Za okny padaly sněhové vločky. Sněhobílá překrývka byl čistá, nepošlapaná, kdo by kam taky chodil, že? Jedině šafář a učitel Péče o kouzelné tvory, Rubeus Hagrid. Nikomu se moc do té chumelenice nechtělo a já jsem nebyl výjimkou. Měl jsem na sobě svůj oblíbený svetr. Posadil jsem se na koberec ve svém pokoji, který jsem teď nemusel sdílet s ostatními. Bylo tu příjemné ticho, ani mi ta samota nevadila. U nohou postele ležely krabice ve vánočním balícím papíru. Natáhl jsem se a jeden vzal do ruky.

Byl to dárek od rodičů. Poslali mi nejrůznější jídlo a sladkosti z Busanu, peníze a nejrůznější drobnosti, které může mudlovský kluk potřebovat. Od Seungmina jsem dostal nové brko na psaní. Yoongi se mi rozhodl dát sadu na čištění košťat a ještě nějakou famfrpálovou příručku. Dárek od Miny mě dojal. Byla to zarámovaná fotka nás všech při prvním výletu do Prasinek. Samozřejmě se fotka hýbe, což mě stále dokáže pořádně rozhodit. Položil jsem si fotku na noční stolek a na tváři se mi rozlehl hřejivý úsměv.

Rozbalil jsem další dárky od bratrance, tety a strejdy, prarodičů, Jisoo a Wendy a vydal se do společenské místnosti. V křeslech seděla tři děvčata, Jeongyeon, Yuri a třetí z nich neznám, jenom vím, že je v 7. ročníku. Doyounga jsem nikde neviděl. To je celé vánoční obsazení havraspárské koleje. Je nás pět. Rozhodl jsem se, že se půjdu projít. V hradu je vánoční výzdoba. Prošel jsem dřevěnými dveřmi s klepadlem a vydal se do chodeb, kterými se nesly vánoční kouzelnické koledy. Navazovalo to tu správnou vánoční atmosféru. 

Šel jsem pomalu, nikam jsem nespěchal. Prohlížel jsem si pohyblivé obrazy a naslouchal jejich rozhovorům. Sem tam mi nějaký obraz popřál veselé Vánoce. Procházel jsem se druhým patrem, když do mě někdo narazil a shodil na zem. Naštěstí jsem stihl dát před sebe ruce a nerozmlátil si obličej.

„O promiň, jsi v pořádku?" zeptal se hned černovlasý chlapec a podal mi ruku. Díky jeho pomoci jsem se zvedl a hned jsem se zarazil. Byl minimálně od deset čísel menší jak já.

„Jisungu, co jsem ti říkal? Neběhej tu! To, že tady není skoro celá škola, neznamená, že si tu můžeš uspořádat běhací závody," káral ho chlapec s blond vlasy, který k nám s naštvaným výrazem kráčel po boku dalšího černovlasého kluka. 

„Omlouvám se za něj, neublížil ti?" otázal se, když se zastavil naproti mně.

„Ne, jsem celý," ujistil jsem je.

„Ty jsi ten nový student, Jungkook, že jo?"

„Jisungu!" strkl do něho opět blonďatý chlapec, který vypadal, že každou chvílí ztratí se svým kamarádem nervy.

„Jak koukám, všichni mě tu znají a já nikoho. Skvělý," pronesl jsem sarkasticky. Už mě to trošku začíná štvát. Všichni se tu znají a já jediný tápu a ztrácím se.

„Promiň, že jsme se nepředstavili. Já jsem Felix, ten otravný je Jisung a tohle je Jeongin," řekl mi s úsměvem blondýn. Jejich jména mi byla povědomá.

„Vy jste byli v Prasinkách se Seungminem, že ano?" ujišťoval jsem se.

„O ano. Tvůj kamarád nám dělal skvělou společnost. Doufáme, že nebude vadit, když si ho občas půjčíme," usmál se Jisung.

„Asi ne, pokud s vámi bude chtít jít," vypadá to, že si Seungmin udělal nové přátele. To je dobře. Mám radost i za něj. Navíc, tihle vypadají jako fajn kluci. Ještě chvíli jsme si na chodbě povídali, než jsme se každý rozešel svým směrem. Já jsem si dokončil svůj vyhlídkový okruh po bradavickém hradu a vrátil se na kolej.

„Ta Wendy s tím tréninkem nikdy nedá pokoj. To si vážně myslí, že o VOLNO budu někde lítat? Ještě k tomu, když to venku vypadá tak, jak vypadá," slyšel jsem stěžování Doyounga hned, jakmile jsem vkročil do společenské místnosti.

„Občas už to přehání," konstatovala Yuri opřená v křesle.

„Tak víte co," řekla, když si všimla mé přítomnosti, "řekneme jí, že jsme byli trénovat, ale ve skutečnosti nepůjdeme. Ona bude šťastná my taky. Je to win/win situace, jen se nesmíte prokecnout," tenhle nápad se mi moc nelíbí, ale je to lepší, než kdybych musel jít trénovat v téhle sněhové vánici. Proto jsem souhlasil a odebral se do svého pokoje. Lehl jsem si na záda do postele a zavřel oči. Vánoce v Bradavicích mají úplně jinou atmosféru než ty doma. 

Kéž bych se do Bradavic dostal dřív. Poznal bych tak skvělé lidi a konečně by mě škola bavila. Zamiloval jsem si famfrpál. Už si nedokážu představit, že bych neměl tréninky a nevymýšleli jsme strategie. Jako závody byly super, ale vlastně záleželo na koštěti, větru, mrštnosti a lehkosti. Člověk jel sám za sebe, kdežto tady má za zády celý tým.

„Jungkooku, bude slavnostní večeře!" ozval se z chodby hlas prefektky. Profesor Kratiknot ji požádal, aby na mě o vánočních svátcích dohlédla. Nebyl jsem z toho moc nadšený, ale naštěstí mě Jeongyeon nijak neomezuje či si nehraje na stalkera. A že bych ji měl v oblibě, to by se taky zrovna říct nedalo. Už jenom kvůli tomu, že ji nemusí Mina, jsem si k ní vytvořil nepatrný blok. Možná jsem ale jenom zaujatý.

„Už jdu!" zavolal jsem, aby mi nestepovala před dveřmi. Teoreticky mi mohla vlézt do pokoje, protože dívky mohou do chlapeckých ložnic ale opačně ne. Zvedl jsem se z postele a při nazouvání bot jsem do něčeho kopnul. Ozvalo se tiché cinknutí, které mě přesto vyděsilo. Rychle jsem z pod postele vytáhl menší podlouhlou krabici potaženou hadími šupinami. Opatrně jsem krabici otevřel, abych se ujistil, že jsem její obsah nezničil. vybíral jsem ho asi hodinu, a přesto si stále nejsem jistý, jestli mu udělá radost, jestli dokáže ocenit moji snahu. Chtěl jsem mu koupit dárek k Vánocům. Nevím, jak na to zareaguje. Krabici jsem vložil do mé oblíbené plátěné tašky a vydal se společně s ostatními do Velké síně.

Čím blíže jsme byli, tím silnější byla vůně jídla. Už teď jsem si uvědomil, jak velký mám hlad. Když jsme vešli dovnitř, byl jsem v šoku. Uprostřed Velké síně byl jeden velký stůl, kde již seděli profesoři a někteří studenti. Tam, kde za normálních okolností stojí profesorský stůl, byl vysoký strom ozdobený nejrůznějšími vánočními dekoracemi. Celá Velká síň byla krásná. Posadili jsme se naproti mrzimorským, kteří tu již byli. Usmál jsem se na již známé chlapce. Chvíli po nás přišli tři nebelvírští studenti, mezi kterými byl i Primus Chan. Jeho ženský protějšek v Bradavicích na Vánoční svátky nezůstal. Posadili se vedle nás. Chvíli jsme museli počkat, než se Snape uráčil se svými studenty přijít. Byli to tři chlapci, ale moji pozornost měl ten nejvyšší z nich. 

Vypadal stejně elegantně jako vždy. Tentokrát měl své vlasy havraní barvy upravené, nepadaly mu do očí. Šel poslední a posadil se na nevzdálenější okraj stolu. Přesto jsem na něj stále viděl, protože hned vedle mě seděli nebelvírští. Brumbál měl svůj proslov, který zabral tak 5 minut. Následně mluvila profesorka McGonagallová, což už mě lehce nezajímalo. Měl jsem hlad. Konečně nám dovolili jíst. Všichni si začali rázem povídat, jako kdyby neexistovaly koleje, dokonce i profesoři se bavili se studenty. Snape teda moc nadšení neprojevoval, ale též se zapojil do konverzace. Já jsem neměl moc velkou potřebu mluvit. Pozoroval jsem Taehyunga, který jedl krůtu s pohledem do stolu. Nikdo z jeho přátel tu nezůstal, což mi připadá smutné. Proč nejel domů?

Mám spoustu otázek, ale neodvážím se na ně zeptat. Dnes mu to obzvlášť slušelo. Všiml jsem si, že má docela v oblibě elegantní oblečení. Nevzpomínám si, kdy jsem ho viděl například v obyčejném tričku. Nedokázal jsem se soustředit na nic jiného. Přistihl jsem se, jak od něj nemohu odtrhnout pohled. Nesmím být tak nápadný. Jenže ono je to tak těžké! Při každém pohledu na něj se v mém těle rozletí hejno motýlů. Je to tak příjemné. Jediné, co mě trápí, je jeho ignorace mé existence. Myslím si, že to bude jeho způsob obrany. Oba jsme byli zmatení. Jenže já už si to v hlavě urovnal. Už jenom fakt, že o něm zase přemýšlím, potvrzuje moje domněnky. Propadl jsem mu. 

„Jungkooku, proč si vůbec ty zůstával v Bradavicích?" zeptal se mě zničehonic Jisung sedíc naproti mně. Musel jsem chvíli popřemýšlet nad tím, co říkal, protože jsem reagoval jen na svoje jméno.

„Zajímalo mě, jak vypadají kouzelnické Vánoce," oznámil jsem.

„Pocházíš taky z mudlovské rodiny," vyhrkl otázku chlapec po Jisungově boku. Pokud si dobře vzpomínám, jmenoval se Jeongin. Předtím toho moc nenamluvil. respektive jsem ho neslyšel mluvit vůbec.

„Ano, vy taky?" odpověděl jsem rovnou otázkou, která mě upřímně zajímala.

„Já i Jisung pocházíme z mudlovské rodiny. Normálně trávím Vánoce s rodinou v Busanu, ale kluci mě překecali, abych tu taky jednou zůstal. Felix tu zůstává každý rok, protože jeho rodina bydlí v Austrálii," oznámil mi skoro až hrdě Jeongin.

„Zůstávají tady i někteří jiní studenti pravidelně?" zeptal jsem se automaticky.

„Není to tak časté. Většinou každý chce vyzkoušet Vánoce v Bradavicích a pak už zas jezdí domů. Pravidelně tu zůstávám já, Felix a třeba Primus. Ten má taky rodinu v Austrálii.  Pár dalších tady je taky poněkolikáté, ale já, Felix a Chan tu jsme každý rok. Pak tedy ještě Kruvalský Had. Ten tu je taky každý rok, ale jak sám víš, nastoupil až do 3. ročníku," jakmile Jisung domluvil, instinktivně jsem se podíval na nejvzdálenější okraj stolu. Akorát se zvedal.

„Taehyungu," promluvil Brumbál, "ani tentokrát s námi nezůstaneš?" samozřejmě všichni zvedli zrak od svých jídel a podívali se na Taehyunga. Konverzace u stolu rázem zanikly.

„Děkuji pane profesore, ale ne," řekl a vydal se ke dveřím.

„Taehyungu," zavolal Brumbál opět jeho jméno,"veselé Vánoce." Taehyung se otočil zpět do prostoru Velké síně. Jeho rty se pohnuly. Vypadalo to, jako kdyby šeptal. Najednou se na mě podíval. Byl to rychlý ale intenzivní pohled. Málem jsem se udusil vodou, kterou jsem zrovna pil. Taehyung otevřel dveře a bez dalšího přerušování upustil místnost. Chtěl jsem jít za ním. Nevím, kdy budu mít další příležitost předat mu dárek. Jenže pokud se teď zvednu, bude to podezřelé. Vyčkal jsem tedy pár minut. Byl jsem netrpělivý a připadalo mi to jako věčnost. Konečně jsem se odvážil zvednout a s tím, že jsem unavený, jsem opustil Velkou síň.

Úplně jsem nevěděl, kam jít. Měl jsem tušení, kde se nachází zmijozelská společenská místnost, ale nebyl jsem si tím úplně jistý. Přesto jsem se vydal domnělým směrem přemýšlejíc, jak se potkám s Taehyungem. Nemůžu dovnitř a pochybuji, že by mi otevřel. Nejspíše by to ani neslyšel. Třeba ho ještě dostihnu. To by ale musel chodit jak lenochod. Čím blíže jsem byl jejich místnosti, tím větší chlad a tma mě obklopovala. Necítil jsem se úplně nejlépe. Ještě se tady ztratím a co potom? 

„Hej, proč sem leze orlí spratek?" ozvalo se zničehonic z jednoho obrazu. Mírně jsem se lekl, protože jsem neočekával, že na mě někdo promluví. Zkusil jsem předstírat, že jsem neslyšel to oslovení. Dokonce i obrazy dokáží být hrubé.

„Hledám Taehyunga," oznámil jsem obrazu.

„Koho že?" zatvářil se nějaký šlechtic.

„Hledám Kima Taehyunga," zopakoval jsem.

„Ty myslíš toho vraha? Jo aha... ten je na astronomické věži. Třeba plánuje skočit," rozesmál se obraz, ale mně do smíchu nebylo. Otočil jsem se a vydal se opačným směrem. Měl jsem špatnou náladu. Ten obraz mě tak naštval. Chudák Taehyung jestli tohle musí poslouchat pokaždé, když jde do koleje. Konečně jsem vyšel všechny ty schody a ocitl se na astronomické věži. Seděl tam na zemi opírajíc hlavu o kamennou stěnu. Vedle něho bylo zábradlí, přes které koukal do dáli. Udělal jsem jeden krok, při kterém zavrzala podlaha. Taehyung trhl hlavou mým směrem a když zjistil, že už zde není sám, zvedl se rychle na nohy.

„Co tady děláš?" zeptal se s maskou na tváři. V jeho očích ale na chvíli problikla zvědavost.

„Jsem tu za tebou."

„Jak jsi mě našel?"

„Na tom nezáleží. Nezdržím se tu ale dlouho, neboj," lehce jsem se usmál a udělal pár kroků jeho směrem. Narovnal se, jako by se snažil zdůraznit, že jsem o malinko menší než on. Připadalo mi to roztomilé.

„Chtěl jsem ti popřát veselé Vánoce," řekl jsem vlídným hlasem.

„Neslavím Vánoce," oznámil mi se zamračeným obočím. Trochu mě to zaskočilo, ale snad jsem na sobě nedal nic znát. Je to další nová informace.

„A proč, smím-li se zeptat?" měl jsem hroznou potřebu být slušný a respektující. Možná abych zakryl nervozitu. Srdce mi rychle buší a můj dech je též zrychlený. Přesto se snažím s ním vést normální konverzaci.

„Vánoce jsou směšná připomínka toho, že na mě všichni serou," řekl s pohledem na hory v dáli. Překřížil si ruce na hrudi, což se bere jako za obrané gesto. Krajinu pozoroval skoro až zoufale. Jeho tvář se trochu uvolnila.

„Mohl bych ti něco dát? Ne k Vánocům, ale protože chci?" zeptal jsem se a z plátěné tašky jsem vyndal onu krabici potaženou hadími šupinami. Jakmile zaregistroval objekt v mé ruce ve svém periferním vidění, konečně se na mě otočil celým svým tělem. Krabici si prohlížel a ač se snažil působit lhostejně, poznal jsem zájem, který opět vyzařovaly jeho oči. Kdysi jsem v něm tolik číst nedokázal. Jako by se mi snažil dát možnost nahlédnout pod jeho masku. Třeba si to ani neuvědomuje a dělá to jeho podvědomí. Natáhl jsem k němu krabici a usmál se, když si ji k sobě převzal.

Dlaní přejel po povrchu. Opřel krabici o zábradlí, což ve mně vyvolalo lehkou paniku. Co když mu dárek spadne? Ale on ho stále přidržoval. Krabici otevřel a na zem hodil nažloutlý papír, který sloužil jako výplň a jako ochrana.

„Asi víš, jak moc se mi líbí tvé písmo," dodal jsem, když jsem sám pozoroval brko se stříbrnou násadou a velkým zeleným perem. Hodilo se mi k němu a jeho koleji. Taehyung ho uchopil a prohlížel si ho v dlani.

„Tak já už tě nebudu rušit. Dobrou noc," řekl jsem místo přání veselých Vánoc. Cítil jsem jeho pohled na svých zádech celou dobu, než jsem mu zmizel z dohledu. Možná mi chtěl něco říct, či poděkovat. Ani si nejsem jistý, jestli to někdy udělal. Teď na tom nezáleží. Mám z toho všeho dobrý pocit. Na tváři se mi objevil hřejivý a upřímný úsměv.

... Tajemství Hada a Orla ...

Kapitola prošla korekcí klarush_s