„Camrál má v ruce Sunny a řítí se směrem k nebelvírskému brankovišti - Changbin se připravuje, aby zabránil gólu - ale ani nemusí! Do Sunny narazil Potlouk, který na ni poslal nikdo jiný než nebelvírský kapitán Kim Namjoon - takhle se ke svým expřítelkyním nechováme, Joone - ano, paní profesorko, tahle poznámka byla nutná. Johnny s Camrálem letí, vyhýbá se Hoseokovi a dává gól! Nebelvír dorovná, dámy a pánové. Je 80:80!"

Hřištěm se roznesl hlasitý potlesk a křik. Zatleskal jsem, ale zároveň protočil oči. Hodilo by se nám, aby vyhrál Mrzimor. I já bych to chtěl. Vždy, když se podívám na toho nebelvírského nafoukance, vybaví se mi ono páteční odpoledne. Nasral jsem ho, ale on mě taky. Za svými slovy si stále stojím. Jedná věc mi ale celý víkend vrtá hlavou. Jak se tam ksakru vzal ten tygr?!

Včera jsem navštívil knihovnu, kde jsem zavítal do biologického oddělení. Prošel jsem několika encyklopediemi, abych zjistil, kde tyto zvířata žijí. Rozhodně ne tady. I Seungmin mi potvrdil, že bílý tygři v Zapovězeném lese nežijí. Nebo... neměli by. Tak jak se sem dostal? A je tady stále? Co když někomu ublíží?!

Nedává to smysl. Mohl mě zakousnout a rozsápat, udělat si že mě svačinu, ale on ne. Probudil jsem se na ošetřovně. Našli mě nějací druháci ze Zmijozelu. Madam Pomfreyová říkala, že byli dost vyklepaní a nervózní, mluvili jeden přes druhého. Přijde mi to zvláštní. Odchytil jsem je po večeři, abych jim poděkoval, ale byli hodně plaší. Když jsem se jich ptal, jestli tam viděli nějaké zvíře, odpověděli mi záporně a mám takový pocit, že to byla jediná pravdivá věc, kterou mi řekli. Řeč jejich těla nelhala a to nejsem žádný odborník.

Chvilku jsem pracoval s teorií, že se mi to jen zdálo. Jenže to bylo příliš živé na to, abych si to vymyslel. Namjoona se opravdu ptát nechci, ale celý víkend vypadá podrážděně. Nejde mi to celé do hlavy. Věc, kterou si ale už vůbec nedokážu vysvětlit, byly ty oči. Jsem si opravdu jistý, že na chvíli změnili svoji barvu s modré na hnědou. Nemohl to být žádný odlesk. Dnes ráno jsem se k velkému kaštanu vrátil znova. Prošel jsem to tam a našel jsem pár otisků v bahně za keřem. Tygří stopy. Bohužel je nebylo možné sledovat. Radši jsem se nikomu nesvěřoval a Seungminovi jsem namluvil, že mě zajímá, jaká všechny stvoření a zvířata můžou v Zapovězeném lese být. Naštěstí se na nic neptal, ale zapletl jsem se tím do skoro dvojhodinové debaty na právě toto téma. Příště musím být pečlivější při výběru slov.

„Hej Kooku, vnímáš?" drkl do mě Yoongi. Zatřepal jsem hlavou a rozhlédl se kolem, abych se zorientoval. Už dávno začala další hra.

„Hoshi odpálil Potlouk směrem k Dojoonovi, ten se mu ale úspěšně vyhýbá a nahrává opět Johnnymu. Ten prolítává mezi věžemi tribuny a Camrál hází Hyoyeon a - Kim Yeri zmařila přihrávku nebelvírských a ujímá se Camrálu - mrzimorská střelkyně teď hbitě míří k brankovišti. Potlouk, který na ni poslal Namjoon, odráží Hoseok a tím jí nechává volný prostor. Yeri nahrává svému kolegovi a mrštně prolétla houfem nebelvírských, kteří se na ni připravovali - taková smečka lvů proti malé jezevčici - Camrál se znovu dostává do jejích rukou a přibližuje se k brankovišti. Míří a hází a proměňuje v gól! Mrzimor skóruje!"

Tento gól byl opravdu pěkný a zasloužilý. Ta holka je opravdu mrštná a skoro neviditelné díky své drobné postavě. Dnešní zápas je opravdu napínavý. Nemůžu od něj odrhnout oči, pokud tedy nepřemýšlím na bílým zvířetem s černými pruhy.

„Vítězství Mrzimoru je výhodné nejen pro nás, ale taky i pro Zmijozel," konstatovala Wendy, která seděla hned za mnou. Lehce jsem se k ní naklonil, abych ji lépe slyšel.

„Pokud Nebelvír prohraje tento zápas, budeme oproti nim mít navrch, protože už jsme odehráli jeden zápas a proměnili ho ve vítězství. Zmijozelští by to taky uvítali, protože zatím mají čistý štít," vysvětlila mi s pohledem zabodnutý Camrálu, který zas a opět létal mezi jednotlivými střelci.

„Kdy bude další zápas?" zapojil se do naší konverzace Yoongi, aniž by se na nás podíval.

„V půli prosince. Budeme hrát my proti Zmijozelu," oznámila nám a já se instinktivně podíval k plné tribuně zmijozelských. Ani jsem se nemusel namáhat a hned jsem našel barevnovlasé chlapce ve společnosti toho s havraními vlasy. Svýma hnědýma očima pozoroval hráče v poli. Jeho červenovlasý kamarád začal prstem ukazovat do prostoru před nimi a u toho něco horlivě vysvětloval všem, co byli poblíž. Ostatní v jeho okolí začali přitakávat a též prsty má halí ve vzduchu, jakoby si něco vysvětlovali.

„Zmije jedny, řeší taktiku," konstatoval kousek ode mě Doyoung s jízlivým hlasem. Pár blízkých se podívalo stejným směrem, kterým jsem už předtím několik minut hleděl. Po pár sekundách ale odvrátili zrak se skoro znechuceným výrazem. Nechápu, proč je mezi kolejemi taková nevraživost. Vždyť se zmijozelská kolej skoro nijak neliší od těch jiných. Rozumím tomu, když někdo nemá rád určité jedince, jako třeba já nebelvírského kapitána, ale nenávidět celou kolej? Přijde mi to dětinské.

„Neuvěřitelné, dámy a pánové! Manoban Lisa chytá Zlatonku. Zápas je u konce, Nebelvír vyhrává přesně o 140 bodů!" studenti vyskočili na nohy a hřištěm se nesl hlasitý pokřik a jásot, ale také pořvávání a mručení fanoušků mrzimorských. Párkrát jsem tleskl rukama, ale nakrčil nos, když se Namjoon začal předvádět na svém koštěti. Jakoby to byl on, kdo chytil Zlatonku. Zato Lisa, opravdová chytačka Nebelvíru, pouze sletěla k zemi a nechala si pogratulovat od madam Hoochové, ale jinak stejně jako ostatní čekala na to, až se Namjoon uráčí sletět k zemi.

Se svými přáteli a dalšími spolu-kolejníky jsem se vydal směrem do hradu. Nebelvír a Mrzimor teď budou mít nějakou sešlost, proto není důvod zůstávat na hřišti déle. Po cestě jsem slyšel nejrůznější poznámky od mých spoluhráčů, kteří vůbec nebyli z nebelvírského vítězství nadšení. A v tomhle duchu se nesla celá neděle. U večeře se neřešilo nic jiného a Wendy po ní uspořádala taktickou pořadu, která byla z mého pohledu zbytečná, protože zápas s Nebelvírem je zatím v nedohlednu.

***

Následující den už o zápasu nepadlo ani slovo. Všechno to nadšení opadlo, což mi vůbec nevadí. Věnoval jsem se výuce. Vešel jsem do sklepní učebny a posadil se na své obvyklé místo, které běžně sdílím s Minou. Dnes tomu tak ale není. Musela se včera nachladit. Radši zůstala na koleji, aby nenakazila nikoho jiného. Jak jsem i očekával, Snape toho okamžitě využil a opět nám zadal lektvar, o kterém jsem sotva slyšel. Naštěstí jsme měli k dispozici učebnici, protože se jednalo o pokročilý lektvar. Zničehonic se z rohu třídy ozvala rána, která upoutala naši pozornost.

„Pánové Lee a Seo si očividně myslí, že když vyhráli famfrpálový zápas, už nemusí dávat pozor a můžou narušovat moji hodinu. Odečítám Nebelvíru 10 bodů za každého," oznámil nekompromisně profesor. Vrátil jsem se ke svému lektvaru a polkl imaginární knedlík, který se mi v krku vytvořil. Nelíbí se mi tento způsob výuky. Když se nám něco nepovede, měla by nám být nabídnuta pomoc a ne trest v podobě odečtených bodů. Zase ale musím uznat, že Mark a Johnny celou tuhle hodinu narušovali svým smíchem a přihlouplými poznámkami. Teď konečně nastal klid.

„Dokončete své lektvary, zbývá vám minuta," očima jsem přelétl přes recept v učebnici a ujistil se, že jsem vše udělal správně. Oddychl jsem si a odlil vzorek lektvaru do zkumavky. Byl jsem na sebe hrdý, protože jsem to zvládl sám a bez Mininy pomoci. Uklidil jsem svojí pracovní plochu a jen vyčkával, až nám Snape dovolí odejít. Potrpěl si na přesnosti, zatímco jiní profesoři nás v klidu pustí klidně o deset minut dřív, on vždy čeká. Puntičkář jeden.

„Dnešním dnes zahajuji práci na projektu. Poslouchejte mě, protože se nehodlám opakovat," řekl chladně a přejel přes nás pohledem. Projekt? Vzpomínám si, že o něm kdysi padla řeč. Myslel jsem si ale, že nám ho dá až po Vánocích. Pořádně jsem nastražil uši, abych pak mohl ve přetlumočit mé blonďaté kamarádce.

„Budete pracovat ve dvojicích a do 17. 12. připravíte Mnoholičný lektvar přijdete si ke mně do kabinetu pro přísady a pokud někdo poruší základní pravidlo, tady že se napije, toho čeká trest nejen ode mě, ale i od pana Filche a to mi věřte, že nechcete. Tady dávám rozpis skupin," položil na katedru kus pergamenu. Jako všichni ostatní, s výjimkou Taehyunga, jsem se nahrnul ke stolu, abych se mohl podívat. Zarazil jsem se, když jsem uviděl známé jméno vedle toho svého.

„Pane profesore, nemohl bych pracovat se slečnou Myoui. Myslím si, že i Taehyung by raději spolupracoval se svou kamarádkou."

„Je mi jedno, co si myslíte, Jeone. Rozpis měnit nehodlám, konec hodiny!" a s tím prošel dveřmi do svého kabinetu. Povzdechl jsem si a v učebně vyhledal Taehyunga, který můj pohled vycítil a namířil ho na mě. Jaká náhoda, že dnes chybí jak Mina, tak i Jennie.

„Tak jsme zase skončili spolu, to je snad osud" pokusil jsem se trochu zavtipkovat, což na něho nemělo žádný vliv. Napodobil jsem ho a uklidil si učebnici. Trochu jsem zrychlil krok, abych ho v davu studentů neztratil. Zas má náladu na mizení a nekomunikování?

„Mohli bychom se prosím domluvit na schůzce? Nerad bych, aby to dopadlo jako s projektem na Obranu."

„Pátek, 16:00, učebna 17, třetí patro," řekl jako stroj. Trochu mě to zarazilo, ale přešel jsem to. Máme domluvenou schůzku, to je úspěch. Stihl jsem ho ještě tiše pozdravit, než se vydal směrem k zmijozelské kolejní místnosti. Jako vždy se se mnou nerozloučil. Klasika.

Ale už jsem si na to zvykl.

... Tajemství Hada a Orla ...