Protáhla jsem se a promnula si oči. Odpolední šlofík má něco do sebe, to připouštím. Ali spí dneska nějak dlouho. Loupla jsem pohledem po telefonu. Čtvrt na čtyři. Dojdu ji vzbudit, jinak si zase zaděláme na dlouhý a divoký večer. S povzdechnutím jsem se vyhrabala do stoje.

Hansi se šel po obědě do garáže šťourat v motorce. Jsou vášně, které mi jednoduše unikají. Zavrtěla jsem sama pro sebe hlavou. Vyšla jsem schody a přemýšlela nad večeří. Šťouchla jsem do dveří a nechápavě zírala na prázdnou postel.

Sevřel se mi žaludek. To je blbina, nezmizela, jen mi proklouzla a je s Hansim v garáži. Seběhla jsem schody, rychle nahlédla do obýváku a kuchyně, nikde nikdo. Neblahá předtucha se mi usadila v srdci a nutila ho zvyšovat a zvyšovat frekvenci jeho stahů. Málem jsem se přizabila v chodbě, když jsem nevybrala zatáčku a bokem narazila do zdi.  Bolest mi poslala do žil další dávku adrenalinu. ,,Do prdele."

Doběhla jsem do garáže. Hansi na mě překvapeně vykoukl. Zvedl se do své plné výšky od motorky a vykročil ke mně. ,,Co se děje?"

,,Je tu Ali? Ali!" vykřikla jsem. Moje podvědomí bylo rychlejší  než já, vědělo s jistotou, že tady není. ,,Ali!" zařvala jsem znova a oběhla Hansiho i jeho pekelný stroj. Kromě parkovacího místa byla garáž plná zahradního náčiní a způsobně uklizených krabic nepoužívaných věcí.

,,Amy, co blbneš?" zeptal se překvapeně Hansi.

,,Alice tu není. Není v posteli, v obýváku, tady. Není nikde. Myslela jsem, že mi nějak proklouzla a šla sem za tebou." poslední slova jsem už vzlykala.

,,Klid, najdeme ji." promluvil sebejistým a vrcholně se kontrolujícím hlasem. Ani jedno jsem nesdílela. Aspoň někdo má chladnou hlavu. Chytil mě za ruku, vrátili jsme se zpátky do domu. Opakovaně jsme volali její jméno, ale prázdné pokoje nám vracely jen naše vyděšené hlasy.

Hystericky jsem probíhala místnost po místnosti, nikde nebyla.

,,Jsou otevřené vchodové dveře." ozval se Hansi z předsíně.

Zaryla jsem prsty do zábradlí, zavrávorala jsem a snažila se neupadnout. Nikdy by nešla sama ven. Nikdy. Doběhla jsem k Hansimu. ,,Někdo ji vzal. Hansi, ona by sama nikdy ven nešla." zaúpěla jsem.

,,Neblázni, tohle bude mít nějaké jednoduché řešení." ale jeho prohlubující se vrásky a zaťaté pěsti mluvily jinou řečí. ,,Zavolej Mag a zkus znova prohledat dům. Podívám se po ulici a směrem do parku. Najdeme ji."

Každou další vteřinu následujících dvaceti minut umřel kousek mojí duše. Prolétla jsem znovu všechny místnosti, pootvírala všechny skříně, šuplíky, prolezla jsem postele a celou dobu křičela její jméno ve slepé víře, že to byla jen hra a někde se mi schovala. Není u Mag, doma není a ty podělané dveře byly otevřené, někdo si sem pro ní došel jako pro dort do cukrárny, zatím co jsem v klidu spala na terase. Jak je možné, že jsem ji neslyšela? Nezaspala bych, kdyby se s někým prala. Občas ji slyším i jak se ve spánku otočí, nechrním jako dřevorubec. Nedává to vůbec smysl.

Zírala jsem na telefon v ruce. Mlčel. Jako posel nejhorší tragédie. Vyťukala jsem 911. Někdo nám musí pomoct ji najít. Mezi hysterickými vzlyky jsem operátorce vysvětlila, co se stalo. Byla strohá, ale relativně ochotná. Dvě ulice od nás byla hlídka, poslala ji k nám. Čekala jsem na ně před vchodem, v hlavě duté prázdno. Nedokázala jsem to pochopit, objala mě nekonečná spalující hrůza.

Prázdnou ulicí probliklo modré světlo a u obrubníku zaparkovalo policejní auto. Vystoupili dva mladí policisté. Rozvážným krokem došli ke mně, na obličeji z nich dohrával úsměv. Po cestě si asi vyprávěli něco srandovního, nebo jim případ ztracené tříleté holčičky přišel děsně humorný. Zavedla jsem je do kuchyně. Chvěla jsem se jako osika, když jsem jim popisovala, jak Ali zmizela z povrchu zemského.

,,Slečno, bydlí tady s vámi někdo?"

,,Proč?"

,,V předsíni jsou i pánské boty, ale nikoho tu nevidím."

Bydlí Hansi s námi?  Po čtvrt roce společného soužití, by se to tak asi dalo nazvat.

,,Můj přítel."

,,Kde teď je?"

,,Běžel hledat do parku naši dceru."

,,Je nějaký důvod, proč zrovna tam?"

,,Často tam chodíme, je to blízko."

Černovlasý strážník přikývl. Celou dobu si poctivě zapisoval do malého ožvýkaného notesu.

,,Co dělá váš přítel?"

,,Účetního. Ježíš, jak souvisí jeho zaměstnání se ztracením naší Ali?" docházela mi trpělivost. ,,Neměli byste ji spíš hledat, než dumat nad nesmysly? Snad na to máte nějaký protokol. Proč se sem proboha poslali největší ucha z celého okresu?" zajela jsem si prsty do vlasů.

,,Máme. Únosy nejčastěji mají na svědomí rodinní příslušníci."

,,Počkat, ona se ale nejspíš ztratila, někam utekla." snažila jsem se je i samu sebe přesvědčit, i když moje podvědomí vztekle ječelo, že to únos rozhodně byl. Promnula jsem si spánky, v kterých mi bolestivě tepalo.

V ruce se mi rozvibroval mobil. Hansi. ,,Mám ji, Kočko. Je celá, zdravá."

Sesunula jsem se na kolena a začala plakat. Neměla jsem sílu odpovídat na další nepodstatné otázky. To nejdůležitější mi Hansi řekl a těmi pár slovy přetnul nejhorší noční můru.

Za pár minut jsem zaslechla klapnutí dveří a tupý náraz, jak se zastavily o omítku. Vyběhla jsem za nimi ignorujíc strážníky v mých patách.

Držela se Hansiho jako klíště, tiskla k němu od pláče opuchlou tvář. ,,Mami, taťka mě našel." zachraptěla.

Objala jsem ji a zulíbala všude, kam jsem se dostala. Pustila se Hansiho, jen aby se mě  rukama chytila kolem krku. ,,Tak strašně jsem se bála, princezno moje. Kde jsi byla?"

Škytla. ,,Šla jsem do parku. Přece jsme měli jít na prolézačky a tady nikdo nebyl."

Vytřeštila jsem na ni oči. ,,Byla jsem na zahradě a Hansi v garáži. Nikdy bychom tě tu samotnou nenechali." políbila jsem ji na zarudlý nosík.

,,Myslela jsem, že jste šli napřed."

,,Takže se všechno vysvětlilo?" zeptal se policista s viditelnou úlevou.

,,Ano, děkuju." nejraději bych je za jejich neaktivitu nakopala do zadku, ale držela jsem Alici a to bylo důležitější.

,,Pánové." procedil Hansi suše mezi zuby a podržel jim dveře. Civěli na něj jak na zjevení. Měl na sobě jen bermůdy, potetované paže přeložené přes zpocený hrudník. A nepřístupný výraz.

,,To je váš přítel?" zeptal se lehce nechápavě strážník, když ho míjel ve vchodu.

,,Ano."

Pokrčil rameny, jako by mu to vůbec nedávalo smysl, ale odmítal se tím dál zaobírat.

Hansi za nimi zabouchl a objal nás pažemi jako párem obřích křídel.

,,Děkuju." políbila jsem ho na suché rty.

Oči se mu podezřele leskly. ,,Hrozně jsi nás vyděsila." promluvil potichu těsně Ali nad uchem.

,,Promiň, tati."

Zvedl pohled ke mně. Ano, slyšela jsem to. I ve svém katatonickém stavu jsem vnímala, že i když dnes Hansimu sebrala pár let života, zároveň mu dala ten nejkrásnější dárek, pár písmenek, jednoduché oslovení, které mělo sílu hory přenášet. Tati.

Upíjela jsem čaj a pozorovala, jak Ali staví z dupla ohrádku pro zvířata. Hansi ještě v podvečer přivrtal nový háček na klíče  vedle vchodových dveří, do výšky mé hlavy, abychom mohli pokaždé zamknout a klíče měli po ruce a zároveň dostatečně vysoko. Měla jsem o trochu lepší pocit, že nemůže znova jen tak zmizet.

Seděl proti mně a chroustal oříšky v mléčné čokoládě. Nohy měl natažené až ke mně a položené na mých stehnech. Bezmyšlenkovitě jsem mu masírovala chodidlo.

,,Dneska odpoledne, když jsi zavolala policajty,"
Zaťala jsem zuby, jestli řekne nějakou Ranařskou kravinu, tak ho praštím, bez ohledu na následky.

Uculil se, když viděl, jak se připravuji k fyzickému útoku. ,,Nemáš šanci, Amy. Ale abych dokončil, co jsem ti chtěl říct, jsem rád, že jsi to udělala. Kdybych Ali nenašel u prolézaček nebo jinde v parku, netuším, jak bysme ji hledali."

,,Možná by nám nakonec museli pomoct Ranaři. Ti dva nevypadali, že by byli schopní najít svoje vlastní ponožky." Zasmála jsem se a byla neuvěřitelně ráda, že k téhle variantě nedošlo.

,,Přišli mi takoví zvláštní."

,,Ty ses jim taky dvakrát nepozdával. Jednu z prvních věcí, co mi řekli, bylo, že nejčastěji děti unáší vlastní rodina."

,,Nikdy bych to neudělal." položil nohy na zem, do široka rozkročené. Sebral mi hrnek z prstů a přitáhl si mě za boky na svůj klín.

Chytila jsem se ho kolem krku a zašeptala mu do ucha: ,,Zabila bych tě, kdyby jo." kousla jsem ho do lalůčku.

Přejel mi prsty po žebrech, až jsem sebou cukla. ,,Máš jediné štěstí, že Ali ještě nespí, jinak bych tě musel přehnout přes koleno..."

Vzala jsem jeho tváře do dlaní, na palcích mě lechtaly vousy. Zahleděla jsem se mu do očí, hráli mu v nich všichni čerti. ,,Myslela jsem to vážně."

,,Já taky." chytil mě prsty za zápěstí. Mírně odtáhl moji pravačku a políbil mě do dlaně. ,,Když tak nad tím přemýšlím, asi to večer udělám." mluvil potichu. ,,Pomaličku si tě položím, trošku ti naplácám a pak si tě vezmu."

Zavrtěla jsem se, v klíně se mi rozlévalo horko, které nebylo nejvhodnější na večerní péči o naši dceru.

,,Co když se nenechám?" uculila jsem se na něj.

,,Se tě nebudu ptát." lehce mě štípl do pozadí.

,,Ali, tatínek si s tebou chce jít vyčistit zoubky." zavolala jsem na Alici. Musela jsem se řehtat, když jsem viděla Hansiho překvapený výraz.

,,To byla podlost." zašeptal.

,,Ne, to byl rodičovský smeč."

,,Jen počkej večer."