„Sama jsem překvapená, že to říkám, ale ta holka je celkem dobrá. Sice není moc komunikativní, ale udělá za mě skoro všechnu práci," oznámila nám Jennie, zatímco si pečlivě pilovala nehet na prsteníčku. Na její slova jsem nereagoval a dál pokračoval v četbě své oblíbené knížky. Ano, nemám oblíbený den ani předmět, ale knížku ano. Jmenuje se Společně na Smrt a všech devět hlavních hrdinek na konci spáchá sebevraždu. Čtu to asi po šesté.

„Takže ji v podstatě využiješ ve svůj prospěch a budeš se flákat," zrekapituloval Minho, sedě na židli vedle mě. Jsme u našeho obvyklého stolu. Když se náhodou objevím ve společenské místnosti, všichni tento stůl uvolní stejně tak křeslo, které se nachází v blízkosti. Zásadně v něm sedávám skoro jen já. Jako by se báli, že když se na křeslo posadí, stanou se z nich monstra stejná jako já. 

„To není pravda! Navrhla jsem, že obstarám všechny přísady, kotlík a místo, ona se o lektvar bude starat. Přivstat si každý druhý den? To by mě zabilo. Na to jsem příliš mladá," řekla a pro jistotu se ještě prohlédla v zrcátku, jestli se jí na tváři náhodou neobjevila nějaká vráska.

„Já s tebou naprosto souhlasím, Noona. Nechápu, proč mají profesoři tenhle rok potřebu nás rozdělovat do skupin z jiných kolejí. Já bych to normálně zakázal. Radši bych skočil z astronomické věže, než abych pracoval s nějakým nafoukancem z Nebelvíru," řekl Hyunjin a udělal znechucenou grimasu.

„Děkuji za podporu, Hyunjinshii," usmála se a rozcuchala mu jeho červené vlasy, které už vybledly natolik, že by se dalo polemizovat, jestli to není zvláštní růžová. Taky je mu, stejně jako Minhovi, vidět odrost. Ještě se bude zvětšovat, protože s sebou rozhodně žádnou barvu na vlasy nemají, takže si musejí počkat na Vánoce, až pojedou domů. Upřímně se bojím, s jakou barvou se vrátí v lednu. Minho sice říkal, že už se barvit nechce, ale Merlin ví, že je Hyunjin sakra dobrý v přemlouvání.

„Ne všichni nebelvírští jsou nafoukanci," snažil se je bránit fialovovlasý, což už mě donutilo pozvednout hlavu a na chvíli se na něj podívat. Zamyslel jsem se.

„Nepotkal jsem jediného nebelvíra, který by se nechoval jako kokot bez mozku," řekl jsem chladně. Minho se na mě zamračil. Docela by mě zajímalo, kde se v něm tohle bere.

„Nesnáší nás a pomlouvají, kde to jen jde. Můžeme se chovat stejně," odvětil Hyunjin, na což Minho reagoval překřížením rukou na své hrudi.

„Jsou jenom zblblí Namjoonem, ale bez něho jsou docela milí."

„Ještě jednou vyslov jméno toho zmrda a rozsápu tě na kusy," zavrčel jsem, zatímco mi potemnily oči. Na to jméno jsem alergický.  Ještě když si vybavím, co se stalo přesně před týdnem. Kdybych se nevydal na procházku za účelem roztřídění si myšlenek, Jungkook by pěkně dostal. Ani nevím, proč jsem zasáhl. Vlastně jsem nad tím nepřemýšlel, ale jsem si skoro jistý, že kdyby tam byl kdokoliv jiný, jen bych prošel kolem. Nedokážu si ani vysvětlit, proč mi dělalo problém to místo opustit. Proč jsem ho tam prostě nenechal? Místo toho jsem odchytl nějaké zmijozelské druháky a nařídil jim, aby se šli podívat ke kaštanu. Pohrozil jsem jim, že jestli jenom pípnou o tom, že jsem s nimi mluvil, proměním je ve fretky a předhodím hipogryfům, kteří přežívají v Zapovězeném lese. Zafungovalo to, což mě docela udivuje.
Jennie se lehce dotkla mého ramene, aby mi naznačila, že se mám trochu zklidnit. Odstrčil jsem ji a pevně sevřel desky knihy.

„Ale havraspárské máš docela v oblibě, viď, Taehyungu?" zeptal se provokativně Minho. Okamžitě jsem s ním navázal oční kontakt říkající, aby držel klapačku. Moc dobře vím, na co naráží. Kdybych se nezdržoval, stihl bych knihovnu opustit dřív, než by tam přišel, vyhnul bych se tomuhle.

„O ano, Tae. Doslechla jsem se, od Hyunjina samozřejmě, že jsi zase skončil ve dvojici s tím klukem. Je to pravda? A pokud ano, proč se to zase dozvídám od někoho jiného?!" vyptávala se s dotčeným hlasem. Levou dlaň jsem pod stolem zmáčkl v pěst. Aktuálně mám chuť Minha uškrtit.

„Nemusíš vědět o každém mém kroku a činu. Přestaň do všeho strkat nos" po mojí odpovědi se zamračila a narovnala. Její výraz v obličeji jasně naznačoval, že je naštvaná.

„Pečlivě vol slova, Kime Taehyungu. Moc dobře víš, že takovéto chování si nezasloužím. Rozhodně ne po tom všem," řekla varovným hlasem. Výrazně jsem polkl a přerušil oční kontakt tím, že jsem se zahleděl do svého klína. Hlava mi začala pracovat na plné obrátky. Přehnal jsem to? Tato tři slova utvářející otázku, na kterou jsem nedokázal odpovědět, mi blikala v mysli. Ruce jsem si promnul tak, jak vždycky dělávám, když se začnu cítit pod tlakem.

„Nechci mít chůvu, Jennie," promluvil jsem polohlasem stále se sklopenou tváří. Vím, jak na ni působí vyslovení jejího jména. Vždy ji tím dokážu obměkčit. Alespoň na to neustále spoléhám. Odvážil jsem se zvednout zrak a pohlédnout na ni. Stále bylo poznat, že je naštvaná. Kluci u stolu ani nedutali a jen tikali očima z ní na mě. Povzdechla si a zakroutila hlavou.

„Řekl bych ti to. Až by nastala vhodná chvíle..."

„V tom je právě ten problém, Tae. Kdy nastane ta vhodná chvíle? Je normální a přirozené, že si přátelé říkají novinky týkajících se jejich života. Ty nám ale neříkáš skoro nic. Kdyby si ten kluk nestěžoval své kamarádce a ta následně Irene, vůbec bychom se nedozvěděli, že máš nějaký projekt na Obranu. Teď to stejné. Jak podle tebe vypadá vhodná chvíle, Taehyungu?" zeptala se trpce. Otevřel jsem a následně i zaklapnul pusu, protože jsem si uvědomil, že vlastně nemám co říct. Zas a opět má pravdu. Zas a opět jsem to posral.

„Já... nevím," skoro jsem až zašeptal. Jsem tak hrozný člověk!  Popotáhl jsem nosem a několikrát agresivně zamrkal, abych zahnal slzy, které se mi začaly v očích tvořit. Nebudu brečet, rozhodně ne tady a před nimi! Buď silný, Taehyungu. Už bylo dost slz, postav se tomu! Ucítil jsem na bradě jemný dotyk. Jennie mi zvedla tvář, aby do ní viděla. Již nebyla naštvaná. Cítil jsem, jak mi po líci stekla jedna slza. Přesto jsem hleděl do očí své kamarádky.

„Jediné, co po tobě chci a prosím tě o to, je, abys ses mi svěřoval. O svých pocitech a myšlenkách. Nesmíš to v sobě dusit, Tae. Vždy za mnou můžeš přijít si popovídat, ráda ti poradím. My všichni. Mám takový pocit, že se mi tento rok vyhýbáš. Udělala jsem něco špatně?" zeptala se se starostí nejen v hlase, ale i v očích.

„Ne, jen... tenhle rok mi přijde zvláštní. Nevím proč," vyslovil jsem jednu z mnoha svých myšlenek. U stolu nastalo ticho, které až přerušil Hyunjin, který reagoval na příchod Irene a Haechana. Ti dva jsou nějak často spolu, což se mi nezamlouvá. Je to jeden z dalších namyšlených debilů. Všichni čtyři jsme jejich směrem chvíli hleděli a já byl první, kdo odvrátil zrak. Zvedl jsem se z křesla s myšlenkou zmizet v pokoji. Potřebuji se připravit na famfrpálový trénink. Před odchodem mě ještě Jennie lehce chytla za zápěstí a s lehkým úsměvem pozvedla jedno obočí. Přesně vím, na co čeká. Povzdechl jsem si a rezignoval.

„Ano, dělám s ním opět projekt," odpověděl jsem.

„A setkali jste se už?" vyzvídala dál.

„Ano," odpověděl jsem jednoslovně. Zaznamenal jsem zvláštní pohled od Minha a radši mu nevěnoval pozornost. Rozešel jsem se do pokoje, a jakmile jsem za sebou zamkl, hlasitě jsem si oddechl. Měl jsem strach, že poznají, že lžu.

„Já ho zabiju, přísahám!" říkal jsem si pro sebe, zatímco jsem kráčel chodbou směrem do Velké síně. Jak jsem si mohl myslet, že vše půjde bez komplikací? Byl jsem tak naivní! Čekal jsem snad věčnost, ale přesto se neobjevil. Byl jsem na správném místě ve správný čas, tak kde nastal problém? Jestli bude na večeři, nevím, jestli se udržím, abych za ním nedošel a nefláknul ho něčím.

Posadil jsem se ke stolu a cítil, jak se mi začíná vařit krev v žilách. Spokojeně si seděl mezi svými přáteli a naslouchal jejich rozhovorům. Za tenhle rok jsem ještě nebyl tak naštvaný. Vytočil mě neuvěřitelným způsobem. Ale hlavně jsem naštvaný na sebe. Já blbec jsem mu věřil!

„Kooku, jsi v pohodě?" zeptala se Mina, sedíc naproti mně. Už se uzdravila a když jsem jí oznámil, s kým je ve dvojici na projekt, nechtěla mi uvěřit. Nejdříve trochu zmatkovala, ale teď sama přiznává, že je v pohodě. Jen doufám, že Minu nezneužije. Ona je tak laskavá a hodná duše, prý mohla být zařazena do Mrzimoru, proto se obávám, že se rozhodne vyhovět zmijozelské dívce skoro ve všem. Zas není naivní, narozdíl ode mě.

„Nic," odsekl jsem a nabodl na vidličku jeden kus brambory. Když jsem zvedl zrak od jídla, viděl jsem, jak se Taehyung zvedá od stolu a míří k východu z Velké síně. Ani jsem nepřemýšlel, když jsem upustil příbor na talíř, a též se zvedl. Neodpovídal jsem svým přátelům na dotazy: Kam jdeš? nebo, Co to do tebe vjelo? Viděl jsem jen jeho a příležitost dostat vysvětlení. Vystřelil jsem ven, až jsem měl strach, že dveřmi proběhnu. Nejsem duch. Mířil směrem ke sklepení, což mě samozřejmě nepřekvapilo.

„Stůj, Kruvalský Hade. Chci vysvětlení!" okřikl jsem ho, načež se zastavil v pohybu. Vyslovit jeho přezdívku se mi zdálo nepřirozené a nesprávné. Už teď se začínám cítit špatně a to jen kvůli tomu. Otočil se na patě čelem ke mně a já jsem spolkl imaginární knedlík, který se mi při pohledu na jeho naštvaný obličej vytvořil. To já bych měl být naštvaný.

„Jaké vysvětlení, Jeone?" optal se chladně.

„Pátek, 16:00, učebna 17, druhé patro. Neříká ti to něco?" nemohl jsem se bránit jízlivému tónu hlasu. Sám to vymyslel.

„A co s tím?"

„Jak jako: co s tím?! Čekal jsem tam skoro tři hodiny!" byl jsem hodně naštvaný a rozhodně mi nepomáhalo, že se tvářil pořád stejně chladně a nepřístupně jako vždy. Snad jako by se mi snažil naznačit, že je to moje chyba. Že si za to vlastně můžu sám.

„Měl jsem trénink," odvětil trochu klidněji.

„Trénink ti začíná až v 18:00. Ani mi nezkoušej tvrdit, že jste začali o dvě hodiny dřív, ještě k tomu když vím, že na ně v podstatě nechodíš," Zmijozel má takové zvláštní pravidlo. Na jejich tréninky se můžou přijít podívat jen kapitáni, či nějaký jejich zástupce. Je to kravina, ale pomohl jim to prosadit Snape, takže my ostatní máme smůlu. Wendy mi říkala, že Taehyung hraje na postu chytače a na trénincích v listopadu byl tak jednou.

„Tobě může být u prdele, kdy kam chodím. Nestrkej do mých záležitostí nos, pokud nechceš, abych ti ho uřízl. I když to bych měl udělat spíš tvým uším. Jsi neuvěřitelně otravný a vlezlý, Jeone Jungkooku," nebudu lhát, šel z něj respekt, ale i strach. Zatnul jsem ruku v pěst a se zavřenýma očima napočítal v duchu do pěti. 

„Možná jsem otravný a vlezlý, ale to nic nemění na tom, že máme společný projekt a ty ho zase bojkotuješ!" chtěl jsem mluvit klidně. Taky jsem tak začal, ale při posledních slovech mě opět zaplavil vztek.

„Nic takového nedělám!" zakřičel, čímž mě vyděsil. Neočekával jsem to, a dokonce ustoupil o jeden krok dozadu. Pro jistotu. Vztek ale ne a ne mě opustit. Od dětství jsem tvrdohlavý a neustoupím, dokud nedostanu to, co chci. V tomto případě je to omluva a vysvětlení, ale taky chci, aby přiznal svoji chybu.

„Ne, vůbec!" začal jsem ironicky.

„Důvěřoval jsem ti. Snažil jsem si namluvit, že nejsi takový, jak tvrdí ostatní. Opravdu jsem se snažil! Byl jsem ale bláhový, když jsem se snažil najít něco hezkého v monstru," potřeboval jsem nějak ventilovat svoje pocity ven. Myslel jsem si, že se naštve a budeme pokračovat v pořvávání uprostřed chodby, ale nebylo tomu tak. Vypadal, jako by zkameněl, či ho někdo polil vodou. Tvář byla stále stejná, ale jeho oči již ne. Byl v nich... smutek? Zklamání? Jak může být on zklamaný?! Zničehonic se rozešel přímo ke mně. Zadržel jsem dech a nehybně očekával, co se bude dít. On ale kolem mě jen prošel a vydal se směrem k pohyblivým schodům. Proč nešel do sklepení? Měl jsem touhu ho pronásledovat, ale moje nohy se odmítaly hnout. Vztek už jsem nepociťoval, ale tak zvláštně mě píchalo v hrudi. Myslel jsem si, že se mi uleví, ale je mi ještě hůř.

Možná jsem měl svá slova volit pečlivěji...

... Tajemství Hada a Orla ...

S touto kapitolou jsem nesmírně spokojená. Doufám, že jste si všimli té paralely mezi Jungkookem a Taehyungem. Zatímco Kook se sám zamyslel nad tím, jestli to nepřehnal, Taemu to muselo být řečeno. Sám moc dobře ví, jak dokáží slova ublížit, přesto si je sám nedokáže hlídat, pokud ho ovládne vztek. Děkuji za votes. S příští kapitolou se přenášíme do prosince! Jsme přesně v 1/4 knihy. Podle mých zápisků bude mít knížka 84 kapitol, ale stát se může cokoliv. A jelikož jsem ulítlá na statistiky, tak vám jich sem pár dám, pro zajímavost.

Zatím jsem vám nabídla:

18 částí z Jungkookova pohledu
7   částí z Taehyungova pohledu

2   časti z třetího pohledu (er-forma)

Názvy kapitol jsou anglické překlady nějaké důležité/zajímavé/kapitolu charakterizující přímé věty (2x myšlenka). Víte kolik názvů řekl Jungkook a kolik Tae či někdo jiný? O tom si vedu taky hezkou statistiku:

8 názvů vyslovili vedlejší postavy
7 názvů vyslovil Taehyung
5 názvů vyslovil Jungkook

(první kapitola nemá tento styl názvu)

Nerada bych vás zahltila, tak si na další statistiky budete muset počkat. Love U! *Annie*

Kapitola prošla korekcí klarush_s