„Nasedněte na svá košťata, prosím," řekla madam Hoochová, profesorka létání a rozhodčí. Všichni jsme tak učinili. Byl jsem dost nervózní. Wendy měla v šatně motivační proslov. Snažím se zklidnit svoje rychle bijící srdce a radši se nerozhlížím po okolí. Dostali jsme jasný úkol: předvést Mrzimoru, jakou máme sílu. Madam Hoochová si do úst vložila stříbrnou píšťalku a jakmile se ozvalo písknutí, odrazil jsem se od země. Vznesl jsem se do výšky a několikrát si proletěl celé hřiště, abych se zorientoval. Nejsem zvyklí na takové množství lidí ve hracím poli.

„A Camrálu se okamžitě zmocňuje Kwon Yuri z Havraspáru - skvělá střelkyně, mohu-li podotknout," zápas komentoval Kun, náš spolu-kolejník z 5. ročníku. Osobně jsem s ním nemluvil, ale byl jsem obeznámen ostatními hráči týmu, že je fajn. Dobře komentuje a to je hlavní. Zatím jsem se držel mimo dění, jak mi nařídila Wendy. Mrzimor hraje čestně, ale nebojí se tvrdě zakročit.  Jak jsem už stihl zjistit, na pozici odražeče mrzimorských hraje Jung Hoseok. Ten kluk, který mi společně se svými kamarády dělal společnost ve vlaku. Od té doby jsme spolu nemluvili, ale když je potkám na chodbě, neodpustím si alespoň úsměv, který mi většinou opětují.

„Doslova se řítí dopředu, hezky podává Choi Sooyoung, což je sestra - vlastně dvojče - havraspárské prefekty. Hold se děvčata nesnesla ve stejném revíru. Ta vrací opět Yuri a - ne! Camrál má teď Mrzimor, zmocnila se ho jejich kapitánka Lee Soonkyu - tu ale všichni znáte jako Sunny, která ještě před dvěma lety tvořila ikonický pár se svým nebelvírským sokem Kimem Namjoonem - letí jako blesk a můžeme... změna, dámy a pánové! Havraspárký brankář Kim Doyoung ji vynikajícím způsobem zastavil a Camrál má v rukou zas Havraspár. Teď je to Son Wendy, kapitánka havraspárského družstva, pěkně Sunny podletěla, stoupá vzhůru nad hřiště a - AU, AU, tohle muselo bolet! Jeden z Potlouků ji zezadu uhodil do hlavy."

Vyděsilo mě to. Byla to pěkně rychlá rána. Trochu naštvaně jsem se podíval dolů na Hoseoka, který si za letu plácl s druhým odražečem. Tohle od nich bylo podlé, ale je to povolené, takže se s tím nedá nic dělat. Yuri mezitím přilétla k Wendy, aby se ujistila, že je v pořádku. Ta ji ale okřikla, že je v pohodě a ať se radši soustředí na to, kde je Camrál. To mi připomnělo, že bych měl hledat Zlatonku. 

„Camrál má Mrzimor - Dong Sicheng stále rychleji míří k brankovišti, ale zastavil ho druhý Potlouk - poslal ho na něj Lee Chanhee, nový objev havarspárského družstva - to byla jistě odplata za napadení jejich kapitánky - Wendy, vycvičila jsi je dobře! Camrál má znovu Yuri a před sebou má volno. Už vyrazila - to děvče opravdu letí -  právě se vyhnula Potlouku, který se na ní hnal. Už je u brankoviště - do toho Yuri! Brankář Moon Taeil se vrhá dolů - minul - GÓL! Havraspár dává gól!"

Lehce chladný vzduch naplnilo jásání fanoušků Havraspáru. Udělal jsem několik přemetů, abych dal průchod svým pocitům. Nečekal jsem, že to půjde takhle rychle. Baví mě to sledovat, ale musím se soustředit. Na chvíli jsem postřehl, jak se něco zlatě zablesklo, avšak to byl jen odlesk hodinek jednoho z našich odražečů. Musím jim pak říct, aby si to příště sundali. Mate mě to. Najednou se zpoza jednoho vyřítil Potlouk jak dělová koule. Vyhnul jsem se mu a radši přelétl na druhou stranu hřiště.

„Camrál má Mrzimor," zahlásil Kun. Ostatní měli pravdu, je v komentování opravdu dobrý. Díky němu mám přehled o tom, co se děje. Všechno se udává tak rychle. Sice stále trochu tápu ve jménech protivníků, ale už se začínám orientovat.

„Střelec Sicheng se už vyhnul dvěma Potloukům, oběma našim odražečům i Wendy a žene se - okamžik přátelé! - co se mu to leskne vedle ucha? Že by Zlatá?" zbystřil jsem a přiblížil se k onomu hráči. Skoro se mi zatajil dech, když jsem ji uviděl. Sicheng se po ni zmateně ohnal, protože mu poletovala až příliš blízko u ucha, a upustil Camrál. Všichni střelci najednou zapomněli, co se od nich očekává a jen tak viseli ve vzduchu a přihlíželi. Byl jsem Zlatonce značně blíže než můj mrzimorský protivník. Byl ale drobný a tím pádem i rychlí. Trochu jsem ho podcenil. Přitiskl jsem se k násadě a pronásledoval ji. Viděl jsem ji jasněji než kdy předtím a připravil jsem se, abych -

PRÁSK! Škublo to se mnou, když se těsně přede mnou objevil někdo cizí. Dost slušně se mi zamotala hlava a měl jsem co dělat, abych se na koštěti udržel. Slyšel jsem nespokojený křik havraspárkých, kteří to považovali za faul. Znamenalo to trestné střílení v náš prospěch, která Sooyoung bez potíží proměnila v gól a hraje se dál. Já jsem se radši držel dál od hlavního dění. Nečekal jsem od nich něco takového. Hlava se mi ještě trochu točila, což mi bylo celkem jedno, ale ztuhl jsem, když se mi přes záda přelilo něco studeného. Byl to ale jen pocit. Ten, který je mi bohužel moc dobře známý.

Zaplavila mě vlna nervozity. Zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe a snažil se najít nějaké rozumné vysvětlení pro tento jev. Nebudu lhát, děsí mě to. Radši jsem začal poletovat kolem věžiček tribun, ale nepříjemný pocit mě jakoby pronásledoval. Nešlo se ho zbavit.

„U míče je Mrzimor - Camrál má Sunny - obletěla Sooyoung i Wendy a jako odměnu za tento krásný let dostala pořádnou ránu od Potlouku! To ji však neodradilo - vypadá to na zlomený nos, ale to se nedá porovnávat se zlomeným srdcem - a Mrzimor dává gól!" 

Hřištěm se nesl potlesk a jásání fanoušků Mrzimoru. Svraštil jsem obočí a pořádně se rozhlédl. Zlatonku jsem ale neviděl. Bylo vyrovnáno, takže mezi hráči a fanoušky přibývalo napětí. Pozoroval jsem mrzimorského chytače, abych se ujistil, že není napřed. Letěl docela pomalu. Už jsem od něj chtěl odvrátit zrak, když v tu najednou se rychle rozletěl k našemu brankovišti. Byl jsem příliš vysoko na to, abych odhadl, jestli náhodou neblafuje. Začal jsem ho rychle pronásledovat a jak jsem po pár sekundách zjistil, Zlatonka mu prchala jen o necelý metr. Tentokrát se už nenechám rozhodit.

Náš letecký závod upoutal pozornost všech. Sotva jsem slyšel Kuna a jeho komentář, protože mi pískalo v uších z té rychlosti. V Krásnohůlkách jsme nehráli Famfrpál, ale pořádali se letecké závody. Vždy jsem vyhrál a to se určitě nezmění. Chlapce s lehce černými vlasy jsem dohnal a letěli jsme na stejné úrovni. Řekl bych, že mrzimorští vycítili nebezpečí. Jen jsem zaslechl, že dali gól. A další. A znova. Všichni své zraky upínali k nám, a tak si toho pořádně nikdo nevšiml. Kun to však nezapomněl ohlásit a naše střelkyně se rychle dali do pohybu.

Kličkovali jsme mezi věžičkami a pronásledovali Zlatou. V jednu chvíli jsem vedl já, pak zase on. Bylo to vyrovnané. Zaslechl jsem, že Mrzimor opět skóroval. Nemůžu to takhle nechat. Nalepil jsem se hrudí k násadě a společně s nepříjemným pocitem, který mě celou dobu doprovázel, jsem zrychlil na maximum. Teď už jsem nezávodil s tím klukem, nýbrž s malým zlatým míčkem, který se pohyboval rychle jako blesk. Naštěstí po blesku vždy přijde hrom.

Vyhnul jsem se oběma Potloukům a pár hráčům, kteří se mi snažili připlést do cesty. Tentokrát ale ne. Proletěl jsem nad hlavami profesorů a Kuna, který seděl v jejich věžičce. Mezi mnou a Zlatonkou bylo už jen pár centimetrů. Zhluboka jsem se nadechl a natáhl jednu ruku. Malá mechanická křidélka mě opět řezala do prstů. Ignoroval jsem to stejně jako husí kůži na mém těle a pokusil se ji polapit. Usmál jsem se, když mě kov zastuděl v dlani. Úsměv z tváře rychle zmizel, když se přímo přede mnou objevil Potlouk. Trhl jsem koštem směrem dolů a Potlouk se mi pouze otřel o vlasy. Za normálních okolností bych úlevně vydechl, ale to bych se nesměl řítit střemhlav k zemi.

Přitiskl jsem se k násadě co nejvíce to šlo. Upevnil jsem stisk Zlatonky, aby mi nevyklouzla. Zelená trvá se přibližovala stejně jako hukot kolem mě. Pískalo mi v uších z větru, zároveň jsem ale zaslechl diváky. Nepříjemný pocit nikdy nebyl silnější než zrovna teď. Měl jsem pocit, jako bych letěl nahý a každý na mě upíral svůj zrak. Nebylo to příjemné, ale neměl jsem čas se o to zajímat. Nasměroval jsem špičku násady k tribunám, a tak se těsně vyhnul kontaktu se zemí. Jakmile jsem již stabilně letěl, zvedl jsem do vzduchu ruku se Zlatonkou na důkaz toho, že jsem ji chytil. Celým hřištěm se neslo vítězné pokřikování a jásání našich fanoušků.

Sletěl jsem k zemi a byl opravdu vděčný, že už opět cítím pevnou zemi pod nohama. Sotva jsem se vzpamatoval, už mě ostatní uvěznili v objetí. Viděl jsem, jak na hřiště sbíhá Yoongi, Jisoo, Mina a Seungmin, a jakmile mě můj tým pustil, skončil jsem zase pro změnu v jejich rukách. Mé tělo produkovalo serotonin, hormon štěstí, a nemohl jsem se přestat usmívat. Havraspár vyhrál a já chytil Zlatonku.

Vyhráli jsme! 

... Tajemství Hada a Orla ...