Seděl jsem v křesle ve společenské místnosti v ruce svírajíc sklenici s máslovým ležákem, který sem někdo propašoval z Prasinek. Ne že bych miloval porušování pravidel, ale aktuálně mám náladu pod psa. Měli jsme oslavovat vítězství nad Zmijozelem, místo toho tady zapíjíme žal. I když to vypadá, že se ostatní celkem baví. Cítím se tu hrozně.

„No tak Kooku, nic tak hrozného se nestalo. Každý musí jednou prohrát," snažil se mě utěšit Yoongi a se Seungminem se posadili naproti mně. 

„Vím, ale za tuhle prohru můžu já."

„To je nevýhoda chytačů. Rapidně ovlivňují hru a jsou na ně kladeny vysoké nároky, to však neznamená, že musíte být perfektní. Všichni ví, že jsi se snažil," řekl Seungmin a napil se nějaké narůžovělé limonády. Překvapivě jen málo studentů si skutečně vzalo máslový ležák. Těm malým to bylo zakázáno, ale i tak se k nim přidalo spoustu starších. Za normálních okolností bych taky váhal. Protočil jsem očima a více zapadl do křesla.

„S tebou je teda zábava, to ti povím," promluvil otráveně Yoongi a zvedl se. Seungmin ho po chvíli následoval, ale ještě mi povzbudivě poklepal na rameně. Nevím z jakého důvodu mě to ale ještě víc podráždilo. Všichni furt dokola melou, že to není moje chyba a že to nevadí, ale u příštího zápasu si to pěkně vyžeru. Wendy mě bude neustále kontrolovat.

„Kooku, přeci ne-"

„Ušetři mě těch rádoby povzbuzujících keců, Jisoo," nenechal jsem ji domluvit. Předpokládal jsem, že zas půjde jinam, ale posadila se na místo, kde předtím seděl i Seungmin.

„Trápí tě to dost? Ta prohra?"

„Ne tolik, jako že jsem mu na to skočil," řekl jsem a upil ze sklenice.

„Jak to myslíš?" zeptala se se zájmem v očích. Trochu skepticky jsem si ji prohlídl. Nevím, jestli je dobrý nápad někomu vykládat, co se stalo při hře. Nikdo neslyšel, co jsme si říkali.

„Jungkooku, mně můžeš věřit. Když se s někým podělíš o svoje trable, uleví se ti," naklonil jsem hlavu do strany a uvažoval. Nechci, aby se to rozkřiklo po celé škole. Odsuzovali by mě a možná začali nesnášet, třeba i šikanovat. O tohle jsem vážně nestál. Nepřijel jsem sem, abych se musel zas vrátit. V Krásnohůlkách se o mě nikdo nezajímal. Ne že by mě neměli rádi, ale řekl bych, že spoustu z nich žárlilo na mé letecké schopnosti. Povzdechl jsem si, protože jsem se dostal do slepé uličky.

„Zůstane to jen mezi námi, ano Noona?" požádal jsem. Jisoo hned přikývla. Rozhlédl jsem se kolem sebe a ujistil se, že nám nikdo nevěnuje pozornost. Přesto jsem se ke své kamarádce více přiblížil, aby mě slyšela přes ten hluk. 

„Jde o to, že jsme si o zápas s Taehyungem povídali, nebo spíše různě provokovali, kdo bude rychlejší a tak. Choval se, jako kdyby ho někdo vyměnil. Nepoznával jsem ho, ale tahle jeho nová stránka se mi líbila. Ve čtvrtek jsem našel u svého lektvaru vzkaz. Prý mi odpouští. Nemám páru, jak se dozvěděl, že se mu chci omluvit, a kde se nachází lektvar. Musel to někde zaslechnout, ale to je blbost, protože jsem si stěžoval jenom vám a o místě nepadlo ani slovo. A když už jsme pronásledovali Zlatonku, řekl mi..."

„Řekl ti...?" vybízela mě, abych svoji větu dokončil

„Řekl, že mě rád vidí," zašeptal jsem, až se Jisoo ke mně musela nahnout. Všiml jsem si, jak se po nás pár studentů dívá a Merlin ví, co si říkají. Teď jsem ještě vytvořil základ pro fámu, že s Jisoo něco mám. Někteří prostě nedokážou pochopit, že i kluk s holkou můžou být kamarádi. Ona si ale ostatních nevšímala a svoji pozornost věnovala jen mně. Detailně si prohlédla můj obličej. Měl jsem pomalu pocit, že mě skenuje.

„A to tě rozhodilo?" zeptala se, aby si vše ujasnila.

„Samozřejmě! Kolikrát ti někdo jako on řekl, že tě rád vidí?" zeptal jsem se nabručeně a již mluvil normálním hlasem.

„Je pravda, že je to trochu ulítlí, ale Famfrpál dělá divy. Proč si ale stále naštvaný?" nechápavě jsem se na ni podíval. Copak to není jasné?

„Vždyť jsem se nechal obelstít! Vodil mě za nos, šokoval mě a když měl moji plnou pozornost a zmatenost zároveň, využil toho a chytil Zlatonku. Byla to předem naplánovaná hra! A já blbec na ni skočil," řekl jsem podrážděně, ale už ne tak hlasitě. Měl jsem chuť řvát. Cítím pocit zrady. Byl jsem prostě šťastný, že se mnou normálně mluví, a že se dokonce usmívá. Ještě teď, když na to pomyslím, nepříjemně mě píchá v hrudi.

„Jungkooku, třeba v tom hledáš něco, co tam ve skutečnosti není," promluvila a já trhavým pohybem zvedl zrak od podlahy..

„A co by to podle tebe mělo znamenat? Že se ráno vzbudil a řekl si: Jé, já budu dneska vlastně hodný, budu se usmívat a povídat si s někým, komu se již přes dva týdny úspěšně vyhýbám. Hurá!" v životě jsem nemluvil více ironicky. Nemůžu uvěřit, že to zpochybňuje. Vždyť je to jasné jako měsíc na noční obloze. I když i ten na jednu noc dokáže zmizet.

„Měl by ses na to podívat i z jiného úhlu pohledu. Snažíš si vsugerovat, že tě obelstil, ale pravda může být-"

„Přestaňte mě už všichni poučovat, utěšovat a povzbuzovat. Nebaví mě to!" zvýšil jsem hlas a zvedl se z křesla. Společenská místnost se trochu utišila a cítil jsem, že se na mě dost lidí dívá. Naštvaně jsem položil skleničku na stůl, div se nerozbila. Prošel jsem dřevěnými dveřmi s klepadlem ve tvaru orla a vydal se vstříc hradu. Chtěl jsem odtamtud uniknout. Šel jsem tam, kam mě nohy vedly. Nijak jsem nepřemýšlel, prostě šel.

Zastavil jsem se až v 2. patře. Už mě nebavilo chodit, hlavně jsem neměl žádný cíl. Povzdechl jsem si a posadil se na dřevěnou lavičku stojící podél zdi. Opřel jsem se o studenou zeď a hleděl na prázdný obraz před sebou. Jeho majitel, či majitelka, nejspíše byl na návštěvě v jiném obrazu. Prohlížel jsem si krajinu, když jsem sebou trhnul kvůli náhodnému zvuku. Znělo to jako řinčení brnění. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale všechna brnění byla na svém místě. Pak se to ale ozvalo znovu. Zvedl jsem se a vydal se chodbou, abych zjistil, odkud ten zvuk vychází. Zašel jsem za roh a zůstal stát, jako bych pohlédl do očí baziliškovi. Na chodbě se povalovalo brnění a přesně na jejím opačném konci byl malý bílý tygřík, který se mu ladně vyhýbal. Najednou se ohlédl mým směrem a naše oči se setkaly. Modrými duhovkami problikla hnědá barva, než se dal tygřík na útěk.

Ani vteřinu jsem nepřemýšlel a rozeběhl se směrem za ním. Přehopkal jsem přes brnění, ale přesto jsem do něho omylem kopl. Chodbou se ozvalo zařinčení a mě rozbolely prsty na pravé noze. Avšak mě to nezastavilo a běžel jsem, co mi síly stačily. Pohyblivé schody mi projednou vyhověly a nechaly mě normálně přeběhnout do 3. patra. Nečekal bych, že bude mládě tak rychlé, a že mu schody nebudou dělat problém. Ale co tu dělá uprostřed hradu tygr?! Že já už jsem opilý a mám halucinace? Na chvíli jsem ho ztratil z dohledu, ale pak jsem uviděl zavírající se dveře od jedné z učeben. Než se stihly zavřít, stihl jsem tam vložit nohu a proklouznout dovnitř. Po tygříkovi nebyly ani stopy. Místo toho jsem hleděl do týlu chlapci s havraními vlasy.

Šokovaně jsem otevřel pusu. Jak je tohle možné?! Jakmile se otočil, trhl sebou a uskočil ke katedře. Očividně nevěděl, že není v místnosti sám. Hleděli jsme si navzájem do očí. Najednou jsem to viděl jasně. Ta podoba mezi ním a tygřími oči. Proto mi byly tak povědomé.

„J-Jak?" vyšlo ze mě.

„Zvěromagie a něco jako rodinné... prokletí," řekl. Vypadal dost vyděšeně. Nemyslel jsem si, že potkám nějakého zvěromága. Podle ministerstva existuje pouze 7 zvěromágů. Moment?! Nemají být všichni zvěromágové nahláše-

„Neříkej to nikomu," jako kdyby mi četl myšlenky. Prohlédl jsem si ho od hlavy až k patám.

„Ale proč bych neměl?" zeptal jsem se a překřížil ruce na hrudi. Byla by to pořádná odplata.

„Nesmíš to nikomu říct," řekl vážněji. Prsty zabodával do desky stolu.

„Můžu si dělat, co chci!" vyštěkl jsem pobouřeně. Jeho výraz potemněl a udělal ke mně pár kroků.

„Varuji tě Jeone Jungkooku, jestli o tom jen cekn-"

„Najednou vyhrožuješ? A já jsem si říkal, kdy to přijde. To jsi se musel při zápasu hodně přetvařovat, abys mě dokázal rozptýlit, co? Že mě to nepřekvapuje," byl jsem naštvaný a ironie ze mě jen sršela.

„Myslíš si, že to byla jen přetvářka?" zeptal se s dalšími kroky mým směrem.

„Co by to bylo jiného? Musím ale uznat, že jsem ti na to skočil. Jsi vážně dobrý herec, Taehyungu,"

„Jednou za svůj vymrdanej život jsem upřímný a takhle se mi to vrátí?! Neměl jsem jediný důvod ti lhát a nemůžu za to, že nejsi schopný udržet pozornost. Famfrpál je hra, někdo musel vyhrát a ty teď obviňuješ mě, protože se nedokážeš smířit s vlastní prohrou. Věř mi, Jeone, já prohrávám každý den a taky z toho neobviňuju ostatní!" vybuchl vzteky. Jeho hlas byl hluboký a sálal z něj strach a autorita. Těžce jsem polkl.

„Proč by jsi měl být ke mně upřímný, když ses mi, Merlin ví jak dlouho, vyhýbal? To jsi si před zápasem něco šlehnul nebo proč si se choval jako sluníčko?" pokračoval jsem v kladení jízlivých otázek.

„Říká se tomu hormony, havraspáre. Endorfin a adrenalin ti nic neříká, hm?" vracel mi otázky stejnou mincí.

„Jasně, házej to na své hormony," připadal jsem si jak malé děcko. O čem se vlastně hádáme a proč? Za každou cenu chci mít pravdu, ale mám takový pocit, že prohrávám. Jenže moje pusa si to ne a ne připustit.

„Co po mně kurva chceš?!" zeptal se zoufale a naštvaně zároveň. Já se mu ani nedivím. Taky už mi z toho jde hlava kolem.

„Abys přiznal, že jsi se mnou manipuloval!" nevím, co očekávám ani co se stane pak. Začínám ztrácet smysl celé této hádky v podstatě o ničem.

„Chceš vidět, jak vypadá pravá manipulace?" neznělo to ani jako otázka. Udělal ke mně několik rychlých kroků, až jsem zády narazil do stěny. Chtěl jsem se natáhnout ke klice, která byla jen kousek ode mě, ale rukama se zapřel vedle mé hlavy, takže jsem strnul. Oba jsme si uvědomili, jak blízko sebe jsme.

Jeho tvář se najednou uvolnila. Jeho oči najednou putovaly po mém obličeji. Neubránil jsem se, abych neudělal to stejné. Jeho kůže vypadala ještě hladší a krásnější než z dálky. Byla celistvě bledá, ale bez jediné vrásky či jiné nedokonalosti. Měl rozšířené zorničky a prohlížel si mě velice intenzivně. Vlasy mu výjimečně nepadaly do očí. Rty byly lehce narůžovělé. Polkl jsem a cítil, jak rychle mi buší srdce. Nevím, kdo z nás to udělal, kdo byl ten první, ale najednou jsem ucítil své rty na těch jeho.

Jako by se mé srdce snažilo vyskočit z hrudi a v břiše se mi rozletělo hejno motýlků. V mé hlavě bylo prázdno. Nedokázal jsem nad ničím přemýšlet a jediná myšlenka v mé hlavě obdivovala, jak hebké rty má. S jistotou ale dokážu říct, že to byl on, kdo se od toho druhého odtáhl. Udělal krok dozadu, zatímco já opřel hlavu o zeď. Navázal jsem s ním oční kontakt. Vypadalo to, že nechápe, co se právě stalo. Já ale také ne. Oba jsme byli zmatení. Najednou se přímo před mýma očima změnil na malého bílého tygříka a vyběhl z učebny pryč. Rychle jsem ho následoval na chodbu.

„Taehyungu, počkej!" zavolal jsem na něj, ale nezastavil se. Už jsem jenom viděl jeho ocas, který zmizel za rohem. Zoufale jsem si zajel rukama do vlasů. Co se to kurva stalo? Políbil jsem Kima Taehyunga! Nebo on mě? Prsty jsem si přejel přes rty. Nikdy jsem si nemyslel, že to řeknu, ale...

Můžu vrátit čas, abych to zažil ještě jednou? 

... Tajemství Hada a Orla ...

Kapitola prošla korekcí klarush_s