Pípnutí telefonu znělo v prázdném domě jako výstřel. Vzdychla jsem a natáhla se pro telefon, v levačce balancujíc horkou kávu s pořádnou dávkou mléka.

Kam jsi včera zmizela, Amy?

Zmohla mě únava. Odeslala jsem rychlou odpověď.

Nezmohl tě náš nový soused?

Doprčic. Právě mi Mag zhatila naději na klidné sobotní dopoledne, kdy jsem mohla předstírat, že Hansi nevylezl z díry, jako pohledná noční můra.

Ne, měl by?

Nevypadal k zahození. Věk správný, pohlaví správné...

Panebože, nesnažíš se mi ho dohodit? Zamaračila jsem se na displej.

Ou... to bych si samozřejmě nikdy nedovolila.

Ale dovolila Mag, ale dovolila.

Z myšlenky na vraždu dětské lékařky Mag Johnsonové mě vytrhlo zadrnčení zvonku. Koho to sem čerti nesou v tuhle hodinu? Vykoukla jsem kuchyňským oknem na příjezdovou cestu, žádné auto ani jiný dopravní prostředek. Došla jsem ke vchodovým dveřím a pootevřela je.

Přibouchla bych je hned zase zpátky, nebýt velké tlapy vsunuté mezi veřeje a dveře.

,,Otvíráš cizím lidem?"

,,Včera jsem ti říkala, že je tohle dobrá čtvrť. Nemusím se bát otevřít vlastní dveře v sobotu dopoledne. Došel ti cukr do kafe?"

,,Co?" zlomek vteřiny na mě nechápavě zíral.

,,Tak mouka?" zasmála jsem se. ,,To je důvod, proč v tomhle okolí na sebe lidi zvoní, víš?" dodala jsem sarkasticky. Upila jsem z hrnku, který jsem stále držela v ruce, a ze dveří neustoupila.

,,Pustíš mě dovnitř? Jako správná sousedka?"

,,Ne."

Opíral se rukou o rám dveří, mírně předkloněný ve svojí impozantní výšce. Necouvl. ,,Půjdeš se mnou na oběd?"

,,Ne."

,,Tak já půjdu dovnitř." přenesl váhu na nohu za mým prahem.

Jedině přes moji mrtvolu. ,,Dobrá. Máš zvláštní způsoby, jak někoho pozvat na rande."

,,Speciální edice přesvědčovacích metod jen pro Amy Castellovou." obličej mu rozzářil úsměv. Úsměv, který mě před čtyřmi lety okouzlil. Dnes tu sílu neměl.

,,Řekni mi jeden důvod, proč bych s tebou měla někam jít."

,,Kvůli starým časům."

,,To je dávná historie. Tenkrát jsi nebyl trest..." zadrhla jsem se. ,,Tenkrát jsme byli jiní lidé. Neznáš mě, ani já tebe."

,,Můžeme se znovu poznat."

,,Nechci."

Mlčeli jsme, naprázdno polykajíce bolavá nevyřčená slova mezi námi.

,,Amy, potřebujeme... měli bychom si promluvit. I kdyby jen proto, abychom uzavřeli mír. Za dvě hodiny tě vyzvednu. Vem si džíny."

Nenadšeně jsem pozvedla obočí nad jeho pokynem. Dáme si oběd, ujistíme se, že není, co bychom řešili a každý půjdeme svou vlastní cestou. Možná to není úplně blbý nápad.

Přesně za dvě hodiny zaburácela v ulici přijíždějící motorka. Tentokrát jsem se nemusela podívat z okna, abych věděla, že přijel Hansi. Nazula jsem si sportovní boty, čapla malou kabelku a mikinu.

Stál u černé bestie, vysoké boty zašněrované až po kolena, nohy rozkročené, jakoby mu patřil celý svět. Podal mi helmu. Na boku měla drobnou samolepku želvičky.

Přivřela jsem oči proti ostrému sluníčku, tohle vůbec nevypadalo na uzávěrku, spíš na pichlavou připomínku věcí dávno minulých.

,,Moje stará helma?" smutně jsem se usmála. Tímhle směrem se nesmím vydat, tam to bolí.

Přikývl. ,,Nechalas ji u mě."

Na co by mi byla, bez Hansiho?

Přehodil nehorázně dlouhou nohu přes motorku a sklopil stojánek. ,,Sedej, mám hlad."

,,Některé věci se koukám nemění. Pořád stejný diktátor."

,,Prosím. Lepší?" blýskl na mě bílými zuby.

Sedla jsem si za něj. Nedobrovolně blízko, stehny přitisknutá k jeho stehnům, ruce kolem pasu.

,,Drž se, Kotě."

,,Odpusť si to, Hansi." rýpla jsem ho prsty mezi žebra, ale přes koženou bundu to nemohl cítit.

Prokličkoval klidnými ulicemi předměstí předepsanou rychlostí a teprve když jsme vyjeli na státní silnici lechtal plyn víc. Za těch několik let jsem stihla zapomenout osvobozující a energizující pocit z jízdy na motorce.

Za necelých dvacet minut sjel na úzkou silničku vedoucí uprostřed lesa k malému jezírku, na jehož břehu stála restaurace s dřevěnou terasou. Před vchodem byla zaparkovaná dobrá desítka motorek a několik pickupů.

,,Dělají tady výborné steaky." okomentoval Hansi svůj výběr.

,,Už ses tu stihl rozkoukat."

,,Párkrát jsem tu byl pracovně."

,,Jako účetní."

,,Jako účetní." přisvědčil. Vzal si ode mě helmu a chvíli na mě hleděl.

,,Mrzí mě, jak to všechno dopadlo."

Překvapeně jsem na něj zírala. Povytažená ramena a ztuhlé rysy naznačovaly, kolik úsilí ho stálo podobnou větu vypustit z pusy.

,,Mě taky. Už je to pryč." mávla jsem lehce rukou, jako bych mohla zahnat minulost.

Posadili nás k volnému stolu na terase u zábradlí, s výhledem na jezero. Jeho klidná hladina odrážela vzrostlé borovice, které ho lemovaly. A jediný samotářský mrak plující oblohou. Objednali jsme si ony vyhlášené steaky a pivo.

,,Co jsi dělala poslední čtyři roky?" zeptal se, když jsme si přiťukli orosenými sklenicemi.

,,Říkala jsem ti, že se nechci znovu seznamovat."

,,Amy, prosím." Dotkl se mě zlehka na hřbetu ruky.

Odtáhla jsem ji.

,,Ať se nemusím ptát Mag."

Zamrazilo mě z představy, co všechno by mu Mag mohla vyprávět. A to nevěděla všechno.

,,Vynech ji z toho."

,,Milá paní. A rozhodně vstřícnější k novým sousedům, než ty." mrkl na mě.

Uspokojím jeho zvědavost a třeba pustí nově nalezenou, ale přece jen už starší a očichanou kost. Najde si novou, zajímavější. Třeba se tahle bouře přežene bez újmy.

,,Fajn." zvedla jsem ruce v pomyslné obraně.

,,Není toho moc k povídání. Dodělala jsem rezidenturu na interně. A od té doby makám jak šroubek. Teď na kardiologii."

,,Vdala ses?" vypálil další otázku, jakoby ho svědila na jazyku. I když v hloubi duše asi tušil odpověď.

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Nenašel se nikdo dost zajímavý. A na vztahy nebyl zrovna čas." Jsem pro ně příliš pochroumaná, ale to ty vědět nemusíš.

Otevřel pusu, ale zarazila jsem ho. ,,Teď jsem na řadě já. Pro koho teď pracuješ?" Otázka, která měla padnout v jiném čase, na jiném místě.

,,Pro Ranaře."

Otřásla jsem se. Rychle jsem upila z piva, abych zahnala žluč deroucí se mi do pusy.

,,Do prdele." ulevila jsem si. Pohybovala jsem se v úplně jiné sociální sféře, jen díky zprávám jsem věděla, že Ranaři jsou největší motorkářský klub s četnými legálními i nelegálními aktivitami, s mnoha pobočkami na východním pobřeží. Mateřský klub sídlil právě v Summerville.

,,Pracovals pro ně i tenkrát?"

,,Jo."

,,Bože, já jsem ale blbá." Kdyby se otevřela země a pozřela mě jako kousek nehodný dál chodit po jejím povrchu z důvodu totální imbecility, nepřekvapilo by mě to. Zasloužila bych si to.

Zasmál se hrdelním, jen lehce nahořklým smíchem.

,,Nejsi."

,,Proč jsi mi to nikdy neřekl?"

,,Neptala ses."

Byla jsem naivní a tak zoufale neopatrná. Měla jsem pocit, že se mi kolem krku stahuje smyčka. Tady končila sranda.

Pozorně jsem si prohlédla každý Hansiho rys. Pár let navíc mu neuškodilo, jen zvýraznilo ostré hrany čelisti a lícních kostí. Inteligentní zelené oči mi vracely zkoumavý a o setinu přísnější pohled, než dříve. Prošel peklem vězení a vrátil se zpět. A z nepochopitelného důvodu přišel za mnou.

,,Máš nové tetování." ukázala jsem mu prstem na krk.

Servírka přinesla jídlo a položila kouřící talíře mezi nás. ,,Dobrou chuť." řekla a zmizela za další prací.

,,Jo." natočil hlavu, aby bylo vidět na čepel meče zdobně vyvedeného černým inkoustem na boku jeho krku.

,,Co to symbolizuje?"

,,Že můj boj neskončil."

Uřízla jsem kus masa a poklidně ho přežvykovala. ,,Za co bojuješ?"

,,Sám za sebe."

Má to být uklidňující, nebo nejděsivější možná odpověď?

Snědli jsme víc než půlku oběda, než jsem se zmohla na další otázku. ,,Jaké to tam bylo?"

,,Děsivé, nekonečné. Už nikdy víc." zašklebil se.

,,Na to stačí nikoho dalšího nezmydlit do polomrtva, ne?"

,,Nevíš, o čem mluvíš, Amy."

,,Tak mi to osvětli." Dlouho po expiraci.

,,Projdem se a já ti to povím, souhlasíš?"

Nechtěla jsem s ním jít nikam, opustit zdánlivé bezpečí přítomnosti ostatních lidí, ale potřebovala jsem tuhle záležitost jednou provždy uzavřít. Dopila jsem a Hansi zaplatil. Vyrazili jsme po pěšině vedoucí kolem jezera.

,,Harrisona jsem zmátil já." připustil tichým hlasem.

Pod nohama nám křupal drobný štěrk. ,,Tos přiznal i u soudu."

,,Ano. Ale nevíš proč."

Ne. Ve zprávě ze soudního líčení bylo pouze uvedené, že se Hansi Maxdorf přiznal a po dohodě se žalující stranou, přijal trest odnětí svobody ve věznici s nízkou ostrahou, s nástupem ihned. Obsah dohody jsem neznala, ani detaily útoku na Jacka Harrisona. Viděla jsem ho krátce po útoku. Byl synem štěstěny, že Hansiho útok vůbec přežil. V nemocnici strávil dvanáct dní, s četnými zlomeninami obličejového skeletu, žeber, zápěstních kostí pravé ruky, pohmožděnou levou ledvinou a zhmožděnými genitáliemi. Víc jsem vědět nepotřebovala, aby mi bylo jasné, že s Hansim nechci mít nic společného. Už nikdy.

,,Jack Harrison je syn státního návladního. Nabubřelý spratek. Chodili jsme spolu na výšku. Vzal si naší spolužačku, Lien. Ten večer přišla za ním do baru. Byla těhotná, ale ne zrovna veselá. Začali se tam dohadovat. Jack ji odvedl ven. Šel jsem se vyčůrat a tam jsem slyšel jak křičí. Fackoval jí a nadával do kurev." znechuceně si odplivl.

Pálily mě oči. Tohle nemůže být pravda. Vymyslel si to a teď lže.

,,Zarazil jsem to. Dostal, co si zasloužil. Nelituju toho. Někdo zavolal policajty a tak se z toho stalo to, co už znáš. Nabídli mi dohodu, že pokud nebudu o tomhle incidentu vypovídat, že nebudu souzen za pokus o vraždu, ale "jen" za ublížení na zdraví. A bohužel díky mému zaměstnavateli jsem nebyl posuzován zrovna jako bezúhonný občan. Snažili se mě dotlačit ještě k jiné dohodě." kopl do loňské šišky.

,,Jaké?"

,,Stáhli by žalobu, kdybych vypovídal proti Ranařům."

Spravedlnost? Jen sprosté kupčení. Hra v šachy, kde Hansi byl jen pěšák.

,,Na to jsi nepřistoupil."

,,Ne, to bych si zrovna mohl hodit lano, nepřežil bych venku ani týden."

,,Program na ochranu svědků?" nadhodila jsem.

Smál se, až nám vodní hladina vracela zpátky ozvěnu. ,,Amy, to funguje leda v televizi. Nechtěl bych se věčně skrývat. Ranaři mi poskytli ve vězení přiměřenou ochranu a padák, když mě pustili."

,,A pracuješ pro ně dál."

,,Jo."

,,Nic jsi mi tenkrát neřekl."  šeptla jsem.

,,Nechtěla jsi se mnou mluvit. Nebralas telefon. Zmizela jsi jak pára nad hrncem."

Měl pravdu, ignorovala jsem všechny jeho pokusy o kontakt a měla jsem k tomu pádný důvod.

,,V noci, kdy tě zatkli, mi volal Tony, že jsi v hospodě z někoho vymlátil duši."

Hansi se zastavil a zkoumavě se na mě podíval.

,,Řekl mi, ať tě nechám plavat. Kvůli mojí vlastní bezpečnosti."

Čelo mu zbrázdily vrásky. ,,Amy, nikdy bych ti neublížil."  Vztáhl ke mně ruku, jako by mě chtěl pohladit po tváři, ale nakonec se jen zlehka dotkl pramene mých vlasů. Proběhl mu mezi prsty, jako šance, kterou se mnou promarnil.

,,Tvůj kamarád byl asi jiného názoru."  Párkrát jsme se s Tonym potkali v baru, byl o něco starší než my, přívětivý a vypadal jako medvěd.

,,Poslal mi celé Harrisonovo jméno a oddělení, kde leží."

Zavrtěl hlavou, jenže nemohl popřít, co jsem mu chtěla říct.

,,Hansi, já se na něj došla podívat. Ležel ve florentinské nemocnici, u nás. Viděla jsem, co jsi vlastníma rukama udělal jinému člověku."

Zhluboka jsem se nadechla. ,,Nechtěla jsem tě už nikdy vidět. Nezajímaly mě důvody k tak brutálnímu činu. A rozhodnutí soudu mě v tom jen utvrdilo. Nepatřím do tvého světa a života, stejně jako ty do mého." Po tváři se mi koulela osamocená slza. Setřela jsem jí hřbetem ruky. Tohle je rozhřešení, pro které jsme si sem oba přijeli.

K motorce jsme se vraceli v nepříjemném tichu, ani pohvizdování ptáků nás nevytrhlo z pochmurného brouzdání vlastními myšlenkami. Hansi mě odvezl domů. Vrátila jsem mu helmu, upírajíc uslzené oči kamsi za jeho rameno.

,,Neumíme couvat v čase, Hansi. Musíš jít dál. Svou vlastní cestou. Mír?" nabídla jsem mu pravačku jako dítě na hřišti, když neodpovídal.

Přijal moji ruku a pevně ji stiskl. ,,Nevím, jestli tohle dovedu. Myšlenka na tebe mě držela při životě."

,,To přejde. Seznámíš se s někým novým. Někým...co já vím... mladším, bezstarostnějším. A když ne, řekni Mag, určitě o někom bude vědět." snažila jsem se odlehčit náladu. ,,Hansi, já nemůžu. A nechci, aby tohle kamkoliv pokračovalo." vytáhla jsem svou dlaň z jeho. Bylo příjemné zase cítit dotek muže, moje tělo si dobře pamatovalo každý vzrušující, elektrizující dotyk, který mezi námi kdy proběhl. Bylo by tak snadné nechat se líbat, dovolit Hansiho prstům klouzat po nahé kůži... nechat se znovu svést. Jenže pud sebezáchovy byl silnější a velel útěk.

Můj vnitřní boj se mi musel zračit v obličeji jako v kouzelném zrcadle, protože se Hansi poťouchle usmál. ,,Nepotřebuju hledat někoho jiného, našel jsem tebe."

Bezmocně jsem rozhodila rukama a otočila se zády k němu. Nechtěla jsem, aby viděl, jak mi na tvářích vykvetl ruměnec smíšený s počínající beznadějí. Sázky jsou příliš vysoké.

,,Jsi tvrdohlavý jako mezek." podotkla jsem tiše, spíš pro sebe.

,,Slyšel jsem tě."