Celé odpoledne jsme strávili procházkou po městě. Jediné, co kalilo ten skvělý pocit být s přítelem, byla skutečnost, že Míša není vyoutovaný, takže jsme se nemohli držet za ruce stále.
Přesto jsem si ho, když bylo kolem nás moc lidí, přitáhl za pas k sobě.

Procházku, při které jsme si stihli dát dvakrát zmrzku, jsme zakončili opět v parku, naproti panelového domu, kde jsem přebýval.
Vzhledem k tomu, že jsem měl mít druhý den odpolední, navrhl Míša, že mě po práci vyzvedne a zajdeme spolu na večeři.
Domů se mi vůbec nechtělo a Míšovi také ne, což bylo znát z toho, jak mě objal a odmítal pustit.

„Noták,“ řekl jsem se smíchem, „lásko, vždyť se zítra zase uvidíme.“

„Nechci, abys šel dovnitř. Bude tam on..“

Během druhé zmrzliny jsem svému příteli pověděl o Davidovi, čehož teď docela lituji.
Míša se totiž ukázal jako žárlivka. Pohledem propaloval každého kluka, který nás cestou míjel a dovolil si na nás stočit pohled. Málem by zabil i prodavače zmrzliny, který se na mě usmál. Ale myslím si, že stejně koukal spíš na Míšu...bastard..
Takže jsem na tom s tou žárlivostí nebyl jinak.

„Dneska se mi omluvil. Neboj se, dokážu se o sebe postarat.“

Jen pokýval hlavou a políbil mě.
Taky se mi nechtělo odcházet.

Nakonec jsme se ale rozloučili a rozešli se každý opačným směrem.
Domů jsem dorazil se skvělou náladou, která poklesla ve chvíli, kdy jsem našel Davida nad prázdnou flaškou vodky.