Mě klepne! A pojdu strachy ve vlastním domě. Někdo tam stoprocentně je. Někdo mi chodí v obýváku. Sáhla jsem do nočního stolku pro pistoli. Nacvičeným pohybem jsem zacvakla zásobník. Nenechávala jsem nikdy zbraň nabitou kvůli Alici. Natáhla jsem závěr. Zvuk to byl děsivě hlasitý. Opatrnými kroky jsem vyšla z ložnice. Nakoukla jsem pootevřenými dveřmi k Ali do pokoje, spí jako andílek, tak snad to tak i zůstane. Přivřela jsem za sebou a sešla potichu schody. V obýváku panovala tma, jen měsíc se marně snažil přeprat temnotu skrz okno vedoucí do zahrady. Někdo seděl rozcapený na gauči a podle křoupání pořádal něco k jídlu.

,,Kdo je tam?" odjistila jsem pojistku. Jestli ten člověk má aspoň půlku mozku v hlavě, vezme čáru. Ukročila jsem ze dveří, aby měl prostor.

,,Do háje, Amy. To jsem já." Přesto Hansi zvedl ruce nad hlavu.

,,Co tu do prdele děláš? Potmě?" procedila jsem mezi zuby. Musela jsem se hodně držet, abych nezačala křičet.

,,Svačím."

,,Cože? Je po půlnoci."

,,Proto jsem tě nebudil." odvětil s bohorovným klidem.

Cvakla jsem loktem do vypínače a obývák zalilo měkké světlo.

,,Mohla bys prosím zase zajistit tu pistoli?" lehce posměšně se zeptal.

,,Hansi, Hansi." zůstala jsem stát rozkročená, pistoli jen mírně odkloněnou od jeho hrudníku. ,,Když tě teď zastřelím, nikdo neřekne ani popel. Určitě máš s sebou pistoli, že? Nejspíš i nůž." nečekala jsem na potvrzení a pokračovala. ,,Nebo ti dám kuchyňský nůž do ruky. A bude jednou pro vždy vyřešeno. Co říkáš? Ne nebereš jako odpověď. Co když ti jinou dát nechci?"

Hansi se rozvážným tempem postavil do své plné výšky. Spustil ruce podél těla, ale nesnažil se vytáhnout svou vlastní zbraň.  Přerývavě jsem dýchala a pozorovala jak se přibližuje. Zastřelím ho? Jsem ochotná pro vlastní klid a bezpečí Alice zabít jejího otce? Byla to impulzivní, ale myšlenka děsivé moci. Jenže nad člověkem, kterému bych neměla sílu vědomě ublížit.

Zastavil se těsně přede mnou. Něžně mě vzal za pravé zápěstí a plynulým pohybem sklonil moji ruku se stále odjištěnou a nabitou zbraní. Druhou rukou mi vjel za krkem do vlasů. Musela jsem zaklonit hlavu, abych na něj viděla. Čekala jsem hrubost, agresivitu, zlobu. Políbil mě. Měl suché rty a horký dech. Stejně podmanivý a plný příslibů, jako před čtyřmi lety. Olízl mi spodní ret a dobyl si přístup do mých úst. Líbal mě, jako by léta odloučení spolkla černá díra, jako by neexistovavala. Jako bych nikdy nepřestala být jeho.

Odtáhl se na pár centimetrů, aby mi viděl do očí. Sotva jsem popadala dech.

,,Ještě jednou na mě vytáhneš zbraň bez úmyslu mě zabít, tak ti zmaluju zadek." zašeptal. Vyděšeně jsem na něj zírala. Je to ještě on? A jsem já vůbec sama sebou?

Zatvrdila jsem se, tahle hra má dva hráče. ,,Ještě jednou sem příjdeš jako zloděj v noci, nepozván, tak tě zastřelím. S klidným svědomím."

,,Kecáš." políbil mě o poznání tvrději.

,,Chceš to riskovat?" povytáhla jsem obočí.

,,Zacvakni tu pojistku." pustil mě a o krok couvl, abych měla dost prostoru.

,,Nebo co? Nejsi zrovna v pozici, abys mi dával pokyny."

,,Nebo ti ji vemu a udělám to sám." pokrčil rameny.

Suše jsem se zasmála, ale pistoli zajistila a položila ji na poličku nad úroveň své hlavy, kam Alice bezpečně nemohla dosáhnout.

,,Lepší?" sarkasmus mi v noci šel.

,,Stoprocentně."

,,Co tě vlastně popadlo sem přijít uprostřed noci?"

,,Chtěl jsem tě vidět."

,,Mohl jsi napsat. Zavolat. Zvenku bylo vidět, že nesvítíme. Víš, jak bys vyděsil Ali, kdyby tě tady potkala potmě?"

,,Asi ne víc, než tebe."

,,Ne, možná by kolem tebe prošla, aniž by tě zaregistrovala, ale já měla málem infarkt."

,,Promiň."

,,Viděl jsi, co jsi potřeboval?"

,,Málo." Dotkl se mě na předloktích a stoupal vzhůru až se zastavil na klíčních kostech. Nebránila jsem mu v jediném doteku, kterým se znovu seznamoval s mým tělem.

,,Máš strie?"

,,Cože?" vyjekla jsem.

Hladil mě po tváři. ,,Tolik jsem toho zameškal. Nechalo na tobě těhotenství nějaké stopy?"

,,Mám jednu drobnou jizvu nad pupíkem." připustila jsem.

,,Chtěl bych ji vidět. Můžu? Prosím?" oči se mu leskly neprolitými slzami.

Povytáhla jsem tričko od pyžama, až bylo vidět moje břicho. Hansi si přede mnou klekl a bříšky prstů kopíroval můj pas, v drobných kruzích postupoval ke středu těla až se dotkl málo znatelné strie nad pupíkem. Přitiskl na ní rty. Zabořila jsem mu prsty do vlasů.

,,Měl jsem před tebou pokleknout už dávno."

Po tvářích se mi koulely slzy a padaly jako slaný déšť na jeho ramena.

,,Amy?" vzhlédl ke mně, když se mi z hrdla vydralo vzlyknutí. Narovnal se a vzal mě do náruče, objal mě tak pevně, jak si jen troufl. Možná mi chtěl říct, abych neplakala, možná mi chtěl půjčit kus své síly na zalepení krvácející rány na duši. Ale nemohl.  Potřebovala jsem své zranění vyčistit, aby se mohlo zahojit. A tak se se mnou posadil, držel mě, líbal mě na spánky a hladil ve vlasech. A čekal, až v přehradě, které sám popustil stavidla, dojdou slzy. Nezbývalo než tiše absorbovat moji bolest, která nebyla o nic menší než ta jeho.

Usnuli jsme v objetí, emočně vyčerpaní, přikrytí chlupatou televizní dekou.

Do háje dubovýho, přijdu pozdě do práce. Znovu jsem se podívala na hodiny nad dveřmi do chodby. Posadila jsem se a několik vteřin mi trvalo, než mi došlo, že jsem nespala v ložnici, ale v obýváku na gauči. Záda si to uvědomila docela rychle. To bude den. Zaspala jsem o krásných třicet pět minut. To nedám. Hlavou mi prosvištěla vzpomínka na včerejší večer a měla jsem chuť se zahrabat zpátky pod deku a hrát mrtvého brouka.

Kde vůbec je? V odpověď se z kuchyně ozvalo cinknutí lžičky o misku a Aliciino veselé chichotání. Protřela jsem si oči a vyrazila se podívat na místo činu. Seděli spolu u jídelního stolu a pořádali snídani. Hansi druhou rukou ještě zvládl malovat zvířátka na papír. Alice s plnou pusou hádala, jaké zvíře se pokoušel namalovat. Evidentně ji vůbec nevykolejilo, když ráno seběhla do kuchyně, že tam našla místo mě Hansiho. Ve své dětské úžasnosti brala svět s otevřenou náručí přesně takový, jaký k ní přicházel.

,,Dobré ráno."

Oba se na mě zazubili. I úsměv mají podobný.

,,Zaspala jsem." Přehodila jsem si vlasy přes rameno, pokusila se protáhnout protestující záda a snažila se ignorovat připravené jídlo na mém místě i hrnek kávy hned vedle.

,,Snídani ještě stihneš?"

,,Spíš ne."

,,No tak, Amy. Snažili jsme se. A Ali už je skoro po snídani. Viď, Zlato."

Ali přikývla a ukázala poslední lžičku v ruce.

,,Nestihnu ji odvézt do školky, když se půjdu najíst."

,,Odvedu ji tam. A to ti pak vyjde akorát, ne?"

Hleděla jsem na něj a snažila se setřást spánkovou mlhu z mozku. Bylo by to tak jednoduché, jen kdybych chtěla.

,,Mami, prosím, prosíííím. Může mě tam odvést Hansi?"

,,Jseš si jistý?" klábosením jsme ztráceli všichni drahocenný čas, ale některé věci byly důležitější, než včasný příchod do práce.

,,Amy, důvěřuj mi trochu. Sice jsem chlap, ale ve svých třiceti sedmi letech snad zvládnu tak jednoduchý úkon." mrkl na mě.

,,Žádné triky?" ujišťovala jsem spíš sama sebe.

,,Ty jsi kouzelník?" vyvalila na něj oči Ali.

,,Žádné triky. To bohužel nejsem." odpověděl nám najednou.

,,Tak si doběhni pro oblečení, máš ho připravené na prádelníku."

Začala jsem do sebe ládovat snídani. ,,Díky, Hansi."

,,Já děkuju." políbil mě na ústa, než se malá víla stihla vrátit.

,,Má školku ve Lví ulici, na druhé straně parku."

,,Vím, kam chodí." dopil svoji kávu.

Docvakla mi další informace. Kdyby ji chtěl unést, už měl možnost to udělat. Neudělal.

,,Vevnitř ti sama řekne, do které třídy." objala jsem ji a dotáhla gumičky na culících. ,,Poslouchej Hansiho, ano? A hezky mu ukaž cestu k vám do školky. Musíš ho vést."

Ali se usmála nad svým veledůležitým úkolem.

,,Zavolám tam, že ji přivedeš ty."

,,Zvládneme to." pohladil mě po vlasech. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli myslí desetiminutovou cestu pěšky, nebo celoživotní rodinný maraton.

Celý zbytek týdne jsem měla pracovat v kardiologické ambulanci, což byla klidnější práce, než na lůžkovém oddělení. Pacienty jsem měla objednané, žádné přepadovky. Ještě během cesty mi přišla zpráva od Hansiho.

Naše sluníčko je ve školce. Jsi nejúžasnější. PS příště tě vzbudím včas, zaspal jsem taky a neměl jsem to srdce tě vzbudit. H.

Díky, A.

Jen co jsem usedla ke svému stolu a pustila počítač, rozvibroval se mi telefon znovu.

Psala Mag.

Dnes povinně oběd se mnou. Vyzvednu tě ve dvanáct. Připrav se na křížový výslech.

A přesně tak měl náš společný oběd i vypadat.

,,Amy, vy jste teda rychlí." usmála se na mě Mag. ,,Ráno jsem potkala před školkou Alici s Hansim. On ji tam vedl?" vybalila na mě hned, jen co jsme našly volný stůl v nemocniční kantýně.

Přikývla jsem a snažila se vnitřně obrnit. Mag byla děsně zvědavá a dlouho se mě snažila s někým seznámit. Takže ve výsledku byla překvapená, když se kolem mě začal vyskytovat muž. A ne ledajaký.

,,Vždycky jsem si myslela, že máš problém jim věřit. Zrovna kolem Ali."

,,Jo." je to složitější. Nechtěla jsem Mag zatím nic vysvětlovat, dokud se situace s Hansim neusadí, ale ani jsem jí nechtěla lhát. ,,Zaspala jsem."

Mag se zachichotala a nabrala další sousto na vidličku.

,,Spal u tebe, že jo?"

,,Jo." přiznala jsem a cítila, jak mi stoupá horko do tváří.

,,A? Dobrý?"

,,Ježiš, Mag. Pro tvoji informaci, k ničemu nedošlo. Jsi jak zvědavá puberťačka."

,,Ani jste se nelíbali?"

,,Ale jo, probůh. Líbali. Spokojená?" Teď už jsem definitivně zčervenala. Bylo to moc dlouho, kdy jsem se s někým vyměňovala genetické informace orální cestou.

,,Vypadá tak drsně, jako gangster. Ale vychovaný gangster."

,,Říkala jsi Simonovi o svém pozorování? Měl by se ti víc věnovat." vyplázla jsem na ni jazyk. Mag a Simon měli hezké, stabilní manželství.

,,Nebuď nepřejícná. Přece se můžu podívat na pěknýho chlapa, když už člověk na jednoho narazí. Je pěkně stavěný, čistě anatomické pozorování a ta bradka, tetování...hm, říkám gangster. Nebo herec, který ho hraje."

Kdyby tak jen vypadal.

,,A přitom dělá účetního." povzdechla si.

Ha, moje chyba v repetici.

,,Ty čteš v poslední době nějakou lechtivou literaturu z podsvětí?" popíchla jsem ji pobaveně.

,,Přiznávám se bez mučení."

,,Mag, uvědomuješ si, že Simon je podobné konstituce?"

,,Je trochu menší než Hansi." posteskla si.

,,Fajn, bradku má taky."

,,Tetování nemá." usmála se, jakoby se skoro styděla.

,,Počkej, to mu řeknu, že jeho distingovaná ženuška, mamka od dvou dětí, baží po tom, aby se její manžel nechal potetovat." šťouchla jsem ji nohou pod stolem. Začaly jsme se řehtat obě dvě a měly problém nepoutat na sebe zbytečnou pozornost.

,,Už jsi to viděla?"

,,Mag, to už je moc i na tebe."

,,Myslela jsem ty tetování." měla problém se nezalknout.

,,Neviděla." Aspoň ne ty nové, v celém rozsahu. Ani nevím, jestli si nenechal udělat nějaká další na hrudníku, na zádech, vlastně kdekoliv.

Dojídaly jsme, když se Mag zeptala: ,,Pojede v pátek s námi?"

,,Úplně jsem na to zapomněla. Nevím." zavrtěla jsem hlavou. Pátek byl neuvěřitelně daleko. Měli jsme v plánu vyrazit na obrácený prodloužený víkend v malém rodinném kempu u moře. Jedna chatka pro Mag a její rodinu a druhá pro mě s Ali. Od pátku do úterý, krátké přerušení povinností, vypnuté telefony, zmrzilna, koupání... jak jsem jen na tenhle plán mohla zapomenout?

,,Máš hlavu v pejru, co?"

,,I tak by se to dalo říct."

,,Tak ho vem s sebou, bude sranda." zahihňala se.

Cinknul mi telefon. Přijdu v šest. H.

Otočila jsem displej na Mag.

,,Neplýtvá zrovna slovy." zakřenila se.

,,Ani časem."

Nevypadl ti otazník? odpověděla jsem, ale tušila jsem, že tuhle bitvu začínám prohrávat. Když si Hansi něco umanul, byl tvrdohlavý jako mezek. To neznamená, že dostane všechno zadarmo. Cítila jsem rodící se změnu v srdci, křehkou a vyplašenou, nechtěla jsem si ji připustit.

Ne, ušetřil jsem ti čas.

Co když nemáme v plánu být doma?

Počkám na vás holky. Pusu.

Víš, že jsi nesnesitelný?

Taky tě mám rád, večer pa.

Tuhle část korespondence jsem své drahé přítelkyni už raději neukazovala.