„Taehyungshii, proč jsi zalezlý v pokoji, když můžeme jít do Prasinek?" objevila se mezi dveřmi Jennie. Na sobě měla svůj oblíbený černý kabát a vysoké kozačky na podpatku, v ruce držela zelenou stříbrnou šálu.

„Nemám náladu, Jen," odpověděl jsem nezvedajíc pohled od knihy.

„Od toho zápasu jsi nějaký plachý. Přece jsme vyhráli a ty jsi chytil Zlatonku. Venku je krásně a blíží se Vánoce," otravovala mě dál a posadila se na kraj mé postele.

„Moc dobře víš, že nic takového neslavím," nikdy jsem v tom neviděl smysl. Balit věci do barevného papíru, a pak je roztrhat pod stromem, perfektní! Všichni furt melou, jak je to skvělé, že se máme mít rádi a trávit čas s rodinou. Jak ubohé.

„Ale no tak! Přestaň furt všude hledat jen ty špatné věci a zkus se zaměřit na ty hezké, že ano Hyunjinie?" oslovila hned procházejícího chlapce. Jakmile se začne blížit tahle směšná doba, Jennie začne být neskutečně otravná. To je zdrobnělina sem a zdrobnělina tam, neustále ty stejné kecy.

„Zase to bojkotuje?" zeptal se Hyunjin a opřel se o rám dveří. Naštvaně jsem ho probodl pohledem.

„Vánoce jsou směšná připomínka toho, že na mě všichni serou."

„To není pravda, Taehyungshii! Máš nás," čekal jsem, že se hned ozve.

„Jasně. Jen mi připomeňte, kde o ten 'úžasný' den budete, hm?" zeptal jsem se uštěpačně. Najednou mlčeli. Odfrkl jsem si a zakroutil hlavou. Samozřejmě že všichni pojedou domů za svými rodinami. Jennie jede s rodiči na Nový Zéland, Hyunjin a Minho do svého rodného města, Gimpu, a Irene se vrací do Daegu. Budu tady zas a opět sám a oni to moc dobře vědí, přesto stále opakují ty stejný sračky.

„Tae, záleží nám na tobě a ty to víš. Pojď prosím s námi do Prasinek. Ne protože se blíží Vánoce, ale protože je venku krásně a ty taky potřebuješ čerstvý vzduch," udělala na mě psí oči. 

„Prosím!" přidal se k ní u Hyunjin. Protočil jsem očima, protože mi došlo, že nemá cenu vzdorovat. Ti dva by se odsud nehnuli a mě by z nich ruply nervy. Zaklapl jsem knihu a s otráveným povzdechem se zvedl a otevřel skříň. Vyndal jsem kabát a bez jediného slova či pohledu jsem vyšel z pokoje ven. Ignoroval jsem jejich volání, že ještě čekáme na Minha, prostě jsem šel. K mému neštěstí mě rychle doběhli. Minho sice trochu nadával, ale jinak jsme šli dál. Venku bylo až nechutně moc bílo. Nezastavil jsem se, abych obdivoval tu krásu, nezajímala mě. Najednou jsem ale ucítil jemnou ránu do ramene. Ohlédl jsem se a uviděl skupinku malých Mrzimorů, kteří tají dech a s hrůzou mě sledují. Podíval jsem se na své rameno a rukou vyčistil kabát od sněhu.

Slyšel jsem, jak jim Jennie něco říká, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Na každého jsem se upřeně podíval a pokračoval v cestě. Jsem si jistý, že teď budou mít pár nocí noční můry. Zaslouží si to, spratci jedni. Prošli jsme bránou a čekalo nás tak 5 minut chůze. Byl jsem nucen poslouchat jejich konverzaci, která se podle mě točila okolo ničeho. Musel jsem ale uznat, že jsem se venku cítil o mnoho lépe než zavřený uvnitř pokoje. Uklidňovalo mě poslouchat křupání sněhu. Dokonce mi nevadilo dýchat studený vzduch, příjemně chladil. Konečně jsme se do těch Prasinek dostali. Myslel jsem, že tam ani nedojdeme, protože šli strašně pomalu. Já sám mám ve zvyku chodit rychle.

Procházeli jsme se uličkami vesnice, než mě donutili jít s nimi k Hedvábné stužce. Je to jediný obchod s oblečením a podle Hyunjina by byl hřích, kdybychom tam nešli. Já bych se bez toho obešel. Posadil jsem se do křesla vedle zkušebních kabinek a podepřel si znuděně hlavu. Minho neustále chodil tam a zpátky a nosil těm dvěma jiné velikosti, či vracel oblečení, které se jim nezamlouvalo. Musím uznat, že některé kusy byly opravdu pěkné.

„Tak co myslíte?" zeptal se hned Hyunjin, když konečně vylezl z převlékací kabinky. Začal se s odstupem prohlížet u zrcadla a vypadal celkem spokojeně. Prohlédl jsem si ho teda, z donucení samozřejmě.

„No, asi to ujde," řekl Minho otrávenou tváří, ale jakmile ho jeho nejlepší kamarád probodnul pohledem, protočil oči.

„O pardon, sluší ti to, Hyunjinshii," napodobil hlas naší kamarádky s úšklebkem na tváři. Ta ale samozřejmě byla hned vedla a vše slyšela. Modrovlasý se musel řádně omluvit. Jennie by byla schopna ho přetáhnout svou kabelkou. Nakonec si nic nevybrala, což je podle mě dobře. Do její skříně se už nic dalšího nevejde. Původně přemýšlela nad nějakými šaty, ale po zjištění, že jsou mudlovské výroby, rozhodla se je vrátit na své původní místo. Ne že by k mudlům chovala nějakou zvýšenou averzi jako já, ale prý se jí ty šaty stejně moc nelíbily. Lhářka jedna. Pokračovali jsme dál a postupně zavítali do několika dalších obchodů.

„Tae, proč si taky něco nekoupíš?" zeptala se zničehonic, když jsme vyšli z obchodu a zavítali do dalšího.

„Proč bych si měl něco kupovat? Všechno, co potřebuji, mám," odvětil jsem a dál nudně procházel mezi plnými regály knih, brků a kalamářů všech možných barev. Tenhle obchod jsem měl poměrně rád. Bylo tu příjemné ticho a vonělo to tady pergamenem.

„Nemusíš kupovat věci jenom sobě."

„Jennie, jdi do háje s těmi Vánocemi," řekl jsem varovně, protože mi hned došlo, kam tím míří. 

„Taehyungu, dát někomu dárek můžeš i mimo Vánoce či narozeniny. Může to být klidně něco drobného. Stačí, když se to tomu dotyčnému bude líbit a bude mít z toho radost. To je podstata dárku, víš? Dáváš je těm, na kterých ti záleží a chceš jim dokázat, že si vážíš jejich přítomnosti," domluvila a vzala z regálu jeden brk.

„Vidíš tenhle brk s krásným pavím perem? Koupím ho Hyunjinovi, protože vím, že má rád tyhle extravagantní věci. Navíc si stěžuje, že je ten jeho současný brk již tupý. Je to praktický dárek, který se mu ale bude líbit," vysvětlila mi svoji myšlenku a už pádila k pokladně. Protočil jsem očima a mířil za ní, ale omylem jsem na konci regálu zavadil o velké smotané pergameny, které se sesypaly na zem. Rozhlédl jsem se, jestli to někdo viděl, ale když na mě Jennie hodila svůj typický pohled, s povzdechem jsem se sklonil a začal pergameny sbírat. Bohužel jsem je musel nejprve zpátky zamotat. Zjistil jsem, že se jedná o mapy oblohy, letních i zimních souhvězdí, planet a jiných vesmírných útvarů. Pergamen byl navíc velice jemný, skoro jako by byl z hedvábí, což je samozřejmě blbost. 

Vyšli jsme ven za kluky, kteří se mezitím vrátili od Taškáře. Samozřejmě se vrátili s plnými tašky. Pokračovali jsme dál v chůzi po hlavní ulici Prasinek. Hyunjin měl zas potřebu komentovat vše, co vidí, načež to s námi musel pochopitelně probrat. Nejdříve řešil, proč má Dahyun děravý kabát, následně z jakého důvodu Primus sekýruje malé zmijozely a završil to tím, že ho překvapila přítomnost havraspárského kluka v hloučku mrzimorských. Měl jsem pocit, že mi z něho praskne hlava. Zajímal se o tak nezajímavé věci. Alespoň už zmlknul, protože i Jennie řekla, že se to už nedá poslouchat. Byl jsem rád, že se navrhlo, že dnešní, překvapivě ne až tak hrozný den zakončíme U Tří košťat. Jak jinak.

Vešli jsme dovnitř a byl jsem zaskočen. Snad každý stůl byl zaplněn. Chtěl jsem se otočit a odejít, ale Jennie mě chytla za paži a tím mi zabránila v odchodu. Byl jsem nucen je následovat do nitra hospody. Ne každý chtěl trávit čas venku ve sněhu, proto tady bylo tak plno. Minho nás vedl uličkami mezi stoly. Necítil jsem se vůbec dobře v takhle stísněném prostoru a hlavně se na nás skoro každý díval nebo minimálně zvedl zrak od stolu a udělal znechucenou grimasu. Chci pryč.

„Támhle je volno," zahlásil Minho a ukázal nám směr. Jennie mě stále držela za loket a táhla mě, jako kdybych sám neuměl chodit. Dobře mě podezírala, že bych zdrhnul. Kluci už se vměstnali na jednu lavici a máchli rukou na Rosmertu, která zrovna byla vedlejšího stolu. Posadil jsem se a znuděně si podepřel hlavu. Vůbec se mi tady nelíbí. Rozhlédl jsem se kolem, abych zjistil, vedle jakých existencí se to vůbec nacházím, ale zasekl jsem se u stolu nacházejícího se hned za kluky. Uslyšel jsem známý smích a viděl tmavě hnědé vlasy.

Jako v transu jsem na něho hleděl. Celý týden se mu snažím vyhýbat a pak na něj natrefím zrovna tady. Mé tělo bylo rázem napnuté. Trochu jsem sebou škubl, když na mě Minho promluvil a tím mě dostal z toho transu. Něco jsem mu odkýval a byl jsem rád, když nám Rosmerta donesla máslové ležáky. Pořádně jsem se napil, jako bych doufal, že mě to uklidní. Moc mi to teda nepomohlo. Dlaněmi jsem objímal skleničku a prohlížel si pěnu máslového ležáku. Přesto jsem se neudržel a po nějaké chvíli jsem zvedl zrak a zaostřil na vedlejší stůl.

Zrovna něco povídal svým přátelům a máchal u toho hrozně rukama. Připadalo mi to zajímavé. Vypadalo to, že něco snaží vysvětlit, ale moc se mu to nedaří dle výrazu kluka vedle něj. Vzdal to a napil se máslového ležáku. Jeho hlas jsem moc neslyšel kvůli tomu hluku všude okolo. Pěna mu udělala knírek, který rozesmál obě dívky u jeho stolu. Vypadal s ním docela vtipně. Cože?!

„Taehyungu, zase jsi mimo," pronesl docela nahlas Hyunjin. Najednou na k našemu stolu ohlédlo pár lidí v naší blízkosti, včetně jeho. Hned jsem sklopil pohled opět na skleničku, přes její okraj jsem začal přejíždět prstem. Musel jsem působit sklíčeně, což nemám rád. Nesmím ostatním ukazovat svojí zranitelnou stránku, ale Jungkookova přítomnost mě tak rozhodila, že jsem se nezvládl ovládat.

„Půjdu se projít," oznámil jsem a zvedl se od stolu. Jennie mě napodobila, ale udělal jsem přesně to, co ona před nějakou dobou mně. Položil jsem jí ruku na rameno a lehce ji zatlačil zpět na lavici. Nechci, aby mě následovala. Navlékl jsem se zpět do kabátu a vydal se z hostince ven. Snažil jsem se ignorovat pohledy ostatních a byl jsem rád, když jsem se dostal na čerstvý vzduch. Zhluboka jsem se nadechl, abych se trochu uklidnil. Měl jsem pocit, že bych se měl každou chvílí složit. Opravdu jsem se necítil příjemně. Dal jsem ruce do kapes a pomalu se rozešel ulicí. Výjimečně jsem nikam nespěchal. Už se pomalu stmívalo a sníh poletoval všude kolem mě. Zachytával se mi na kabátu i ve vlasech. Moc mě to ale netrápilo.

Užíval jsem si to krásné ticho. Potkal jsem jen pár lidí, což byli místní. Studenti byli zalezlí v hostincích, obchodech či v čajovně a ono je zrovna tak krásně. Nedokáží to ocenit. Nevadí mi to, alespoň mi tu nikdo nepřekáží. Prošel jsem celou vesnici skrz na skrz. Nechtělo se mi vůbec do hradu. Cítil jsem se po dlouhé době klidně a svobodně, bez obav a obtížných myšlenek. Dokázal bych tak chodit snad celé hodiny. Už jsem ale začal promrzat, proto jsem se vydal směrem k hradu a vzal jsem to opět přes uličky vesnice. Už jsem potkával skupinky studentů, které se též vracely zpět do hradu. Zastavil jsem na rohu, když z hostince vyšli čtyři havrašpárští, dvě dívky a dva chlapci.

Znova se něčemu smál. V ruce měl naplněnou tašku věcí, přesto šel stále stejně, jak má ve zvyku. Už jsem si povšiml, že při chůzi si sem tam poskočí. Dokazuje to i fakt, že nedokáže zůstat dlouho na jednom místě. Nad čím zas přemýšlím?! Celý tenhle týden jsem ho nemohl dostat z hlavy. Vyhýbal jsem se mu, ale přesto na něj stále myslím. Jak je to možné? Doufal jsem, že to přestane. Nevím, co se to se mnou děje a mírně mě to děsí.

Ozvala se menší rána, kvůli které jsem se znovu podíval jeho směrem. Hlasitě se smál, ale po chvíli pomohl druhému chlapci na nohy. Jeho smích je tak specifický. Již mi zmizeli z dohledu, přesto jsem se z místa ani nehnul. Opřel jsem se o zeď. Prohrábl jsem si rukou vlasy a zavřel na chvíli oči. Vysíleně jsem si povzdechl. Rozešel jsem se opačným směrem, než byly Bradavice. Vešel jsem do staromódního domu na kraji křižovatky. Za chůze k pokladně jsem vzal velký srolovaný pergamen. Prodavač se na mě díval jak na zjevení. Nevšímal jsem si ho. Bez jakéhokoliv slova jsem pergamen sebral a opustil obchod. Venku se už pořádně rozsněžilo. Schoval jsem pergamen pod kabát a vydal se cestou k Bradavicím. Už teď vím, že dorazím pozdě. To mi však bylo ukradené. Čím blíže jsem k hradu byl, tím více jsem přimýšlel nad mým posledním činem.

Proč jsem to sakra udělal?

... Tajemství Hada a Orla ...

Omlouvám se za týdenní neaktivitu. Nějak nebyl čas ani nálada na psaní. Uvidím, jestli se to zlepší (doufám v duben, kdy nebudu mít již tolik akcí), pokud ne, budou vycházet kapitoly jen ve středu. Moc děkuji všem čtenářům a děkuji za votes, který mi z nějakého záhadného důvodu dělají největší radost. Krásný den a už chci, ať tohle aprílové počasí táhne do háje (ještě ani ten apríl nezačal). *Annie*

Kapitola prošla korekcí klarush_s