Krev na mé kůži začala zasychat a nepříjemně za ni tahat. Podívala jsem se před sebe a pozvracela se. Po čtyřech jsem vycouvala z předsíně. Co jsem to do prdele udělala? Co se to stalo? Bolelo mě celé tělo a já nechápavě civěla na svoje ruce.

Alice! Hansi! Ne, tohle nesmí Alice vidět.

Doštrachala jsem se ke kabelce, stále pevně svírajíc nůž v dlani. Na telefonu jsem namačkala 911 a zlomek vteřiny zírala na displej. Blbost. Nemůžu zavolat policii. Zabila jsem ho! Zezadu. Neměl zbraň. Sebrali by mi Alici. Tohle nedopustím. Nebude pykat za moje rozhodnutí. A ten hajzl dostal ultimátní spravedlnost.

Znovu jsem se pozvracela. Smazala jsem číslo a zalovila v telefonním seznamu. Kdybys někdy potřebovala pomoc, vytanulo mi v hlavě. Dnes potřebuji pomoc. Zvedl mobil na druhé zazvonění.

,,Amy? Děje se něco?"

Nebyla jsem schopná promluvit.

,,Amy?" ozvalo se znovu z reproduktoru.

,,Samueli, přijeď prosím." zaúpěla jsem.

,,Stalo se něco?"

Neodpověděla jsem.

,,Mám vzít kluky?" dovtípil se.

,,Ano." šeptla jsem. Nebyla jsem schopná vyslovit pravdu.

,,Je tam Hansi?"

,,Ne, je s Ali pryč. Ať sem prosím nejezdí." Hlava mi nefungovala. Realita a logické vazby se rozbily na milion střípků, které teď na mě padaly a bodaly. Stejně jako jsem bodala já. Schoulila jsem se do klubíčka a vzlykala.

Probralo mě tiché klepání na dveře, ale neměla jsem sílu ani ochotu nadzvednout hlavu, natož se postavit a jít do pekelné předsíně.

,,No, ty vole." ozvalo se z předsíně, když někdo otevřel dveře. Následovalo natažení závěru a těžké kroky, které se přibližovaly.

Čísi ruka se mě dotkla na rameni. ,,Amy? Je tady ještě někdo v domě?"

Nepodívala jsem se na něj. Poznala jsem Samuela po hlase.

Zavrtěla jsem hlavou.

,,Dlouháne, běž se podívat nahoru. Ohaři, zavolej uklízecí četu a stoupni si ke dveřím. Kromě Kouzelníka a našich nesmí nikdo dovnitř."

,,Ne, ať sem Hansi nechodí." zaprosila jsem.

,,Amy, holčičko, co se tady stalo?" Jsi zraněná?" mluvil tichým smutným hlasem.

Zavrtěla jsem znovu hlavou. Nemůžu to říct, není to pravda. Nestalo se to. Třásla jsem se. Přinesl z pohovky deku, přikryl mě s ní a klekl si vedle mě.

,,Už ti nikdo neublíží." položil tlapu na hřbet mojí ruky.

Už se stalo.

,,Amy, kdo je ten chlap?"

,,Simon Johnson." řekla jsem a obklopila mě tma. Moje mysl vypnula všechny přicházející signály, zevnitř i z venku. Přetížení dosáhlo takové míry, že se mozek odpojil.

,,Kde je?" zaslechla jsem burácení Hansiho hlasu jako vzdálenou bouřku. Blížilo se hromobití jeho kroků vibrující s podlahou. Probralo mě z milostivého nevědomí.

,,Miláčku! Amy!"

Nechte mě být. Nechte mě umřít.

Silné ruce mě zvedly. O podlahu cinkl nůž. Otřásla jsem se hrůzou a začala sebou házet a tlouct pěstmi kolem sebe. Křičela jsem a snažila se ubránit. Znovu.

,,Amy, to jsem já."

Byl moc daleko a zároveň moc blízko. Moje duše přestala existovat. Neubránila jsem se.

I přes veškerý můj odpor mě nesl po schodech do patra.

,,Pusť mě!" zaječela jsem, když jsme se ocitli v koupelně.

,,Tak sebou nemel, ať si neublížíš." mluvil s řezavou autoritou.

Nechtěla jsem ho vidět a nechtěla jsem, aby on viděl mě.

Zmenšil stisk, kterým mě držel u sebe, ale moje nohy pode mnou povolily. Znovu mě chytil. Druhou rukou nastavil teplotu vody. Zvedl mě pomalu do náručí a posadil mě do vany. Poskládal se za mě, oblečený, tak jak přiběhl z venku.

,,Myšičko, chceš se mnou mluvit?" Sprchoval mě a převelice opatrně ze mě svlékl zbytky oblečení.

Zavrtěla jsem hlavou. Bolel mě každý dotyk, každý nádech.

,,Umyju tě." šeptl. Vzal růžovou houbu ve tvaru jednorožce, s kterou si Ali hrála, když se koupala. Vymačkal na ni dětské mýdlo a jemně, pomalu mě začal umývat. Zaryla jsem mu prsty do kolen. A můj vzlykot přešel do jekotu. Neartikulovaně jsem křičela a z hloubi duše se mi rval hnus, který se Hansi pokoušel ze mě očistit. Nechal mě, jen opatrně pokračoval dál, dokud mě neumyl všude. Nakonec mi opláchl zacuchané a krví slepené vlasy.

Vylezl ven z vody, shodil ze sebe mokré oblečení a vyndal mě ven z vany. Už jsem nekřičela. Neměla jsem sílu. Zavřela jsem oči a nechala Hansiho, aby mě zabalil do osušky a odnesl do postele. Přikryl mě peřinou až pod bradu, těsně ji ke mně namačkal, až vytvořil dokonalý kokon.

,,Přijdu hned."

Nereagovala jsem.

Za chvíli se objevil. ,,Amy. Broučku. Poslední věc, pak můžeš spát."

Neochotně jsem se na něj podívala. Podával mi nějaký prášek a sklenici vody.

Nevím, co to je a je mi to jedno. Cokoliv, co mě pustí do ráje sladké neexistence.

Zapila jsem prášek a poprvé se podívala na Hansiho. Neměla jsem to dělat. Oči se mu leskly slzami a celý obličej měl zkroucený bolestí.

Vydral se mi z hrdla vzlyk.
,,Kde je Alice?" zeptala jsem se.

,,U tvojí mamky." šeptl.

Lehl si vedle na postel a jemně mě objal. Znovu jsem se začala třást, ale držel mě a nepustil.

Někdo v dálce klepal na dveře. Stále hlasitěji. Převalila jsem se na bok a vyhrabala se z postele. Zamotala se mi hlava, ale pokračovala jsem v chůzi. To byl fakt debilní sen. Přehodila jsem si přes ramena župánek, protřela si oči a seběhla schody, jen abych utišila netrpělivce za dveřmi. Ignorovala jsem signály vlastního těla, které křičelo zastav a podívej se, nejsi v pořádku! Aspoň zpomal!

S trhnutím jsem otevřela dveře a málem dostala pěstí od Mag, která se napřahovala k další trestní akci proti dřevu našeho vchodu.

,,Proč nebereš telefon?" vyhrkla.

Zírala jsem na ni a zaplavily mě vzpomínky, zasáhly mě jako přílivová vlna. Dala jsem si ruku před pusu a rychle se snažila spolykat žluč, co se mi drala do pusy. Má drahá přítelkyně, včera dopoledne, nebo kdy to bylo, jsem ti zabila manžela. Poté, co mě znásilnil. Do nosu mě štípala vůně dezinfekce, začaly se mi podlamovat nohy. Ozvaly se za mnou kroky a najednou vedle mě stál Hansi. Vzal mě kolem pasu a nenápadně mě podepřel.

Mag na nás překvapeně civěla, ale sama byla bledá jako stěna.

,,Pojď dál, Mag." řekl Hansi a odvedl mě do obýváku.

Mag za námi doťapala a svezla se do křesla.

,,Pivo?" zeptal se.

,,Něco silnějšího." hlesla.

Opatrně jsem se posadila na gauč. Hansi donesl tři sklenky a plnou láhev whiskey.

,,Co se stalo?" zeptala jsem se, když jsem se pořádně napila.

,,Simon."

,,Co?" vyrazila jsem ze sebe.

,,Simon se ztratil." rozplakala se.

No, to bylo rychlé.

,,Jak ztratil?" zeptal se Hansi. Posadil se vedle mě, jen lehce ruku položenou na mém koleni.

,,Byli jsme včera na návštěvě u mamky," vzlykla. ,,a když jsme se vrátili, Simon tam nebyl. Zmizel." Upila ze skleničky. ,,Se všemi věcmi."

,,Auto?" napadlo mě.

,,To si vzal taky. Prostě se vypařil jak pára nad hrncem. Bez jediného slova. Telefon nebere. Nikdo neví, kde je." vrtěla hlavou, jako by nic z toho nedávalo smysl.

Taky jsem to nepobírala. Návštěva u mě byl jen dárek na rozloučenou? Osud má opravdu vytříbený smysl pro humor.

,,Snažila jsem se ti dovolat, ale nebrala jsi to."

,,Promiň." Nevím, kde ten zatracený krám je a je mi to srdečně jedno.

,,Bylas na policii?" zeptala jsem se.

,,Byla." po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy. A nebyly první. Oči měla rudé a tváře nateklé. Chvěl se jí spodní ret.

Tak moc bych tě chtěla obejmout, ale nemůžu. Nemůžu se teď dotýkat žádné živé bytosti. A rozhodně ne někoho, kdo miluje takovou zrůdu jako je Simon. Byl. Simon. Svině! Zvrácené hovado! Udělalo se mi špatně. V hlavě mi vyskočil poslední obrázek, jak jsem ho viděla, ležícího v kaluži krve v mé předsíni. Která dnes voněla detergentem a ještě něčím. Čerstvou barvou.

,,Řekli mi, že jestli si vzal svoje věci, tak mě jednoduše opustil a že se to stává."

Mag, buď ráda. Děkuj pánu Bohu. Naprázdno jsem polkla a dívala se na plačící kamarádku.

,,Pátrání by po něm vyhlásili stejně nejdříve po čtyřiceti osmi hodinách. Ale nevidí k tomu důvod. Prostě nás opustil."

,,Co děti?" vzmohla jsem se na náznak empatie.

,,Nic netuší, řekla jsem jim, že pracovně odjel. To nemám teď sílu řešit, odvezla jsem je zpátky k mamce." dopila pití.

,,Neříkal vám nic? Nezmiňoval se, že by něco takového plánoval?" zeptala se s nadějí v hlase.

,,Ne." Křičel jen samé oplzlosti.

,,Je to šok." zašeptala jsem. Měla bych říct, že mě to mrzí. Ale mě to nemrzí. Nelituji, že zmizel. Nelituji, že jsem ho zmizela já. Jen mě mrzí tvoje bolest.

,,Chceš ještě?" zeptal se Hansi.

,,Prosím."

Natáhl se pro láhev whiskey postavenou na stolku. Sevřel ji prsty a dolil Mag do skleničky.

Zarazila jsem se pohledem na jeho kloubech, měl je odřené, nateklé a s modřinami. Mag si všimla také a pár vteřin přeskakovala pohledem z Hansiho rukou a předloktí, kde se rýsovaly dlouhé rudé škrábance, a mnou. Trhla sebou.

,,Co se vám stalo? Vypadáš... dobitá." Konečně se na mě podívala a viděla mě.

Dusila jsem se, chtěla jsem na ni zaječet: To tvůj muž! To jsou otisky jeho rukou! A chceš vidět zbytek? Moje stehna? Můj klín? Cítila jsem každý bolavý centimetr mého těla, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku.

Hansi byl rychlejší. ,,Měli jsme trochu divoký večer."

Mag do sebe ve spěchu kopla celou skleničku. ,,Pane bože." postavila se a chtěla mě vzít za ruku. ,,Pojď se mnou na policii, teď hned." Se strachem v očích sledovala každý Hansiho pohyb.

,,Nejdu nikam, Mag. My si účty srovnali."

Chudáku, myslíš si, že mě Hansi zmlátil. A my tě oba při té ironické chybě necháme.

,,Amy, přece nemůžeš dovolit, aby ti ubližoval."

,,To máš pravdu, ale my dva jsme si kvit." hořce jsem se zasmála. S tvým manželem rozhodně. Vtipné je, že chceš chránit vraha před chlapem, který by na ženskou nikdy nevztáhl ruku. Aspoň myslím. Po včerejšku, si nejsem jistá ničím. Hlavně sama sebou.

,,Jak myslíš." hlesla.

,,Potřebuješ nějak pomoct?" zeptal se Hansi.

,,Ne, díky." ani se na něj nepodívala.

Ztěžka jsem se zvedla a vyprovodila ji ke dveřím.

,,Uvidíme se zítra na obědě?"

Přikývla jsem. Ale normální svět mi byl nyní na hony vzdálen. Bylo mi jedno, jestli se příští vteřinu nadechnu, nebo ne.

,,Kde máte Ali?"

,,U mamky."

,,Viděla...?" neměla odvahu dokončit svoji otázku.

Stála přede mnou a nevědomky se dotýkala vlastního krku.

,,Neviděla nic." odpověděl za mě Hansi. ,,Nebyla tady."

Mag vydechla úlevou a já taky.

,,Ahoj zítra a kdyby ses něco dozvěděla, tak mi dej vědět. Už budu na drátu." Přemohla jsem veškerý odpor a zlehka ji objala. Potřebovala můj soucit a mě to gesto stálo neuvěřitelné množství sil. Snad necítila, jak se ve mně zatnuly všechny svaly, když se mě dotkla na holé kůži předloktí.

,,Dík. Opatruj se." zašeptala mi do ucha a vrhla na Hansiho poslední znechucený pohled.

Zaklaply za ní dveře a my zůstali stát v nově vymalované předsíni. Těkala jsem pohledem z jednoho místa na druhé. Neviděla jsem čerstvý okrový nátěr, ale cákance krve, ani vydrhnutou a vyleštěnou dlažbu, jen zhroucené pobodané a pořezané Simonovo tělo. V hlavě mi zněl můj vlastní křik, ale já už nekřičela. Hryzala jsem do vlastní ruky, abych zadržela, co se hnalo ven. Svět se se mnou točil.

Hansi mě chytil za paže. Chtěla jsem ho odstrčit. Vzal mě do náručí a odnesl do obýváku. Posadil se na gauč a přitáhl si mě blízko k sobě. Pálila mě kůže, jako by z ní chtělo moje tělo vyskočit.

Broukal mi dětskou ukolébavku do ucha, pohupoval jemně na kolenou a hladil ve vlasech. Schoulila jsem se k jeho širokému hrudníku a snažila se věřit, že jednou možná bude zase všechno dobré, nebo alespoň lepší.

,,Co se stalo s jeho autem?" zeptala jsem se ho po chvíli.

,,Kluci ho našli ve vedlejší ulici, nacpané až po střechu kufry."

,,Takže opravdu od Mag utíkal."

,,Jo."

,,Odpoledne přijde Sophie."

,,Kdo?" zeptala jsem se nechápavě.

,,Samuelova manželka."

,,Proč pro boha?"

,,Dělá klinickou psycholožku, pracuje většinou s veterány. Chtěl bych, aby sis s ní promluvila."

Zavrtěla jsem rezolutně hlavou.

,,Amy, musíš to pustit ven, jinak ti pukne hlava. Zblázníš se z toho." mluvil potichu hlasem plným neuvěřitelné bolesti a starostlivosti. Nemám sílu se dohadovat, řešit Sophii budu, až ji uvidím.

,,Co se ti stalo s rukou?" snažila jsem se odvést pozornost jinam.

,,Nepohodl jsem se s dveřmi do dolní koupelny." omluvně se na mě napolo usmál.

Dovedla jsem si představit, jak takové nedorozumění vypadalo.

,,Budeme je muset vyměnit." šeptl.

Probrala jsem se za zvuku tichého hovoru v kuchyni. Vymotala jsem se z deky a došourala se za hlasy. Stáli tam Hansi, Samuel a drobná žena v kraťasech a triku. Blonďaté vlasy měla spletené do copu, který ji klouzal přes rameno. Upřela na mě pohled pomněnkově modrých očí skrz moderní bezobroučkové brýle.

,,Amy, to je moje žena Sophie." promluvil Samuel. Vřele se usmál.

,,Mohla by sis s ní promluvit?" nabídl.

Nevrhala se na mě, ani soucitně neuhýbala pohledem. ,,Těší mě, i když bych tě raději potkala za jiných okolností."

Nepodala jsem ji ruku, držela jsem je založené přes hrudník. A ani ona mi ji nenabídla.

Nepatrně jsem přikývla. Když už je tady...

,,Co všechno...?"

,,Amy, můžeš Sophii říct úplně všechno. Úplně. Můžeš jí věřit. Je naše." lehce se jí dotkl na zádech.

,,Posadíme se do obýváku?" zeptala se.

Mohlo jí být pětačtyřicet, udržovaná, sympatická, vzbuzující důvěru.

,,Hansi?" zachraptěla jsem. ,,Chci, abys u toho byl se mnou." Neodmítej mě prosím, potřebuji tvoji sílu.

Vzal mě za ruku. ,,Nebude to vadit, Sophie?"

,,Vůbec, jakkoliv to bude Amy vyhovovat. Kdyby to jeden z vás nezvládal, tak tě pošlu pryč. Nebo to skončíme."

Samuel se vytratil s plechovkou piva na zahradu.

Sedla jsem si na pohovku vedle Hansiho, Sophie do křesla. Měla na nás dobrý výhled. Já na ni taky, ale kdybych nechtěla, tak na Hansiho bych se nemusela dívat vůbec. Cítila jsem jeho tělo vedle sebe a to mi stačilo.

Je to ode mě sobecké, že ho tady chci? Nebo je dobře, že to uslyší za syrova, tak jako Sophie?

Opřela jsem si hlavu o Hansiho rameno a začala mluvit. Můj vlastní hlas zněl jako cizí, ze záhrobí, mechanický, monotónní a dutý. Řekla jsem jim všechno, co jsem si pamatovala, o tom šíleném dopoledni. Snažila jsem se ignorovat, jak se Hansi vedle mě celý napružil, supěl a vrčel. Držela jsem se faktů, okleštěných o všechny moje emoce, jinak by mi ze rtů nesplynulo jediné slovo.

,,Zkurvysyn!" zachrčel Hansi. ,,Kdybys to neudělala ty, udělal bych to já. Rozerval bych ho holýma rukama na kusy!"

,,Hansi." promluvila tiše Sophie.

,,Promiň."

Otočila jsem se na něj. Nikdy jsem neviděla tak koncentrovanou zlobu a zášť namíchanou v děsivém koktejlu se smutkem. Odřené ruce měl zatnuté v pěst, až mu bělely modřiny nad klouby.

,,Děkuju. Ty dveře doděláme společně." řekla jsem mu.