Procházel jsem uličkou ve vlaku a snažil se najít volné kupé. Všude bylo plno a když náhodou ne, všichni na mě hleděli s vyděšeným výrazem. Zrovna v tuhle chvíli bych chtěl zahodit svoji minulost a přisednout si k někomu. Jenže někdo jako já to udělat nemůže, nikdo nechce sedět vedle monstra.

„Pozor, jde Kruvalský Had! Hlavně ať se na vás nepodívá!" slyšel jsem z jednoho kupé. Zakroutil jsem hlavou a dál procházel vlakem. Proč mi říkají 'Kruvalský Had'? Je to prosté, protože zdejší studenti mají nulovou kreativitu. Jsem ve Zmijozelu, ale nepřijel jsem sem v 11 letech jako ostatní děti. Přestoupil jsem rovnou do 3. ročníku z Kruvalu a ne, že bych chtěl. Musel jsem, protože mě vyhodili.

„Taehyungu, hledáš volné místo? Sedej," poklepala vedla sebe zmijozelská dívka s dlouhými černo-hnědými vlasy. Jmenuje se Jennie a je to jedna z mála, která se mě neštítí. Posadil jsem se vedle ní a lehkým přikývnutím jsem pozdravil dívku naproti. Irene, nejkrásnější zmijozelka a letošní primuska. Obě dívky jsou dobrými kamarádkami, ač nejsou ve stejném ročníku. Irene je o rok starší než my dva. Zívl jsem si a promnul si oči, čímž jsem upoutal jejich pozornost.

„Jsi unavený? Určitě tě zase trápí noční můry. Chvíli potrvá, než dojedeme do Bradavic, lehni si," a poklepala na svůj klín. Neváhal jsem a položil jí hlavu do klína. Zavřel jsem oči a Jennie mi zapletla ruku do vlasů. Mám rád, když si někdo hraje s mými huňatými vlasy. Je mi to příjemné a uklidňuje mě to. Jennie měla pravdu, trápí mě noční můry. Jsou různé, ale jednu si pamatuji nazpaměť. 

(Vzpomínka)

Stojím uprostřed ničeho. Kolem mě je tma, přes kterou nevidím a nade je mnou žárovka, která mě osvětluje. Zmateně se snažím rozhlídnout a poznat, kde se to nacházím. Zničehonic začnu rozpoznávat ve tmě postavy. Stojí kolem mě a přibližují se. Světlo se rozšíří a já jim vidím do tváře.

„Podívejte se na něj! Ubožák! Myslí si, že mu budeme věřit! Pche!" křičí profesorka z Kruvalu.

„Všichni víme, že jsi ho zabil. Nenáviděli jste se. Přiznej se!" slyším hlas svého bývalého ředitele. Chci utéct, ale nemám kam.

„Nechápu, jak tě mohli vzít do Bradavic. Jsi vrah, násilník, monstrum! Měl bys zmizet," vysmívá se mi jeden student z Nebelvíru. Do očí se mi hrnou slzy. Vím, že jsem udělal spoustu špatných věcí. Ubližoval jsem ostatním, ale toho studenta jsem nezabil. Neměl jsem ho rád, protože se neustále vytahoval a dělal mi ze života peklo. Proč jsem to byl já, koho našli u jeho těla?!

„No tak už to řekni, zabil jsi ho! Zabil jsi studenta ze svého ročníku!"

„Nezabil jsem ho," snažím se nebrečet, ale nezvládám to.

„Lháři!" cítím bolest na svojí tváři, když se jedna profesorka natáhla a vlepila mi facku. V tu chvíli mě zradily nohy a já se sypu na zem. Slzy mi tečou po tváři a špatně se mi dýchá.

„N-Nezabil jsem ho... n-neublížil jsem mu... jemu n-ne... n-nechte mě být..." prosím, ale jedinou odpovědí mi byl smích. Cítil jsem, jak mi země mizí pod nohama. Padám a nemám se kde chytit. Slyším dokola ty stejné hlasy a obvinění. Chci pryč, ale nevím jak!

(Konec vzpomínky)

Vždy jsem se vymrštil do sedu a rychle dýchal. Byl jsem zpocený a srdce se mi málem vyrvalo z hrudi. Tahle noční můra je mojí nejčastější a vlastně to odráží moji minulost i přítomnost. Nikdo mi nevěří. Už jsem si na to zvykl a ani neočekávám pochopení. Občas se nutím vstát z postele, protože nechci slyšet kecy ostatních lidí.

Z Kruvalu mě vyhodili, ale stejně bych musel odejít, protože jsem neměl, kde bydlet. Měli jsme sídlo v jedné kouzelnické čtvrti v Soulu, ale občas se tam vyskytli i nějací mudlové. Matka mi zemřela, když mi bylo osm Umřela na dračí spalničky. Otce mi otrávili ve stejný rok, kdy mě vyhodili. Neměl jsem ho rád, vlastně jsem ho za otce vůbec nepovažoval. Byl hrubý a namyšlený. Rozhazoval peníze a znepřátelil si snad každého, s kým promluvil. Jediné světlo v mém životě byl můj malý bráška.

Byl o dva roky mladší než já. Jenže už tu taky není se mnou, a to mou chybou. Vrátil jsem se z prvního ročníku z Kruvalu a byl jsem velice nadaný student. Učil jsem se kouzla dopředu a nebylo nic, co by mě zastavilo. Bráška chtěl, abych mu ukázal nějaká kouzla. Měl je rád a do školy měl nastoupit až za rok. Byli jsme v lese na mém oblíbeném místě a já mu ukazoval, co jsem se naučil. Vyrušila nás skupinka mudlovských chlapců o pár let straších než já.

Viděli, co neměli a chtěli, ať jim to taky ukážu. Samozřejmě jsem odmítl, což je rozzuřilo. Čapli ho a vyhrožovali mi, že mu ublíží. Byl jsem naštvaný, ale zároveň jsem o něj měl strach. Nechtěl jsem, aby se mu něco stalo. Snažil jsem se jim nahnat strach, ale dostalo se mi jenom výsměchu. Křičel jsem na ně, že je proměním v žáby, ač jsem to ještě nikdy nezkoušel. Dělali si ze mě legraci a začali si mezi sebou mého brášku házet. Strkali do něj a neposlouchali mě. Můj pohár trpělivosti přetekl. Namířil jsem na ně hůlkou a vyslovil první kouzlo, co mě napadlo: Bombarda.

Země pod nimi explodovala a oni se rozlítli do všech stran. Zabil jsem je. Já jsem je zabil! To mi došlo, až když jsem viděl jejich nehybná těla. Zabil jsem si bratra! Zpanikařil jsem a začal utíkat co nejdál. Následně mě přepadl vztek a nechal jsem vznítit dřevěný přístřešek na něčí zahradě. Na místo činu jsem se vrátil až druhý den. Smířil jsem se s tím až příliš rychle. Brášku jsem pohřbil a těla těch mudlů nechal zmizet. Od té doby nenávidím mudly a všechno s nimi spojené. Kdyby nebylo jich, měl bych bratra! 

Od té doby to šlo se mnou z kopce. Začal jsem dělat problémy, jako bych jich už předtím nedělal dost. Jsem velice výbušné povahy. Byl jsem drzý a nedělalo mi problém napadnout jiné studenty nebo někoho z profesorského sboru. Chtěl jsem se zbavit toho stresu, který se na mě začal hromadit. Jednou to prasknout muselo. Ředitel se snažil najít jakoukoliv záminku, aby mě mohl vyhodit. Proto jsem byl obviněný z vraždy bez řádného vyšetřování.

Přestěhoval jsem se k příbuzným, ale ti věčně nebyli doma, takže jsem celé prázdniny trávil sám ve velkém sídle. Když jsem nastoupil do Bradavic, chtěl jsem začít s čistým štítem. Byl jsem zařazen do Zmijozelu a první měsíc se mi dařilo. Pak ale někdo zjistil moji minulost a rozkřikl ji po celé škole. Byl to jeden kluk z Nebelvíru, se kterým jsem si nesedl už první den. Všichni se mě začali bát a označovali mě za monstrum. I učitelský sbor se ode mě začal držet dál. Byl jsem zklamaný a velice mě to ranilo. Několik dní jsem nespal a ustavičně brečel. Chtěl jsem začít na novo. Z tohohle mě vyhrabala až Jennie.

Neobrátila se ke mně zády a snažila se mi pomoct. Jako jediná mě poslouchala, zatímco jsem jí v slzách vyprávěl svůj příběh. Ví o mně všechno a přesto tvrdí, že nejsem to, co ve mně vidí ostatní. Snaží se se mnou trávit čas, ale je to jedna z nejoblíbenějších zmijozelských dívek, tím pádem má o ni každý zájem. Přesvědčila některé zmijozely, aby mi dali šanci. Jedna z nich byla Irene. Nemůžu říct, že jsme přátelé, ale moje přítomnost jí nevadí. Pomáhá mi s některými úkoly a zastává se mě, když se dostanu do nějaké potyčky. Ani v Bradavicích jsem se moc neuklidnil. 

„Tady jste! Hledali jsme vás po celém vlaku," usmál se modrovlásek a vstoupil do našeho kupé společně s chlapcem se sytě červenými vlasy. To jsou další a jediní mí přátelé, pokud je tak můžu nazvat. Minho a Hyunjin chodí o ročník níž a stejně jako Irene se nechali přesvědčit Jennie. Jsou fajn, ale nejčastěji jen sedím a poslouchám je, protože si povídají mezi sebou. To dělám vlastně i teď. Minho, Hyunjin a Jennie si vyměňují zážitky z prázdnin, Irene si čte a já je poslouchám se zavřenýma očima.

„Asi byste se měli jít převléct, za chvíli jsme v Bradavicích," konstatovala situaci Irene. Nechtěně jsem se posadil a s kluky na sebe kývli. Šli jsme se převléct na záchody, zatímco Jennie zůstala v kupé. Irene je už totiž převlečená. Původně jsem si toho ani nevšiml. Jakmile jsme se vrátili, prohlédl jsem si Jennie od hlavy až k patě. Nebudu lhát, na Jennie se dobře dívá. Ne nadarmo získala přezdívku: Zmijozelská princezna. Královna je jen a pouze Irene.

„Jak vypadám, chlapci?" zeptala se a lehce se zatočila, ať ji vidíme ze všech stran.

„Jako vždy Jennie, excelentně!" pochválil ji Hyunjin a já jsem přikývl.

„Jennie jiná být neumí," řekl Minho a v tu chvíli jsme pocítili, že vlak začal brzdit. Jakmile se zastavil, vystoupili jsme a  na nasedli na vozy, které táhli testrálové. Jako jediný z téhle pětice jsem je viděl. Ostatní si po cestě povídali a já pozoroval ona zvířata. Byli zvyklí, že nemluvím a tak se mě ani nepokoušeli zapojit do konverzace. I když Jennie to občas zkouší, ale po pár pokusech to vždycky vzdá. Nechce, abych byl naštvaný.

„Víte o tom, že prý k nám přestoupil nový student v našem věku? Slyšel jsem to od toho primuse z Nebelvíru, takže to musí být pravda. Třeba ho budeš znát," řekl Hyunjin a podíval se na mě. Pokrčil jsem rameny na znamení, že mi je to jedno. Ale upřímně doufám, že ho znát nebudu. V Kruvalu jsem neměl žádné kamarády, takže by to mohlo dopadnout katastrofálně. Dál už konverzace nepokračovala, protože jsme museli vystoupit. Mlčky jsme došli až do Velké síně. Posadili jsme se tak doprostřed stolu a já dál už ničemu nevěnoval pozornost. Nikdy mě to nebavilo. Připomínalo mi to dobu, když jsem sem naivně přijel a doufal, že všechno už bude zalité sluncem.

Nevnímal jsem, že už přišli ti malí caparti a ani krátkou řeč profesorky McGonagallové. Zpozorněl jsem, až když si Brumbál stoupl na ten svůj stupínek a pouhým mávnutím ruky utišil štěbetající studenty. Běžně mluví až po zařazení studentů.

„Vítám tu všechny známé i neznámé tváře. Jsem rád, že společně můžeme zahájit nový školní rok. Jako vždy se podíváme, kam budou zařazeni naši noví studentíci. Avšak jeden z nich má přednost. Do 6. ročníku nastupuje nový student. Jak je všem známo, naposledy jsme vítali přestupujícího studenta před 3 lety," a jako na povel se všichni podívali na mě. Nečekal jsem to a na pár sekund na mě bylo poznat zděšení. Když na vás civí skoro 200 páru očí, není to nic příjemného. Navázal jsem oční kontakt s Brumbálem, a snažil se ho přesvědčit, aby začal opět mluvit. Ale on nic, civěl na mě jako ostatní.

„Ehm, Ehm... přesuneme se k rozřazování nových studentů. Začínáme tedy: Jeon Jungkook," jakmile McGonagallová přečetla jméno nového studenta, všichni se začali dívat na něj. Ulevilo se mi a taky jsem si nového žáka bradavic prohlédl. Neznal jsem ho, díky Merline za to. Moudrý klobouk měl na hlavě poměrně dlouhou dobu. Ani já jsem tam tak dlouho neseděl. Je pravda, že u mě měl hned jasno. Po chvíli Moudrý klobouk vykřikl: Havraspár! Všichni začali tleskat, zatímco já jsem jen protočil očima. Pak se začala rozřazovat ta mrňata. Vůbec jsem nevnímal, kolik jich přišlo do Zmijozelu.

Jakmile se na stole objevily talíře, Jennie mi začala dávat jídlo na talíř. Kdyby totiž bylo na mně, nejedl bych nic. Začala to dělat už na konci 3. ročníku a mně to nevadilo. Vždy jsem poslušně snědl, co mi nandala. Za tu dobu už ví, co mi chutná. Snědl jsem to velice rychle, jelikož jsem chtěl už zalézt do svého pokoje. Nejsem jediný zmijozel v 6. ročníku, ale ti dva se přestěhovali na jiný pokoj. Tím pádem jsem si ho mohl upravit podle libosti. Postel jsem si zvětšil na dvojnásobek a jinak si myslím, že můj pokoj je velice útulný. Jennie mi ho závidí, jelikož je na pokoji s dalšími dvěma studentkami. Byl jsem první, kdo se zvedl od stolu a vydal se z Velké síně pryč.

... Tajemství Hada a Orla ...

Tak, první dějová kapitola za námi. Jaký máte zatím názor na Taehyunga?
Jinak tuhle kapitolu jsem psala ještě v květnu, takže se dost liší stylem od ostatních. Doufám, že mě budete následovat do dalších kapitol. Za knížkou stojí přes 15 hodin práce mimo Wattpad a celý jeden sešit jsem obětovala pro tuhle knížku. Jsem ale se vším naprosto spokojená a neumíte si představit, jak jsem se těšila, až vám publikuji alespoň pár kapitol. 
Jinak krásné Vánoce!! *Annie*

Kapitola prošla korekcí klarush_s