Do megalomanského obýváku motorkářského klubu zářilo ranní slunce, kompletně ignorujíc spoušť uvnitř, když jsme s Martinem usoudili, že víc už udělat nemůžeme.

Holčina s neonově modrými vlasy spletenými do dlouhých copů a jemným tetováním na celém předloktí mě oslovila. ,,Dáte si snídani?"

,,Jo." už mi nezbývalo moc sil.

,,Pojďte se mnou." vedla nás chodbou přes zadní část domu na rozlehlou dřevěnou terasu, ke které byla připojená venkovní černá kuchyň. U velikého nerezového sporáku stála mladá žena v kraťoulinkých šortkách a sportovním tílku, a něco míchala.

,,Sam?"zavolala na ni holčina, která nás tam přivedla. ,,Dej prosím najíst našim andělům strážným." zářivě se na nás usmála a zmizela zpátky do domu.

Sam nám nabrala na talíře z velké pánve míchaná vajíčka. ,, Tamhle jsou tousty a pití."

,,Díky."

S žuchnutím jsem dosedla na lavici. Byla jsem neuvěřitelně unavená, ale díky adrenalinu nakopnutá, že bych neusnula ani za zlaté prase. Vylovila jsem z kabelky mobil a druhou rukou do sebe ládovala mannu nebeskou v podobě smažených vajíček. Mag zvedla telefon na druhé zazvonění. ,,Nazdar divochu, všechno v pořádku?"

,,Jo." zabručela jsem. ,,Na téhle frontě ano, jen si nejsem jistá, na jak dlouho." dodala jsem ponuře.

,,Nezabíjej ho hned."

Netušila ani za mák, o co jde a přesto se snažila Hansimu zachránit krk. Obdivuhodné. ,,Pokusím se. Jak jste to s Ali zvládli?"

,,Na jedničku."

,,Jsi zlato a dlužím ti aspoň kilovou tabulku čokolády."

,,Ale prosím tě, co bych pro tebe neudělala."

,,Stavím se pro ni tak za půl hodiny."

,,Amy, nemusíš. Hodím ji do školky, stejně tam povezu Bethy a Jacka."

,,Nemá s sebou věci. Fakt jsem s ničím takovým nepočítala." zaškaredila jsem se.

,,My to nějak vyřešíme, v klidu. Uvidíme se na obědě, ano?"

Nemám sílu se dál přít. ,,Fajn, dlužím ti dvě kila."

Zvonivě se zasmála a típnula to. Co bych si bez ní počala? Sedm. Tak tak stíhám dojet do práce, sprchu už ne. ,,Do prčic." zaklela jsem polohlasem.

,,Co se děje?" zeptal se Martin polohlasem. Úplně jsem zapomněla, že vedle mě sedí.

,,Nic důležitého. Jen mi došlo, že se před prací nestíhám osprchovat."

,,Aspoň čisté triko by to chtělo, aby tě nepovažovali za pacienta." usmál se.

,,Do háje." podívala jsem se na sebe. Moje růžové triko vypadalo, jako bych prošla exkurzí v řeznictví, bez zástěry. No nic. To vyřeším. Dopila jsem džus a zvedla se k odchodu.

,,Amy."

Otočila jsem se zpátky na Martina. Ta tam byl úsměv.

,,Potřeboval bych se tebou mluvit," rozhlédl se po terase pomalu se plnící motorkáři, ,,někde o samotě."

,,Jsem dneska na ambulanci, tak se stav."

,,Díky." díval se na mě tak nějak smutně, zaraženě, jako by mi něco chtěl říct, ale nevěděl, jak na to.

,,Ještě něco?" zeptala jsem se nakonec.

,,Mohla bys prosím o tomhle s nikým nemluvit? Alespoň než si budeme moct promluvit?" svěsil ramena a celý se nahrbil.

,,To nebude problém." Budu se snažit přežít den, udržet svou vlastní hlavu nad hladinou a pokud možno dostatečně daleko od všech myšlenek týkajících se Ranařů a Hansiho.

Hansi. Ne, na to teď nemám čas. Mažu do práce.

Prošla jsem obývákem, který nyní nejen, že jako lazaret vypadal, ale už i smrděl, do haly a vchodovými dveřmi ven. Na schodech jsem narazila na Samuela. Vzal mě jemně za paži. ,,Děkuju, Amy. Jsem ti zavázán." Dnešní noc se na něm podepsala, díval se na mě krví nalitýma očima, pod kterými se objevily těžké vaky.

Jen jsem přikývla.

Došla jsem k autu a z kapsy vytáhla klíče. Pípla jsem dálkovým ovládáním. Posadila jsem se za volant, auto na mě dýchlo horkým dechem lehce navoněným levandulí plným normálnosti a obyčejnosti. Něco, co znám, co vím jak funguje a s velkou pravděpodobností bude fungovat i zítra a při troše štěstí i za pár let, pořád stejně. Takovou jistotu jsem u jiných věcí neměla. Dnes v noci jsem zahlédla surovost života, která se mi zatím úspěšně vyhýbala. Vše bylo najednou relativnější, míň pevně usazené ve svých základech. Jsme tak křehcí. Tak snadno se zraníme, tak snadno podáváme ruku Smrťákovi. A Ranaři mu snad ve svém sídle pronajali i pokoj.

Nastartovala jsem a zařadila zpátečku. Někdo mi zaklepal na okénko, když jsem koukala do zpětného zrcátka. Došlápla jsem na brzdu a stáhla okénko. Díky výšce mého auta se nemusel ani moc sklánět, abychom si viděli do očí. Byl ztrhaný, unavený a celý pomačkaný. Asi jsem vypadala dost podobně. Ale byli jsme živí. Zatím. Vztek ve mně bublal jako v kotli, pod který někdo ochotně přikládal. Přiklopila jsem na něj pokličku, na to teď nemám čas ani energii.

,,Jedu do práce." oznámila jsem jednoduše.

,,Uvidíme se večer." promluvil potichu nakřáplým hlasem.

,,Nemusíš se obtěžovat." procedila jsem mezi zuby a popustila nohu z brzdy, auto začalo pomalu couvat. Koukla jsem se do zrcátek, abych k dnešku ještě nepřidala ťukanec do motorky nebo jejího majitele.

Udělal dva kroky dozadu a mlčel. Pálily mě v očích slzy, nechtěla jsem se na něj podívat. Nechtěla jsem vidět ani kousek jeho těla, jinak bych musela zastavit, skočit mu do náruče, zulíbat ho za to, že přežil dnešní noc, a pořádně ho profackovat, že se do takové situace vůbec dostal.

,,Do prdele!" zařvala jsem, když jsem metelila směrem k nemocnici, a vší  silou praštila do volantu až mě začala brnět dlaň. Tváře mi brázdily slzy strachu a hněvu konečně vypuštěného na svobodu. Vztekle jsem si je utírala a hnala svého Forda po okresce, co to jen šlo.

Na recepci jsem ignorovala zvídavé pohledy a svižným krokem došla na náš společný lékařák. Kvaltem jsem se převlékla, jednou vděčná za zásobu bílého oblečení ve skříni. Nebylo předepsané ani vyžadované na ambulanci, ale pro urgent a oddělení bylo praktické. Vydrbala jsem si ruce až po lokty mýdlem a následně dezinfekcí. Sice jsem si je pořádně umyla už v ranařském domě hrůzy, ale co by člověk neudělal pro ten pocit.

Na poslední chvíli jsem ještě koukla do zrcadla. Naštěstí. Na tváři jsem měla zaschlou čmouhu od krve. Bože můj, kam se poděl můj klidný život?

V půl jedenácté se ozvalo zaklepání na dveře. Dopisovala jsem dokumentaci k předchozímu pacientovi, za pět minut měl přijít další. Vzhlédla jsem od monitoru. Ve dveřích stála sestřička s kyticí krvavě rudých růží a hned vedle ní Martin. Nechápavě jsem pozvedla obočí. ,,Co to má být?" Ne, dneska není můj nejlepší den.

Lenny, naše sestřička, se na mě překvapeně podívala přes záplavu červených květů. ,,Tohle vypadá jako kytice a to vedle mě jako doktor Bernstein z chirurgie." odpověděla mi suše.

Kdybych ji pár let neznala, myslela bych si, že je na mě naštvaná, ale jen mi vracela s humorem moji vlastní protivnost. Podala mi růže již naaranžované ve váze s vodou. Martin se zatím usadil na židli pro pacienty.

Lenny za sebou zaklapla dveře.

,,Co pro tebe můžu udělat?" sedla jsem si zpátky do křesla.

Dveře se znovu otevřely. ,,Promiň Amy, než začnete, tohle přišlo s těmi růžemi." Lenny došla až k mému stolu a na klávesnici mi položila béžovou papírovou krabičku se zlatou mašlí.

,,Nějaký romantik." zabrblala jsem.

,,Martine?" zahleděla jsem se na chirurga. Čas mě nepříjemně tlačil a spánková deprivace mi zrovna nepomáhala.

,,Třeba je v tom bomba." navrhl poťouchle.

,,Tak to abychom se podívali, dokud jsi tady. Já tipuju čokoládu." stáhla jsem mašli a otevřela krabičku. Belgické pralinky, bingo. A na nich položená malá kartička. Díky, Amy. Samuel.

,,Houby romantik, prezident Ranařů." otočila jsem papírek na Martina a nabídla mu bonbón.

,,To je důvod, proč jsem přišel."

,,Čokoláda?" zeptala jsem se pobaveně. Glukóza v krvi dělá divy.

Zavrtěl hlavou a na obličeji se mu objevil prchlivý úsměv.

,,Ne. Ranaři."

Rychle jsem vystřízlivěla.

,,Není o čem mluvit, Martine."

,,Nesuď mě tak rychle, prosím."

,,Není co soudit. Živíš rodinu, ne? Předpokládám, že Ranaři platí štědře." pokrčila jsem rameny a urovnala fonendoskop na stole. ,,Nic mi do toho není." Pokud nekrade materiál v nemocnici, o čemž pochybuji, tak jen porušuje povinnost hlásit podezření na spáchání trestného činu.

Promnul si bradu a na chvíli zavřel oči. ,,Není to tak jednoduché."

,,To v životě není nic." hlesla jsem.

,,Nedělám to pro prachy. Za to riziko by mi to nestálo."

Rozkousla jsem další čokoládovou nirvánu. Ale necítila jsem nic. ,,Proč teda? Proč by se soudný člověk zapletl s Ranaři?"

Hořce se zasmál. ,,To od tebe sedí, fakt. Proč ty ses tam objevila?"

,,Promiň, do toho ti fakt nic není." napřímila jsem se. Mohl mě dostat do maléru, nemalého. Držel mě v hrsti, stejně jako já jeho.

,,Promiň, jsem utahaný. Kouzelník je tvůj přítel, že?" zeptal se o poznání měkčeji.

Neodpověděla jsem. Stejně to věděl.

,,Martine, proč jsi přišel? Chceš mě vydírat?" zeptala jsem se potichu. Udělalo se mi nevolno a ambulance byla najednou příliš malá a stísněná.

,,Bože můj, jen to ne." zavrtěl vehementně hlavou.

,,Vzal jsem to za špatný konec. Potřeboval bych pomoct."

,,Cože?" moje unavená mysl už to přestala pobírat, nebo mám sluchové halucinace.

Zaklonil se v židli až lehce zaprotestovala. ,,Můj brácha, Ricky, před rokem začal jezdit s Ranaři. Byl to šikovný, usměvavý kluk. Měl jít na vejšku. Místo toho dělá poskoka pro Ranaře."

,,Brácha?" nechápavě jsem se zeptala.

,,Jo, mě naši měli brzo a jeho pozdě. Je mezi námi sedmnáct let rozdíl."

,,To je mi líto. Ale, kolik mu je? Dvacet?"

,,Dvacet jedna."

,,Takže dospělý chlap. Schopný dělat svoje vlastní rozhodnutí. Jestli chce být členem Ranařů, co s tím chceš dělat? Nebo jak by se to mělo týkat mě?"

,,Stáhli ho dolů."

,,To mě mrzí." zopakovala jsem, ale stále netušila, co s tím mám společného.

,,Minulý týden zmizel. Chci ho najít." třel si spánky, jako by mu samotné myšlenky působily bolest.

,,Ptal jsi se Samuela?"

Přikývl. ,,Stejně jako já o něm nic neví od minulého úterý."

,,Tak to třeba s Ranaři nesouvisí?" nadhodila jsem.

,,To se mi nezdá."

,,Pořád nechápu, jak to souvisí se mnou."

,,Mohla by ses prosím zeptat Kouzelníka? Chci jen vědět, jestli je mrtvý."  Poskládal své hubené prsty na stole.

,,Martine, já s nimi tuhle hru nehraju. Nemluvíme s Hansim o ničem, co se týká klubu."

A po dnešku mám pocit, že s ním nebudu mluvit o ničem.

,,Prosím." zaúpěl.

,,Víš co, přijď večer k nám na pivo. Můžeš se ho zeptat sám. Netahej mě do toho."

Zvedl se a přikývl. ,,Díky."

Načmárala jsem na kus papíru svoji adresu.

,,V osm?"

,,Jo, to už bude Ali spát."