Pot mi stékal mezi lopatky. Zahrály jsme si dobře. Jako každý čtvrtek, jsme si byly s Mag zahrát squash. Svaly mě příjemně bolely. Opřela jsem pálku o zeď a sportovní tašku si přehodila před sebe, abych mohla z kapsy vylovit klíče. Koukla jsem se na hodinky, čtvrt na sedm, pohoda. Stihnu sprchu než mamka přiveze Alici. Asi už nebude mít hlad. Jako vždycky. Ale já bych si mohla udělat salát. S pořádným kusem krůtích prsou, nejsem králík. Strčila jsem klíč do zámku a pokračovala v plánování večerního nájezdu na ledničku. Přes dveře sklouzl stín. Nestihla jsem se otočit. Obrovská dlaň mi zacpala pusu a druhá sevřela moje prsty přes svazek klíčů.

,,Teď hezky v klidu, Amy. Odemkni." na nos mi zaútočil dech prosycený pachem cigaret a vůně kůže. Ježíši Kriste, co je zas tohle? Snažila jsem se nadechnout a přeprat počínající paniku. Klid, jen klid. Existuje cesta ven. Vždycky. Celá jsem se chvěla, srdce mi bušilo tak rychle až mě bolelo na hrudi. Pustila jsem chlapovi tlapu, do které jsem intuitivně zaryla nehty a zajela rukou mezi svoje záda a břicho nacpané nejspíš v kožené vestě. Druhou rukou jsem naznačovala, že se snažím odemknout. Stihla jsem nahmátnout rukojeť pistole, ale útočník se nenechal překvapit a tím pádem ani zastřelit. S heknutím mě od sebe odstrčil, až jsem čelem narazila do dveří, ruku mi zkroutil za zády. Vyjekla jsem bolestí. Natáhl se přese mě a odemkl. Vytáhl moji pistoli z pouzdra, ale zápěstí mi nepustil. Vklopýtali jsme dovnitř.

,,Au, co chceš? Pusť mě!" zachrčela jsem. Neskutečně jsem se bála, ale celou duší byla vděčná, že Ali není doma. Dotlačil mě před sebou do obýváku. Zaslechla jsem další kroky.

,,Pusť mě, sakra."

,,Budeš v klidu?" zeptal se chraplavým hlasem.

,,Jo." mnula jsem si pohmožděné zápěstí a vztekle se ohlédla na hromotluka v kožené vestě bez trika a kožených kalhotách. Vysoké boty měl zavázané do půli holení. Samý sval, neoholený, plešatý. Jizva nad levým okem. V hlavě jsem už sumírovala popis pro policii. Jestli tohle přežiju... vyděšeně jsem se podívala na další dva příchozí motorkáře... tak Hansiho zabiju.

,,Zkoušela na mě vytáhnout pistoli." postěžoval si.

Padesátník s počínajícím bříškem a rozložitými rameny se na mě zazubil. ,,A cos čekal? Že tě pozve na kafe?" vykročil ke mně s napřaženou rukou. ,,Amy, že?"

S lehkou a špatně skrývanou nechutí jsem mu ji stiskla.

,,A vy jste?"

,,Samuel, prezident Ranařů v Summerville. Těší mě."

,,Vaše potěšení nesdílím." odpověděla jsem kousavě.

Místností se rozlehl jeho hrdelní smích. Měl zrzavé, překvapivě čisté vlasy stažené do culíku, veselé světle modré oči a křivý nos nad plnovousem.

,,Čemu vděčím za tuhle nezvanou návštěvu?" trochu jsem se uklidnila. Zatrolený Hansi!

,,Předpokládám, že jste mě nepřišli vykrást. Za bílého dne."

Zavrtěl hlavou. Úsměv ho neopouštěl.

Hansi, ty všiváku, kde jsi? Kde jsou tvoje přepadové návštěvy?

,,Máte krásnou dceru."

Vyjekla jsem hrůzou. Svět se se mnou zatočil. ,,Jestli jí zkřivíte jediný vlásek..." vykročila jsem proti Samuelovi s vraždou v srdci.

,,Amy, nejsem blázen. Vím, co dovede rozzuřená matka, které někdo sáhl na mládě." zvedl ruce v pomyslné obraně.

,,Tak proč...?"

,,Byla to obyčejná poklona."

,,To určitě." založila jsem si ruce přes hrudník a snažila se ovládnout chvějící se hlas. ,,Co chcete?"

,,Přišli jsme na rodinnou návštěvu." jako mávnutím proutku zmizel úsměv a objevil se klidný, autoritativní výraz.

,,Prosím?" Co se to tu do prdele děje? Stáhnu z tebe kůži zaživa. Z tebe Hansi, i ze všech tvých kamarádíčků.

,,Zjistili jsme, že Hansi, náš milý a velmi schopný kouzelník s čísly, kterého nám poslali z Richmondu, má přítelkyni. Nic zvláštního, že. Až na to, že s ní má i dceru."

,,Nejsem jeho přítelkyně a rozhodně není otcem Alice." procedila jsem mezi zuby.

,,To od tebe není hezké, takhle lhát. Co by na to řekl?" mrkl na mě.

,,Po dnešku už na to nebude mít co říct." odvětila jsem tiše. ,,Samueli, díky za návštěvu, ale myslím, že ani já, ani Alice s vámi nemáme nic společného."

,,To se mýlíš, drahá. Hansi pro nás pracuje. S dost citlivými informacemi, takže si musíme být jistí jeho spolehlivostí. Z Richmondu dostal nejlepší možné doporučení, loajální je až za hrob. Ale my se s ním teprve seznamujeme. A v tomto bodě do toho vstupuješ ty. Rád vím o svých lidech všechno, nejen silné stránky, ale hlavně slabiny, které by mohly ohrozit byznys. Prevence, chápeš?"

Přikývla jsem. ,,Fajn, o Hansiho práci se nebavíme. Do minulého týdne jsem ani nevěděla, že je Ranař. Spokojený?"

Popošel o dva kroky blíž, ale ještě nenarušil můj osobní prostor. ,,Bezva, tím je to pro tebe výrazně jednodušší. Od tohoto okamžiku nebudeš mluvit s policií, federály, berňákem. Nikým, kdo by jen náznakem zmínil Hansiho jméno."

Nevěřícně jsem na něj zírala. A ty věříš, že poté co mě poctíš návštěvou, že něco takového splním, jo? Jen tak, protože jsi mi to řekl? Z hrdla se mi vydralo hysterické uchechnutí. ,,Proč si myslíš, že tě poslechnu?"

,,Něco ti povím, Amy. Pro nás je rodina nedotknutelná. Posvátná. Držíme při sobě. Kryjeme si záda. Budeš mít problém? Zvedneš telefon a zavoláš mi. Každý problém má řešení. Ale stejně rychle a efektivně řešíme i práskače nebo záškodníky."

,,Vyhrožuješ mi?" zeptala jsem se nasupeně.

,,Ne, jen ti říkám, podle jakých pravidel hrajem."

,,A když v téhle hře být nechci?" pálily mě oči a v krku jsem cítila žluč.

,,Na to jsi měla myslet, než jsi s Ranařem zplodila dítě. A nebo ti nezbyde než vzít nohy na ramena a velmi velmi potichu utíkat na druhou stranu světa. A tam se modlit, že tě Hansi nenajde."

,,My o vlku." ozval se jeden z motorkářů, který postával u dveří na chodbu.

Aspoň máš tu slušnost tvářit se překvapeně, hajzle jeden.

,,Samueli, pánové." pokývl motorkářům s lehkou ironií. ,,Děje se něco?"

Přešel obývák až ke mně. Kousla jsem se do spodního rtu a pevně svírala vlastní lokty, abych nevystartovala.

,,Nic zvláštního. Byli jsme se seznámit s Amy. A provést kontrolu rizik." Podíval se na mě a oči mu hrály pobavením. ,,Žena je nejnebezpečnější, když mlčí."

Poplácal Hansiho po rameni. ,,Udělej z ní počestnou ženu. Co nejdřív. A dej jí moje číslo."

Podal mi ruku. ,,Na brzkou shledanou."

Stiskla jsem mu ji. ,,To doufám, že ne." zamračila jsem se na něj.

,,Milé děvče." usmál se od ucha k uchu.

,,Mojí pistoli." připomněla jsem mu, než se stihl otočit k odchodu.

,,Ohaři."

Pořez zalovil v kapse a podal zbraň svému šéfovi. Samuel si ji vzal a místo do mojí napřažené dlaně ji dal Hansimu. ,,Myslím, že pro Hansiho bezpečí a tvoji bezúhonnost to tak pro dnešní večer bude lepší."

Zasmáli se všichni, kromě mě a Hansiho.

Počkala jsem, až za nimi zaklaply dveře.

,,Nech mi tady tu pistoli a zmiz." sykla jsem. Horko těžko jsem se držela posledního cáru racionality.

,,Amy." vykročil ke mně.

,,Běž."

Příliš blízko.

,,Běž pryč." strčila jsem do něj plnou silou.

Couvl sotva o pár centimetrů. Začala jsem do něj bezhlavě bušit. Viděla jsem rudě. ,,Vypadni!" zaječela jsem.

Chytil mě za obě zápěstí. ,,A dost." promluvil pevným, nesmlouvavým hlasem. ,,To stačí, Amy."

Chvíli jsem se s ním bez úspěchu prala. ,,Nemáš právo mě do tohohle zatáhnout. Nás."

,,Neublíží ti."

,,Bože, jsi si tak jistý! Ani se nezeptáš, co chtěli?" zavrčela jsem.

,,Kde je Alice?"

,,Co je ti po tom?"

,,Chceš, aby tohle viděla?"

,,Když odejdeš, neuvidí nic." vyhrkla jsem.

,,Nejdu nikam." odvětil klidně.

,,Aspoň mě pusť." trhla jsem vztekle rukama.

,,Alice?" zeptal se znovu.

,,U mamky. Už budou nejspíš na cestě."

Odešel do předsíně a přinesl mi telefon. ,,Zavolej jí."

,,Jdi do háje se svými pokyny."

,,Zlato." pohladil mě po vlasech, ale vysmekla jsem se mu.
,,Tak jinak. Amy Castellová, vem ten proklatý mobil a zavolej svojí matce, nebo jí zavolám já a dozví se víc, než tobě bude příjemné."

,,Do háje s vámi všemi! Budeš mě vydírat? Ty, ze všech lidí? Nechtěls spíš mojí důvěru, když jsi žádal o druhou šanci?" nakvašeně jsem na něho ukázala.

,,Nevyhovuje mi to o nic víc, než tobě."

,,Jsi pokrytec."

,,Zavolej jí prosím." znovu mi podal telefon.

Během krátkého rozhovoru jsem poprosila mamku, aby Alice u ní přespala a ráno ji odvezla do školky. Pokusila jsem se maximálně zklidnit hlas, abych ji nevyděsila. Naštěstí ještě nevyjely, zdržely se u sousedů na zahradě.

Hansi na mě čekal v obýváku s dvěma skleničkami ginu s tonicem. ,,Mohli bychom to vyřešit jako dospělí lidé?"

,,Dospělí lidé odejdou, když je o to někdo požádá." zamračila jsem se na něj.

,,Dospělí neutíkají, neopouštějí svoje děti. Amy, pochop prosím, že pro vás dvě bych zbořil svět."

,,Moc hezké, mně by stačilo, kdybys jednoduše zmizel."

,,Ani sama tomu nevěříš."

,,Nejradši bych tě znovu praštila." Znáš mě, k mé velké nevýhodě, moc dobře.

,,Co chtěl Samuel?"

,,Když pominu, že mi jeho poskok málem způsobil mrtvici, že jsem se kvůli němu praštila do hlavy a že mi podrtil zápěstí, tak přišel jen na přátelský pokec." nakreslila jsem do vzduchu uvozovky.

,,Tvoje sliby, že nám neublížíš jsou plané, když díky tobě k nám do domu vtrhnou takoví neandrtálci." upila jsem ze sklenice a snažila se v hořkém pití utopit alespoň část svého spravedlivého vzteku a bezmoci.

,,Netušil jsem, že sem příjdou. Promiň."

Vyvalila jsem na něj oči. Fakt se snaží, to se musí nechat.

,,Co ti říkal?"

,,Ve zkratce, že kontroluje, jak rizikový jsi díky mně a Alici. Zakázal mi mluvit s policií a pak vedl mafiánské kecy o velké rodině."

,,Kruci. Jake se zaručil, že jeho reference budou stačit." čelo mu zbrázdily vrásky.

,,Kdo?"

,,Prezident Ranařů v Richmondu." Odmlčel se.

,,Slíbil ti pomoc?" zeptal se po chvíli.

Neochotně jsem přikývla. ,,Nestojím o pomoc kriminální kliky. Důležitější mi přišla ta zastrašovací část."

,,Promiň, že jsem tady nebyl."

Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. ,,A kdybys byl, tak co? Dáš výpověď? Nebo řekneš šéfe, tak tohle jsi přehnal?" zeptala jsem se jedovatě.

,,Amy, tohle je jiný svět." promnul si šíji, jakoby mu začínala tuhnout.

,,Tak to máš sakra pravdu. A já v něm žít nechci."

,,Špatně jsi mě pochopila. Je syrový, krutý, ale i tak se řídí určitými pravidly. Chráníme své. Ta nabídka pomoci je pomyslné roztáhnutí křídel i nad naší rodinu. Cenu, kterou platíme, je loajalita."

,,Hansi, jsi mimo, jestli věříš, že existuje něco, jako naše rodina. A vaše bratrská věrnost? Trošku naivní, ne? Do první lepší nabídky, řekla bych."

Zavrtěl hlavou a na chvíli přivřel oči. Zásah do citlivého místa? Výborně.

Oba jsme v tichu upíjeli gin, ponoření do vlastních myšlenek.

,,Jsi na mě naštvaná."

,,Bingo." To chtělo hluboké zamyšlení.

,,Plným právem. Nemůžu ti slíbit, že už žádného Ranaře nikdy neuvidíš. Ale můžu ti slíbit, že nebudeme mluvit o věcech, které by tě mohly dostat do průšvihu. Postarám se o vás."

,,Hansi." zaúpěla jsem. ,,Nepotřebuju, aby ses o nás staral. Potřebuju, abys nás nechal na pokoji." jímala mě beznaděj z jeho zabedněnosti.

,,Udělám ti večeři." zvedl se z gauče.

,,Jdu se osprchovat. Až přijdu zpátky, očekávám, že už tu nebudeš."

Došel ke mně, naklonil se blíž a rukou se opřel o zeď za mojí hlavou. Téměř jsme se dotýkali nosy. Zadržela jsem dech. Ještě kousek a dostaneš pěstí. Láska a nenávist jsou jen dvě strany téže mince. Ta moje byla hozena a ještě se nepřestala otáčet.

,,Tuhle diskuzi vedeme naposledy, Amy. Nenechám tě kvůli tomu, že jsi vyděšená, zničit šanci pro Ali. Ani pro nás dva. Čekali jsme příliš dlouho."

,,Nečekala jsem na tebe." vycenila jsem na něj zuby.

Použil poslední platný argument. A políbil mě.

Kousla jsem ho do spodního rtu, až jsem ucítila kovovou příchuť krve.

Sykl, ale neucukl. Líbal mě dál, něžně.

Mohla jsem kdykoliv uhnout, odstrčit ho. Neudělala jsem to.

,,Byl to dostatečný trest?" zeptal se mezi jednotlivými polibky. Oči mu hrály špatně skrývanou chutí.

,,Ani vzdáleně. Na kolena a odprosit." koutky mi cukaly. Pořád jsem na něj naštvaná, ale už ne tolik, abych ho sprovodila ze světa. Teď.

Překvapil mě, když si opravdu přede mnou klekl. Chytil mě za nahá lýtka a jel dlaněmi vzhůru, až se zastavil na bocích. ,,Prosím, prosím, odpustíš mi, že můj šéf se choval jako vůl?" mrkl na mě, palce zaháknuté za gumu mých kraťasů.

,,Nevím. Musím si to rozmyslet." stáhla jsem rty do pevné linky.

Nadzvedl mě a jedním škubnutím mě zbavil kraťasů i kalhotek. Vzal mě za stehna a pomalu rozevřel jako vzácný rukopis.

Prudce jsem srazila kolena k sobě. ,,Hansi, byla jsem na squashi, jsem zpocená..."

,,Však jsem tě měl odprosit, ne?" šibalsky se usmál.

,,To je nechutný." Nevydržela jsem a začala se smát. ,,Prr... jdu do sprchy."

Zavrtěl hlavou. ,,Ne ne. Mám tady nedořešenou omluvu." zatlačil mi na stehna. Vrhl se na mě jako hladový vlk.

Snažila jsem se ho od sebe odstrčit, dokud nezpacifikoval moje zápěstí. Nedal mi pokoj, dokud mě nedohnal k vyvrcholení.

,,Nemůžeš se z každého problému..."

,,Vylízat?" nabídl.

Pleskla jsem ho popaži. ,,Jsi nemožný." Ale řehtali jsme se společně.

Posadil se vedle mě a přitáhl si mě na svůj klín. Držel mě v náručí a líbal mě na krku. Pomilovali jsme se. Něžně, beze slov.