Dnes je krásná noc. Je taková škoda, že naše kolej se nachází ve sklepení a za okny nám plují ryby z Velkého jezera. Tak rád bych si sednul na parapet a pozoroval oblohu. Proto rád chodím na astronomickou věž. Vždy se nepozorovaně vyplížím a strávím několik minut pozorováním souhvězdí. Ač to nevidím, cítím to. Dnes je krásně. Dlouho jsem uvažoval, jestli je dnes vhodné jít si na procházku. Kdyby na to přišla Jennie, roztrhla by mě jak hada.

Neodolal jsem a tiše přešel na chodbu. Trochu mě znepokojilo, že se ve společenské místnosti stále svítilo. Je skoro půlnoc, který blázen by dělal úkoly a... aha, že mě to nepřekvapuje. U stolu seděl Minho, čmárajíc něco do sešitu, a Jennie, která si pilovala svoje nehty. Na pohovce vedle nich spal Hyunjin. Nevím, co tady dělají, ale mám takový pocit, že to tady hlídají kvůli mně. Jennie mě zná stejně dobře jako její vlasy. Já se ale jen tak nevzdám.

Zavřel jsem oči a cítil, jak mi tělo začíná pokrývat srst. Sněhobílá s černými pruhy. Změnili se mi proporce hlavy, a když jsem otevřel oči, byl jsem jen necelý půl metr nad zemí. Proměna proběhla bez komplikací. Přikrčil jsem se k zemi a ocas k tělo a začal se plížit. Tiše jsem našlapoval a podlézal pod pohovkami. Už jsem byl skoro u vchodu.

„Myslíš si, že jsme úplně blbý, Taehyungu?" ozval se hlas mé kamarádky. Věděl jsem, že tohle už nemá cenu. Popoběhnul jsem až ke křeslu, do kterého jsem skočil. Následovala proměna do mé lidské formy, samozřejmě i s pořádně naštvaným výrazem. Mám chuť někoho zakousnout.

„Zapomněl si, že je dnes věž zabraná 7. ročníkem?" zeptala se s ironií v hlase. Protočil jsem očima a ruce si na hrudi překřížil. Nemusel jsem ani odpovídat, protože Jennie spustila svoji výchovnou přednášku, na kterou jsem opravdu neměl náladu. Zvedl jsem se z křesla, abych unikl jejímu sekýrování.

„Ani hnout, Kime Taehyungu," zarazil jsem se, když se od dveří do společenské místnosti ozval hlas Irene. Trochu nejistě jsem se vrátil do křesla a prohlédl si nově příchozí, která se posadila hned vedle Minha.

„Proč si nikomu neřekl, že máš projekt na Obranu? Ještě k tomu s tím nováčkem z Havraspáru,"

„Taehyung má projekt s nováčkem z Havraspáru?!" skoro až vykřikl Hyunjin, který se najednou probudil. Jeho taky vzbudí jakékoliv drby. I Minho zvedl oči od pergamenu s překvapeným výrazem, který s ním sdílela i Jennie. Cítil jsem se lehce nepříjemně, když na mě všichni čtyři hleděli. Nevědomky jsem zaryl nehty do stehna. Nerozumím tomu, proč.

„Zaslechla jsem něco o projektu od Seulgi, ale myslela jsem si, že je to dobrovolné. Proč o tom nevím, Taehyungshii?" zeptala se dotčeně Jennie a položila si ruce na hruď v místech, kde se nachází srdce. Hyunjin se rychle přemístil z pohovky k nám ke stolu a oči mu úplně zářily nedočkavostí. Vážně jsem toužil se zvednout a vypadnout odtud, ale nepomůžu si tím. Vím to. Když jsou stále mlčel, ujala se slova Irene.

„Na astronomické věži jsem byla konfrontována od jedné havraspárky. Prý se po tobě ten kluk shání," oznámila a lehce natočila hlavu do strany říkajíc tím, abych jim všechno vysvětlil. Nevím proč mi to dělá takový problém. Říct nahlas, že dělám projekt společně s Jungkookem. Jako bych se bál vyslovit jeho jméno nahlas.

„Nic vám do toho není," zavrčel jsem chystajíc se zvednout z křesla. Jennie se ale pohotově zvedla a zatarasila mi cestu.

„Tae, nerozumím tomu, proč se tak čertíš. Na spolupráci s někým z jiné koleje není nic špatného," promluvil za dnešek poprvé Minho. Jeho modré vlasy, které již nabraly lehký odstín fialové, mu překrývaly čelo. Nebyly ale tak dlouhé, jako moje. 

„No, já bych k tomu nějaké výhrady měl, ale..." zarazil se Hyunjin, když ho ostatní umlčeli pohledy. Jennie se dokonce natáhla a dala mu malý výchovný pohlavek. Povzdechl jsem si a opět zapadnul do křesla. Nezbavím se jich, to už mi došlo. Tak pokud se chci vrátit do pokoje, musím jim říct, co chtějí. Na hvězdy už mě přešla chuť.

„Neřekl jsem vám to, protože to není důležité. Proč vám na tom záleží?" nerozumím tomu, proč potřebují všechno vědět. Hyunjin je drama queen a vše, co se dozví, roznese po celé zmijozelské komunitě. Občas mě samotného překvapuje, že jsem ho ještě nezaklel. Nejspíš to bude tím, že drby o mně nešíří, alespoň to mi tvrdí. Jennie taky potřebuje vědět všechno, kvůli své osobní potřebě být nad věcí. Pokud se to týká mě, tak obzvlášť. Irene a Minho mi do soukromí nezasahují a díky tomu stále žijí. Nesnesl bych další dva šťouraly 

„Jde o to, že se mu prý vyhýbáš a nespolupracuješ, což na tebe sedí, ale nejmenuje se to společný projekt jen tak pro srandu trpaslíkům," objasnila nejstarší z nás.

„Už tam stejně zbývá jen závěr, může ho dodělat sám. Já jsem udělal úvod a čtvrtou pasáž,"

„Jenom? Kolik to má mít dohromady palců?" zajímal se Minho, který zavřel svou kalamář. Očividně uznal, že už nemá smysl pracovat.

„Asi 30..." zamyslel jsem se. Nepamatuji si to přesně, ale určitě to nebude víc jak 35.

„Taehyungu, znáš význam slova: společně, že ano?" zeptala se mě s nejistým výrazem Irene. Otevřel jsem pusu, abych jí mohl odpovědět, ale nevydal jsem ze sebe ani hlásku. Jaký je význam slova: společně?

„To se mi snad zdá," chytla se za hlavu Jennie, která do té doby byla až podezřele dlouho potichu. Bylo mi to divné, ale nescházelo mi to. Byl jsem zamyšlený. Irene položila dobrou otázku. Co to znamená? Nikdy jsem totiž tohle slovíčko neslyšel, alespoň ne v souvislosti se mnou. Nebo si na to nevzpomínám. Ale neudělal jsem nic špatně, nebo ano? Jennie si povzdychla a nechápavě zakroutila hlavou.

„Bedlivě mě poslouchej, Taehyungu. Spolu nebo společně znamená, že se dva a více lidí podílí na stejné věci či události. My například vedeme společně debatu. Jsme tu všichni přítomni a navzájem se obohacujeme našimi názory nebo vědomostmi, jako právě teď. Pokud dva lidi dělají společně projekt, většinou to probíhá tak, že se někde posadí a jak se říká, dají hlavy dohromady. Hádám, že tak to asi u vás neprobíhalo, co?" lehce se usmála a soucitně mě jemně pohladila po rameni. Sklopil jsem zrak do svého klína. Cítil jsem se trapně.

Tenkrát v knihovně se mi nepřišel Jungkook vysmát, ale chtěl se domluvit na projektu, na schůzkách. Ve sklepení ho naštvalo, že jsem ho odmítl si pergamen převzít. Nenapadlo mě, že tak to nefunguje. Že mé chování nedává smysl. A když mě pozoroval naposledy, nevěděl, co má dělat. Jsem blbec. Rukou jsem si zajel do vlasů a lehce zatáhl. Měl jsem chuť se zahrabat pod zem.

„Asi jsem to pokazil," zašeptal jsem, ale jelikož bylo v místnosti ticho, moc dobře mě slyšeli.

„Tae, měl bys za nám zítra, tedy dnes, zajít a promluvit si. Máte údajně limit do pátku, to byste mohli stihnout. A jinak, mluvili jste spolu?" zeptala se se zájmem Primuska a hned jsem si všiml, jak Hyunjin zbystřel.

„Třikrát,"

„To je skvělé," zaradovala se Jennie.

„Nemyslím si. Dvakrát to byla katastrofa," konstatoval jsem.

„A potřetí?" zeptal se se zájmem rudovlásek.

„Já... nevím. Ten pocit je pro mě cizí, nedokážu ho pojmenovat... zatím," dodal jsem po chvíli. Nevím, co mě donutilo ho požádat od přečtení jeho dopisu. Není to normální. Zároveň jsem se ale v knihovně cítil klidný. Nikdo po mně nevrhal zděšené a znechucené pohledy.

„Určitě na to přijdeš, Taehyungie," usmála se Jennie a následně si zívla. Musí být určitě unavená stejně jako ostatní.

„Promluvím s ním," oznámil jsem jim a na tváři vykouzlil něco, čemu by se taky možná dalo říkat úsměv. Zvedl jsem se z křesla a zamířil do svého pokoje. Ostatní mě napodobili a vydali se do svých postelích. Převlékl jsem se a ulehl pod peřinu, kterou jsem si přitáhl až ke krku. Mám rád nadýchané peřiny a ve sklepení je poměrně zima. Po hodně dlouhé době jsem usínal rád a bez pocitu strachu, že mě bude následovat další noční můra. Tentokrát mi to bylo tak nějak jedno.

Mým tělem projela vlna nadšením, když jsem navázal oční kontakt s chlapcem od zmijozelského stolu, kterému padaly jeho vlasy havraní barvy do obličeje. Nejdříve jsem so ho vůbec nevšiml. Výjimečné jsem se posadil čelem ke Zmijozelu a pak ho spatřil. Vycítil můj pohled a navázal se mnou oční kontakt. Jeho obličej byl relativně uvolněný, což u něho nebývá zvykem. Asi bychom si do očí hleděli donekonečna, kdyby mi výhled někdo nezatarasil. Nejdříve jsem se chtěl trochu šoupnout, abychom mohli s Taehyungem pokračovat ve hře, kdo dřív uhne pohledem, ale přehodnotil jsem to.

„Jisoo," oslovil jsem dívku před sebou očekávajíc nějaké informace. Přišel do školy, ale má v tom prsty Jisoo, potažmo zmijozelská Primuska? Tělo se mi až chvělo zvědavostí.

„Tvůj vzkaz jsem vyřídila. A jak tak koukám," ohlédla se za sebe, „nejspíše to fungovalo."

„Děkuji ti, noona! Koupím ti celý sud máslového ležáku," řekl jsem vděčně, a kdybychom stáli, nejspíš bych jí skočil okolo krku. Jsem tak rád, že to vyšlo. Ač nevím, co konkrétně řekla Primusce, a co ta zase Taehyungovi, ale je mi to jedno.

„Stalo se něco, o čem nevíme, noona?" dal Yoongi důraz na poslední slovíčko, zatímco si se Seungminem a Minou přisedli k nám. Sedáváme si tak skoro vždycky, pokud zrovna nemusíme vstávat. Překvapilo mě, že Seungmin netráví čas s ostatními studenti 5. ročníku, ale jednou se zmiňoval o tom, že je spíše samotářem. To mi řekl Yoongi, Jisoo a Mina taky. Zajímavé je, že všichni nakonec skončili dohromady. Prý za to ale můžu já. Před tím Mina posedávala s ostatními dívkami z našeho ročníku, ale nikdy si jejich společnost moc neužívala. Pak jsem se tu zjevil já a všechny je pospojoval. Ale jsou za to rádi.

„Pomohla jsem Kookovi s projektem na Obranu výměnou za máslový ležák," oznámila Jisoo a zakousla se do svého sendviče.

„Neměl ti pomáhat... on?" zarazil se Seungmin. Nejspíše nevěděl, jak ho má oslovit. Já osobně preferuji mu říkat Taehyung, je to jeho pravé jméno a označovat ho nejrůznějšími přezdívky opravdu nemusím.

„Vyskytly se nemalé komplikace," konstatoval jsem a napil se své kávy. V tu se u nás objevila dívka se svázanými vlasy do culíku, které jí i přesto trčely všude možně.

„Ahoj Kooku, chci se jen ujistit, že dorazíš dnes na trénink. O víkendu hrajeme proti Mrzimoru, tak doufám, že jsi si to pořádně promyslel," prohlédla si mě přísným pohledem Wendy. Včera jsem jí na tréninku řekl, že ten dnešní vynechám, abych měl čas na dodělání projektu. Když je ale teď Taehyung opět ve škole, můžu mu předat pergamen, aby dodělal závěr a já můžu v klidu na trénink a k tomu mít i nějaký ten čas pro sebe.

„Neboj se Wendy, budu tam," ujistil jsem jí a ona mě s úsměvem pohladila po rameni a přikývla. Tak rychle jak se tady zjevila, tak i odešla. Dojedl jsem snídani a s Minou jsme se rozešli do sklepení na hodinu lektvarů.

***

„Budu teď opravovat vaše testy, tak doufám, že budete potichu. Dávám vám prostor k tomu, abyste ještě pracovali na svých projektech. Můžete s sesednout k jedné lavici, ale komunikujte spolu tak, abyste nerušili ostatní," řekl profesor a posadil se za katedru. Jednotlivé skupinky se shromáždily u lavic a mě došlo, že mi nezbývá nic jiného. Otočil jsem se i s židlí za sebe a trochu zaraženě hleděl na Taehyunga, který si podpíral hlavu a pozoroval dění venku. Kolem našeho okna poletovaly tři straky.

„Taehyungu?" mávl jsem mu rukou před obličejem a toho konečně probralo z transu. Nevím, co ho na těch ptácích fascinovalo. Byly to jen obyčejné straky. Lehce jsem se na něj usmál a z tašky vyndal jak jinak než srolovaný pergamen, který jsem mu podal. Několikrát zamrkal než si ho ode mě převzal. Pergamen roztáhl a položil na desku lavice. Očima přejížděl po textu až se dostal nakonec. Předpokládal jsem, co nastane, a proto jsem na jeho lavici položil kalamář s brkem. On své totiž vyndané neměl.

„Proč zde zmiňuješ Seondeok?" překvapil mě otázkou. Chvíli jsem na něj jen zaraženě hleděl než mi došlo, že bych měl odpovědět. Rychle jsem se podíval do textu, abych si vzpomněl, v jaké souvislosti jsem toto jméno vzpomenul. 

„Wang Seondeok byla mocná čarodějka žijící na přelomu 18. a 19 století. Byla mistryní v neverbální magii a jedna členka spolku Magické sedmičky. Přišel mi jako dobrý nápad ji zmínit, když byla tak známá," vyjádřil jsem svůj názor.  Na to, že se v historii moc neorientuji, si myslím, že je to dobré. Taehyung pouze přikývl a dál četl pergamen.

„A proč zaměřuješ jen na bojová kouzla. Díváš se na to příliš negativně," poznamenal a prstem ukázal někam do druhého odstavce. Na to jsem mu nedokázal odpovědět. Jsem udivený jeho nynějším chováním. Odkdy je tak komunikativní?

„Snažil jsem se zmínit i nějaká jiná zaklínadla, ale nic moc mě k tomu nenapadlo," přiznal jsem a ignoroval pohledy ostatních ve třídě, kteří k nám upírali svůj zrak. Nejásal jsem z toho moc nadšením. I Taehyung si všiml zvýšené pozornosti našich spolužáků. Jakmile zvedl zrak od pergamenu a rozhlédl se kolem sebe, všichni najednou dělali, jako by si prohlíželi strop nebo podlahu. Najednou to bylo tak zajímavé.

„Přepíšeme to," řekl a z tašky si vyndal kalamář s brkem. Moment, jak jakože přepíšeme? Ne on, ne já, ale MY? Odkdy Taehyung chce pracovat dohromady? Od dnešního rána se chová jako vyměněný. Abych mu ale zase nekřivdil, stále z něj vyzařuje ta chladná a nepřístupná aura.

Mám ale pocit, že začíná pomalu tát.

... Tajemství Hada a Orla ...

Pro zajímavost: Seokdeok byla královnou Silly (menší království na jihu korejského poloostrova) mezi lety 632 a 647. Byla 27. panovníkem a 1. královnou tohoto království. Zpět ale ke knížce.
S další kapitolou se přeneseme rovnou na famfrpálový zápas, který se odehrává v první listopadový víkend. Taky se nám už blíží i výlet do Prasinek, na který se moc těším. Snad se kapitola líbila *Annie*