Pohled Michala

Posral jsem to..
Bylo mi to jasné v okamžiku, kdy jsem mu odpověděl. V jeho nádherných šedomodrých očích se zračil vztek, bolest a zklamání.
Pokusil jsem se ho vzít za ruku, ale vytrhl se mi a utekl.
Utekl ode mne..

Celé odpoledne ležím v posteli a brečím. Jsem takový vůl!
Proč jen jsem k němu nebyl upřímný a neřekl mu svůj věk hned..
Proč jsem to nechal zajít tak daleko?
Zamiloval jsem se do těch očí i do úsměvu, který měl ovšem krátkého trvání..
Zamiloval jsem se, ale on mě teď nejspíš nenávidí..

Rozbrečel jsem ještě víc, když jsem si uvědomil, že kvůli mě na celý měsíc opustil rodinu a kamarády.
Jen proto, aby se se mnou mohl setkat a trávit společná odpoledne i večery.

Několikrát jsem mu chtěl napsat a omluvit se, ale pokaždé jsem ten nápad zavrhl jako stupidní.
On se mnou už nechce nic mít a já se mu ani nedivím.
Taky bych takhle reagoval. Taky bych odmítl další, jakýkoliv, kontakt s klukem, který by mi zatajil tak důležitou věc.

Když nad tím tak přemýšlím, udělal správně.
Vždyť, kdo by chtěl chodit s někým o patnáct let mladším?
Kdo by chtěl chodit s dítětem?
A kdo by vůbec chtěl chodit se mnou?

Z těhle depresivních pocitů a myšlenek mne vytrhne až zvuk příchozí zprávy.
Několik minut bez dechu zírám na těch pět slov..

Humřík: Zítra, stejná hodina, stejné místo.