,,Rolere!" zavolala sem na něj, když sme odcházeli a doběhla sem ho ,,Můžu jít s tebou?".
,,Máš dům opačným směrem." připomněl mi celkem nevrle.
,,Jo, já vím, jen...bych...tě chtěla... doprovodit." vylezlo ze mě nakonec.
,,Doprovodit?" zvedl obočí, jako bych řekla nějaký nesmysl, jako třeba, že prší bonbóny.
,,Jo, doprovodit." kývla sem nervózně na souhlas.
,,No, když chceš." pokrčil rameny.
Byla sem nadšená a zároveň nervózní a nesvá.
Byla sem ráda, že s ním konečně trávím nějaký čas, byť to byla jen cesta domů, ale nervózní z jeho přístupu.
Přišlo mi, jako by neměl emoce.
Zní to divně, ale opravdu tak vypadal.
Když se zrovna nezlobil, nešlo vůbec poznat jak se cítí, jestli vůbec něco cítil.
Měl takové zamračené prázdno v očích.
A tak krásné oči, jako měl on by měla přitom vyplňovat radost a láska.
Láska...
Cítí ji ještě k Izzy?
Nebo už je to spíš potřeba?
Potřeba získat něco svého zpátky?
Bude rád, když se to podaří?
Vyplní to prázdno v jeho očích nějaký cit?
,,Proč na mě pořád koukáš?" řekl trochu naštvaně a namířil na mě ty svoje oči.
Takové zvláštní...
Bylo jasné, že nebyly stvořeny ke zlobě, protože se k té emocí jednoduše nehodily.
Tak proč už Roler nedokázal ty ostatní pocity projevovat?
Pak mi došla jeho otázka a překvapeně sem zamrkala.
,,Já... Já na tebe nekoukám." vymluvila sem se rychle a svůj pohled sem přesměrovala na cestu pod sebou.
Jeho ostrý pohled už sem na sobě taky necítila.
Kdy se naposledy smál?
Napadlo mě.
Když měl tak hezký hlas, jeho smích musel být přímo božský.
Mohla bych ho zkusit nějak rozesmát.
Třeba by to prolomilo ledy...
Pátrala sem v okolí po něčem vtipném, protože vtipy nebyly moje silná stránka.
Nikdy sem si je nedokázala zapamatovat a už vůbec ne je někomu vyprávět.
,,Hele, už si jedl ty švestky od pana Pluma?" nadhodila sem, když sem uviděla malý stánek.
,,Ne." odpověděl suše.
,,Ani je nezkoušej. Vsadím se, že je sklidili ještě před Nightmare Moon." řekla sem a snažila sem se tomu nepovedenému vtipu zasmát.
Otočil se na mě a zvedl jedno obočí.
Ale smích, nebo jiná emoce nikde.
Dobře, neumím vymýšlet vtipy.
,,Co si to řekla o mejch švestkách?!" zaječel postarší hřebec za pultem.
Až teď sem si uvědomila jak sme ke stánku se švestkami blízko.
,,Em, nic, jenom, že...sou...moc...dobrý." vysvětlila sem nervózně.
,,Paninko, já eště nejsem tak starej, abych byl hluchej!" upozornil mě ,,A vo mejch švestkách takhle nikdo mluvit nebude!".
Vyšel zpoza pultu a rozběhl se směrem k nám.
Já úplně bezmyšlenkovitě vzala Rolera za kopyto a s vyjeknutím ,,Pryč!" sem ho táhla z náměstí.
Bylo uklidňující, když sem viděla ve tváři alespoň zmatek.
Ten těm jeho očím slušel o něco líp.
Nevím proč ale začala sem se smát.
Už sem ho netáhla, ale běžel sám a překvapilo mě, že nezastavil.
Ještě víc mě překvapilo, když se začal smát taky.
Ztichla sem a koukala za běhu na něj.
Jeho smích sem si chtěla pamatovat navždycky a chtěla sem slyšet každou vteřinu toho zvuku.
Usmála sem se.
Jednoduše sem musela.
Nemohla sem jinak.
Musela sem se smát s ním, protože mě jeho smích hřál u srdce.
Oba najednou sme se podívali před sebe a jen tak tak sme zabrzdili před zdí, která zakončovala slepou uličku.
Nejdřív sme chvíli zaraženě koukali na zeď, pak sme se podívali jeden na druhého a naráz sme se začali smát.
Roler se opravdu směje!
A se mnou!
Cítila sem a jako hříbě, co dostalo pod stromeček dárek, který si moc přálo.
Roler se najednou přestal smát a úsměv pomalu uvadl.
Vstal a otočil se k odchodu.
,,Rolere, počkej!" vyhrkla sem a on opravdu zastavil, ale neotočil se ,,Co se stalo?".
Otočil se na mě, ale už měl milejší tvář, než obvykle.
,,Nic, já jen..." chtěl mi to vysvětlit, ale očividně nevěděl jak.
Ale já věděla co má na mysli.
,,Myslíš pořád na Izzy, viď?" povzdechla sem si.
Pousmál se a přišel ke mě blíž.
Naklonil se a já zatajila dech, jak blízko ke mě byl.
,,Díky tobě sem na ni na tu chvilku zapomněl." řekl skoro až vděčně ,,Zapomněl sem jak to bolelo, když mě opustila. Když mě v jejím životě nahradil někdo jiný. Děkuju.".
Nevěděla sem co říct.
Jen sem na něj užasle koukala a určitě sem musela vypadat jako blázen.
Ještě sme se na sebe chvíli dívali a on se pak zase otočil a šel domů.
Ale než zašel za roh, udělal něco, co mě z nějakého důvodu zahřálo u srdce.
Ohlédl se...

Konečně!
Moc se omlouvám, že vyšla další kapitola tak pozdě, ale tak trochu sem na ni zapomněla. xD