Ráno bylo v havraspárské věži rušno. Řekl bych ale, že podobný chaos zažívali i ostatní koleje. Dnes je první výlet do Prasinek! Moc jsem se do nich těšil hlavně díky vyprávění ostatních. Vylezl jsem z postele a po dokončení ranní očisty těla jsem se vydal do Velké síně. Ta byla dnes plná studentů. Brána školy se otvírá po snídani.

„Tak co, těšíš se Kooku?" zeptal se mě se sendvičem v ruce Yoongi, když jsem si k němu a Seungminovi přisedl. Dámy ještě nedorazili. Dnes si dávají načas.

„Já ano, ale moje peněženka moc nejásá, abych pravdu řekl," podrbal jsem se za uchem a radši nepřemýšlel nad tím, kolik dnes utratím peněz. Ne že bych strádal, ale nasliboval jsem toho možná až příliš. Naše kamarádky se konečně uráčily přijít, jak řekl Seungmin. Museli jsme na ně totiž počkat, aby se nasnídali. Již dávno jsme se domluvili, že půjdeme do Prasinek společně. Vychvalovaly je a slíbili mi, že mě provedou. Nemůžu se dočkat.

Když už jsme všichni byli po snídani, vrátili jsme se do naší koleje, abychom se přioblékli. S příchodem listopadu se ochladilo. Jsem rád, že mimo výuku nemusíme nosit hábity a uniformy. Navlékl jsem se do svého oblíbeného černého kabátu a mohli jsme vyrazit. Těším se až Bradavice zahalí sníh. Prý jsou nádherné a Prasinky dvojnásob. Naše pětičlenná skupinka si to vykračovala k bráně. Za námi i před námi se to jen hemžilo studenty všech ročníků, ale drželi jsme si od ostatních odstup. U brány nás všechny zkontroloval Filch, které mu jsme museli ukázat podepsané povolení od rodičů či zákonných zástupců.

Prasinky byli od areálu školy necelých deset minut chůze vzdálené. Po cestě jsme si povídali o uplynulém týdnu. Projekt na Obranu už je oficiálně za mnou. Profesor Kim byl spokojený a obou nám dal za V (výborné(1)). Profesoři teď neplánují žádné zkoušené a ani nedávají moc domácích úkolu. Zatím je listopad pohodový. Viděl jsem kouř vycházející z domků před námi. Seungmin byl stejně natěšený jako já, ač do Prasinek nejde poprvé.

„Kam by jsi se chtěl podívat první?" zeptala se mě Mina. Podle toho co jsem zaslechl, mají Prasinky 2 hospůdky, 5 obchodů, 1 čajovnu a dále dům jménem Chroptící chýše. Měl by to být údajně nejstrašidelnější dům v Koreji, ale prý jsou to jen báchorky. Z domu se občas ozývají zvláštní a strašidelné zvuky. Nikdo se tam neodváží vkročit. To je něco pro mě. Dnes jsem tu ale s přáteli, takže dobrodružství musí počkat.

„Je mi to jedno, ale asi bych první zašel do obchodů. Co třeba Taškářovy žertovné předměty?" vyslovil jsem název podniku, který mě první napadl. Ostatní s úsměvem přikývli a začali mě do onoho obchodu vést. Jak už z názvu vyplývá, na tomto místě si studenti mohou koupit nejrůznější kraviny. Líbilo se mi tam ale. Všude to bylo barevné a uvnitř člověk ani neslyšel vlastního slova. Tento obchod byl velice oblíbený na rozdíl od toho, který jsme navštívili záhy. 

Brky u písaře byl poměrně krásný staromódní dům na kraji křižovatky. Jakmile jsme zavítali dovnitř, ticho nás doslova obalilo. Trochu mi to tu připomínalo bradavickou knihovnu, kterou madam Pinceová střeží jako... knihy. Lepší přirovnání mě k její osobě nenapadlo. Už dlouho jsem neviděl tolik brků pohromadě a když už jsme sem zavítali, musel jsem si nějaký koupit. Jinak u Taškáře mě nic moc nezaujalo. Nemám zapotřebí dělat rozruch.

Společně s Minou jsme zašli do Soví pošty. Využil jsem toho, že se něco takové v Prasinkách nachází a vzal jsem si s sebou pár dopisů, co bych rád poslal. Mohl jsem zajít do Sovince přímo v Bradavicích, ale to místo jsem navštívil pouze třikrát a bohatě mi to stačilo. Nechci se dobrovolně procházet po ptačím trusu. V Soví poště jsem sice musel dát malý poplatek, ale vše bylo čisté a bez problému. Mina posílala dopis své rodině až do Japonska, do své domoviny. Mina na rozdíl ode mě má staršího bratra a pochází z polo-kouzelnické rodiny. Její otec pracuje jako japonský velvyslanec na korejském ministerstvu kouzel. 

Zbytek naší skupinky jsme našli v Medovém ráji. Myslel jsem si, že z toho sladkého všude kolem mě chytnu cukrovku. Ale neodolal jsem a koupil si asi půl kila sladkostí. To mi do příští návštěvy, která se má konat před Vánoci, bude stačit. Samozřejmě jsem ochutnal různé vzorky a cítil jsem se plně. Bylo nutno to něčím zapít. A kam jinam bychom měli zajít než do ke Třem košťatům.

Tento asi nejúspěšnější podnik celých Prasinek provozuje madam Rosmerta, která má k bradavickým studentům velmi blízko. Posadili jsme se k jednomu stolu a objednali si všichni máslový ležák. Samozřejmě ten pro Yoongiho a Jisoo zaplatím já. Stejně ale neodolám a nakonec platím za všechny. Moje dobrácké srdce se ozvalo.

„Prasinky jsou skvělé, že ano Kooku?" zeptala se s úsměvem Jisoo a napila se máslového ležáku. Trocha pěny jí pod nosem zůstala. Nadšeně jsem přikývl a též ochutnal koupený nápoj.  Povídali jsme si o všem možném. Vždy se najde nějaké téma, které nás zaujme. Rádi debatujeme, což není zrovna vhodné, pokud se již blíží k večeru. Později n nás přišel hlad, a tak jsme s v hostinci i objednali něco dobrého k jídlu. Postupně se místnost začala plnit studenty.

Nevšímal jsem si okolí a plně se soustředil na Seungminovo vyprávění. Zaznamenal jsem, že si vedle nás ke stolu přisedli nebelvírští včele s Namjoonem. Dělali totiž takový hluk, že jsem sotva slyšel vlastní hlas. Avšak jedna skupinka studentů moji pozornost získala takřka hned. Kousíček od nás, k rohovému stolu, si sedla Primuska, Taehyung a další dva kluci. Ten vyšší, červenovlásek, rychle objednal u madam Rosmerty. Ani jednoho z nich jsem ve třídě neviděl, takže odhaduji, že nejsou ve stejném ročníku jako já. Asi budou mladší.

Yoongi se snažil přijít na to, jak funguje mudlovský mobil, o kterém se Seungmin zmínil. Ten je stejně jako já mudlorozený. Yoongi je čistokrevný, což se v dnešní době moc často nevidí. Jeho rodina ale nevyznává takové ty typické fanatické názory čistokrevných rodin. Ale že by milovali mudly a klidně si nějakého vzali na návštěvu domů, tak to asi ne. Jisoo rovněž pochází ze smíšené, tedy polo-kouzelnické, rodiny jako Mina. I ony se snažili Yoongimu objasnit fungování 'divného kusu kovu s nějakým sklem'. Do jejich rozhovoru jsem se nezapojil, ale občas jsem přikývl a něco dodal. Moje pozornost byla totiž zaměřena na stůl umístěný v rohu.

Kdybych si vedl deník o poznatcích ohledně Kima Taehyunga, mohl bych si připsat novou informaci. Vypadá to, že Jennie a Primuska nejsou jedinými studenty, kteří o něj projevují zájem. Nejspíš se nemá zas tak špatně, jak jsem si myslel. Zmijozelští pravděpodobně jenom hrají nezájem, ale uvnitř jejich koleje se k němu můžou chovat úplně jinak. Rozhlédl jsem se nenápadně po interiéru, jestli náhodou nezahlédnu Jennie. Seděla u skupinky zmijozelských studentů, které jsem poznával, tudíž byli z 6. ročníku. Překvapilo mě, že neseděla s Taehyungem. Bylo docela neobvyklé ji vidět s někým jiným. Nejspíše si potřebovala od něj odpočinout. Neumím si představit, že bych s Taehyungem trávil víc jak několik hodin. Je příliš chladný, jakoby nosil ledovou masku.

„Hyung, s tebou to je horší jak s trpaslíky!" řekl naštvaně Seungmin a ruce si na hrudi uraženě překřížil. Netušil jsem, co se stalo, ale začal jsem se smát společně s dívkami, aby to nebylo nijak podezřelé. Nejstarší z nás jen protočil oči a oznámil nám, že si musí odskočit. Následně Jisoo rozpovídala o jedné knížce, kterou četla, což pro mě byl jasný signál, že už zase mohu soustředit na něco pro mě více zajímavého.

Taehyung nezáživně pozoroval Primusku s podepřenou hlavou. Vypadalo to, že ji moc neposlouchá, ale snaží se to alespoň předstírat. Naopak jeho 'asi' přátelé hltali každé její slovo. Červenovlásek se hlasitě zasmál, čímž přilákal pohledy i pár dalších studentů od ostatních stolů. Už tak tady byl hluk. Slova se ujal fialovovlasý chlapec vedle něho. Jeho řeč ale Taehyunga očividně zajímala, protože dokonce ho přerušil vlastní mluvou. Jeho oči jasně ukazovali zájem. Neměl bych je takhle pozorovat, ale nemůžu si pomoct. Z nějakého prazvláštního důvodu mě těší, že má Taehyung kamarády. Jeho tvář teď vypadá trochu uvolněněji než bývá u něj zvykem. Avšak tato chvíle neměla dlouhého trvání. Naše pohledy se setkaly.

Napnul se podobně jako já. Na zádech mi naskočila husí kůže stejně rychle jako se dostavil i již známý nepříjemný pocit. Dívali jsme si navzájem do očí, což mi připomnělo scénu, která se mezi námi odehrála v knihovně, když jsem ho nechal přečíst si můj dopis. Jeho hnědé duhovky jsem viděl stejně jasně jako tenkrát. Chtěl jsem uhnout pohled, ale nedokázal jsem to. Měl jsem pocit, že se ze mě stal kus ledu. Cítil jsem se zoufale a strach ve mně začal postupně narůstal.

„Kooku, posloucháš nás? Jdu pro další várku, chceš taky?" zeptala se Mina a lehce do mě drkla, čímž i přerušila můj/náš oční kontakt s Taehyungem. Zmateně jsem se na ni podíval a v hlavě jsem si musel ještě několikrát zopakovat, na co se ptala.

„Ne, moc děkuji Mino. Omlouvám se, ale už asi půjdu," zvedl jsem se ze židle a začal se navlékat do kabátu.

„Co blázníš, Jungkooku?" podivil se mému chování Yoongi. Nadzvedl jedno obočí a prohlédl si mě.

„Opravdu se omlouvám, ale už musím jít. Potřebuju ještě něco dodělat. Ale dnešek byl super! Moc vám děkuji. Tak... já jdu, jo?" vypadlo ze mě kvůli nervozitě, která se ve mně hromadila od doby, kdy Jisoo zabloudila pohledem k rohovému stolu. Neměl jsem odvahu se tam podívat. Co když se opět setkám se jeho pohledem? Nebo ještě hůř, rovnou celý jejich stůl by na mě mohl takto civět. Málem jsem rukou shodil prázdnou skleničku od máslového ležáku a ještě s jednou omluvou a nárazem do náhodného člověka jsem rychle opustil podnik. Konečně jsem se mohl nadechnout a nepříjemný pocit zmizel. Nezdržoval jsem se a svižnou chůzí se vydal po cestě směrem k bráně do areálu školy. Několikrát jsem se ujistil, že jdu opravdu sám, že mě nikdo nesleduje. Začínám být opravdu paranoidní, protože za každé šustnutí listí považuji za krok.

Šel jsem tedy sám. Ale nespoléhal jsem na to, protože husí kůže na mých zádech ne a ne zmizet stejně jako šustění listí.

... Tajemství Hada a Orla ...