„Taehyungu, jdeš s námi?" ozvalo se za mnou. Výjimečně jsem seděl ve společenské místnosti. Křeslo jsem si natočil tak, abych dobře viděl do krbu, kde hořela tři polínka. Pohled do ohně mě většinou uklidňoval. Také jsem rád poslouchal praskání dřeva typické právě pro oheň v krbu. Dalo se u toho dobře přemýšlet, což mi bohužel teď nebylo dopřáno.

„O čem zase mluvíš, Hyunjine?" zeptal jsem se, aniž bych odvrátil pohled. Hyunjin se postavil vedle krbu čelem ke mně, aby byl alespoň v mém zorném poli. Červené vlasy měl stažené do culíku. Díky nim získával ještě více pozornosti než obvykle. On za to byl vděčný a nejspíš i za tímto účelem si vlasy nechal obarvit, ale já jsem se vedle něho cítil nekomfortně. Naštěstí už si na jeho nový vzhled zvykli, takže vše je jako při starém. Hyunjin udělá cokoliv, aby získal pozornost

„Havraspár má dnes trénink. Jdeme se na ně podívat, abychom věděli, jak na tom jsou. Mají prý tři nové hráče včetně toho kluka," řekl mi a ještě jednou zkontroloval čas na svých hodinkách. Je tak netrpělivý.

„Nikam nejdu," odpověděl jsem mu stroze a naznačil mu, ať jde. Nemám zájem sedět na tribunách dvě hodiny a pozorovat tréninky. Především když se jedná o kolej s orlem ve znaku.

„Taehyungu, jednou si člen famfrpálového družstva, tak se podle toho chovej. Opravdu už nemám sílu a ani náladu se neustále hádat s Haechanem. Kdyby bylo po něm, už bys na koště nesedl," pokud jde o famfrpál, jeho veselá a vtipkující povaha jde stranou. Je to asi jediná věc, ke které má seriózní přístup. Je hodně soutěživý.

„Chodím na tréninky a vyhrávám zápasy, tak ať drží hubu," odvětil jsem a rukou jsem mu naznačil, že nastal konec naší malé hádky. Vypadalo to, že che ještě něco říct, ale neodhodlal se. Slyšel jsem, jak si naštvaně odfrkl a svou typickou uraženou/naštvanou chůzí odešel. Nenápadně jsem se rozhlédl kolem sebe a po zjištění, že jsem tu zůstal sám, jsem se trochu uvolnil. Uvelebil jsem se v křesle, zavřel oči a zaposlouchal se do praskání ohně. Místo toho, aby moje hlava konečně na chvíli vypnula, začal jsem přemýšlet nad událostmi posledních dní.

Nevíš, protože tě skolí tvoje vlastní psychika a obyčejná horečka, takže jsi furt v tahu a -

Ozvalo se v mé hlavě. Bylo to tak živé, že jsem si i dokázal vzpomenout na mimiku jeho obličeje. Takováto slova se mi vždy zaryjí hluboko do paměti. Horečka? Nic takové mě netrápilo. Hádám, že to byla Jennie, kdo tohle zas vymyslel. Jsem vděčný, že mi nosila učivo, ale mohla by si dát pozor, kdo všechno ji poslouchá. K jeho uším se to dostat nemělo.

Ve skutečnosti jsem jen potřeboval být chvíli sám. Měl jsem další noční můru. Tentokrát se mi zdálo o dni, kdy matka zemřela. Myslel jsem si, že jsem se s tím už smířil. Když jsem totiž přijal události, které se mi staly v minulosti, ze snů mi vyprchaly. Proto se mi neustále zdá o mém vyloučení z Kruvalu, nesmířil jsem se s tím. Změnilo mi to kompletně život. S matčinou smrtí jsem se už tak nějak vypořádal, ale co mi v tom snu nahání hrůzu, je bratrův křik a pláč. Pronásleduje mě a nutí též křičet ze spaní. Zatřepal jsem hlavou a odlepil od sebe víčka. Tupě jsem zíral do ohně a snažil se zahnat špatné myšlenky.

Kopeš kolem sebe, Taehyungu, i když to není nutné

„Já vím!" vykřikl jsem. Kdyby tu někdo byl, měl by mě za blázna. Možná jím jsem, protože tohle se u mě děje často. Ten hlas, který mi neustále vyčítá, co všechno jsem udělal špatně. To malé dítě, které tam uvnitř mě někde je, pláče a volá o pomoc. Bohužel vím, že mu již není pomoci. Je to marné. Nemám právo žádat o pomoc, když svému okolí jen ubližuji a přidělávám jim starosti.

Kdyby jsi na chvíli poslouchal ostatní, bylo by ti líp. Snaží se ti jenom pomoct 

„Běž už pryč! Vypadni z mojí hlavy!" nenávidím to. Přál bych si být hluchý, ale tak myslím vnitřní hlas nefunguje. Dlaněmi jsem si zajel do vlasů a zatáhl za ně. Vím, že to ničemu nepomůže. Teď už nic nezměním. Měl jsem si uvědomit, co říkám a dělám. Občas v lidech vidím jen to špatné. Mám strach, že mě chtějí využít a ublížit mi. Že se mi chtějí jen vysmát a bavit se nad mým utrpením. Kdo by se totiž jinak se mnou bavil? Nemají k tomu jediný důvod. Jsem zvyklý, že se mi všichni vyhýbají, tak proč on ne?

Proč vždycky všechny moje myšlenky skončí u něho?

„Jungkooku, nebuď nervózní. Je normální, že se ostatní družstva chodí dívat na tréninky jiných. Chtějí vědět, v jaké jsme kondici," objasnila mi Wendy a snažila se mě uklidnit. Moc mi to ale nepomohlo. Byl jsem překvapený, když na náš první trénink dorazilo tolik havraspárských. Samozřejmě, že se chtěli podívat, kdo za ně tenhle rok bude hrát. Tentokrát je to ale jiné. Na tribunách seděli nebelvírští a mrzimorští členové družstva.

„Vážně buď v klidu. Mohl přijít i Zmijozel a měli bychom po- doprdele!" vykřikla Sooyoung, střelkyně z 5. ročníku a taky jedno z dvojčat. Podíval jsem se stejným směrem jako ona a měl chuť se sbalit a odejít. Zmijozelští se usadili a s výsměšnými úsměvy, které se nejspíš naučili od Snapea, nás pozorovali. Pondělí už horší být nemůže.

„Nejsou všichni, chybí jim chytač," konstatoval situaci jeden ze čtvrťáků.

„Myslíte, že stále za ně hraje Kruvalský had? Zaslechl jsem, že ho tam prý kapitán nechce,"

„Kdo by ho taky chtěl," odfrkl si Doyoung, náš brankář.

„Chlapci, nechte toho. Jedno se mu ale musí nechat, zápasy se Zmijozelem jsou vždycky napínavé," rozhodla se ukončit debatu Yuri, nejstarší z celého týmu. Je ve stejném ročníku jako Yoongi a Jisoo, ale moc jsem ji s nimi neviděl. Mladší kluci protočili očima a něco si pro sebe zašeptali. Podíval jsem se na Wendy, která neutrálním pohledem skenovala jednoho ze zmijozelských. Nebyl moc vysoký, takže se mezi svými hráči skoro ztratil. Seděl ale hned v první řadě a Wendy věnoval výsměšný úšklebek.

„To je Haechan, jejich kapitán. Jdou si s Wendy po krku," zašeptala Sooyoung. Co jsem se tak stihl dozvědět, Wendy nemá dobrý vztah ani s jedním z kapitánů. Už jenom to, že je mladší než oni. Jsou totiž ze 7. ročníku. Nebelvírské vede Kim Namjoon. Viděl jsem ho jen párkrát, ale za to jsem o něm dost slyšel. Je to prý Taehyungův úhlavní nepřítel a školní playboy nebo jak bych ho měl nazvat. Už jen tento fakt mě na něm odpuzuje.

Mrzimorská kapitánka se jmenuje Sunny. Údajně spolu dobře vycházeli, ale pak se mezi nimi něco stalo a teď se nemůžou vystát. Nikdo ale neví, o co šlo. Prý v 5. ročníku chodila s Namjoonem, ale podvedl jí a od té doby se nesnáší. Nechápu, proč jsou kapitánské vztahy tak vyhrocené a nesnášející. Famfrpál ale pro bradavické studenty znamená hodně.

„Takže, poslouchejte mě. Musíme jim ukázat, že tenhle rok jsme silní. Dejte do dnešního tréninku trochu víc elánu než obvykle. Na začátek jsem si pro vás připravila překážkovou dráhu. Yuri, můžeš letět," máchla rukou a zmiňovaná vzlétla. Ve vzduchu levitovaly obruče, tyče, sítě a mnoho dalšího. Společně tvořily překážkovou dráhou, kterou jsme měli proletět co nejrychleji. Byla to zkouška mrštnosti. Yuri si vedla opravdu dobře. Wendy byla s jejím výkonem spokojená. Postupně všichni prolétli překážkovou dráhou. Některým se dařilo více než druhým, ale dohromady měli opravdu dobré časy. Teď už byla řada na mě.

„Kooku, nezklam mě," zašeptala mi u ucha a následně mi dala povel, abych vzlétl. Cítil jsem tíhu zodpovědnosti, nesmím ji ani tým zklamat. Začínalo se slalomem tvořeným násadami od košťat. Byly blízko sebe, takže jsem nesměl ztratit rychlost a hlavně rytmus. Je to zvláštní, ale při trénincích si rád pobrukuji. Lépe se tak soustředím. Dále následovalo prolítávání obručemi. Některé z nich byly opravdu malé a jiné zas daleko od sebe. Proletěl jsme však všemi bez jediného dotyku. Vyhnul jsem se několika potloukům. Teď na mě čekal další slalom, ale trošku odlišný od toho předchozího.

Násady od košťat nevisely svisle, ale vznášely se ve vodorovné poloze tak, abych je mohl podlétnout a i nadlétnout. Musel jsem trochu zpomalit, jinak bych totiž některé přeskočil. Upřímně se mi z toho dělalo trochu špatně. Neustále nahoru a dolu. Byl jsem rád, že už to bylo za mnou. Již na mě čekala závěrečná část, ve které byly opět obruče. Všemi jsem prolétnul mířící směrem k nebi. Na konci tohoto tunelu směřující směrem k oblakům čekala prudká zatáčka přesně opačným směrem. Poslední část byla jasná. Střemhlav se vrhnout k zemi a nerozplácnout se. Ostatní byli opatrní a stočili to radši dříve. Já jsem měl ale opačný plán. 

Chci, aby země byla nadosah mé ruky. Je to riskantní, já vím. Slíbil jsem však, že nezklamu. Přišla na řadu zatáčka. Přitiskl jsem se k násadě a pevně ji uchopil. Oči jsem přivřel, ač byly chráněny brýlemi. Buď teď nebo nikdy. Vrhl jsem se střemhlav dolů. Zelený trávník se rychle zvětšoval stejně jako rychlost mého letu. Už zelená barva zabrala celé mé zorné pole a to jsem věděl, že je čas to zvednout. Prudce jsem trhnul s koštětem a na poslední chvíli jsem špičku násady nasměroval k tribunám. Mé tělo zaplavila euforie a na tváři jsem měl vítězný úsměv. Přilétl jsem ke svému týmu a nohama se dotkl země. Radost se ve mně dvojnásobně zvětšila, když se mi okolo krku pověsila kapitánka.

„Já jsem věděla, že mě nezklameš a předvedeš něco takového! Jungkooku, to bylo ohromující!" řekla mi, když mě pustila ze svého objetí. Oči jí zářily nadšením a několikrát si radostí poskočila. Hned jsem si všiml, jak se vítězně usmála s pohledem ke zmijozelským, kteří nevypadali zrovna nadšeně. V své hlavě jsem se pochválil. Ač to nebyl můj záměr, jsem za to rád.

„Vypadá to, že tenhle rok bude zábava," usmála se Yuri a lehce mě bouchla do ramena. Musím s ní souhlasit. Alespoň famfrpál jde podle mého plánu.

... Tajemství Hada a Orla ..

Kapitola prošla korekcí klarush_s