vyšilovala. Uprostřed byl parket, na kterém už pár studentů bylo. Hudba hrála opravdu hlasitě. Nejdříve jsem se hodlal zanalyzovat situaci. Hned se mě ujali mí noví přátele, kteří mě začali představovat novým lidem. Zatím na mě všichni působili fajn. Některé jsem znal z vyučování, protože jsou se mnou v ročníku. Atmosféra byla skvělá a moc jsem se bavil. Zaznamenal jsem zvýšený ruch a šepot, který mě donutil naklonit hlavu tak, abych slyšel rozhovoru mrzimorských.

„Wow, on fakt přišel."

„Nevím, jestli je bezpečné ho tu mít."

„Rosé, nech toho. Jen sem přišel, tak ho tu nechme. Dokud nic nikomu neudělá, nemáme žádný důvod ho vyhazovat. Jen se na něj podívejte. Beztak přišel jen pro alkohol," mávl Jisung směrem k baru. Taehyung si vzal skleníčku s nějakou tekutinou a opřel se o stěnu kousek od baru. Rozhlédl jsem se více po místnosti a zjistil, že se tu objevili i další dva zmijozelové. Jednoho jsem znal z famfrpálu, zatímco druhý chodil se mnou do ročníku. Upřímně jsem si myslel, že zmijozelští ani nedostali pozvání. Všude slýchávám, jak je nikdo nemá rád a jak se jich bojí. Tady jde vidět, že jsou mrzimorští prostě přátelští. Moje pozornost neustále utíkala k němu. Stál tam a prohlížel si svou sklenku, jako by to nedělal už takových dvacet minut. Odvážil jsem se k němu vykročit, ještě tedy s jedním lokem svého drinku, abych si dodal sebevědomí, které mi vždy v jeho přítomnosti chybí.

„Upřímně jsem tě tu nečekal," vykašlal jsem se na nějaký pozdrav a rovnou byl upřímný.

„Copak se nemůžu přijít taky pobavit?" zeptal se jízlivě.

„Tak jsem to nemyslel," bránil jsem. Lehce protočil oči a napil se. Jeho nápoj voněl jako ohnivá whiskey, ale moc se v alkoholu neorientuji. Pochopil jsem, že se se mnou nechce bavit a ač mě to mrzelo, nechal jsem mu prostor. 

Napil jsem se a prohlížel si okolí. Už teď lituji, že jsem sem vlezl. Nevím, co to do mě vjelo, že jsem si usmyslel sem přijít. Možná vidina alkoholu, který mi umožnil přejít na jiné myšlenky, mě lákala. Jak by řekla Jennie, samota mi moc neprospívá. Ti dva idioti z mý koleje jsou neustále někde v tahu. Ne že by mi to vadilo. Berou mě stejně jako ostatní, takže nemá cenu se s nimi pokoušet nějak bavit.

Tenhle trapný večírek se konečně začal pomalu rozbíhat. Hudba mi sice trhala uši a pohled na skákající a tančící studenty mi dělal blbě. Všichni se chovají jako neandrtálci. Proč se slaví Silvestr? Končí jeden rok a začíná druhý, ale názory lidí zůstávají stejný. Všechno zůstává stejné, i jejich nenávist vůči mně. Tak proč se dělají takové blbosti o přelomovou noc?

„Proč tu stojíš tak sám?" zeptal se mě Jungkook, na kterém již bylo poznat, že už něco pil. Jinak by se neptal na tak stupidní otázku.

„Jsem snad někdo, kdo si může jen tak zajít do kolektivu a chtít, aby se se mnou někdo bavil? To by zdejší studenti museli mít mozek," odfrkl jsem si.

„Tihle lidé jsou fajn."

„Nemyslím si."

„Ale pozvali tě, tak přeci-"

„Přestaň být naivní, Jungkooku. Jsi tady sotva půl roku a už si myslíš, že všechny znáš. Běž za nimi, když jsou tak skvělý, a neztrácej se mnou čas," vypadalo to, že chce ještě něco říct, proto jsem se vydal k baru, abych si objednal již druhou skelničku ohnivé whiskey. Jediné moje štěstí je, že tady není žádný barman, ale nápoje se připravují samy. Jinak bych musel s někým komunikovat, na což dnes nemám moc náladu a určitě by to dopadlo špatně. Napil jsem se a opřel se o stěnu na opačné straně než předtím. Měl jsem i docela hlad. Vzal jsem si jeden malý chlebíček. Nemělo by se pít na prázdný žaludek.

„Taehyungu, proč přede mnou utíkáš?" nevydržel beze mě ani patnáct minut.

„Vypadni, Jungkooku," protočil jsem oči a trochu se posunul, abych mu dal jasně najevo, že se s ním bavit nechci.

„Pojď si zatancovat."

„Prosím?" vypadlo ze mě, když vyslovil... to, co vyslovil. Už se úplně pomátl.

„Pojď si zatancovat, Tae," překvapil mě, když použil zkráceninu mého jména. Merline, co to sakra pil?

„V žádném případě," řekl jsem rázně.

„Prosíííííím!"

„Musel bys mě opít, abys mě donutil k něčemu takovému."

„Výzva přijata!" vykřikl zničehonic a utekl k baru. Šokovaně jsem ho pozoroval. To snad nemyslí vážně. Mám vysokou toleranci alkoholu, to se mu nepovede. Přinesl dvě skleničky čehosi a jednu mi předal. Přičichl jsem si k nápoji, ale nic jsem z toho nevyčetl. Rozhodl jsem se, že mu dám tu šanci. Alespoň se nějak pobavím. Přiťukl jsem si s ním a napil se. Tekutina byla hořká, až jsem musel trochu zkřivit obličej. Jungkook se se spokojeným úsměvem vydal pryč mezi lidi.

A takhle to začalo. Jungkook mě nenechal na pokoji. Vždy zmizel mezi lidmi, a když už jsem si myslel, že to vzdal, přiběhl s novou skleničkou. Lhal bych, kdybych tvrdil, že v sobě alkohol necítím. Stále jsem byl ale jasně při smyslech narozdíl od něho. Bylo okolo jedenácté a všechny možné skupinky tady si různě připíjely. Regulace alkoholu byla v tahu. Jungkook byl jako chameleon. Připil si snad s každou skupinkou a u toho stíhal chodit za mnou. 

„Taehyungie, pojď si zatančit," řekl prosebným opileckým hlasem.

„Jsi na sračky, Jungkooku."

„Proč mi říkáš tak hrubě? Jsem na tebe tak hodný," skoro to vypadalo, že se rozbrečí. Protočil jsem oči a napil se.

„Jak ti mám tedy říkat?"

„Kookie! Říkej mi Kookie!" vykřikl, a dokonce začal nadšením skákat. Divím se, že se ještě nesvalil k zemi.

„Hnus," svraštil jsem obočí, „přestaň pít, Jungkooku, meleš pak hovna."

„Nejsem opilý," řekl přesvědčivě, načež jsem se musel ironicky zasmát.

„Je pravda, že mám alkohol v krvi," připustil. „Ale stále vidím, Taehyungie, jak jsi krásný."

Zaskočilo mi pití, až jsem se z toho rozkašlal. Jakmile jsem se mohl opět nadechnout, šokovaně jsem se na něj podíval. Ač jsem nechtěl, jeho slova mi zněla v hlavě. Je opilý, nemyslí to vážně. Nikdo by mi nic takového neřekl, to rozhodně. Přesto se uvnitř mě něco děje. Jako by snad mé srdce zaplesalo radostí, že konečně někdo dokázal ocenit můj zevnějšek. Je opilý, musím si opakovat.

„Taehyungie, zatanči si se mnou prosím. Přísahám na Merlina, že tě potom už nechám a nebudu tě otravovat. Prosím!"

Nedělej to, Taehyungu, nesmíš ustoupit. Zachovej si chladnou tvář. Jakmile povolíš, ublíží ti. Stejně jako ostatní. Nebuď naivní!

„Jenom jednou," dal jsem důraz na každé slovo. Jungkookovy oči zazářily nadšením. Upřímně jsem nečekal, že mě vezme za ruku a zatáhne do centra dění. Nikdy jsem netančil, ne takhle. Když jsem byl malý, matka mě učila společenské tance. Jenže co mám dělat teď, to mi nikdo nikdy neřekl. Kde je Jennie, když ji kurva potřebuji?!

„Uvolni se a pohybuj se do rytmu hudby," sotva jsem ho slyšel přes hlasitou hudbu. Přišlo mi to bizarní. Každý skákal, máchal rukama a vlastně to nedávalo smysl. Cítil jsem se trapně, ale Jungkooka to nejspíše bavilo, protože se neustále chichotal. Měl jsem chuť odejít. Hudba rázem zpomalila a uklidnila se.

„Můžu?" zeptal se, ale aniž by čekal na moji odpověď, spojil ruce za mým krkem. Rázem jsme byli tak blízko. Napnul jsem se. Tahle pozice mi připadala nepřirozená. Proč musíme být tak blízko?

„Uvolni se," zopakoval, ale tentokrát jsem ho slyšel jasně. Zahleděl jsem se mu do očí. Měl lehce rozšířené zorničky a jeho oči vypadaly trochu ospale. Nemohl jsem se od nich odtrhnout. Už jsem ani neslyšel hudbu a nevnímal nic okolo. Jemně si skousl rty, což mě donutilo, abych na ně sklopil zrak. Byly narůžovělé a pod nimi měl pihu. Vypadaly ale tak hladce, krásně... stejně jako on. Můj mozek přestal racionálně pracovat. Nedokážu vysvětlit ten pocit a emoci. Prostě jsem to udělal. Nahnul jsem se k němu a přitiskl své rty na jeho. Jako minule... tak hladké.

Jako bych najednou vystřízlivěl a rychle se odtáhl. Panicky jsem si prohlédl jeho obličej, než jsem se mu vytrhnul. Vyběhnul jsem z místnosti a rychlý krokem, skoro až během, jsem mířil do společenské místnosti. Rukou jsem si zajel do vlasů. Sbíhal jsem schody a ignoroval hlasy obrazů, které buď nadávaly, protože jsem je vzbudil, anebo měli nějaké narážky určené na moji osobu. Sešel jsem poslední schody a uviděl mohutné černé dveře. Než jsem se k nim stihl natáhnout, někdo mě chytil za rameno otočil k sobě čelem.

„Proč přede mnou pořád utíkáš, Tae?" zeptal se zoufale, zatímco mě tiskl ke dveřím svýma rukama na mých ramenech.

„Vypadni, Jungkooku," chtěl jsem znít rozhodně a děsivě, ale nedařilo se mi to. Místo toho jsem zněl přesně jako on.

„Proč pořád utíkáš?" zašeptal a přitiskl na mě.

„Není to správné... já...  nerozumím tomu..." zmatkoval jsem. Chtěl jsem ještě něco říct, ale umlčel mě svými rty. Chtěl jsem ho odstrčit, ale moje ruce se pouze zastavily na jeho ramenech. Začal rty pohybovat, pomalu a jemně, přesto jako by se mi snažil naznačit, že neodejde. Byl jsem z toho tak zmatený. Jeho rty byly nasáklé alkoholem, přesto bylo příjemné ho líbat. Zapletl mi ruku do vlasů. Myslel jsem si, že se z toho zblázním. Přitiskl jsem si ho za pas k sobě blíž a líbal ho zpět. Nešlo se odtrhnout, až nedostatek kyslíku nás rozdělil, ale též jen na pár sekund, než jsme opět byli v zajetí rtů toho druhého. Nevydržel jsem to a vyměnil naše pozice. Chvíli jsem na něho hleděl, než jsem se natáhl ke klice.

„Drak," vyslovil jsem heslo a chytil Jungkooka za ruku. Prošel jsem chodbou a společenskou místností, jako kdyby za námi hořelo, nebo jako by mi měl utéct. Otevřel jsem dveře do svého pokoje a zatáhnul nás dovnitř. Hned si mě přitáhl do polibku. Nemohl jsem přestat ochutnávat jeho rty. Strčil jsem do něho, aby spadl na postel a zapřel se nad ním.

„Budeš toho litovat, Jungkooku," řekl jsem mu přímo do očí. Jeho to ale nezajímalo a přitáhl si mě k sobě blíže. Přestal jsem přemýšlet. Za stálých polibků jsem mu sundal tričko. Jeho kůže byla tak horká oproti té mé.

„Jsi krásný," zašeptal jsem.

... Tajemství Hada a Orla ...

Kapitola prošla korekcí klarush_s