„Nemůžu tomu uvěřit. Opravdu to udělal?"

„Viděla jsem to na vlastní oči!"

„Myslíte si, že chtěl Namjoonovi ublížit?"

„Je hrozné, že s tím Brumbál nic nedělá."

„Třeba ho zaklel!"

„Nepřeháněj zas."

„O čem to všichni mluví, Mino?" zašeptal jsem do ucha blonďaté dívky po mém boku. Už před začátkem hodiny si všichni horlivě o něčem povídali a ani příchod Rubeuse Hagrida, profesora Péče o kouzelné tvory, je nezastavil. Ničemu jsem nerozuměl. Volnou čas mezi Přeměnou a touto hodinou jsem strávil v knihovně, protože jsem musel vrátit jednu knížku, jinak by mě madam Pinceová skartovala.

„Ty jsi o tom ještě neslyšel?" zeptala se mě udiveně dívka po mém druhém boku. Jmenuje se Jeongyeon a je prefektka za 6. ročník. Moc jsme spolu nemluvili pokud nepočítám den zařazení, kdy seděla naproti mně.

„Očividně, když se ptám," odpověděl jsem trochu otráveně. Přestává mě to bavit. Všichni mluví, ale ničemu z toho nerozumím. Jediné, co jsem tak stihl pochytit, byly slova Namjoon, Brumbál, chodba a před hodinou. Vůbec si to nedokážu dát do souvislostí. Zdejší studenti se vůbec neumí vyjadřovat, anebo používají jiný druh komunikace, kterého jsem si asi nevšiml.

„Kruvalský Had napadl Kima Namjoona. To víš, kdo to je, že jo?" ujistila se Jeongyeon. Samozřejmě že vím, kdo to je. Kapitán nebelvírského družstva a oblíbený student jak u učitelů, tak i u studentů. Co jsem tak ale zaslechl, je to taky pěkný hajzl. Jen můj názor. Byl napaden? Kruvalským hadem? Moment! Namjoon byl napaden Taehyungem?! Tím Taehyungem?

„Cože?!" vykřikl jsem tak, že se na mě pár studentů otočilo. Hned jsem omluvně sklopil zrak a hodina dál pokračovala.

„Kruvalský Had napadl Namjoona. V chodbě ve čtvrtém patře. Prý spolu vedli souboj a málem Namjoona zabil!"

„To vůbec není pravda," otočil jsem hlavu na druhou stranu, k Mině.

„Jak to myslíš?"

„Byla jsem tam. Namjoonova partička k němu přišla první a vysmívali se mu. Neslyšela jsem přesně, co si říkali, ale najednou Lise zmizely ústa. Prostě je zničehonic neměla. Namjoon se napřahoval a chtěl mu dát pěstí, ale Kruvalský Had zareagoval a pomocí hůlky ho odhodil. Marka odzbrojil a Johnny s Tiffany skončili ve vzduchu vzhůru nohama. Ještě něco řekl Namjoonovi, a pak odešel. Žádný souboj se neodehrál. Studenti vše rádi zveličují," domluvila a dál zkoumala Kůrolezi. Zaskočeně jsem na ní ještě chvíli hleděl. Vážně se to stalo?

„Já jsem zas slyšela od Sany, která tam byla, že to Kruvalský Had za nimi přišel a napadl je. Nevím, co jsi viděla Mino, ale mně tahle verze sedí víc," řekla Jeongyeon a opustila náš stůl. Přemýšlel jsem, zatímco jsem mačkal v dlani kus pergamenu.

„Věř si, čemu chceš, Jungkooku. Jen říkám, co jsem viděla," a taky odešla od stolu, aby Hagridovi ukázala svoji vypracovanou práci z pozorování Kůrolezů. Vypadal spokojeně a Mina se vydala směrem do hradu. Hodiny Péče o kouzelné tvory jsou totiž venku, hned vedle Zapovězeného lesa.

Věřím Mině. Měl jsem tu čest Taehyunga trochu poznat a neřekl bych, že je to vražedné monstrum, jak o něm někteří tvrdí. Ano, působí chladně a lehce strašidelně, ale myslím si, že to není jeho pravá tvář. Párkrát vypadal uvolněněji. Jednou byl naštvaný, po druhé zas zamyšlený. To nevypadal až tak hrozivě. Vlastně mu to i docela slušelo. Jeho bledá pleť vypadá o mnoho lépe, když se nemračí.

Odevzdal jsem práci a vydal se do hradu rovnou na oběd. Velká místnost byla poloprázdná, protože většina studentů se najedla o pátou hodinu. Neměl jsem ani moc chuť k jídlo, protože jsem měl vydatnou snídani. Nandal jsem si proto na talíř menší porci, protože zas nechci vynechat oběd. Měl bych zas odpoledne hlad, a to nechci. Odpoledne jsem strávil se Seungminem. Poprvé jsem ho porazil v kouzelnických šachách. Mám ale takový dojem, že nehrál úplně fér a vyhrát mě nechal. To jsem však před Yoongim zatajil a radoval se. Řekl mi, že mi příště koupí Máslový ležák, jen když budu už konečně zticha. Usmál jsem se, protože můj plán vyšel. Jen si musím počkat až do prosince. Dřív do Prasinek nemůžeme.

Šel jsem si lehnout hned po večeři, abych se v deset hodin mohl zase zvednout a jít na hodinu astronomie. Dnes jsme pozorovali měsíc. Byl zrovna úplněk, což je samozřejmě ideální doba na pozorování. Stál jsem mezi Minou a mrzimorskou dívkou jménem Rosé. Místo kousek od nás bylo prázdné. Odtamtud vždy pozoroval on. Dnes tu opět nebyl. Jeho absence v hodinách astronomie je asi nejvyšší ze všech předmětů, které máme společné. Profesorka Sinistrová si na to prý zvykla.

„Krůvalský Had je na údajně na ošetřovně," zašeptala mým směrem Mina. Rychle jsem se na ní otočil, až jsem ji trochu vyděsil.

„Jak jako na ošetřovně?" dnes si připadám jako prvotřídní blbec. Všichni všechno vědí a já se furt musím doptávat. Už to vážně není zábava. Začíná mě to fakt štvát.

„Zaslechla jsem rozhovor zmijozelského prefekta za 5. ročník s profesorem Snapeem, když jsem procházela kolem skladu přísad," mluvila velice potichu, skoro jsem ji neslyšel. I za normálních okolností má Mina opravdu tichý hlas. Tady byl problém, protože na astronomické věži panuje ticho i přesto, že nás tady je i s profesorkou sedm. Každé slovo se rychle šíří.

„Prefekt za 5. ročník? To je ten s těmi nafialovělými vlasy?" potřeboval jsem se ujistit, že mluvíme o stejné osobě. Mina přikývla a přetočila stránku v učebnici. V mém mozku začali šrotovat kolečka. Poprvé jsem si ho všiml až v hostinci U tří košťat, kde seděl u jednoho stolu s Taehyungem. Nevěděl jsem, že je to prefekt.

„Proč je na ošetřovně?" zajímal jsem se. Doufám, že se mu nic nestalo. Ptal jsem se ostatních z koleje, abych se dozvěděl, co se tedy stalo mezi hodinami Přeměny a Péče o kouzelnické tvory. Nejvíckrát jsem slyšel stejnou verzi, kterou mi i pověděla Mina. Mohl si Namjoon na něho někde počkat a pomstít se? Nebo někdo z jeho party?

„Nezajímáš se o něj nějak moc?" zeptala se podezřívavě a konečně se na mě podívala. Byl bych jí ale vděčný, kdyby to neudělala. Svým podezřívavým pohledem mě sjela od hlavy až k patě. Cítil jsem se pod tlakem. Nejspíše to už přeháním. Vždyť je to jeden z mnoha studentů v Bradavicích. Jenže on není obyčejný. Má kolem sebe auru tajemství a čím déle ho znám, tím více mě láká prozkoumat to, co skrývá. Zajímá mě, jaká je pravda. Co se stalo jeho rodině? Jak to má se zmijozelskou komunitou a ta jeho neustálá absence? Co to má znamenat?

„Ptal bych se stejně, kdyby tam ležel Namjoon," odvětil jsem a zahleděl se do noční oblohy. Dnes je krásná noc. Dále jsme už spolu nemluvili. Nejen kvůli tomu, že k nám přišla paní profesorka, ale pochopil jsem, že mi Mina více informací neposkytne. Pravděpodobně nic dalšího sama neví. Kolem půlnoci hodina skončila a my mohli jít konečně do postele. Když jsem však ulehl, moje hlava stále pracovala. Touha za poznáním je příliš silná. Zjistím, o co jde a zítřek je na to ideální den. Škola mi začíná až v deset. Jaká to náhoda. Merlin očividně chce, abych tomuto tajemství přišel na kloub.

***

Když jsem se ráno probudil, byl jsem v pokoji sám . Renjun a dvojčata mají touhle dobou dvojhodinovku Bylinkářství stejně jako děvčata. Jsem vlastně jediný v ročníku z Havraspáru, kdo nechodí na Bylinkářství. Jsem za to opravdu vděčný. Oblékl jsem se do hábitu a do tašky si dal vše potřebné na dnešní den. Ve Velké síni jsem si dal něco menšího k snídani, protože si dnes na oběd můžu zajít brzo. Můj cíl byl jasný, směr: ošetřovna. Jenže odvaha se s každým mým krokem pomalu ale jistě vytrácela, až jsem se zastavil před velkými dveřmi. Co teď?

U snídaně jsem přemýšlel, ale nedošel jsem k žádnému závěru. Nemám plán, což je u mě neobvyklé. Cítím se hned nervózněji, když vím, že nemám žádnou pojistku v podobě plánu B. Jenže když jsem nedokázal vymyslet ani A, jak bych pak mohl mít záložní plán. Zhluboka jsem se nadechl a šáhl na kliku. Jenže v tu chvíli se i dveře otevřeli a já vylekaně odskočil zhruba o půl metru dozadu.

„Co potřebujete?" zeptala se mě lehce přísně madam Pomfreyová, bradavická ošetřovatelka. Zmateně jsem se rozhlédl kolem sebe a snažil se najít jakýkoliv nápad pro důvod, proč navštívit Taehyunga. Na druhé strany chodby upustil chlapec štos pergamenů.

„Víte, jdu za Kimem Taehyungem. Nesu mi zápisky z astronomie, protože nikdo z jeho koleje tam nechodí," řekl jsem a hrdě se usmál, protože jsem vymyslel skvělý důvod. Madam Pomfreyová si mě trošku podezřívavě prohlédla, ale nakonec uvolnila dveře a pokynula mi, abych jí následoval.

„Překvapilo mě, že za ním přišel i někdo jiný než slečna Kim a pánové Hwang a Lee. Určitě víte, jak ho vnímají ostatní," mluvila, zatímco jsme procházeli kolem prázdných lůžek. V úplném rohu místnosti bylo jedno lůžko schované za bílým závěsem. Nemusím být ani v Havraspáru, abych uhodnul, kdo že za ním skrývá.

„Nejspíše mám štěstí, že jsem nastoupil až do 6. ročníku," usmál jsem se a zastavil se kousek od obývaného lůžka.

„Potřebuji si něco zařídit. Věřím Vám, že tady nic nevyvedete. Ale do 10 minut odejděte, ano?" hned jsem přikývl a ještě jí pozoroval, jak opouštěla ošetřovnu. Zhluboka jsem se nadechl a zaklepal na noční stolek, který vykukoval zpoza závěsu. Opatrně jsem ho odhrnul a naskytl se mi pohled na bledého chlapce s havraními vlasy, který si četl knihu.

„Ahoj," řekl jsem s úsměvem na tváři. Zvedl zrak od knihy a překvapeně se na mě podíval. Jeho tvář ale následující moment jakoby zkameněla.

„Co tady děláš?" upřímně jsem tuhle reakci očekával. Byl bych naopak překvapený, kdyby mě pozdravil a řekl, abych se posadil. Jde vidět, že už ho začínám znát.

„Zaslechl jsem, že jsi na ošetřovně, a vzhledem k tomu, co se včera stalo, jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku," nemělo cenu, abych si před ním vymýšlel nějaké pohádky o tom, proč jsem tady. Mám takový pocit, že by mě prokoukl.

„Od koho víš, že jsem tady?" zarazil mě s otázkou. Jak jsem řekl, nemá cenu lhát. Ne před ním.

„Zaslechl jsem tvého fialovlasého kamaráda, jak mluvil se Snapeem," jestli jsem je slyšel já nebo Mina, to už je jedno. Jádro a myšlenka jsou stejné.

„Máš ve zvyku poslouchat cizí rozhovory?" zeptal se jízlivě. Stydlivě jsem sklopil pohledem. Ano, mám, ale to i mí přátelé. Pokud položil takovou otázku, nejspíše mu došlo, že všechny informace o jeho stavu, který jsem mu vyčetl tenkrát v Lektvarech, jsem získal od jeho kamarádky Jennie.

„Jenom jsem procházel," bránil jsem se. Na to mi už neodpověděl. Ještě několikrát si mě prohlédl, a pak už se opět začetl do své knihy.

„Proč jsi skončil na ošetřovně?" zeptal jsem se na otázku, která mě celou dobu svrběla na jazyku.

„To tě nemusí zajímat," odvětil stroze neodvracejíc svoji pozornost od knihy.

„Proč?" co je těžkého na tom mi odpovědět. Vždyť jsem mu položil vcelku jednoduchou otázku. Není na ní nic nevhodného. Trhl hlavou mým směrem a očima se zabodl do těch mých. Vypadal teď děsivě.

„Přišel jsi sem zjistit, jak na tom jsem a jak vidíš, stále dýchám, bohužel. Teď lákavě vypadni," rozkázal mi. Propagoval mě pohledem a nepříjemný pocit sílil stejně jako strach. Přerušil jsem oční kontakt tím, že jsem sklopil pohled k zemi.

„Jsem rád, že jsi v pořádku" řekl jsem plaše. Bez delšího otálení jsem se otočil a svižným krokem vyšel z ošetřovny ven. Na chodbě jsem se zhluboka nadechl. Dlaně se mi potily kvůli stresu a nervozitě. Ještě jednou jsem se ohlédl a podíval se na dveře. Mým cílem bylo znát důvod, což se mi nepodařilo. Zjistil jsem ale, že je v pořádku, což je důležité. Nevypadal, že by byl nějak zraněný. Byl jen více bledý než u něj bývá zvykem, ale jinak vypadal normálně. Radši jsem už nad ničím dalším nepřemýšlel a vydal se chodbou pryč, daleko od ošetřovny.

... Tajemství Hada a Orla ...