Ranní proběhla kupodivu v klidu. David si mě skoro nevšímal, krom občasných vražedných pohledů, kterými mne častoval.

Přišel, spíše dokulhal, do práce s půlhodinovým zpožděním, za což si od vedoucího vysloužil pěkné seřvání.
Celé dopoledne sotva chodil a občas mu uniklo bolestné syknutí.

Když konečně odbila třináctá hodina, rychle jsem zaběhl do šatny, převlékl se a chtěl vyrazit na setkání s Míšou.
Ve dveřích jsem se ale srazil s mým povedeným kolegou, který mi zablokoval cestu.

„Počkej, Járo.“

„Co chceš? Přídavek?“ zavrčel jsem a uchechtl se jeho výrazu strachu.

„Ne! Ne, já.. chci se ti omluvit. Přehnal jsem to. Myslel jsem, že se necháš, ale ty ne.
Popravdě, ještě nikdo mě neodmítl a tak jsem byl v šoku.
Takže... promiň.“

Díval se na mne tak zoufale, že jsem si nemohl pomoci. Usmál jsem se a položil mu dlaň na rameno.

„Dobře, v pohodě. Ale už to nezkoušej.“

Provlékl jsem se kolem něj a zamířil do parku.

Na místě jsem se opřel o strom a přemýšlel, zda mohu Davidově omluvě věřit.
Vypadal upřímně a taky si nemyslím, že by měl zájem o další ránu do kulek, nebo třeba do obličeje.
Modřinu na tváři by těžko vysvětlil jako žaludeční problémy.

Z úvah mě vytrhne chlapec, běžící ke mně.
Automaticky se mi rty vyklenou v široký úsměv.