„Mino! Já to nechápu," zakňučel jsem a položil hlavu na stůl, kde ležela učebnice Lektvarů pro pokročilé. Snape si dává opravdu záležet, abych látce nerozuměl. Je to tak otravné. Opravdu se snažím, ale učivo mi utíká před očima. Mina se mi snaží pomáhat, ale nevidím žádný progres. Hlavně to potřebuju vědět sám a ne nestále spoléhat na to, že na hodině bude se mnou. Snape už nám začal vyhrožovat nějakým projektem, což mě opravdu netěší. Pokud budu sám, rovnou to můžu zabalit.

„Ale Jungkooku, tohle jsem ti už vysvětlovala nejméně třikrát. Co na tom stále nechápeš?" povzdychla si Mina sedící naproti mně. Podepřela si hlavu rukou a zopakovala mi slova, která říkala tak před deseti minutami. Jenže moje hlava to opět nepobrala. Jakoby mluvila jinou řečí. Je jedno kolikrát se mi to pokusí vysvětlit, výsledek bude vždy stejný. Nebo lépe řečeno, nebude žádný. Jsem sám ze sebe zklamaný. Je teď období zkoušek a místo toho, abych se na ně učil, snažím se pochopit látku tak měsíc starou. Nezdá se to, ale výroba lektvarů opravdu není jen tak obyčejné vaření s nějakými extra přísadami. Je to celkem umění.

„Kooku, myslím, že už ti více neporadím. Nevím, jak jinak ti to vysvětlit," řekla a zaklapla učebnici. Z její tváře vidím, že jí to je líto. Opravdu se mi snaží pomoct. Sám vidím, že ji jen zatěžuji.

„Nedá se nic dělat. Není to tvoje chyba, Mino," opravdu nechci, aby se cítila nějak špatně kvůli tomu, že mi to nedokázala vysvětlit tak, abych to pochopil.

„Zkus o pomoc požádat Jisoo," řekla ještě než zkontrolovala čas. Omluvila se, že už musí jít. Přikývl jsem s tím, že je to v pohodě a pozoroval ji, dokud nezmizela ve své ložnici, kterou sdílela s ostatními dívkami z 6. ročníku. Zavřel jsem též učebnici a rozhlédl se po společenské místnosti, jestli tady svou o rok starší kamarádku nezahlédnu. Nikde jsem ji ale neviděl. Moji pozornost ale místo toho získala moje spoluhráčka z družstva.

„Ahoj Yuri, neviděla jsi prosím Jisoo?" zeptal jsem. Chodí do stejného ročníku, takže by mi mohla poradit. Yuri se rozhlédla po místnosti, jako jsem to před chvílí udělal já.

„Pokud není tady, tak nevím. Promiň, Jungkooku," omluvně se usmála a dál pokračovala v rozhovoru se svou kamarádkou.

„Touhle dobou bude určitě v knihovně. Chodí tam každé úterní odpoledne. Toho sis ještě nevšiml?" trochu jsem se lekl, když se ozval cizí hlas přímo za mnou. Hned jsem se však uklidnil a na Seungmina se otočil, abych k němu nestál zády. Zamyslel jsem se nad jeho otázkou. Nikdy jsem vyloženě nepřemýšlel nad tím, jak ostatní tráví svůj volný čas. Je ale pravda, že Jisoo některé dny, jako je třeba úterý, skoro vůbec nevidím. Pokud tedy nepočítám snídani a večeři. Poděkoval jsem Seungminovi a odběhnul do svého pokoje. Když už do té knihovny půjdu, můžu si udělat něco do školy či vrátit již dočtené knížky. Jednu mi dokonce dal Seungmin s tím, že když už tam jdu, tak ať to vrátím. Nebyl jsem proti, protože díky němu bych tady pouze seděl a ničil se nad učebnicí Lektvarů.

Byl jsem poměrně překvapen, když jsem zjistil, kolik studentů bylo v knihovně. Nečekal jsem, že tu bude skoro plno, ale je teprve něco po půl čtvrté, takže se ani nedivím. Než jsem našel Jisoo, vrátil jsem půjčené knihy na své původní místo. Seděla u stolu sama a když jsem jí oznámil důvod, proč jsem do knihovny zavítal, zasmála se.

„Ty mě vždycky najdeš, jen když něco potřebuješ, co?"

„To není pravda, Noona!" nafoukl jsem tváře, abych jasně ukázal, že jsem se právě urazil. To přeci vůbec není pravda! Dlouho mi ale vážná tvář nezůstala a tiše jsem se rozesmál. Nechtěl jsem dělat příliš velký hluk, abych nedostal vynadáno od madam Pinceové. Na ticho ve své knihovně je docela háklivá. Řekl bych, že to ani nebude zdravé.

Jisoo se ochotně vrhla do vysvětlovaní. Mluvila naprosto jinak než Mina. Teď bych blondýnce nerad křivdil, ale od Jisoo jsem to pochopil hned. Vážně! Najednou jsem měl ve všem jasno. Nevím, jestli jsem předtím poslouchal kolenem, ale teď jsem se cítil trochu hloupě. Bylo to jednoduché. Ještě chvíli jsme si povídali o všem možném, hlavně tedy o Měsíci, který jsme už druhým týdnem pozorovali na hodinách astronomie. Naše konverzace ale skončila s příchodem půl páté, protože Jisoo měla domluvené rande. Tedy, doučovací schůzku s jedním mrzimorem ze svého ročníku. Nechtěla mi říct jeho jméno, a tak zvláštně se usmívala, že si myslím, že má rande. Nejsem si ale na sto procent jistý. Schválně se zkusím na tohle zeptat Yoongiho a Seungmina. Řekl bych, že jsou v těchto věcem všímavější než já a hlavně Jisoo znají déle, především tedy Yoongi.

„Ahoj," zvedl jsem zrak od knihy, kterou mi tu Jisoo nechala před svým odchodem se slovy, že je skvělá, tak ať si ji přečtu. Párkrát jsem intenzivně zamrkal, abych byl jisté, že se mi to nezdá. Že se mi tu ON nezdá.

„Všude je plno a já... no... můžu?" ukázal na židli vedle té, na které dříve seděla moje kamarádka. Díval se na stůl, ne na mě a zněl celkem nervózně. Vůbec se to nepodobalo tomu, jak se choval před týdnem, když jsem ho byl navštívit na ošetřovně. Od té doby jsme se pořádně neviděli. Od skončení projektu na Obranu nemáme žádný důvod ke komunikaci, a přesto na sebe narážíme.

„Jo, jasně... posaď se," neváhal a posadil se. Trochu jsem si k sobě přitáhl své věci, protože byly různě položené na stole. Taehyung nějakou knížku, hádám učebnici, a začal z ní něco přepisovat na pergamen. Donutil jsem se od něj odtrhnout zrak a snažil se soustředit na svoji knihu. Posadil se ke mně, protože jinde nebylo místo. Není na tom nic složitějšího. Přesto, jako vždy v jeho přítomnosti, se cítím lehce nervózní. Už si na to začínám zvykat stejně jako ne nepříjemný pocit, který se sem tam objeví. Všiml jsem si ale, že v jeho přítomnosti ho pociťuji nejčastěji. Nevím, jak si to vysvětlit. Možná je to jen blbá náhoda, ale co když - zase přemýšlím nad hloupostmi!

Zaklepal jsem hlavou abych zahnal tyto bláznivé myšlenky a pevněji uchopil desky knihy. Ve svém periferním vidění jsem si všiml toho, že se na mě na chvíli podíval. Dál ale pokračoval v psaní, dokud nejspíše nebyl se svou prací hotový. Učebnici zavřel a vyměnil za jinou. Trochu ve mně hrklo, když jsem si na obalu jeho knihy přečetl název: astronomie. Vzpomněl jsem si, že též potřebuji splnit domácí úkol právě na tento předmět. Vytáhl jsem z tašky pergamen s noční oblohou, který roztáhl přes stůl. Sotva jsme se oba ke stolu vešli. V učebnici jsem nalistoval stranu 38 a též si vyndal barevné kalamáře. Namočil jsem brko do červené a začal spojovat správné hvězdy tak, aby vytvořily souhvězdí jménem Blíženci.

Ani jsem nepotřeboval nápovědu, která se ukrývala na již hotové mapě na konci učebnice. Určování souhvězdí je moje. Do deseti minut jsem měl hotovo. Nic jiného jsem na práci neměl, a tak jsem se rozhodl odejít. Nejdříve jsem si sklidil všechny věci, ale pak se zarazil. Přemýšlel jsem, jestli se mám jen tak zvednou a odejít, či se s Taehyungem rozloučit. Je to přeci slušnost, kterou ale on sám nedodržuje. Ale dnes mě pozdravil a nevypadal, že by měl zrovna náladu někoho vraždit. Podíval jsem se na něj, abych si pomohl udělat závěrečné rozhodnutí. Jenže z rychlého pohledu se najednou staly dvě minuty. Vykulil jsem oči a rychle sklopil zrak, když jsem si to uvědomil. Všiml si toho? Že jsem na něj civěl?

Opatrně jsem zrak opět zvednul a trochu si oddychl, když jsem nezaznamenal žádnou změnu. Vlastně se vůbec nehýbal. Propaloval pohledem pergamen a brkem vytvářel inkoustovou kaňku na rohu mapy. Trochu jsem se na něj zaměřil, aby si ověřil, jestli vůbec mrká či dýchá. Působil jako ještěrka, která se vyhřívá na sluníčku, ale s tím rozdílem, že on byl bledý jako bíla stěna. Slyšel jsem jak si tiše povzdychl a brko namočil a následně nechal v kalamáři. Ruce si na hrudi překřížil a opřel se v židli, svůj pohled ale nechával stále zabodnutý v mapě. Tentokrát jsem mu lépe viděl do očí. Vypadaly zmateně a trochu i zoufale. Nenápadně jsem se naklonil a nahlédl na jeho pergamen, na kterém kromě velké černé kaňky nic nebylo.

„Nerozumíš tomu?" zeptal jsem se bez přemýšlení. Rychle změnil objekt svého zájmu z mapy na mě. Náš oční kontakt trval jen krátce, protože ho přerušil tím, že se naklonil ke stolu a vzal do ruky brko. Několikrát si přehmátl a jeho oči kmitaly z učebnice na pergamen. To mě jen utvrdilo, že mám pravdu.

„Není nic špatného na tom něco nevědět," řekl jsem vlídným hlasem. Znova jsme navázaly oční kontakt. Z jeho strany byl podezřívavý, kdežto já jsem se snažil působit mile. Je tvář byla chladná jako vždy, ale uvědomil jsem si, že něž jsem ho oslovil, byl celkem uvolněný. Najednou se v jeho očích nedalo číst. Zmatenost a zoufalost zmizely, ale věřím tomu, že byly pouze zastrčeny pod nezájem, který je součástí jeho denní masky.

„Můžu ti pomoct, jestli chceš," nabídl jsem se, ale odpovědi se mi nedostalo. Taehyung znova pohlédl na mapu a následně do učebnice. Nechápu, proč si nenalistoval nápovědu. Možná to chce zvládnout sám, anebo o ní prostě neví, což si ale nemyslím. Trochu jsem si povzdechl, ale z tváře mi nezmizel laskavý úsměv. Proč čekám na odpověď, když mi jí skoro nikdy neposkytne. Zvedl jsem se ze židle a začal obcházet stůl. Doslova mě propaloval pohledem. Sledoval každý můj krok. Přišel jsem k němu a levou rukou se zapřel o stůl v místě, kde měl položené barevné kalamáře. Napnul se jako tětiva luku a stále ze mě nepouštěl svůj pohled. Cítil jsem se trochu zvláštně, protože jsem si uvědomil, jak blízko jsme.

„Podívej se. Těchto 17 hvězd tvoří souhvězdí zvané Blíženci. Když zapojíš trochu představivost, uvidíš v tom dva panáčky, kteří se drží za ruce. Jeden z nich má kolena, zatímco druhý byl o ně ochuzen, proto má nohy rovné. Mezi Blíženci a Marsem se nachází souhvězdí Raka. Mně osobně to připomíná spíše zvláštní kříž. A tady nahoře, ta dlouhá klikatá čára, to je Rys," jezdil jsem po mapě prstem a spojoval malé bílé puntíky představující jednotlivé hvězdy. Moji dlaň pozoroval jako kočka nějaký laser.

„To největší souhvězdí, které tady vidíš, se jmenuje Velká Medvědice. To musíš znát. A tady pod ní je-"

„Malý Lev..." zašeptal a tím mě donutil zavřít pusu. Sotva jsem jeho hlas postřehl. Hrdě jsem se usmál a vrátil se na druhou stranu stolu, ale posadil jsem se přímo naproti němu. Nadzvedl pravé obočí a znova si mě podezřívavě prohlédl. Mohl by mi ukázat alespoň špetku vděku.

„Nevšímej si mě. Dělej, jako bych tu nebyl. A až nebudeš vědět, poradím ti," můj nápad se mu nezamlouval. Dlaň na chvíli sevřel v pěst a zaútočil zápěstím. Uslyšel jsem tichý povzdech a stůl trochu zaduněl, když se deska setkala s jeho již otevřenou dlaní. Naštvaně si prohlížel mapu. Vypadal, že každou chvíli něco, pravděpodobně právě pergamen, podpálí.

„Zkus nejdříve vyznačí to, co jsem ti ukázal," mluvil jsem klidným hlasem. Nerad bych, aby si svůj vztek vybil na mně. Vůbec bych se totiž nedivil, kdyby mě poslal doprdele. Zhluboka se nadechl a uchopil brko a namočil ho do kalamáře s modrým inkoustem. Pečlivě začal spojovat hvězdy a postupně se v mapě začali objevovat Blíženci.

Pozoroval jsem ho a sem tam mu prstem ukázal, které hvězdy má spojit. Zezačátku se tvářil, že mě uštkne, ale později už si mě nevšímal a nechal mě, abych ho opravoval a radil mu. Čím více toho měl, tím jednodušší práce byla. Čas ubíhal rychle. Ani jsem nebyl nervózní. Vlastně... jsem se cítil v jeho přítomnosti příjemně.

Odložil brko na malý podtácek s kalamáří a prohlédl si mapu. Na jeho tváři se objevil hrdý úsměv, což mě samozřejmě zaujmulo. Učebnici zavřel, pergamen sroloval a uklidil do plátěné tašky, kterou měl s sebou. To stejné udělal i s kalamářemi a zvedl se od stolu. Nebudu lhát, byl jsem trochu zklamaný.

„Kdyby jsi řekl prosté: děkuju, bylo by to milé," zamumlal jsem se sklopenou hlavou.

„Nežádal jsem o pomoc," odpověděl stroze a tím mě donutil k němu zhlédnout. Proč je najednou tak hrubý? Jeho tvář připomínala mramorovou sochu.

„Říká se tomu: laskavost. Copak nevíš, co to je?" zeptal jsme se spíše na řečnickou otázku. Použil jsem trochu jízlivý tón. Byl jsem na něj milý a tohle je vše co dostanu? Odvážil jsem se na něj opět pohlednou a trochu překvapeně jsem zjistil, že na mě též hledí. Jeho výraz byl ale zvláštní. Hlavu měl nakloněnou lehce do strany a vypadal zamyšleně. Jako by opravdu přemýšlel nad významem. Moment! Zná přece definici slova: laskavost, že ano? To ví přece každý, no ne?

„Tae, za chvíli je večeře, tak bys-" zarazil se uprostřed věty nové příchozí hoch s fialovými vlasy. Pusu měl lehce otevřenou, jako kdyby chtěl pokračovat, ale došly mu slova. Očima tikal za mě na Taehyunga a zpět. Hned jsem zaregistroval, jak se chlapec s havraními vlasy narovnal, a dokonce si i tiše odkašlal.

„Jsem na odchodu, Minho," řekl a vydal se k zmijozelskémi chlapci, který stál kousek od nás. Navzájem si hleděli do očí. Prefekt 5. ročníku se na mě ještě jednou rychle podíval, než se s pozvednutým obočím vrátil k Taehyungovi. Otočil se na patě a vydal se uličkou pryč. Chtěl jsem již odvrátit zrak, což jsem měl asi udělat už dávno, ale Taehyung mi věnoval ještě svůj pohled. A přísahám, že se mi to nezdálo.

Než zmizel za regály s knihami, nepatrně se usmál.

... Tajemství Hada a Orla ...

Připadá mi to už trapné, že se potkávají neustále v knihovně, ale věřte tomu nebo ne, má to skrytý význam. Trochu zbytečný, ale stále má! Tahle kapitola mě bavila a pokud vám to nevadilo, sem tam (opravdu výjimečně) bych zas do jejich konverzace zapojila vesmír. Dávám sem mapu oblohy, ze které jsem čerpala. Jinak moc děkuji za podporu, kterou mi dáváte. Moc si toho vážím 💜. *Annie*