Vyzvedla jsem Alici ve školce a společně jsme dojely nakoupit. Celou dobu brebentila, ale vnímala jsem ji jen na půl ucha. Doléhala na mě únava a nepříjemný pocit v žaludku. To ještě bude dlouhý den.

Vyklidily jsme nákup a usadily se s nakrájeným melounem na zahradu.

,,Mami? Mami?"

Zamrkala jsem, abych se probrala.

,,Pohoupeš mě?"

Vydrapala jsem se na nohy a zvedla Ali do houpačky zavěšené na trámu terasy. Hansiho dárek. Aspoň jí nesliboval poníka a podobné nesmysly.

,,Ahoj, holky."

Neslyšela jsem ho přijít. Cukla jsem sebou, až mi křuplo v zádech. ,,Do háje." chytila jsem se v bedrech. ,,Nemohl bys přestat chodit jako duch?" obořila jsem se na Hansiho.

,,Máš černé svědomí?"

Nejdeš správným směrem, borče.

Měl ruce za zády.

,,Co to máš?" zeptala se naše malá výzvědná služba, v klidu ignorujíc ránu na obličeji.

,,Překvapení." odpověděl s úsměvem.

,,Pro mě?" výskla a začala se štrachat z houpačky, do které se sotva usadila. Pomohla jsem jí. Doťapala k Hansimu a snažila se okolo něj podívat, co za sebou drží, ale pokaždé se vytočil bokem na druhou stranu. ,,Tatiii." zapištěla.

,,Prosím." vykulila na něj oči.

Klekl si k ní na jedno koleno a podal jí slunečnici. ,,Pro moje Sluníčko."

Objala ho kolem krku a lípla mu mlaskavou pusu na čelo. Pustila se ho a šla mi kytičku, která byla větší než ona, pyšně ukázat.

Nehrál fér. Jako ostatně nikdy. Napřímil se a podal mi taky jednu. ,,Pusu nedostanu?"

,,Hansi." zavrčela jsem. Měl štěstí, že kolem nás poletovala Ali, protože jinak bych ho tou zpropadenou kytkou vzala po hlavě. ,,Už tě dneska někdo předběhl." poznamenala jsem jedovatě.

,,Kdo?"

,,Samuel."

Usmál se, jako by si na něco vzpomněl.

,,Jo a večer někdo přijde." pokračovala jsem.

,,Kdo?"

,,Neřeknu. Jdu si udělat kafe." ukročila jsem do boku, abych ho mohla obejít.

,,Kdo přijde?"

,,Nech se překvapit."

Chytil mě za loket, když jsem ho míjela. ,,Amy."

,,Ano?" povytáhla jsem obočí.

,,Jsme oba unavení, nechej toho."

Sjela jsem pohledem na prsty, kterými mě držel. ,,Nemusel jsi chodit. Věděl jsi, že jsem naštvaná a budu protivná."

,,Nemám v plánu před tebou utíkat. Ani před tvými náladami. Promluvíme si večer, prosím?" zeptal se potichu.

Přikývla jsem. Přitáhl mě do ne úplně dobrovolného objetí. Zabořila jsem nos do čistého bílého trička. Voněl práškem na praní a sprchovým gelem. Na tváři jsem cítila tep jeho srdce. Aleluja. Jsem naštvaná, ale kdy byl mrtvý...

Pomalu jsem ho objala kolem pasu. Políbil mě do vlasů. Stáli jsme tam v tichém objetí a Ali pobíhala po zahradě s kytičkou v ruce jako s transparentem na mírovém protestu.

Hansi s Ali se ujali vaření večeře, já, i přes hladinu kofeinu v krvi, zaparkovala na gauči. Bolel mě celý člověk, svaly mi ztěžkly a v hlavě tepalo, parádní kocovina z vyčerpání.

Probral mě domovní zvonek. Trhla jsem sebou a málem spadla z gauče. Otočila jsem se, abych viděla na hodiny. Dvě minuty po osmé. ,,K sakru." shodila jsem ze sebe deku, kterou si nepamatuji, že bych se přikrývala a vydala se ztichlým domem ke dveřím. Po cestě jsem nakoukla do kuchyně, uklizená, jen na stole, přiklopená druhým talířem, čekala osamocená večeře. Protřela jsem si oči a snažila se trochu vzpamatovat.

,,Ahoj Martine." pokusila jsem se o úsměv a pustila ho dovnitř.

,,Dáš si pivo?"

,,Prosím."

Usadila jsem ho v obýváku a šla do lednice pro pivo. Když jsem se vrátila, akorát do obýváku přišel Hansi. ,,Díky." šeptla jsem.

,,Není zač. Potřebovala sis odpočinout." vzal mě kolem ramen.

,,Martine." podala jsem mu plechovku s pivem a druhou Hansimu.

,,Co tu děláš?" zeptal se Hansi klidným, tichým, nepříliš přívětivým hlasem.

,,Přišel si promluvit. S tebou." zvedla jsem k němu pohled. ,, Potřebuje pomoct."

,,Doktore, práci si domů netahám." zabručel.

,,Prosím." Martin stál uprostřed našeho obýváku a vypadal nadobro ztracený, bezradný.

,,Hansi, vyslechni ho, prosím." stiskla jsem mu zdravou ruku. ,,Nechám vás tady, mám hlad jako vlk."

,,Pojď na terasu." kývl Hansi Martinovi k francouzskému oknu.

Ohřála jsem si zapečené brambory v mikrovlnce a konečně se pustila do jídla. V domě bylo krásné ticho, až na jemné bzučení ledničky. Klid. Konečně. Přežvykovala jsem jídlo a snažila se nepřemýšlet. Nepouštět mysl do žhavé lávy problémů.

Vypnula jsem vodu, vyšla ze sprchy a zabalila jsem se do osušky. Voda z vlasů mi stékala po zádech, ale byla jsem tak nahřátá, že mi to v nejmenším nevadilo. Čistila jsem si zuby, když za mnou tiše klaply dveře. V zamlženém zrcadle se za mnou objevil velký obrys. Vyplivla jsem zbytek zubní pasty, vypláchla si pusu a otočila se na něj.

,,Mohla jsi mi říct dopředu, o co jde."

,,Pomohl jsi mu?"

,,Amy, řekla jsi, že nechceš nic o práci vědět."

,,Jo a taky jsem si nepředstavovala, že mě Samuel vytáhne uprostřed noci z postele, abych šla šít tu vaší tlupu bláznů. A tebe!" zavrčela jsem.

,,Díky, že jsi přijela."

,,Jo jo." zabrblala jsem a otočila se k němu zády. Měl pravdu. nechtěla jsem nic vědět, ale aspoň něco mi říct mohl.

Stoupl si blíž, objal mě pažemi kolem pasu a chtěl si položit hlavu na moje rameno. Vytrhla jsem se mu. ,,Nechej mě být. Na tohle fakt nemám náladu. Prosté ano, nebo ne by stačilo."

Vzal mě za zápěstí a přitáhl k sobě. ,,Amy, jsi si jistá? Fakt chceš slyšet, jak se ten váš svět zase jednou srazil s tím naším?" šeptal mi do ucha. Držel mě těsně u sebe a pokračoval. ,,Bude se ti líp spát, když budeš vědět, že Martinův brácha je mrtvej? Že klučina, kvůli který mu se tak snažil, obětoval svoji bezúhonnost, spolčil se samotným Ďáblem, jen aby mu mohl pomoct, byl obyčejný závislák, který to minulý týden přepískl? Už pár let jel v tvrdých drogách, to ti Martin zapomněl říct, viď?"

Po tváři se mi koulely slzy. Za mladého kluka, kterého jsem v životě neviděla, za Martina, za bolest, kterou nám tenhle život bezohledně servíroval. Odstrčila jsem ho volnou rukou od sebe, ale nedal se. Drapl mě, ignoruje čerstvé stehy ve dlani, za mokré vlasy v zátylku. Díval se mi do očí a jeho hlas zněl jak vrčení šelmy. ,,Ještě jsem neskončil, Amy. Víš, kde ho našli? V motelovém pokoji s mrtvou děvkou. On se předávkoval, ona se udusila zvratky, sjetá jako motyka, paráda, co? Tohle jsi chtěla slyšet?"

Zatínala jsem zuby, až mi trnulo ve stoličkách. Chtěla jsem? Chtěla jsem opravdu tohle slyšet? Asi nebylo zbytí.  ,,Pověděl jsi to Martinovi?"

,,Ne." odpověděl klidně.

Mě to klidnou nenechávalo. ,,Do prdele, má právo to vědět. Představ si, že by to byl tvůj brácha."

,,Kurnik, Amy, tohle si musí vyřešit se Samuelem. Zítra mu zavolám.  Ale tím končím. nenechám se do ničeho takového zatáhnout. A ty to taky necháš spát."

,,Nebo co?" zvedla jsem bradu.

,,Nebo se v tom začnou šťourat policajti. Martinovo bráchovi tím už nepomůžeš, ale Martinovi hodně uškodíš. A to asi nechceme nikdo, ne?"

Ne, nechci mu zhoršit už tak hnusnou situaci.

Políbil mě na rty. Nebyla to otázka, byla to tečka za naší konverzací.  Secvakla jsem zuby a nepustila ho dál. ,, A co ty? Co tys v noci vyváděl, že jsi skončil někomu pod kudlou, pane účetní?" zeptala jsem se jedovatě.

,,Opravdu chceš tímhle směrem pokračovat?" díval se na mě ze své výšky a v obličeji se mu svářil vztek s únavou. Přivřel víčka a vyčkával.

,,Nevím, Hansi. Nevím, jestli vůbec chci pokračovat." zašeptala jsem. ,,Kolikrát mě takhle vyděsíš, než to bude naposledy? Kdy budu muset Ali říct, promiň, táta už nikdy nepřijde, protože už žádného nemáš?" praštila jsem ho hranou předloktí do hrudníku. ,,Jak dlouho bude trvat, než tě znova ztratím?" vyhrkla jsem. Opět jsem ho uhodila. ,,Do háje," vzlykla jsem, ,,to si ani já ani Alice nezasloužíme!" napřáhla jsem se, ale moje ruka už nedopadla. Hansi mě za ni chytil, otočil se a zatlačil mě ke dveřím, o které mě opřel zády. Brečela jsem a on slíbával slzy, které mi tekly po tvářích. Opřel se čelem o mé. ,,Udělám všechno pro to, abych tady byl s vámi." Pustil mi zápěstí a hladil mě po nahých pažích. Dotkl se rty mých. Chutnal po pivu a mých slzách. Rozvázal osušku, která se odporoučela na pokyn gravitace k zemi.

,,Nevím, jestli chci..." nedokončila jsem větu.

,,Já vím, Amy."  Něžně mě líbal a hladil po hrudníku, na břiše, na bocích. Každým dotykem mi připomínal, že my měli štěstí, protože ještě žijeme. Zapřel se koleny mezi mými stehny, které mě tím donutil rozevřít. Přejel mi nehty po vnitřní straně stehna a plynule pokračoval do mého klína. Zajela jsem mu prsty do vlasů. Něco ve mě povolilo. Přitáhla jsem ho blíž k sobě a nenasytně líbala.

Rozepnul si džíny a pak vše nabralo galaktickou rychlost. Naslinil si prsty a jen pro dobrý pocit je do mě párkrát vsunul. Zvedl mě za zadek a vnikl do mého nitra. Plnost hraničící s bolestí se mísila v záludném elixíru. Kousla jsem ho do krku a nehty zaryla do svalnatých ramen. Zuřivě přirazil. Znovu jsem ho kousla. To nebyl sex, ale boj. Boj o přežití vlastních strachů a hrůzy.