Seběhl jsem schody a vyšel z domu do noční ulice. V duchu jsem děkoval všem bohům za to, že je léto a ne třeba zima.
Ze zvědavosti jsem se otočil k proskleným vchodovým dveřím.. a zděsil se sám sebe.
Vypadal jsem strašně.

Natrhlý ret, rýsující se monokl, odřená tvář. Lehce krvácející ranka na hlavě.
Zkrátka, vypadal jsem, jako bych se připletl do rvačky mezi Slávisty a Sparťany.

Vydal jsem do parku, kde jsem si sedl na skryté místečko, nařídil si mobil a usnul.
Když jsem se probral, samozřejmě dlouho před budíkem, s hekáním jsem se zvedl a vyrazil do práce.
Zazvonil jsem a čekal, až mi někdo přijde otevřít.
Přišla jedna z brigádnic a sotva mě spatřila, vyjekla a zařvala.

„Ježíši! Šéfe! Pojďte sem rychle!“

Když přiběhl vedoucí, jen zalapal po dechu, popadl mě za ruku a odtáhl do kanclu. Tam mě posadil a přikázal, ať se nehýbu.
Začal mě ošetřovat a zároveň se vyptával.

„Do prdele, Jardo! Co jste to prováděl?? Co se stalo?“

Syknul jsem, když mi přejel dezinfekcí namočeným tampónem po obočí.

„Šéfe? Mohl bych bydlet někde jinde?“ zeptám se jen.

„Cože? Proč? Myslel jsem, že si s Dejvem rozumíte.
Počkat.. To Vám udělal on??“

„Na tom nesejde. Zkrátka s NÍM bydlet nechci.“

Šéf se zamračí:
„Já Vás ale nemám nemám kam jinam ubytovat..
Leda..když mi řeknete, co se stalo.“

Pohlédl jsem mu přímo do očí. Je tak starostlivý... Naše vedoucí by mě neošetřila, spíš by si neodpustila kázání.

„Pokusil se mě znásilnit. Opět.“

Vyrazil jsem mu tím dech.

„Co..co..COŽE?!“ zařve, až sebou cuknu.

„Neřešte to, prosím. Jen už s ním nechci bydlet..“

Šéf se zamyslí a pak praví:
„Můj syn má byt ve vedlejším vchodě, ale teď je, jako vedoucí, na táboře. Budete bydlet tam. A..pokud o tom nebudu vědět, můžete tam vzít i toho mladíka, kvůli kterému jste přijel.“

Mrkl na mě a odešel pro klíče.

*************************
Zítra už konečně opět Humretka ♥
Taky se těšíte?